Šaty dělají člověka aneb země sukní a žabek

Že šaty dělají člověka, bývalo  pravidlem, ale v současné době na to má mnoho Evropanů, bohužel zejména Čechů, evidentně jiný, uvolněnější názor. Zejména když je vidím v parném létě, říkám si, že by spoustu českých mužů v Barmě považovali za nádeníky nebo duševně slabé  a ženy - pokud by nebyly velice mladé- za osoby lehčích mravů. Samozřejmě, že to má také co do činění s velice konzervativní barmskou společností. Ale to nemůže být jediný důvod.

V Barmě je pořád teplo. Někdy víc, někdy méně. Půl roku prší, ale pořád je horko. Navíc, srovnám-li zde tolik obdivovaný západní svět, Barmánec by tam na letní ulici těžko poznal, ve které z jeho zemí  se právě ocitnul.  Uniformní oblečení z levných či dražších oděvních řetězců, pravidlo, že čím kratší, odkrytější a  nedbalejší, tím lepší, nevypovídá o žádné regionální odlišnosti, ani velké  originálnosti. Že by měl na sobě někdo mimo národopisné slavnosti nějakou formu typického národního oděvu? Kromě obyvatel Bavorska asi málokdo.

V tom je jihovýchodní Asie naprosto jiná a při prvním setkání s obyvateli Barmy člověka zaujme to nejvýraznější: longui (vyslovuje se lonží). Jedná se o široký pruh látky, který  vypadá jako dlouhá "sukně" a nosí ho místní ženy i muži. Obě pohlaví používají stejný typ longyi, které se však liší vzory i způsobem skládání. Mužské longui je látka asi tak dvakrát širší než je objem nositelova pasu, sešitá do tunelu. Na ulici je často vidět, jak si muži, hlavně ti mladší, longui upravují a postup se mi proto jeví takto: Při aranžování na tělo si ji muž, který  už má látku na sobě, tedy je v tomto tunelu, obtáhne těsně kolem pozadí a před tělem před sebe napne zbývající látku. Tu pak v horní části smotá do jakéhosi chumlu-uzlu a zastrčí vpředu za pas. Nemám pocit, že by tam bylo nějaké jištění a já osobně bych trnula, že mi to spadne. Asi také proto si muži často longui nově upravují. Jinak je to vymyšleno dobře, protože zezadu látka obepíná postavu, zatímco vpředu je jí víc a umožňuje tak pohodlný  pohyb. Největší benefit spočívá údajně v tom, že celý kus tohoto nám naprosto neznámého oděvu výborně větrá. Asi také proto většina barmských mužů  longui nosí a to za všech okolností. Vidím v něm  ministry na recepcích, ale také muže na kolech a motocyklech, vysoko ve vzduchu na lešení a nejvíc mě překvapilo, když jsem v něm  viděla  hrát studenty na univerzitě fotbal. Minulý týden mě při ranním sportu v parku Šweitigoumské pagody předběhl pán v pantoflích, který si longui zkrátil vykasáním ke kolenům. Neběžel proto, že by někam spěchal, ale stejně jako já a další opisoval okruhy po parku. Viděla jsem i verzi typu šortky, kdy se látka omotá jen kolem beder a nohy jsou holé. To bylo ale jen v případě mužů, kteří vykonávají  nádenické  a další podřadné práce, jako svoz  odpadu anebo v případě, že se celí myjí, což se někdy děje na veřejnosti, u hadice či sudu s vodou. Ti mají také někdy obnaženou horní polovinu těla, což  je výjimečný pohled. Jinak se k pánskému longui nosí ideálně nažehlená bílá košile nebo prostě košile. K tričkům sahá ve městě, zdá se mi, poměrně málo mužů. Celý model je doplněný mobilem, který se zezadu zastrkuje za pas jako dýka, aby byl připravený k neprodlenému použití.

Dámské longui znám jako dlouhou úzkou sukni, která krásně obepíná ženskou postavu. Je to také buď jen upevněná látka, i když jiným zůsobem než u mužů anebo je ušitá  jako zavinovací, kdy se  přes přední díl  přepíná další díl. Ušité longui je velmi pěkné, chůze už prý tak zábavná ale není, protože upnutá sukně ke kotníkům mnoho pohybu či delší kroky nedovoluje. Proto ženy vždycky sedají na motorkách za řidičem s nohami na stranu, jako dříve jezdkyně na koni v dámském sedle. Dámské longui je doplněno longui blůzou, která je většinou ze stejné nebo barevně ladící látky. Zatímco sukně  co do střihu nevykazuje žádné extravagance, u blůz se fantazii meze nekladou. Je vidět všechno možné i nemožné a mně se to většinou moc líbí, protože to je barevné, harmonické a velmi ženské.  Na blůzy se našívá řada aplikací, pro které existují specializovaní prodejci. To, že existuje nespočetné množství modelů, je zásluhou široké sítě švadlen, které za akceptovatelnou  sumu ušijí cokoliv. Samozřejmě, že nejvíc jim jdou místní střihy, ale mě právě ušila místní mladá švadlena v rozpálené budově, kde ze mě kape pot už po pěti minutách, krásné krajkové šaty vysloveně evropského střihu jen podle obrázku, který jsem ofotila z internetu. Myslím, že z nich sama měla radost.

