Tady není turistovo

Rangún spláchly v posledních dnech první hektické lijáky a bouřky s impozantními  blesky naháněly téměř strach. Na chvíli se k mé úlevě alespoň trochu ochladilo, protože teploty kolem 38 stupňů mi letos připadají nesnesitelnější než dřív. Už ráno v šest hodin, kdy je nejlepší vydat se za sportem a nadýchat se čerstvého vzduchu před celodenním pobytem v klimatizovaných místnostech,  mám pocit, jako by mi někdo přidal na záda dvacetikilovou zátěž. Přesto vídám v ulicích města stále ještě turisty, jak se plahočí v úmorném teplu s průvodcem v ruce za další pagodou nebo koloniální stavbou a opravdu jejich výdrž obdivuji.

Při této příležitosti  mě napadla otázka, co průměrný turista, kromě informací z průvodce, vlastně o současné Barmě ví? Většina lidí jede do tropické země, nedávno probuzené z padesátiletého zlého snu, kde se život zastavil na úrovni poválečné doby a jen pomalu se rozbíhá za zbytkem Asie, který je více či méně o světelné roky před ní. Jede za koloniální minulostí, právě díky dlouholeté izolovanosti  tak dobře dochované i za exotickou současností, fascinující především pevnou buddhistickou vírou. Tisíce zlatých pagod tento obrázek pěkně doplňují. Velká část potenciálních návštěvníků, která by se ráda zajímala o zemi více, často pod vlivem západních médií získá pocit, že exodus muslimských Rohingů je novým a jediným problémem země, kvůli kterému je potřeba celou Barmu opět nejlépe uvrhnout do klatby. Také moji přátelé  mě většinou iritují dotazem: "Co se TO tam u vás strašného děje? Nejste v nebezpečí?"   Ale abych nebyla nespravedlivá, včera mi kamarádka, která se před rokem vrátila po čtyřletém pracovním pobytu v Barmě do Švýcarska položila také moji oblíbenou otázku: "Jak TO tam vypadá?" A tak  jsem pochopila, že Barma je daleko, zprávy o dění v zemi jsou sporadické a pokud se člověk opravdu aktivně nesnaží dostat  k informacím, mnoho se jich k němu samovolně nedostane.

Co se tu tedy tak od počátku roku dělo?

LEDEN

- Hned začátkem nového roku policie obvinila dva novináře zpravodajské agentury Reuters z porušení zákona o ochraně státního tajemství. 31letému  Wa Lon(ovi)  a 27letému  Kyaw Soe Oo(vi) hrozí podle tohoto zákona, který pochází z koloniálního období,  až 14 let vězení. Oba se zabývali zásahem vojenských jednotek v Rakhinském státě, který měl za následek útěk 700 000 muslimských Rohingů do sousední Bangladéše. Zadrženi byli 12. prosince 2017 poté, co přijali pozvání na večeři s policejními důstojníky v Rangúnu. Přestože je  podle vlastních slov nikdy předtím neviděli, obdrželi od nich údajně tajné dokumenty a téměř hned poté byli zatčeni. Po umístění do vězení Insein v Rangúnu byli drženi v izolaci bez přístupu k právníkům, členům rodiny a okolnímu světu.  Reuters trvá na  stanovisku, že se  novináři nedopustili ničeho špatného, USA a EU, stejně jako Amnesty International žádají jejich propuštění.
Případ rozpoutal diskuzi o zhoršující se svobodě tisku v Barmě, kde bylo během roku 2017 uvězněno 11 žurnalistů.

- V historickém městě Mrauk U v Rakhinském (dříve Arakanském) státě, známém svými starými  pagodami, bylo zastřeleno sedm lidí a další zraněni. Stalo se tak poté, co se buddhističtí obyvatelé shromáždili, aby vzpomněli 233. výročí pádu Arakanského království do rukou Barmánců. Úřady na poslední chvíli oslavy zakázaly, což vyvolalo protesty lidí, kteří do města přicestovali ze širokého okolí. Policie zahájila střelbu do davu.
Celá událost se vyšetřuje.

- Sesuv půdy v dole na těžbu jadeitu, vedle rubínu a safíru nejvýznamnějšího místního drahokamu, si vyžádal ve vesnici Waykha v Kačinském státě životy pěti nelegálních hledačů jadeitu. K dalšímu sesuvu došlo v soukromém dole č. 53 firmy, nesoucí jméno  Jadeitová země, blízko vesnice Maw Mawng Bum, kde přišli o život čtyři horníci, jeden byl zraněn. Na vině byl údajně přívalový liják, použití trhavin v dole, ale také chaotické hromadění vykopané zeminy. Pozůstalí nedostali žádnou kompenzaci od zaměstnavatele a neexistuje žádná organizace, která by jim pomohla ji vymoci. Podmínky práce v jadeitových dolech jsou trvalým  terčem kritiky, horníci, většinou z jiných částí země, pracují dlouhé hodiny za malý plat. Sesuvy půdy zde pravidelně zabíjejí, v listopadu 2015 přišlo o život najednou 100 lidí.
Barmský jadeitový průmysl je velmi neprůhledný a značná část těžby je pašována do sousední Číny. Většina dolů je spojena s příslušníky ozbrojených etnických skupin a  lidmi s vazbami na bývalou vojenskou vládu. V roce 2014 se hodnota produkce odhadovala na 31 miliard dolarů, což byla téměř polovina hrubého domácího produktu země.

- Bez pozornosti západních médií se po skončení monzunových dešťů zintenzivnil  konflikt v Kačinském státě, který se nachází na severu u hranice s Čínou a odlišuje se převahou křesťanů v převážně buddhistické Barmě.  Barmská  armáda, zvaná Tatmadaw, oznámila, že obsadila za pomoci použití těžkých zbraní 22 táborů  Kačinské nezávislé armády, zabila několik "nepřátel" a zablokovala klíčovou stezku, kterou se pašuje dřevo do Číny.
Rebelové i armáda se vzájemně obviňují z nezákonností, zatímco pozorovatelé tvrdí, že příčinou je konkurenční boj o  pašování  dřeva, jadeitu a drog. Stejně jako do dalších neklidných pohraničních území je přístup novinářům, diplomatům a humanitárním organizacím přísně zakázán, což činí nemožným objektivně zhodnotit situaci. Stovky lidí musely opustit své domovy v Kačinském i sousedním Šanském státě, jak uvádí OSN. Na Štědrý večer dopadly dělostřelecké střely nedaleko tábora, kde bylo kolem 7 000 uprchlíků.

- Tvrdě se bojovalo  i v Karenském státě, kde se střetla Karenská národní jednota s Demokratickou karenskou budddhistickou armádou. Přestože se o zdejším konfliktu mnoho neví, karenský odpor se dostal až do Hollywoodu. Sylvester Stallone umístil děj svého filmu Rambo 4 (Do pekla a zpět)  do karenských vesnic na barmsko-thajské hranici. Jako komparzisté ve filmu hráli skuteční Karenové. Zhruba čtyřmilionový národ, druhý nejpočetnější v zemi,  byl zadobře s britskou koloniální správou a jeho většina  přijala křesťanství. Britové Karenům také slíbili za pomoc proti Japonsku autonomii. Za potoky prolité krve od nich ale nedostali nic, jen se na ně snesla krutá pomsta Barmánců. S těmi za autonomii bojovali téměř sedmdesát let. Barmská vláda  zneužívala civilisty k nuceným pracím, vypalovala vesnice a na jejich území kladla miny.  Konflikt stvořil velkou skupinu uprchlíků, stovky tisíc lidí z karenských vesnic a měst opustily svoje domovy. Dodnes jich přes sto tisíc žije v táborech na thajské straně hranice. Příměří bylo uzavřeno v roce 2015, v rámci dohod se uprchlíci pomalu vracejí. Karenové ale dále doplácejí na vnitřní rozepře, které mezi buddhistickou a křesťanskou částí  vyvolala uměle barmská vláda v roce 1994, kdy se oddělily dvě bojující skupiny. Buddhističtí členové karenské armády, které přesvědčil mnich Thu Zana, se přidali na stranu Barmánců a ti s jejich pomocí zasadili zbytku povstalců řadu porážek. 
Historie konfliktu poukazuje na křehkost současného stavu, Karenové mají současné centrální vládě a armádě mnoho za zlé. Jejich stát je v důsledku jejích praktik jako je vyhánění, vyvražďování a zotročování  jednou z nejhůře postižených oblastí na světě.