Také ženy v longui vykonávají všechny práce.  Někdy si sukni víc zahrnou v pase a zkrátí si ji tak ke kolenům, logicky když pracují venku, v mokru nebo špíně. Když se myjí, což se děje stejně jako u mužů často venku , omotají si longui kolem těla od prsou ke kolenům. V tomto oděvu jsem je viděla  také v termálních lázních, když jsem je navštívila v Šanském státě. Byl to tedy spíš malý vydlaždičkovaný bazén plný teplé, černé vody, odděleně pro muže a ženy. Ty tam vstupovaly v longui, každá  s plastovým košíkem plných šamponů a dalších mycích prostředků, aby se vydrhly včetně vlasů. Na sobě vypraly i látku.

Látky se dají opatřit v obchodech, ale já je kupuji raději na velkém rangúnském trhu, známém pod jménem Bogyoke Market (vyslovuje se božo market) nebo také Scott market podle dřívějšího označení. "Oddělení látek" je tu stísněný labyrint desítek nebo možná i stovek prodejců v uzounkých uličkách mezi obrovskými haldami pečlivě narovnaných látek. Nemám tento trh úplně v oblibě, ale látky jsou výjimka, protože si mě tu nikdo příliš nevšímá a nechá mě vcelku v klidu vybrat. V jakémkoliv kamenném obchodě, kde jsou zvyklí jen na místní klientelu, se na mě hned vrhne klubko prodavaček a pronásledují mě na celé obchůzce obchodem, některé přede mnou, jiné za mnou. Asi není zcela standartní postup, aby si zákazník  sám látky prohlížel, funguje to spíše tak, že se usadí uprostřed obchodu na židli, naznačí, co chce  a prodavačky začnou snášet balíky látek, rozbalovat je, případně na jedné z nich aranžovat. Vždycky mi to připomíná scénu z Tří oříšků pro Popelku, kde si macecha a Droběna plánují šaty na bál. Většina obchodů je také schopna požadovaný model ušít, což je většinou longui a také na Bogyoke marketu jsou velké temné haly, kde u starých, převážně  šlapacích strojů sedí desítky žen i mužů a šijí a šijí. Kvalita je ale různá a tak si cizinci jako já předávají kontakty na švadlenky, se kterými mají dobré zkušenosti a každý se nakonec dopracuje k té své.

Abych se ale vrátila k longui, je ještě třeba říci, že existují barevná provedení, která mají symbolický význam - například zelená je spojovaná se vzděláním, takže ji nejčastěji vidím na studentech nebo učitelích, zatímco zaměstnanci služeb dávají přednost modré. Co se týká materiálů, je možné téměř vše, od bavlny, přes hedvábí až po umělé materály. Látky jsou vyšívané, potištěné, co srdce ráčí a ty nejjednodušší bavlněné se dají pořídit kolem 3 000 Kyatů, tzn. kolem padesáti korun. Standartní rozměr slouží k ušití sukně a blůzy.

Co se týče obuvi, devadesát procent lidí nosí na ulici žabky.  Jsou většinou gumové nebo plastové, ale existuje i speciální druh této obuvi, vyrobený ze sametu v krásných jasných barvách a když jsem si je opatřila, zjistila jsem, jak jsou příjemné, jako by člověka někdo stále šimral na chodidle! Pro speciální příležitosti jsou  na klínku,  pošité mnoha pestrobarevnými flitry. V tomto případě jsou ceny poměrně vysoké a třeba na svatbu se pořizují ve specializovaných obchodech. Žabky na podpatku už nosí i malé holčičky a já trnu, co to udělá s jejich chodidly. Výsledek nošení této jednostranné obuvi je vidět u starších lidí, kdy se noha po desetiletích v žabkách "rozplácne"a prsty přečnívají přes okraj podrážky.

Ale abych neopěvovala místní  styl odívání příliš, musím  uvést, že Barmánci nosí také "západní" oblečení a to zejména v Rangúnu a dalších větších městech. To už tak pěkný pohled není, protože se jedná téměř bez výhrady o levnou čínskou produkci i vkus, což je vcelku hrůza. Nejoblíbenějším motivem je kromě možných i nemožných nápisů a tisíců flitrů samozřejmě kočička Kitty, která můj zrak denně oblažuje ze všemožných částí oděvu a doplňků. Některé mladé dívky, hodně často cizinky a také turistky neváhají zkrátit sukně či šortky na minimální míru anebo odhalit ramena. Není to tak, že by to nebylo dovolené, jako spíš nezvyklé. Divím se, že si za svého pobytu v Barmě nevšimnou, že se tu příliš nahá kůže neukazuje a nemohou se minišortek alespoň na několik dní či týdnů vzdát. Rozdíl je také v ochraně proti slunci. Zatímco místní se chrání před sluncem ať už deštníky či přikrývkami hlavy a vyhledávají stín, cizinci touží po opaku. Když jsem se zeptala našeho pronajímatele,  movitého Barmánce, proč nehraje golf, odvětil, že na slunci jeho kůže rychle tmavne a to si nepřeje. Ideálem je stejně jako v dalších asijských zemích co nejsvětlejší pokožka. Opálení patří k  manuálním pracovníkům a lidem na polích.

Koná-li se v Barmě recepce či slavnostní událost, patří vždycky k předepsanému dresscodu národní oděv. V tu chvíli spolu s dalšími neasijskými národy lituji, že žádný takový oděv nemáme ve formě, která by se dala prezentovat na veřejnosti. Místní movité  dámy samozřejmě vyrazí v obzvlášt krásné longui kombinaci, doplněné kabelkami nejdražších světových  značek a obtížené šperky za astronomické ceny. Muži při takové příležitosti obléknou  slavnostní formu mužské verze, která zahrnuje longui samotné v tmavé barvě, k tomu  sametové žabky a zvláštní svrchní část oděvu. To je košile se stojáčkem a na ní krátký kabátek, připomínající střihem spíš bundu  ze světlé hrubé bavlny, se zapínáním na nápadná podélná poutka. Když jsem se zúčastnila první slavnostní události za přítomnosti Aun Schan Su Ťij v Neipyijto, čekali jsme na začátek ve zvláštní místnosti pro VIP hosty. Když jsem tam uviděla řadu místních starších můžů v tmavých sukních, žabkách a podivné bundě, domnívala jsem se, že to jsou řidiči či nějaký pomocný personál. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se jednalo o ministry a další významné osobnosti barmské politiky ve slavnostním oděvu...

Barmánci mají velkou slabost pro tzv. týmové oblečení a tak mají prodavači obchodů, bank nebo  třeba účastníci různých projektů nebo školení longui stejné  barvy anebo alespoň tričko s nápisem firmy či akce. Nejoblíbenější jsou uniformy, kterou  mají v Rangúnu i  hlídači v parku. Kapitolou samou pro sebe jsou policisté na křižovatkách, kteří mají opravdu pohledné uniformy včetně bělostné čepice, kterou si v monzunovém období chrání před deštěm igelitovým návlekem. Ženy policistky už tak elegantní nejsou, mají  tmavé sukně ke kolenům a k nim polobotky s podivnými podkolenkami.

Nutno podotknout, že různá etnika v Barmě mají také své vlastní typické oděvy, které také každodenně nosí a jsou na ně hrdi. Přestože řada průvodců po zemi doporučuje, aby si turista pro pocit sounáležitosti koupil a nosil longui, já bych to neudělala, a to nejen proto, že to u místních většinou vzbuzuje útrpný úsměv.  I mně se zdá, že není nic směšnějšího než upocený Evropan ve špatně zamotané kostičkované sukni a sandálech. Jen na cestě po Karenském státě jsem udělala výjimku, protože místní blůzy pro muže i ženy stejné z pevné bavlny a ozdobené pestrobarevnými třásněmi byly víc než praktické a kombinovatelné se sukní či kalhotami.

Ještě mi nedá, abych nezmínila dámské  prádlo. Když jsem ho  poprvé viděla vystavené, nevěřila jsem vlastním očím. Zdálo se mi, že vidím - pardon - umělé zadky.  Časem jsem pochopila, že vycpávky či naopak  stahování jakýchkoliv částí těla patří k běžným praktikám. Co by žena neudělala pro dokonalou postavu! A když existují podprsenky push-up, proč by nemohly být také  kalhotky, které anatomicky tvarovanými vycpávkami vykouzlí pozadí k nakousnutí.