ÚNOR

- Bill Richardson, bývalý americký diplomat a člen poradní skupiny, která měla vládě pomáhat řešit krizi s muslimskými Rohingy v Rakhinském státě,  oznámil svoji rezignaci. Celá epizoda začala už koncem ledna, kdy Richardson  obvinil faktickou hlavu státu, Aun Schan Su Ťij z morální neschopnosti  řešit krizi a řekl, že činnost skupiny směřuje k tomu, aby se stala "roztleskávačem" pro vládu. Na to vládní zmocněnec odpověděl, že Richardson "překročil své pravomoci", když vyzval k propuštění barmských novinářů agentury Reuters a že byl ze skupiny už v srpnu vyloučen. Richardson tvrdí opak, že nebyl  vyhozen, ale naopak přemlouván, aby nepodával rezignaci... Na celé věci je, jak se říká pikantní, že Richardson byl dlouholetým přítelem Aun Schan Su Ťij a jedním z prvních západních cizinců, kteří ji směli  navštívit v domácím vězení a  léta loboval za její propuštění. Členství ve skupině přijal podle svých slov právě na základě tohoto přátelství, ale byl zklamán jejím znevažujícím  přístupem k novinářům, OSN, humanitárním organizacím a mezinárodní komunitě všeobecně. Nejvíce ho podle jeho slov zarazila "zuřivá reakce" Aun Schan Su Ťij na jeho návrh, aby byl případ zpravodajů Reuters rychle vyřešen v jejich prospěch v zájmu zachování svobody tisku. Na to odpověděl ministr pro informace Aung Hla Tun, sám bývalý korespondent Reuters a vícepředseda Barmské tiskové rady, že "největší odpovědností médií je v dnešní době zachovávat národní image".

- Řada studentských a dalších organizací, místních i zahraničních, se zapojila do revize případu uvězněného 14letého  Mai Cho Min Htwe. Vzorný student,  který podle slov ředitele nikdy  při vyučování nechyběl, se vracel v  říjnu minulého roku z dlouho očekávané návštěvy rodičů v odlehlé vesnici poblíž čínské hranice zpět do školy. Tam však nikdy nedorazil. Ukázalo se, že byl zadržen a předán k výslechu patrolou barmské armády. Poté, co byl tři týdny vyslýchán na  vojenské základně a  městské policejní stanici, byl postaven před soud a odsouzen k dvěma rokům vězení podle koloniálního zákona o nezákonném sdružování.
Mai Cho  pochází ze severní oblasti Šánského státu, kde žije národnostní menšina Ta´angů nebo také Palaungů. Na jejich území operuje Ta´angská národní osvobozenecká armáda (TNLA), která bojuje od roku 1963 proti barmským vojákům. Je známá  ničením opiových polí a operacemi proti kultivaci opia, které bylo v minulosti produkováno pod dohledem barmské vojenské vlády a dovedlo údajně dvě třetiny obyvatelstva k závislosti. Chce dosáhnout sebeurčení a rozvoje regionu.
Student byl obviněn hned při prvním soudním jednání.  Hlavním důkazem proti němu byl jeho telefon, kde vojáci našli údajně jeho fotky v uniformě TNLA. Musel se obhajovat sám, přestože nemluví dobře barmsky. Na otázku, zda byl s touto místní "rebelskou" armádou v kontaktu, dopověděl: "Ano".  Byl zatčen v době, kdy v jeho rodném městě došlo k bojům barmské armády a TNLA. Ve vězení jeho studium skončilo.

- Nejvyšší představitel barmské armády generál Min Aung Hlaing obdržel královské vyznamenání během slavnostní ceremonie v Bangkoku. V Thajsku byl na třídenní návštěvě a vyznamenání dostal  za podporu  "vztahu k thajským ozbrojeným silám a spolupráci mezi oběma národy".

- Organizace, reprezentující bývalé politické vězně vyzvala vládnoucí stranu Národní liga pro demokracii (NLD) Aun Schan Su Ťij, aby pomohla tisícům bývalých politických vězňů, kterým není poskytována zdravotní péče, jakou by si zasloužili. Ve vězeních vojenské junty trpěli fyzicky i psychicky a  mnozí jsou vážně nemocní. Jediným zařízením  pro ně je klinika, kterou provozuje nadace Wina Tina, který sám strávil ve vězení 19 let a zemřel v roce 2014. Většina pacientů trpí diabetem a hypertenzí, řekl jeden z mluvčích, který strávil 13 let v jedné z nejhorších  věznic v zemi,  ve městě  Bago. Podle jeho slov neměli vězni téměř žádnou šanci jíst čerstvé potraviny, jídlo, které jim rodina poslala, bylo zadrženo. Dostávali pouze sušenou stravu, často plesnivou. Uvedl, že i dnes vláda nevydává víc než 1 000 Kyatů (16 Kč) na stravu za den pro jednoho vězně.

- Armáda na facebookovém profilu svého nejvyššího velitele, generála Min Aung Hlainga uvedla, že zabavila narkotika a vybavení k jejich produkci v hodnotě 7 milionů dolarů při  akci na severu Šanského státu. Vojáci a místní úředníci nalezli 259 kg syntetických drog a 120 kg opia ve 34 budovách. K této razii došlo ve městě Kuktai, kde bylo minulý měsíc zabaveno rekordní množství drog, 30 milionů tablet, 200 kg syntetické drogy a heroinu v celkové hodnotě 45 milionů dolarů.
Tento zásah přišel právě v době, kdy armáda pokračuje v ofenzívě proti ozbrojeným skupinám národnostních menšin v pohraničních regionech. Obchod s drogami je hlavní příčinou jejich bojů, armáda i ozbrojené rebelské skupiny se vzájemně obviňují z podílu na tomto obchodu.



BŘEZEN

-  Případ znásilněné a zavražděné 26leté ženy rangúnským taxikářem vyvolal nejen obavy žen z používání taxi, ale hlavně širokou diskuzi na téma znásilnění. Pravděpodobně jako odezvu na všeobecné znepokojení zveřejnilo ministerstvo vnitra na své facebookové stránce dokument, který uvádí počet znásilnění v celé zemi. V minulém roce to mělo být 1 405 případů, což je nárůst o 30% proti minulému roku. 900 případů se mělo týkat dětí a mladistvých do 16 let. Zmíněný pětistránkový dokument zaujal ale více klasickým "obviněním oběti", když tvrdil, že jednou z nejdůležitějších příčin násilí na ženách  je jejich chování a také oblečení. Naléhavě apeloval na rodiny, školy a média, aby přinutily dívky se slušně oblékat. Další důvody je podle něj potřeba hledat v  "užívání drog, fyzické slabosti, krutosti a nevědomosti". Ženy potřebují "ochranu".
Ochrana žen je  však chápána spíš jako jejich kontrola než podpora, a to nejen ministerstvem, ale i společností, která za dlouhá léta vojenské vlády absorbovala řadu jejích hodnot a vzorců chování. Podle nich je nutné se podřizovat disciplíně a pořádku.
Počet znásilnění v zemi však musí být mnohonásobně vyšší, protože řada případů není hlášena. Ženám se většinou  na policii dostává výsměchu, zostuzení, rad, jak se oblékat a informace, že policie stejně nemůže nic dělat.

- Prominentní obhájkyně lidských práv Amal Clooney oznámila, že se přidá k týmu obhájců dvou barmských žurnalistů, kteří byli zadrženi v prosinci kvůli držení tajných dokumentů. Řekla, že je "nade vší pochybnost jasné", že oba dva jsou nevinni a vyzvala k jejich okamžitému propuštení.

- 600 barmských vojáků se přesunulo do oblasti Bu Sa Yee k silnici, která spojuje její dva tábory. V následujících dnech se nejméně 13krát střetli s příslušníky Karenské národně osvobozenecké armády (KNLA) a střelba ohrozila i civilní obyvatele. 1 500 lidí z 15 okolních  vesnic proto uprchlo do džungle. Důvodem bojů se stala snaha Barmánců přebudovat komunikaci, která by umožnila pohyb jejich nákladních vozů se zásobami a vojenskou výbavou na místě dosavadní cesty. Zaslali sice KNLA dopis s oznámením o plánované přestavbě, ale ta s tímto záměrem nesouhlasila. Schůzka, která byla domluvena mezi veliteli,  ztroskotala.
Přestože KNLA podepsala v roce 2015 Smlouvu o národním příměří, v realitě zatím nefunguje.