Ze všeho uvedeného je víc než zřejmé, že žádná oděvní nuda se v Barmě nedá čekat. Není to poslední rok ani nuda účesová, protože zejména mladí objevili barvy na vlasy a všude je vidět spoustu světlovlasých, žíhaných či různě barevných hlav. Zejména mladíci si potrpí na pečlivé a hranice fantazie neznající účesy, dívky se drží více zpět a zůstávají u dlouhých vlasů nebo mikád. Snad nikde jinde jsem neviděla tolik kadeřnictví jako v Asii a Barmě. Člověk si tu může vlasy nechat jen umýt a upravit, což je velice příjemná záležitost. Při mytí se v lepších salónech leží, vlasy se myjí a hlava, zátylek, často i obličej se masíruje. Problém je pouze v tom, že si místní kadeřníci  neumějí poradit s jemnými vlasy a evropskými střihy a při stříhání často dojde ke katastrofě. Tuto nepříjemnou zkušenost jsem udělala sama, když jsem kadeřnici ukázala obrázek sestříhaných vlasů a vysvětlila, že nahoře mají být kratší a dole delší. Požadavek vyřešila tím, že mi větší část vlasů ostříhala do roviny, tedy do mikáda  v polovině hlavy a menší nechala dlouhou. Není třeba zdůrazňovat, že jsem málem omdlela, když mi výsledek ukázala hrdě v zrcadle. Za asistence kamarádek jsem pak šla k japonské kadeřnici, která se milimetr po milimetru  snažila můj účes sestříhat do přijatelnější podoby.

A když už by byl cizinec po příletu do Barmy úplně barvoslepý a nevšiml si oblečení, zcela určitě by ho zaujaly jakoby moučné fleky na tvářích, které má mnoho žen, dětí i mužů. Jedná se o rozemletou kůru ze stromu zvanou tanaka, která se smísí s vodou a nanáší v různých ornamentálních vzorech na tváře jako ochrana proti slunci či hydratační prostředek. To jsem nezkoušela, protože si myslím, že to s mojí pletí fungovat asi nebude, zato jsem se ale ze začátku pokoušela koupit běžnou kosmetiku třeba firmy Nivea či Loreal. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na většině produktů našla poznámku "s bělícím efektem". Prodavačka se mě snažila vcelku sebejistě přesvědčit, že to je přesně to, co potřebuji a tak jsem odevzdaně  opáčila: "Zdám se vám málo světlá?"

Dámské longui s blůzou

Pár v ulicích Rangúnu

Maminka s dcerou a nesmrtelnou kočičkou Kitty ve Šweitigoumské pagodě

Čistou košili má i prodavač zeleniny

Nevěsta a ženich se představují

Policistky v Rangúnu a hlídač parku v uniformě

Dělníci na lešení v pagodě

Místní mladíci na Golden Rock

Výrobna kadeřnických  zázraků při pohledu z ulice

Děti na cestě ze školy

Švadleny v Rangúnu

Výběr spodního prádla

Prodej látek na Bogyoke marketu

Tanaka na tváři prodavačky longui v Baganu

Tanaka se nosí i v Rangúnu

Cesta za deštěm - Hpa An a Mawlamyine

Jen letmo jsem nahlédla do minulých příspěvků, kde jsem si stěžovala na horko a na nemožnost toho moc v takovém počasí podnikat. Teď  se pro změnu  zaposlouchávám do dunícího deště a uvažuji, zda se mohu vůbec vypravit pěšky ven, aniž bych uklouzla na chodníku, obaleném vlhkým slizem anebo zapadla na ulici do nějaké obrovské louže. Ve skutečnosti mi déšť sám o sobě  tolik nevadí, prší sice hodně, ale samozřejmě ne pořád. Blížící se liják už člověk odhadne podle černající oblohy a stihne se ukrýt. Pokud to nezvládne, je jasné, že bude stoprocentně promočen, pokud nemá velmi odolnou pláštěnku a k tomu ještě nejlépe  deštník a gumáky. To tady tedy nikdo nemá, každý má jen něco z této výbavy a většina lidí je samozřejmě od deště mokrá. Ale na druhou stranu, ve třiceti stupních to není zase taková katastrofa. Domácí obyvatelstvo nosí gumové žabky a deštníky, dlouhé sukně londží si vykasá nad kolena a jde vstříc deštivé sprše. Cyklisté mají speciální pláštěnky anebo na hlavě pevný slaměný klobouk, který používají i trhovkyně a všichni, kdo potřebují volné ruce. Na ochranu hlavy proti dešti je skvělý.

Když jsem před dvěma lety přijela do Barmy, měla jsem takovou chuť, dát se do poznávání země, že mě před ní nezastavilo ani období dešťů. Nebylo těžké najít stejně naladěné osoby a vydat se na první kratší cestu, déšť nedéšť. Byly to vlastně moje první bližší známé, cizinky, žijící stejně jako já krátkodobě v Rangúnu, původem z Austrálie, Švýcarska a Thajska. Naše volba padla nejprve na město Pyay,  severním směrem od Rangúnu. V té době tam ale zrovna vypukla cholera, takže jsme po zralé úvaze cíl cesty změnily. Zamířily jsme  na jih, do hlavního města Karenského státu Hpa Anu  s tím, že procestujeme jeho okolí, proslulé úchvatnými vápencovými skalami, jeskyněmi a malebnými rýžovými poli. Měly jsme k dispozici auto s řidičem, což celý podnik nesmírně ulehčovalo. Poznávací faktor byl o to vyšší, že jsme mohly zastavit kdekoliv, kde nás něco zaujalo. A při cestě po barmském venkově cizince prostě zaujme všechno! Přestože jsem žila na Srí Lance a třeba s vodními buvoly jsem měla občas tu čest se setkat takříkajíc tváří v tvář (na příklad když hnal pasák večer stádo naší ulicí - bydleli jsme na okraji města -  a já jsem šla ve tmě venčit psa...) přesto mě nepřestanou fascinovat. Jsou to obrovská zvířata,  pracující celý den ponořená ve vodě rýžových polí a dokáží být člověku dost nebezpečná. Pohled na ně působí neskutečně archaicky, stejně jako na muže, orající pole pluhy, zapřaženými za krávami. A to nemluvím o nesčetném množství pagod, klášterů a soch Buddhy či malebných řad buddhistických mnichů. Takže jsme řidiče trápily neustálými žádostmi o zastavování, vybíhaly jsme z auta, obdivovaly a nadšeně fotily každý vhodný objekt. To vše se dělo částečně v hustém dešti a v  chaotickém barmském silničním provozu, který naštěstí směrem od Rangúnu řídl. Všude jsme se těšily velké pozornosti místních obyvatel.

Po několika hodinách jízda přece jen začínala být únavná a tak jsme odbočily na postranní cestu, vedoucí podle ukazatele ke klášteru, abychom si odpočinuly. Cesta však po několika desítkách metrů končila ve vodě, vlastně v jezeře, kde stál houf lidí. Byly tam i pramice s motory a bez velkých diskusí jsme se do nich usadily s myšlenkou, že se projedeme kolem skály. Začínalo sice pršet, ale větřík byl osvěžující, skála impozantní a melancholická mlha nad vodou vše  zahalovala do zasněného klidu tak zvláštním způsobem, že dodnes  nemohu zapomenout na uvolnění a zároveň euforii, která se mě zmocnila. Pramice nás dovezla ke skále, na které se, jak se ukázalo, nacházel klášter. V suchém období byl evidentně přístupný po cestě, v monzunovém období jen loďkou. Klášterní budovy byly umně přilepené na všech možných plochách a ploškách skály, byly tam ubytovny, meditační prostory, kuchyně pro mnichy a také škola, kde malí chlapci v mnišských hábitech nahlas memorovali  texty a přitom po nás nenápadně pošilhávali malými okýnky. Všude se volně procházela drůbež, kočky, psi a také opice. A stále poprchávalo, což vzhledem k tomu, že jsme musely sundat boty hned po výstupu z loďky a chodit bosy, nedělalo ze šplhání po skalách a blátivých chodnících nic pro zavilé zastánce přísné hygieny. A všude, na možných i nemožných místech  si o pozornost říkaly  sochy různých mytických postav a živočichů, vyvedených v ohromující velikosti a hýřivě pestrých barvách. Přes svoji impozantnost na mě téměř vždycky působí  kýčovitě, ale v Barmě jednoznačně patří k oblíbeným vybavením svatyní i klášterů.