- Kontroverzní mnich U Wirathu vystoupil na veřejnosti, přestože měl do 9. března, tedy na jeden rok, Státní buddhistickou radou  zakázána veřejná kázání.  U Wirathu platí za zastánce tzv. tvrdé linie, za nacionalistu, který se netají svými protimuslimskými názory. Právě  před rokem  na videu, které rozšiřoval, vyslovil podporu obviněným z vraždy prominentního barmského muslimského právníka U Ko Ni. Poradce vlády U Ko Ni byl zastřelen v lednu 2017 na rangúnském letišti, právě když držel v náruči svého vnuka po příletu z Indonésie. U Wirathu se na videu nazýval vrahovým jménem, aby zdůraznil svoji podporu.  Do jeho kritiky se pustil jiný významný mnich, Ashin Issariya, vůdce protestů mnichů z roku 2007, tzv. Šafránové revoluce. Zdůraznil, že buddhistický mnich  musí mluvit vždy umírněně a Wirathovo chování může být nejen špatným příkladem mnišské komunitě, ale způsobit i "rozčarování věřících jakož i  mezinárodní veřejnosti", co se týče buddhistického učení. Jako odpovědi se mu dostalo výhružných  telefonátů nacionalistických  mnichů, kteří jsou podle něj za své nenávistné řeči podporováni vládou.


DUBEN

-Nárůst bojů a smrtící exploze opět  zklamaly  naděje na mír v multietnickém severním Šanském státě. Bomba, kterou někdo položil do Yoma banky ve městě Lashio, zabila dvě zaměstnankyně a zranila 22 kolemjdoucích. Podle svědka banku několik minut před tím opustila dvojice cizinců. Sever Šánského státu a sousední Kačinský stát zaznamenaly paradoxně zvýšení  bojů od roku 2015, kdy 8 z 20 etnických armád podepsalo Národní dohodu o příměří. Ty zbývající dále bojují s barmskou armádou. Porušování lidských práv včetně mučení, znásilňování a zabíjení se dopouštějí obě strany, údajně většinou vojáci barmské armády. Podle slov farmářů kradou i hospodářská zvířata, rabují domy a znemožňují jim  obdělávat  pole, protože tam  mohou být kdykoliv chyceni a obviněni z kontaktu s ozbrojenými skupinami. Následuje vazba, mučení a to i když chybí jakékoliv důkazy. Drogy dělají situaci ještě horší. V některých vesnicích kolem Lashia údajně není jediná domácnost, která by nebyla postižena drogovou závislostí. Podle některých zpráv se vyskytly případy závislých rodičů, kteří prodávali své děti za 200-500 000 Kyatů (3 200 - 8 000 Kč). Boje, které vypukly v Kyaukme 10. března, vyhnaly z domovů stovky vesničanů, z nichž někteří našli přístřeší v Lashiu. Podle OSN uprchlo celkem 3 000 lidí, kteří jsou v klášterech a uprchlických centrech.

- Barmská vláda připravuje zvednutí minimální denní mzdy pro nekvalifikované pracovníky na sumu 4 800 Kyatů, což je asi 80 Kč. To představuje nárůst o 33 %  po úplně prvním stanovení minimální mzdy v historii Barmy z roku 2015. Hrubý národní produkt na hlavu byl stanoven na 1 420 dolarů v roce 2016. To je přibližně 11 % světového průměru (!)  Asi 37 % populace v Barmě žije pod hranicí chudoby.
 
- Bývalý dětský voják, který byl v loňském roce obviněn a uvězněn poté, co promluvil k médiím, byl odsouzen  ke dvěma rokům vězení. Aung Ko Htwe(ovi) bylo právě 15 let, když byl unesen z rangúnského hlavního vlakového  nádraží a přinucen vstoupit do armády. To bylo v roce 2005. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout se dvěma dalšími vojáky, kteří na útěku oloupili motocyklistu. Jeden z nich ho poté ubil k smrti, ale Aung Ko Htway řekl, že se na ničem nepodílel. Přesto bylo celé trio po dopadení obviněno z vraždy a i když byl  Aung v té době teprve 16letý, byli všichni odsouzeni k smrti.  V roce 2013 mu byl  trest změněn na doživotí,  Aung byl po 10 letech ve vězení propuštěn. Krátce poté poskytl rozhovor Radiu svobodná Asie, ve kterém uvedl, že v době, kdy byl jeho případ projednáván u vojenského soudu, byl mučen a nucen jíst rýži smíchanou s pískem. Krátce po publikování rozhovoru byl zatčen.
Jeho sestra vyzvala na tiskové konferenci v Rangúnu U Win Myinta, právě v tento den nově zvoleného prezidenta Barmy, aby jejímu bratrovi pomohl.

- Farmář z vesnice nedaleko města Hpa-an v Karenském státě byl obžalován z ničení veřejné komunikace a hrozí mu až 5 let vězení, pokuta anebo těžká práce. Na svoji obranu uvedl, že silnice, které se to týká, byla postavena vesničany a ne státem. Vesnice Loon Nya, kde žije 2 000 obyvatel, leží necelý kilometr od lomu, který v roce 2017  převzala čínská firma za spolupráce s  pohraniční policií. Číňané začali silnici používat a za tím účelem ji zvýšili kameny a pískem. Tím ale zabránili vodě, aby přes ni v monzunovém období přetékala a způsobili tak záplavy ve vesnici a na rýžových polích. Když se vesničané obrátili na vládu, nedostali odpověď a proto silnici upravili sami a to teď,  před začátkem monzunových dešťů, kdy je nutné obdělávat rýžová pole.



KVĚTEN

- 450 hasičům a 160 vojákům se konečně podařilo uhasit požár na velké skládce odpadu  na  hustě zalidněném předměstí Rangúnu. Na svém počátku se požár rychle rozšířil na prostor asi 100 hektarů, což je přibližně třetina plochy skládky a zahalil čtvrť do hustého páchnoucího dýmu. Teploty i mimo oheň dosahovaly 38 stupňů, protože právě nastal vrchol horké a suché sezóny. Kolem dvaceti lidí bylo hospitalizováno  s respiračními problémy a dalšími zraněními. Dobrovolníci přinášeli hasícím pitnou vodu a jídlo. Těm však v první řadě chybělo ochranné vybavení a v toxickém kouři bojovali 24 hodin denně  s plameny jen s jednoduchými krycími maskami přes ústa.

- Nejméně 19 lidí bylo zabito v posledních bojích mezi barmskými vojáky  a místní Ta´angskou národní osvobozeneckou armádou   (TNLA) v severní části Šanského státu. Bojovalo se na dvou vojenských základnách ve městě Muse blízko čínské hranice a  na mostě u města Lashia.

- V současné době žije v Barmě asi 2 000 divokých slonů, což je druhá nejpočetnější sloní populace v regionu hned po Thajsku. Dlouhá léta je známo, že jsou v ohrožení, zejména kvůli  nelegálnímu lovu pro slonovinu. V poslední době se však situace o hodně zhoršila. Pytláci se začali soustřeďovat na jejich kůži, což znamená, že v ohrožení jsou  všichni sloni, bez ohledu na věk či pohlaví. Nejsou ušetřena ani mláďata. Největším trhem je sousední Čína, kde se namletá sloní kůže používá k léčbě trávicího ústrojí či pokožky lidí. Prodává se také jako bižuterie ve formě krvavě rudých perel nebo náhrdelníků. Obchoduje se i se sloními zuby, kostmi, chlupy a genitáliemi. Artikly z kůže jsou často nabízeny online.

- Kolem 600 lidí z oblasti Namtu v severním Šánském státě opustilo své domovy poté, co došlo ke střetům mezi Šánskou armádou-Sever  a TNLA. Útočiště nalezli v klášterech, ale chybí jim oblečení, jídlo a lékařské ošetření. Dva vesničané, zranění granáty, které dopadly na vesnici,  byli posláni do nemocnice v Lashiu.