Další zastávka, již plánovaná, byla u pagody Kyauk Kalat, která byla vybudována na zajímavě tvarované vápencové skále, která trčí jako vztyčený prst uprostřed umělého jezera a je velmi fotogenická. Skála je porostlá stromy a je mi záhadou, jak přežijí v období sucha, kdy dlouhé měsíce nespadne ani kapička vody. Je součástí funkčního kláštera, do jehož haly jsme se vydaly po dřevěném mostě, který pilně čistili dva mladí mniši se sluchátky v uších. Kdo by si snad myslel, že poslouchali hudbu, by se mýlil, zaslechla jsem něco, co na mě působilo jako kázání ve velice naléhavém tónu. Vstup byl podle nápisu na kusu kartonu povolený samozřejmě jen bosky a  poněkud překvapivě pouze vegetariánům, s čímž jsem se rozhodla nelámat si hlavu. Nikde nikdo nebyl a psi ležící na vstupních schodech nijak neprotestovali. Později jsem však matoucí informaci vyhodnotila tak, že klášter poskytuje jídlo příchodzím, ale jen vegetariánské. V hale byla umístěna, tak jak jsem se s tím setkala později  i jinde, ve skleněné vitríně sedící socha mnicha v životní velikosti. Byla tak dokonalá, že jsem se napřed vyděsila, že to je živý člověk. Jednalo se patrně o bývalého představeného kláštera U Winayu, který patří i po své smrti k nejuctívanějším náboženským vůdcům v Barmě. Byl také rádcem a duchovní oporou Aun Schan Su Ťij a nezastřeně kritizoval vojenskou juntu. Během dlouhých desetiletí zarputilých a krvavých bojů mezi Karenskou národně osvobozeneckou armádou a vládními jednotkami byla oblast kolem kláštera Thamanya, vzdáleného 40 kilometrů,  kde později působil, jedním z mála relativně bezpečných míst, než v roce 2003 ve věku 93 let zemřel. Na rozsáhlých pozemcích kláštera poskytoval útočiště a živobytí asi 15 000 lidem, proslul rozsáhlou dobročinností, denně přijímal tisíce věřících. V okruhu 13 kilometrů se nesmělo zabít žádné živé stvoření. O to víc všechny šokovalo, když se v roce 2008 někdo vloupal do jeho hrobu a odnesl tělo. O čtyři dny později se mnichům pachatel ozval a prohlásil, že tělo spálil. Existuje domněnka, že šlo o součást rituálu yadaya, jehož cílem bylo ovlivnit výsledek důležitého vládního referenda, které se konalo jen pár týdnů poté. Yadaya je výhradně barmský rituál, jehož prostřednictvím se lidé na radu astrologa snaží ovlivnit budoucnost. Je všeobecně známo, že barmští generálové v něj silně věřili a pravidelně ho provozovali.

Místem, které jsme zvolily jako základnu, byl Hpa An, ospalé město, které samo o sobě mnoho nenabízí, až na typický asijský trh a  pagodu, ze které je krásný výhled na řeku Thanlwin. V pagodě se nachází socha obří zelené žáby, protože žáby jsou v Karenském státě významným symbolem a také socha mytického hady nagy. Obě souvisí se jménem města, které lze přeložit jako  "Zvratek žáby"  nebo "Vyzvracená žába". Podle legendy spolkla totiž  naga žábu s drahokamem v hubě. Kámen jí ale uvízl v krku a proto ho i s žábou vyzvrátila na břehu řeky, tam, kde se dnes nachází  Hpa An. Pověst tak dala městu sice nezapomenutelné, ale nejméně poetické jméno v celé zemi.

Nad městem se tyčí zarostlá hora Zwekabin,  vysoká 725 metrů, kterou je možné ve dvou až tříhodinovém výstupu zdolat, do čehož se nám v dešti při představě bahnitě sjízdných stezek nechtělo.  Místo toho jsme si prohlédly na úpatí hory zahradu Lumbini, spíše park, ve kterém jsou v dlouhých řadách sochy sedících Buddhů. V tu chvíli zasvitlo slunce a řeka, odrážející obraz hory,  dostala zajímavou zelenou barvu. Soch je údajně 1 100, na některých jsou na deskách uvedena jména rodin či jednotlivců, které ji financovaly.  Jak jsem se poučila, zahrada Lumbini byla místem v Nepálu, kde se narodil královský syn Siddhartha Gautama, pozdější Buddha.

Druhý den jsme se vydaly do dvě hodiny vzdáleného města Mawlamyine. (Zapamatovat a vyslovit tento název byl pro mne ze začátku oříšek, až jsem si to za účelem komunikace musela natlouci do hlavy: "mólomjajn", jak jednoduché). Vyjely jsme brzy, po velkém nočním lijáku a mohly pozorovat děti, jak se scházejí nebo sjíždějí do venkovských škol, oblečené do bílozelených školních uniforem, s tvářemi pomalovanými tanakou. V tomto případě platilo víc než kdy jindy, že cesta byla cíl. Vybraly jsme si méně frekventovanou vedlejší silnici, která nám nabídla nepopsatelně nádherný pohled na sytě zelenou krajinu se svěžími, vodou zatopenými rýžovými poli, vedla nás alejemi vysokých palem a v dáli se v lehké mlze zvedaly bizarní vápencové skály. Po dvou hodinách jízdy a  dvou obrovských mostech se mezi malebnými zelenými kopci, na kterých se třpytily zlaté a bílé pagody,  objevilo Mawlamyine. Čtvrté největší město Barmy leží v ústí řek Thanlwin a Gyaing v zálivu Monttama. V letech 1826 až 1852 to bylo první hlavní město Britské Barmy, poté co Britové dobyli jižní část země a Arakan. Z té doby pochází řada koloniálních staveb, mezi kterými jsou natěsnané kláštery a také tři cukrkandlově dekorované mešity, které zde postavili Britové, když do země přivezli množství Indů. Baptistický Judsonův kostel  připomíná amerického misionáře Adonirama Hudsona. Je tu velké tržiště a obvyklý asijský chaos. Dnes je město významé jako překladiště v obchodu s týkovým dřevem, rýží, ovocem a kaučukem.

Turističtí průvodci svorně  tvrdí, že žádné jiné město Barmy nemá tolik nostalgického šarmu jako Mawlamyine. K jeho proslulosti přispívají také dva významní návštěvníci z dob impéria: Rudyard Kipling a George Orwell, který sem přišel coby koloniální úředník. Orwellova autobiografická povídka "Zastřelit slona" začíná slovy:" V Moulmein mi dávalo veškeré  obyvatelstvo najevo   nenávist ... zaujímal jsem tehdy místo policejního úředníka ... tato nenávist proti Evropanům byla natrvalo těžce snesitelná." Orwell nakonec službu na protest proti kolonialismu opustil, ale Barma samotná ho už nepustila. (Moulmein byl britský název pro původní Mawlamyine.) "Barmské dny", stejně jako další dvě povídky se odehrávají právě tady. Kipling zde našel inspiraci ke své proslulé básni Mandalaj.

My jsme si prohlédly několik klášterů a pagod, z nichž mě zaujala Taung Pauk Kyama, kde se nachází unikátní čtyřmetrová socha Buddhy, upletená z bambusových prutů a pak Mahamuni pagoda s blankytně modrým interiérem a spoustou zrcadel. Nejvyšší a do daleka viditelná pagoda Kyaikthanian je vysoká 50 metrů a stála tu již téměř před dvěma tisíci lety, než z ní Britové udělali ruinu. Pomocí sbírek byla obnovena a na její platformě se nachází zvon, na němž je anglicky napsáno, že kdo ho zničí, dostane se do pekla a nenajde už cestu zpět. Z pagody, kam se dá vyjet výtahem, je krásný rozhled a mě zaujal pohled na jiné peklo, a sice pozemské, na obrovskou koloniální stavbu věznice z roku 1908, kterou zde zanechali Britové a která je dodnes funkční.

I když už jsem byla doslova přepagodovaná a ze soch Buddhy mi šla hlava kolem, byl na našem programu ještě Buddha ležící, který se měl nacházet třicet kilometrů jižně od města. Ukázalo se, že to nebyla jen ledajaká socha, ale monstrum, dlouhé 180 metrů a vysoké přes třicet metrů, údajně největší na světě - v ležící poloze. Tato neskutečná stavba se nacházela v areálu, který na mě působil trochu jako buddhistický Disneyland. Byly zde různé atrakce, stánky s občerstvením, nepřeberné množství všemožných soch a pak tato obrovská stavba s osmi podlažími. Dalo se do ní vstoupit hlavou a po mokrých a kluzkých chodbách, samozřejmě bez bot, si prohlížet v temnu  jednotlivých patrech ztvárnění pekla, což jsem také svědomitě učinila. Venku na čerstvém vzduchu jsem pak v dešti pozorovala dívky v džínách i londží, jak se oblečené radují ze skluzavky, která končila v bazénu. Byly rozdováděné, chtěly se se mnou fotit a úplně mě promočily. Zcela nezapomenutelným obohacením mých dojmů z buddhismu se stala úvaha thajské účastnice naší výpravy a praktikující buddhistky, manželky evropského diplomata, která se dlouho zamyšleně dívala na obličej obrovského ležícího Buddhy a pak mě upozornila:" Všimni si, že Buddha v Barmě má na obličeji pořádný make up, oči, tváře i rty jsou barevně zdůrazněné. To náš Buddha v Thajsku nemá. " Načež sepjala ruce, uklonila se směrem k soše a omluvně dodala: "Sorry, lord Buddha!"

Vrcholem cesty za deštěm bylo prozkoumávání jeskyní, kterých se nachází v této oblasti vápencových hor spousta.  Bohužel právě pro tuto aktivitu to nebylo úplně vhodné období, protože k největší jeskyni Saddan se nedalo autem ani dojet. Písčitá cesta končila ve vodě. Dostaly jsme se ale do jeskyně Kawgun a prudký liják nám v její návštěvě nijak nebránil. Stěny jsou pokryty mozaikou tvořenou hliněnými deskami, mezi kterými jsou vidět starobylé štukové reliéfy. Místní buddhisté jeskyni využívali už od 7. století a výzdobu měnili, vždy odstranili starou a nahradili ji tou svojí. Největší jeskyně byla vydlážděna dlaždicemi a působila čistě a útulně, hlavně tam nepršelo. Proto se tam také sešli místní kluci a hráli s proutěným míčem fotbal. Mezi nimi byl i jeden v mnišském hábitu, který si vykasal a udělal si praktické kraťasy. Když nás uviděl, zahanbeně si roucho stáhnul a začal jeskyni poklízet. Z další jeskyně byl nádherný výhled do okolí, protože její vchod byl položen poměrně vysoko po kluzkých schodech. Protože boty bylo nutné nechat dole, byla jsem jediná, kdo se k výstupu odhodlal. Odměnou mi byl jmenovaný výhled i prostory s krápníky a dalšími sochami Buddhů, jakož i malé jezírko s přitékající vodou a nápisem, že ženy se k němu nesmí přibližovat.