- Policejní důstojník, který dosvědčil, že policie falešně obvinila  dva žurnalisty agentury Reuters, kteří jsou od ledna ve vězení, byl odsouzen k trestu v nezveřejněném rozsahu za porušení disciplinárního zákona barmské policie. Kapitán Moe Yan Naing vypověděl před soudem, že nadřízený důstojník vydal rozkaz, aby byla na jednoho z novinářů, Wa Lone(a)  nastražena past. Podle plánu se s ním měli policisté sejít v restauraci a předat mu "tajné dokumenty".

                                                  -----------------------------------

Informace jsem vybrala z  anglicky psaných  periodik Myanmar Times, Frontier a Mizzima, která čtou hlavně cizinci. Ne ovšem všichni se o dění v Barmě zajímají. Nedávno jsem se podivila nad postojem Belgičanky, která se právě  přistěhovala do Rangúnu s manželem a synem a hodlá tu založit konzultační firmu. Prohlásila, že má v úmyslu vidět Barmu jen  z její "hezké a ideální stránky". Ostatní vědět nechce. To je u člověka, který hodlá v zemi strávit více let, poměrně zvláštní, zatímco u turistů se to dá spíš pochopit. Popisované události se jich pravděpodobně vůbec nedotknou, i když setkat se s rebelskou armádou při treku, jak vím z vlastní zkušenosti, není žádné velké umění...

Pagody v Mrauk U, bývalém hlavním městě někdejšího Arakanského království, dnešního Rakhinského státu, součásti Barmy

Dnešní Mrauk U

Zelený drahokam jadeit, velmi oblíbený v Asii

Jadeitové šperky, ceny v amerických dolarech

Hlavní nádraží v Rangúnu, odkud byl násilím odveden 15letý Aung Ko Htwe  do armády

Krajina u Hpa An s vápencovými skalami, kde se čile těží

Farmáři, obdělávající rýžová pole

Jediní sloni, které jsem zatím v Barmě viděla, ve městě Pyay

Cesta časem do koloniálního Rangúnu

Stroj času v tomto případě není nutný, jen ohnivzdornost, protože teploty v barmské metropoli  právě hravě dosahují čtyřiceti stupňů. Slunce nemilosrdně praží a spálí vše, co se mu vystavuje. Většina místních obyvatel se chrání deštníkem, což je způsob, který mi vyhovuje mnohem víc než pokrývky hlavy, ve kterých se člověk nezadržitelně potí a ochranné krémy, které se stejně za chvíli smísí s potem a stečou neznámo kam.  Včera ale přišla silná bouřka s následným lijákem, což znamená, že k teplu se přidala vlhkost, ve které se nedá příliš dýchat. Ale zároveň znamená náznak a naději, že se blíží období monzunových dešťů a s nimi i nižších teplot.

Stará část Rangúnu z koloniálního období, dnes známá jako centrum (downtown), stále zůstává jádrem dnešního moderního města. Pokud si ji člověk chce pouze prohlédnout,  je  nejlepší tam vyrazit brzy po ránu, kdy není horko a ideálně v neděli, protože v tento den ulice nejsou zaplaveny nepřetržitým proudem aut, houkajících autobusů a chodníky přeplněné nekončícím proudem chodců, mezi kterými se dá občas  jen s obtížemi procházet. Odměnou je jedinečné kouzlo jednoho z nejpozoruhodnějších koloniálních "skanzenů"Asie.  Dlouhé období ekonomické stagnace a izolace od ostatního světa způsobily, že architektonické skvosty Rangúnu zůstaly z velké míry zachovány. Ten  je tak dnes  městem s největším počtem koloniálních budov v jihovýchodní Asii a můžeme si zde snadno představit, jak před šedesáti lety vypadal Singapur, Bangkok nebo Saigon. A co víc, s trochou dobré vůle a fantazie se tu dokonale dá vžít do atmosféry jednoho z nejkosmopolitnějších měst britského impéria, kde před sto lety  jezdily tramvaje, ulice osvětlovaly plynové svítilny a telefonní servis byl na úrovni Londýna. Tramvaje i svítilny  zmizely, mnoho staveb je pokrytých  plísní, mechem a co hůře, v různém stadiu rozpadu,  ale  ještě jich je mnoho  zachováno. Stále více se však bourá a historické domy nahrazují novostavby. A tak konkurují staré fasády proskleným průčelím bez ducha i fantazie, často v nepochopitelném slepenci. Mezi tím se bourají celé bloky a rostou velké hotely, bytové domy a obchodní centra. Na druhé straně probíhají také renovace a některé ze staveb se překvapivě zaskví v novém lesku. Pro důkladnou a životaschopnou sanaci však nejsou peníze.

Rangún je na barmské poměry vcelku nové město. Z velké části pochází z  období vlády Britů, i když jeho kořeny sahají hluboko do počátků barmských dějin. V 11. století zde stála rybářská osada Dagon, kterou založili Monové, příslušníci etnika, které tehdy ovládalo celou jižní část dnešního státu. Osada byla známá úchvatnou Šweitigoumskou pagodou, ale zajímavá začala být až od konce 18. století, kdy byl na druhém břehu řeky zničen přístav Syriam (dnešní Thanlyin) a jeho pozici převzal právě Dagon, přejmenovaný na Rangún (což znamená "konec sporu" a myslí se tím spor mezi etnikem Barmánců a Monů). Ještě dvakrát ale podlehl zkáze, poprvé požáru a podruhé byl z velké části zničen Brity za druhé anglo-barmské války (1852-1853). Ti během ní obsadili  deltu řeky Iravadi, města Rangún a Bago a spojením s již dříve dobytým bývalým Arakanským královstvím a pobřežními regiony vytvořili tzv. Dolní Barmu. Jejím centrem se stal právě  Rangún.

Na místě chaotického sídliště, které se rozkládalo kolem několika pahorků a rozsáhlých bažin a bylo často sužováno záplavami, se Britové rozhodli vybudovat město, které by dokonale sloužilo potřebám vládnoucí elity. Dobyté  území chápali jako tabulu rasu a přetvořit zamýšleli nejen původní prostředí, které považovali za primitivní a nevzhledné, ale i původní obyvatelstvo, které se mělo stát řádnými poddanými britského impéria. Za plánem města stojí poručík Alexander Fraser.  Ten přišel s návrhem širokých ulic, které by umožnily vybudování výkonné dopravní a kanalizační sítě. Podle svých  slov chtěl zabránit také šíření "tělesných i společenských nešvarů" - nemocí a zločinů. Za střed nového města zvolil  dva tisíce let starou Sule pagodu, která dodnes tvoří se svou výškou 46 metrů  zářivý orientační bod, kde se sbíhají hlavní ulice. Paralelně k řece Yangon bylo navrhnuto pět hlavních ulic, z nichž tou nejhonosnější se měla stát právě nábřežní promenáda (Strand road), široká 150 stop. Zde se nacházely nejcennější stavební pozemky, které byly rezervované pro oficiální budovy. Ty měly svojí výstavností a důležitostí ohromit Evropany, připlouvající po moři.  Další čtyři rovnoběžné ulice (Merchand, Mahabandola, Anawratha a Bogyoke Aun Schan street) měly být 100 stop široké. Jako na  šachovnici je pak měly v pravém úhlu protínat postranní ulice, z nichž ty větší byly pojmenovány, menší očíslovány. Tento systém funguje dodnes a je příjemně přehledný, s názvy ulic psanými v barmštině i angličtině, na rozdíl od ostatních částí města, kde je logika i pojmenování ulic poměrně anarchické a kde již Britové nedokázali spoutat asijskou stavební fantazii. Síť pravidelných ulic v centru pro ně  působila nejen esteticky, ale také odpovídala jejich představě o pořádku a možnosti je kontrolovat. Široké a rovné ulice nedávaly případným zlodějům či banditům mnoho šancí na úkryt a umožňovaly snazší zásah policie.

Stavební pozemky byly rozděleny do několika kategorií, podle vzdálenosti od řeky a tím pádem i od přístavu. Pro výstavbu byla stanovena řada dalších podmínek, např. všechny budovy na promenádě Strand road a poblíž řeky musely být postaveny z cihel, s trvanlivou a solidní střešní krytinou. Cihly ale nebyly v Rangúnu běžným materiálem a jejich výroba i používání vyžadovalo zvláštní investice a dovednosti. Místní stavební materiál jako bambus a rákosí byly považovány za primitivní a pro městskou zástavbu nevhodné. Britové, kteří město navrhovali, se domnívali, že život v evropských domech, které vydrží mnoho let a které si Barmánci budou moci pronajmout nebo koupit, je naučí  vážit si osobního vlastnictví a také ho chránit tím, že budou používat dveře, okna a zámky. Údajně byli frustrovaní vysokou mírou krádeží a loupeží a vinili místní, že nechápou potřebu prevence a ochrany.

Nová struktura města, jak prostorová, tak správní, byla však pro místní obyvatele naprosto cizí. Jediná plánovitě postavená města v předkoloniální Barmě byla ta s náboženským významem, jako například Mandalaj, které kopírovalo mandalu, aby byl zdůrazněn kosmický pořádek na zemi a tím i legitimita barmských králů. Většina lidí přišla do Rangúnu z vesnic, které byly prostorově orientovány směrem k místnímu buddhistickému klášteru, kde sídlil hlavní mnich a  hlava obce a místa jednotlivých domů neurčovala právo či cizí vláda, ale přírodní zdroje a podmínky.  Rovné ulice a systém kupování stavebních  pozemků pro ně byl naprosto cizí.  Navíc ceny a požadavky na stavbu byly pro místní vysoké a ačkoliv severní část byla určena pro běžné zájemce, nemohli si je dovolit. Usidlovali se proto v tradičních přístřešcích na volné půdě mimo městskou zástavbu.

Britové sami si zabrali střed města a  zaplnili jej impozantními vládními budovami, bankami a sídly mezinárodních společností. Po třetí anglo-barmské válce (1885-1887), kdy dobyli i zbytek Barmy,  jej povýšili na hlavní vládní sídlo. Z Rangúnu se stalo nejvýznamnější ekonomické a obchodní centrum země. Rychle přibývaly budovy v novoklasicistním  stylu, koloniální správa budovala nemocnice, základní a střední školy, parky a železniční spojení s dalšími částmi podmaněného území. Zásobování nového města pitnou vodou zajistila jezera Inya a Kandawgyi. Město se rychle rozrůstalo, jestliže tu v roce 1852 žilo 10 000 obyvatel, o třicet let později to bylo skoro čtvrt miliónu, mimo jiné díky silnému přílivu imigrantů z dalších částí britské koloniální říše, především  z Indie, které přitahovala vidina pracovních příležitostí. Přicházelo ale také velké množství Číňanů, dále Peršané, Arménci nebo Židé z Íráku a Indie, protože Barma byla v té době spoře osídlená a příliv místního obyvatelstva nestačil.  Sami Britové toto přistěhovalectví podporovali.

Nejsilnější vlna přistěhovalců přicházela z Indie a měla až do 30. let 20. století vzestupnou tendenci. V letech 1926-1929 se do Barmy přistěhovalo každoročně 400 000 Indů. Část z nich se po určité době vracela zpět do Indie, ostatní se zde usadili natrvalo. V Rangúnu tvořili  víc než polovinu obyvatelstva. Vyznávali islám nebo hinduismus,  v Barmě do té doby nepříliš rozšířená náboženství. Muslimští indičtí obchodníci dominovali zejména trhu s nemovitostmi. Mnoho z nich si koupilo pozemky kolem Sule pagody a vystavěli zde dvě velké mešity společně s početnými obytnými i obchodními domy. Při stavbě jejich domů  v západní části centra  indičtí architekti umně spojili prvky  viktoriánské epochy s indickými a vytvořili svůj vlastní hybridní styl. Indové tvořili páteř britské správy a byli v ní činní jako úředníci a vojáci. Jejich dalšími významnými doménami byl obchod, lichvářství, specializovali se na výrobu knih a papíru, šperků a textilu. Protiindické nálady místního obyvatelsta byly způsobeny nejen prominentní rolí Indů v administrativě, ale také motivovány rasisticky. V roce 1931 došlo k nepokojům mezi přístavními dělníky, které se rozšířily po celé zemi. Skutečné drama ale nastalo v roce 1942, kdy se  před postupující japonskou armádou dalo na úprk na 400 000 lidí, převážně právě Indů, kteří s rodinami putovali pěšky přes celou zemi a neschůdné hory do Indie. Tisíce jich při tom přišly o život a jejich utrpení bylo nesmírné. Část se jich sice po válce vrátila, ale po získání nezávislosti ztratili své bývalé postavení a nezřídka byli považováni za nepřítele státu. V roce 1962 nařídil diktátor Ne Win vysidlování Indů ve velkém měřítku, přestože se z nich většina v zemi narodila a byla dobře integrovaná. Následkem jeho politiky emigrovalo dalších 300 000 Indů, jejich majetek byl znárodněn. Dnes jich odhadem  žije v zemi kolem 2%  a zabývají se obchodem, provozováním restaurací, šperkařstvím a výměnou peněz.

Další národností, která silně ovlivnila charakter koloniálního Rangúnu, byli Číňané. Protože byli etnicky příbuzní Barmáncům a vyznáním buddhisté, snáze se integrovali do místní společnosti, přestože si ve většině případů uchovávali svoji kulturní a náboženskou identitu. Sňatky mezi Číňany a Barmánkami  (ženy se nesměly z Číny v době vlády Qin dynastie vystěhovávat) patřily k nejčastějším národnostně smíšeným svazkům.  Číňané oproti Indům tvořili jen jednu desetinu obyvatelstva města a byli jimi zastíněni v každém ohledu. Byli ale podnikaví, svoji prosperitu založili na malých krámcích v ulicích města, kde obchodovali hlavně s rýží na úrovni místního trhu, zatímco provoz velkých mlýnů a export přenechávali Britům a Indům. Podobně se etablovali i v obchodu s luxusním zbožím. Přestože nábřežní promenáda byla rezervována oficiálním evropským institucím, podařilo se jim získat stavební pozemky v nejzápadnější části, kde se nacházelo také čínské přístaviště z předkoloniální doby. Přestože to bylo stranou  od nejdůležitějšího přístavního dění, pořád se jednalo o reprezentativní nábřežní část, která zdůrazňovala významnost čínského osídlení. Jejich budovy byly o mnoho skromnější než ty koloniální východním směrem,  ale klanový dům a nejstarší svatyně Hokkien Kuynyin Temple s typickými  prohnutými střechami a ornamenty na pobřežní promenádě jasně vymezovaly čínskou část města. V  jeho ulicích vznikly další menší svatyně a další klanové domy, které měly pomáhat krajanům v neznámém prostředí.

Místní obyvatelé Číňany  uznávali, protože obdivovali jejich starou  kulturu, stejně jako intelekt a schopnosti. Přesto byli po vzniku nezávislosti považováni za nepřátele a získali jen omezená rezidenční práva. V 60. letech diktátor Ne Win zakázal všechny čínské jazykové školy a snažil se Číňany donutil k odchodu. Podporoval i rasovou nenávist a etnické konflikty, čínské obchody byly rabovány a zapalovány, samotní Číňané terorizováni místním obyvatelstvem, což mělo za následek velkou vlnu emigrace. Tento tlak ustal na konci 90. let, kdy politika přestala ovlivňovat hospodářství a dnes je velká část velkoobchodních i maloobchodních aktivit a importu v rukách barmských Číňanů.

Historické centrum Rangúnu je asi pět kilometrů široké a kilometr dlouhé a dá se procházet pěšky. Přestože se od doby jeho největší slávy mnoho změnilo a útoky proti přistěhovalcům byly v minulosti nemilosrdné, kosmopolitní nálada jakoby zůstala, vtělená do starých budov, nápisů v čínštině či vývěsních štítů indických společností ze 20. let.  Je to současně jedna z nejrušnějších částí velkoměsta, chodníky i ulice jsou přeplněny stánky s jídlem, pouličními prodejci a zprostředkovateli všecho druhu, mezi nimiž se proplétají obchodníci obtěžkaní zbožím a mniši v tmavě rudých hábitech. Vyplatí se tu procházet a objevovat, ať už výstavné a dobře udržované mohutné koloniální stavby stejně jako  ty další, méně šťastné, které jsou opuštěné a nezadržitelně chátrají, porostlé tropickou vegetací. Mnohé jsou znetvořené reklamami, disky satelitních antén, sloupy se spletí kabelů všemožného vedení a nevzhlednými klimatizačními přístroji.

Výstavní koloniální budovy nabízí samozřejmě Strand road, pobřežní promenáda, kde se nachází také  legendární luxusní Strand hotel z roku 1901, který nechala postavit  dvojice bratrů z významné arménské rodiny. Byl určen výhradně pro "bělochy", místní obyvatelé do něj neměli do roku 1945 přístup a mezi hosty nechyběl např. Rudyard Kipling či lord Mountbatten.  K nejprestižnějším adresám města patřila jižní část ulice Pansodan, vedoucí směrem k řece. Stojí zde např. bývalá budova Státního telegrafického úřadu, obřího kolosu z červených cihel s bílými jónskými sloupy nad vchodem. Bohužel vypadá značně zchátrale a nijak ji nekrášlí ani sloup rozhlasového vysílače, zapíchnutý do střechy. Na křižovatce s ulicí Merchant street se nachází dům bratří Soaferových z roku 1906. Nechali jej postavit bagdádští rodáci, židovští bratři Issac a Meyer, kteří v Rangúnu vyrostli. Sídlil zde telegrafický úřad společnosti Reuters a spolu s ním obchody, nabízející německé pivo, skotskou whisky, egyptské cigarety a anglické sladkosti. Naproti stojí bývalá budova Státního daňového úřadu z roku 1936 s výzdobou ve stylu art deco. Další velká budova, Úřad vnitrozemské státní dopravy zaujme výzdobou z mořských mušlí. Hned vedle stojí bývalé Ministerstvo zemědělství a zavlažování s masivními zlacenými dveřmi pod stříbrným baldachýnem. Na dolním konci ulice se odráží silueta budovy Myanmarského přístavního úřadu s věží, vysokými obloukovitými okny a lunetami vyzdobenými loděmi a kotvami. Počátek zkázy mnoha budov se datuje do roku 2006, odkdy zůstaly prázdné a opuštěné, protože se vládní úřady přestěhovaly do nového hlavního města Neipiyto.

Mně osobně přijde nejvíce zajímavé se procházet vedlejšími ulicemi mezi starými domy, nesoucími  stopy monzunů a tropického podnebí, nahlížet do otevřených krámků a sledovat obyvatele. Tady je možné si udělat nejlepší představu o pestrém kulturním dědictví města: člověk tu potkává Barmánce v londží a s tanakou na tvářích, vousaté muslimy a ženy v šátcích, tmavé Tamily a jejich ženské protějšky  v pestrobarevných sárí či pandžábí,  s červenou  tečkou uprostřed čela, stejně jako Číňany s výrazně světlou pletí. Občas je možné vstoupit do některého z domů a prohlédnout si velké  prostorné místnosti  s vysokými stropy a dřevěnými okenicemi, které propouštějí dostatek světla, ale zadržují horko, takže interiéry jsou příjemné i bez klimatizace. Vejít do skromnějších nájemních domů je fyzicky náročné, protože úzká schodiště jsou velmi strmá a přímo z nich se vstupuje do jednotlivých bytů, kde se tísní početné rodiny. Kvůli špatnému stavu sem často zatéká, v horních patrech nefunguje přívod vody. Kuchyně mnohdy neexistují a obyvatelé se stravují na ulici, u nesčetných stánků s jídlem a plastovými židličkami. Z horních pater domů visí na ulici provázky, zakončené kolíčkem či košíkem, do kterého prodejci dávají svým zákazníkům noviny a zboží, aby zejména staří lidé z horních pater nemuseli riskovat krkolomnou cestu dolů. Ti postavají u oken a na sešlých balkónech, opečovávají květiny v květináčích, pozorují dění na ulici a všude se suší prádlo, pobíhají psi, kočky a občas dokonce drůbež a malé kozy.

Nevím, jestli mám raději čínskou nebo indickou čtvrť, záleží na momentální náladě, zda se ocitnout právě v Indii nebo  Číně. Ulice jsou příjemně stíněné velkými stromy,  v některých jakoby se opravdu zastavil čas. Všude se něco prodává, nabízí, jí,  stále  se něco děje a je to živé a zajímavé prostředí, pokud je člověk ovšem zvyklý na poněkud chaotický asijský styl. Jak dlouho to tak zůstane?

Nezbývá než doufat, že zvítězí rozum a úcta ke kulturnímu a historickému dědictví a Rangún se v budoucnu stane čistším a ještě zelenějším městem, kde si výškové budovy najdou své místo co nejdále od historického centra. Tam se zachová život původních komunit, aby se z něj nestal pouhý neživý skanzen a krásné a jedinečné stavby nejen že přežijou, ale  budou restaurovány a využívány. To není z mé hlavy, to tady cituji vizi kulturní nadace Yangon heritage trust, kterou  v roce 2012 založil vlivný historik U Thant Myint, který je vnukem  generálního sekretáře OSN z poválečné doby. Zatím je  cílem nadace záchrana alespoň  nejvýznamnějších budov. Snad je to dobrý začátek.

Sule pagoda, která se stala podle britských plánů centrem staré části města. Vlevo radnice, vpravo jedna z indických mešit

Uprostřed opět Sule pagoda, v pozadí řeka Yangon s nábřežní promenádou Strand (pohled z jedné z prvních výškových budov Sakura tower)

Radnice, koloniální stavba doplněná po tlaku barmských nacionalistů místními dekorativními prvky

Jedna z nejvýstavnějších ulic Pansodan

Státní telegrafický úřad

Budova bývalého Nejvyššího soudu, nyní jen oblastního

Dům bratří Soaferových

Bývalý Státní daňový úřad

Úřad vnitrozemské vodní dopravy

Bývalé Ministerstvo zemědělství a zavlažování

Myanmarský přístavní úřad

Městský soud

V indické čtvrti

Čínská čtvrť

Jeden z nejvýznamnějších čínských klanových domů Kien Tek v Latha street, s templem na střeše

Život v ulicích

Systém doručování pošty i zboží do vyšších pater

Zašlá sláva

Mor a cholera?

Když textař  vložil mladému  Peškovi v nesmrtelné Noci na Karlštejně do úst slova "Včera zvečera mor a cholera přepadly mě...", nejspíš tím naznačoval, že se jednalo o nemoci   obvyklé ve středověku a člověka zase tak lehce nepřepadaly, protože se jednalo o rozsáhlé epidemie, které měly na svědomí celé městské čtvrti. I já jsem se do nedávna  domnívala, že mor je již zcela zapomenutá nemoc a patří  stejně jako cholera minulosti. Pobyt v Barmě mě z těchto naivních iluzí rychle vyvedl.

Přímým okamžitým podnětem k napsání tohoto  příspěvku však byl pohled  na krabičku léku Fugacar, který mám právě  na stole před sebou. Obsahuje jednu jedinou tabletu, kterou stačí vzít jednou za rok. Na krabičce je vyobrazeno pět různých druhů červů nebo spíš parazitů, od kterých si člověk spolknutím této tabletky  může pomoci.  V našich zeměpisných podmínkách mají s podobným procesem, zvaným jednoduše odčervení, zkušenost chovatelé domácích mazlíčků. Poté, co mi toto jednoduché opatření  znovu důrazně připomenul jeden z mála, konkrétně tří, západních lékařů, kteří v Rangúnu působí,  jsem zakoupila v lékárně v místního supermarketu krabičku pro sebe i pro manžela a odčervili jsme se. Výsledek byl v praxi nijaký, pocit samozřejmě uspokojivý. Přestože jsem tuto proceduru znala už z pobytů na  Srí Lance i v Africe, tříletý pobyt v Evropě mě nějak ukolébal a zbavil ostražitosti. Ta je ovšem v Barmě, co se týče zdraví, víc než kdekoliv jinde na místě.

Důvody jsou pro to dva. Tím prvním je široké spektrum nemocí, se kterými se lze v Barmě nepříjemně intimně setkat  a tím druhým katastrofální stav místního zdravotnictví. Výstižně to shrnul firemní lékař, ke kterému nás poslal před dvěma lety manželův zaměstnavatel, když se rozhodoval, zda jsme způsobilí k pobytu v této zemi: "Ježíšmarjá, Barma. Krásná země, ale je tam všechno a bez problémů tam na to  umřete." To nebylo příliš povzbudivé, zejména při vzpomínce na to, že manžel už měl jednou velmi namále, dá-li se takto nazvat pobyt na intenzivní stanici západoafrické nemocnice ve stavu kómatu. Způsobila ho tehdy malárie a ta je v Barmě bohužel k mání také. Celkově na mě působil výčet nemocí, kterými je tu možné onemocnět, jako atlas chorob. O některých jsem nikdy neslyšela. Tomu také odpovídala opatření, kterými jsme prošli, tedy zevrubnými prohlídkami a testy a pak několikastupňovým očkováním. To zahrnovalo žloutenku, vzteklinu, meningokovou meningitidu, japonskou encefalitidu a břišní tyfus. Dále jsme byli vybaveni univerzální radou: vzít si s sebou všechny možné léky a při vážnějším onemocnění či zranění okamžitě sednout do letadla, odletět do Bangkoku a vyhledat tam lékařskou pomoc.

Velkou skupinu onemocnění způsobují svým bodnutím komáři. Sem patří obávaná malárie, která se naštěstí nevyskytuje v Rangúnu a ani ve druhém největším městě Mandalaj, stejně jako v místech nad 1 000 metrů nadmořské výšky. Musím říci, že jsem se zatím nesetkala s nikým, kdo tady malárii měl, na rozdíl od druhé noční můry, kterou je dengue horečka. Nejčastěji hrozí v období monzunových dešťů, tedy od června do října, kdy se daří komárům nejlépe. Je velmi zrádná, protože na ni neexistují léky, léčí se pouze symptomy. Projevuje se horečkou, bolestmi hlavy a svalů, v horším případě vnitřním krvácením a  poruchami oběhového systému. Jedinou možností je odpočívat a brát léky s paracetamolem, ne aspirin, který zvyšuje nebezpečí krvácení. V praxi se z mé zkušenosti nemoc pozná nejlépe tak, že nemocný "zčervená", na těle se mu objeví totiž vyrážka a krevní podlitiny, které se časem změní v červeno-černé skvrny. Jak mi svůj stav popsal manžel, který dengue horečkou prošel dvakrát v Kolombu na Srí Lance, cítil se, jako by mu někdo vyprázdnil hlavu a rozdrtil kosti i klouby, zatímco zarudlá kůže nesnesitelně svědila. Dva jeho kolegové skončili s infúzemi v nemocnici, za našeho pobytu se objevily bohužel také případy úmrtí. Velkou zátěží je i doba rekonvalescence, protože trvá dlouhé měsíce, než se pacient dostane opět do formy.

Stejně jako malárie a dengue, kterým se oběma mimochodem lidově říká "lamači kostí" podle toho, jak se nemocný cítí, se přenáší i japonská encefalitida, která je naštěstí rozšířená jen ve venkovských oblastech. I ta může však skončit smrtí. Aby to nebylo jednoduché, malárii šíří komáři, kteří útočí v noci, zatímco dengue horečku roznášejí ve dne. Nejlepší ochranou je světlý oděv s dlouhými rukávy a nohavicemi a ošetření repelentem. Mnoho lidí používá při spaní moskytiéry, to zejména v případě, že nemají v oknech ochranné sítě. Moskytiéra tak není jen romantickým doplňkem, ale při pobytu v jednodušších ubytovacích zařízeních nebo třeba při meditaci v klášteře může být vysloveně záchranou. Nikdy se nemohu zbavit zlomyslného uspokojení, když zuřící komáři agresivně krouží kolem moskytiéry, přitahováni dechem člověka a nemohou se k  němu dostat. Přesto se mi zdá, že jsem v opatrnosti vůči komárům poněkud polevila, protože po pobytu v Africe a tamním neustálém ohrožení  cerebrální malárií,  životu nebezpečnou formou, která zasahuje mozek, se mi už nic nezdá natolik strašné. To není nejlepší postoj, ale expati, tedy lidé žijící v cizině, by ho nejspíš označili jako "verbuscht", jak by se někdy dal označit stav lidí, kteří dlouho žili v rozvojových zemích a disponují širokým spektrem neobvyklých zážitků a zkušeností.

K tomu také patří neomylný instinkt zaznamenat a v letu chytit jakéhokoliv komára, který se objeví v blízkosti. To je pak většinou vtipné při oficiálních příležitostech, třeba při recepcích, které se konají venku. Všichni hosté, mající zkušenost z tropických rozvojových zemí, se dostaví nastříkáni roztodivnými, ne příliš dobře vonícími protikomářími přípravky a zkušeným hmatem jsou schopni zneškodnit komára, který by je mohl nakazit, bez ohledu na důstojnost akce. Této situaci se snaží hostitel většinou předejít.  Z tohoto důvodu jsem v lednu, kdy jsme na zahradě pořádali párty pro větší množství hostů, objednala  místní firmu. Její pracovníci se objevili v ochranných oděvech, připomínajících protichemickou jednotku a skutečně na celé odpoledne zahalili dům, zahradu i stromy jedovatou mlhou. Efekt vydržel několik dnů, hosté byli spokojeni, nevýhodou pro nás  bylo, že se do domu stáhli mraveci všech velikostí. Pokud člověk bydlí v Rangúnu v hotelu či bytovém komplexu, tyto starosti nemá, protože tzv. "pest control" provádí správce objektu pravidelně, většinou jednou týdně. Této myšlence se bráním, protože se nejedná o nejzdravější opatření, i když v Asii velmi populární a běžné. 

Do další skupiny by se daly zařadit nemoci, které se šíří kontaminovanými potravinami a vodou, tedy žloutenku a také tyfus a choleru. Poslední jmenovaná nemoc ve mě vždycky vyvolávala pouze vzpomínky na knihu Láska za časů cholery, než jsem si začala plánovat svoji první cestu po Barmě. Protože bylo období dešťů, neměla vést daleko, jen do 270 km vzdáleného města Pyay (vyslovuje  se jako  "pí"), v 5.-9. století královského sídelního města. Několik dní před odjezdem však místní média začala zveřejňovat zprávy o epidemii cholery, která vypukla  právě v Pyay a tak bylo zřejmé, že nejde jen o literární fikci. Po počátečním překvapení jsem po zralé úvaze cestu odložila. Do stejně "historické" kategorie nemocí pro mě patří úplavice. Podle všeobecných informací je to dnes  skutečně poměrně vzácné průjmové  onemocnění, které postihuje střeva. Dříve se vyskytovalo často, hlavně v kolektivech vojáků nebo zajateckých táborech, kde nebyly potraviny a voda dostatečně zpracované. V Barmě je však stále  možné se s úplavicí blíže seznámit.

Ale nejběžnějším onemocněním během pobytu v zemi je pro většinu zahraničních turistů i cizinců zde žijících  důvěrně známý průjem, který se většinou vyskytuje v mírné formě především po příjezdu, než si žaludek a celý trávicí systém zvykne na nezvyklé jídlo a pití.  Někdy ho doprovázejí žaludeční křeče a zvracení, což je jasný indikátor otravy potravou. Záleží samozřejmě na citlivosti každého jedince. Přestože si myslím, že jsem po pobytech v mnoha podobných zemích vcelku otrlá, byla Barma pro mě první zemí, která můj trávicí systém skutečně "dostala". Na vině je katastrofální stav hygienických podmínek, za kterých se transportují, skladují  a prodávají potraviny, teplo a také místní kuchyně, která neasiatům většinou nesvědčí. Proto většinou trnu, když vidím či slyším turisty, kteří se těší na tzv. street food, tedy cenově výhodné pokrmy, prodávané v Asii běžně  na ulici. Přestože v Thajsku, Vietnamu či Malajsii může jít skutečně o kulinářský zážitek, v Barmě se nic podobného nedoporučuje. Hygienické podmínky jsou nedostačující, voda může být kontaminovaná a navíc barmská kuchyně používá velké množství tuku, což každý cizinec nesnese. To má praktické důvody, protože při dlouhém přechovávání pokrmu venku ho chrání právě vrstva oleje na povrchu.

Nebezpečné nejsou jen jednoduché stravovny, ale i známé a "bezpečné" restaurace. Nedávno Rangúnem proběhla zpráva, že po návštěvě  jedné z těch nejlepších ve městě, L´Opery,  onemocněla celá skupina hostů, kteří museli být letecky dopraveni do  nemocnice v Bangkoku.  Podobné informace, tedy kdo po návštěvě které restaurace onemocněl,  patří již k místnímu folklóru a člověk zjistí, že si není jistý téměř nikde. Pokud chce tedy občas jíst mimo domov, musí vzít na vědomí, že ho mohou čekat problémy. Já jsem si prošla jak obvyklým střevním onemocněním,  kvůli kterému jsem musela vyhledat lékaře, tak vážnějším zánětem žaludeční sliznice, od kterého mi pomohl až pobyt doma v Čechách, známé vařené jídlo a žádné gastronomické excesy. Od té doby jsem velmi opatrná a největší obavy mám logicky o naše návštěvníky. Přes veškerou ostražitost naše poslední návštěva, kamarádi z Prahy, které jsem vzala do cizinci hojně navštěvované restaurace Monsoon, strávila po tamním obědě poslední dny v blízkosti toalety, s toustovým chlebem a colou a oddechla si až při mezipřistání v Dubaji...

I když je člověk milovníkem zvířat, může mu setkání s nimi přinést nepříjemné následky. Asie totiž platí za kontinent s nejčastějším onemocněním vzteklinou. Přenáší ho většinou toulaví psi a kočky, kterých jsou v Rangúnu plné ulice a stejně tak po celé zemi. Stejně nebezpečné jsou i opice, rozmazlené turisty, kteří je krmí a pokud to nemají v úmyslu, dokáží být opice nečekaně agresivní. 

Další  nebezpečí představují jedovatí  hadi, kterých je v Barmě, stejně opět jako ve většině zemí jihovýchodní Asie nepřeberné množství druhů. Výhodou je, že mají většinou ze člověka větší strach než on z nich. Dobrým opatřením je na venkově či i v městské přírodě pevná obuv, dupání, v noci baterka a opatrnost. Nebezpečná situace nastane, když se had zatoulá do domu a ukryje se ve skříni či zásuvce, kam pak člověk důvěřivě sáhne. Nejnepříjemnější setkání s hadem jsem zažila při meditačním pobytu v klášteře, který se nacházel mimo městskou civilizaci. Když jsem si chtěla umýt ruce v umyvadle, umístěném venku před domkem, kde jsem spala, objevila jsem na vedlejším stromě, na úrovni mé hlavy, hada, který právě chytil a snažil se pozřít  žábu. Kdybych ho viděla v televizi či v knize, obdivovala bych jeho zeleno-červené zbarvení. Tady mě spíš vyděsila informace, že je prudce jedovatý a vodní. Bylo to v období dešťů, kdy byla voda po kotníky často úplně všude a podobní hadi se tam nejspíš volně pohybovali. Dostalo se mi doporučení, abych si při uštknutí zapamatovala aspoň tvar hlavy a nejlépe hada vyfotila, abych mohla dostat v případě, že se včas dostanu k lékaři, to správné sérum. Nemusím zdůrazňovat, že tato myšlenka mi koncentraci po zbytek meditace výrazně narušila.

Nedávno se však středem pozornosti stal známý, když se uvedl větou: "Tak si představte, že jsem měl mor". Protože byl živý a zdravý a neskončil na hřbitově v hromadném hrobě jako při středověké morové epidemii, bylo zřejmé, že situace se za staletí přece jen změnila. Poměrně málo častá nemoc, která je přenášena blechami z krys, není dnes díky antibiotikům žádný velký problém, pokud je včas rozpoznána a léčena.

A v tom je právě zásadní problém při pobytu v Barmě. Najít někoho, kdo by kvalifikovaně pomohl. Tedy lékaře či zdravotnické zařízení, tak jak jsme na to automaticky a rozmazleně zvyklí z naší domoviny. Kvalita zdravotní péče je  v Barmě doslova tragická. Na vině jsou  léta vojenské diktatury, která zdravotnictví, stejně jako školství zanedbávala. Chybí kvalifikovaní lékaři, vybavení a také povědomí o hygieně. Cizinec má možnost návštěvy několika soukromých klinik, na příklad pobočky bangkokské nemocnice Samitvej, kterou vede francouzský lékař anebo kliniky SOS, vedené Američanem. Ceny za ošetření jsou ovšem astronomické, platí se na místě a k složitějším úkonům  chybí vybavení stejně jako lůžková část. Člověku pak zbývá jedině let do Bangkoku nebo místní nemocnice, což může být nebezpečné dobrodružství. Nejznámější rangúnská Všeobecná nemocnice, zvenku krásná koloniální budova, je uvnitř neuvěřitelně zanedbaná a špinavá a výjimkou není ani setkání s krysou. Stále mám před očima scénu z filmu "The Lady" o Aun Schan Su Ťij, ve kterém budoucí politická vůdkyně země přiletí z Londýna v roce 1988 ošetřovat nemocnou matku a večer uléhá na zem jejího  pokoje ve Všeobecné nemocnici na typickou  rohožku a zasněně se zahledí po skříň, kam právě zabíhají švábi. Mám pocit, že si francouzský režisér Luc Besonn musel tuto nemocnici prohlédnout osobně.

Také movití Barmánci se nechávají ošetřovat v zahraničí a místních zařízení, kterým by se dalo důvěřovat, je skutečně málo. O to víc je nepříjemných zkušeností, zejména mezi turisty nebo cizinci, kterým chybí zkušenosti. Nedávno si mladá praktikantka z evropské politické nadace poranila při chůzi v sandálech malíček na noze o rozbitý chodník. Když prst natekl a zmodral, rozhodla se jít do první nemocnice v blízkosti svého bydliště. Po komplikované debatě, protože personál nemluvil  anglicky a ona barmsky, se dozvěděla, že prst je třeba amputovat. V tu chvíli přece jen zpozorněla a obrátila se na svého šéfa, který ji promptně dovezl na jmenovanou kliniku SOS. Přestože měla už otravu krve, tamní lékař ji vyléčil. O hodně hůře dopadl turista, který zemřel v jedné z rangúnských nemocnic. Ta byla sice vybavena velmi moderním přístrojem ze zahraničí, ale lékaři ho nesprávně použili a poranili mu při tom životně důležitý orgán, následkem čehož zemřel. O mnoho horší je ještě situace mimo velká města. Před několika měsíci přišla o život mladá americká turistka, která ve městě pagod Baganu spadla z jedné z nich. Šplhání po pagodách je kapitola sama pro sebe, tato dívka se však při pádu těžce zranila a v malém městě jí nikdo nedokázal pomoci. Jedinou možností přepravy bylo auto a sedmihodinová cesta po špatných silnicích do Mandalaj, kterou nepřežila. Další turistka, která se před týdnem zřítila z další tamní svatyně měla víc štěstí, protože spadla z "pouhých" tří metrů a poranění lebky nebylo naštěstí vážné.

Problém je také s léky. Je možné sice koupit všechny dostupné bez předpisu, ale také se při tom setkat s  falešnými, prošlými anebo špatně skladovanými v horku a vlhku a napadenými plísní.  Proto je dobré si přivézt zásoby ze zahraničí na celou dobu pobytu. Díky našim návštěvníkům mám pravidelný přísun a doma skutečnou apatyku.

Řekla bych, že pokud by si turisté byli vědomi věškerých zdravotních rizik v Barmě, asi by jich přijelo o hodně méně.  Nepracovalo by tu ani mnoho cizinců z vyspělých zemí a už vůbec by nepřijeli s dětmi. Odpovědí na otázku, proč tomu tak není, může být poznámka na webových stránkách jednoho pražského zdravotnického zařízení, kde jsem se chtěla informovat o doporučeném očkování do Barmy. Bylo zde doslova napsáno: "Očkování je indikováno pro dobrodružné cesty."  A dobrodružství s sebou často nese rizika a nebezpečí.

Prostředek na "odčervení"

Prodej přírodních léků na ulici

Léky v nákupním centru

Tato nabídka nám byla doručena před několika dny. Přestože jsem si moc nepočetla, pochopila jsem: Zdravotní problém-letecká přeprava-jedna z nemocnic v Singapuru. A k tomu dárkový poukaz na přepravu po městě, ovšem jen jedním směrem...

Pouliční jídlo v Rangúnu

 

Had, naštěstí zaměstnaný ulovenou žábou

Toulaví psi časně ráno v blízkosti univerzity v Rangúnu