I když nás pronásledoval déšť, nebylo to tak zlé. O mnoho  horší je situace právě v letošním roce, kdy mohutné záplavy  v okolí Hpa Anu vyhnaly z domovů na 16 000 lidí. Z novin Myanmar Times jsem se dozvěděla, že Aun Schan Su Ťij se tam vydala, což nepatří k jejím zvyklostem a samotné noviny to komentovaly už v nadpisu, že tím  "ukázala měkčí  stranu své povahy". Neopomenuly ale zdůraznit, že tábor obyvatel, které vyhnaly z domů vojenské střety mezi barmskou armádou a jednotkami Karenů už nenavštívila, přestože trpí nedostatkem potravin a podporu by si také zasloužil. Právě kvůli trvajícícím bojům byl turistům přístup do této oblasti  až do roku 1996 zakázán. Krásu krajiny bohužel narušuje množství lomů, které bez milosti ničí vápencové skály  a velké cementárny  mají na svědomí kvůli otřesům poničení řady jeskyní.

Když jsem příspěvek dopsala, vypravila jsem se ven, kde bylo po velkém lijáku. V období dešťů nám většinou nejde doma draze předplacený internet, takže musím používat data a chtěla jsem si obstarat v blízkém obchůdku nový kredit. Úspěšně jsem kličkovala mezi loužemi i malou řekou na ulici, až mě projíždějící auta zatlačila na vyvýšený betonový nájezd jednoho z domů. Nohy mi v mžiku podklouzly, smyk jsem tentokrát nevyrovnala a pád  byl tvrdý. Rozevřený deštník získal podivný tvar a můj oděv ještě podivnější barvu.  V tu chvíli jsem ocenila, že Barmánci nedávají najevo emoce.

Na cestě do Hpa Anu

Silnice ke klášteru končící ve vodě

Zatopené okolí kláštera  z loďky

Klášter

Zahrada Lumbini v Hpa Anu s 1 100 Buddhovými sochami

Pagoda Kyauk Kalat

Na cestě z Hpa Anu do Mawlamyine

Idyla rýžových polí...

...a tvrdá práce

Mawlamyine z pagody Kyaikthanian

Buddha zhotovený z bambusu v Taung Pauk Kyama pagodě

180 m dlouhý ležící Buddha, údajně největší na světě

Jedna ze scén uvnitř sochy - nejspíš cesta do pekla

Druhá socha už se staví

Jeskyně Kawgun

Výhled z další jeskyně

Tady není turistovo

Rangún spláchly v posledních dnech první hektické lijáky a bouřky s impozantními  blesky naháněly téměř strach. Na chvíli se k mé úlevě alespoň trochu ochladilo, protože teploty kolem 38 stupňů mi letos připadají nesnesitelnější než dřív. Už ráno v šest hodin, kdy je nejlepší vydat se za sportem a nadýchat se čerstvého vzduchu před celodenním pobytem v klimatizovaných místnostech,  mám pocit, jako by mi někdo přidal na záda dvacetikilovou zátěž. Přesto vídám v ulicích města stále ještě turisty, jak se plahočí v úmorném teplu s průvodcem v ruce za další pagodou nebo koloniální stavbou a opravdu jejich výdrž obdivuji.

Při této příležitosti  mě napadla otázka, co průměrný turista, kromě informací z průvodce, vlastně o současné Barmě ví? Většina lidí jede do tropické země, nedávno probuzené z padesátiletého zlého snu, kde se život zastavil na úrovni poválečné doby a jen pomalu se rozbíhá za zbytkem Asie, který je více či méně o světelné roky před ní. Jede za koloniální minulostí, právě díky dlouholeté izolovanosti  tak dobře dochované i za exotickou současností, fascinující především pevnou buddhistickou vírou. Tisíce zlatých pagod tento obrázek pěkně doplňují. Velká část potenciálních návštěvníků, která by se ráda zajímala o zemi více, často pod vlivem západních médií získá pocit, že exodus muslimských Rohingů je novým a jediným problémem země, kvůli kterému je potřeba celou Barmu opět nejlépe uvrhnout do klatby. Také moji přátelé  mě většinou iritují dotazem: "Co se TO tam u vás strašného děje? Nejste v nebezpečí?"   Ale abych nebyla nespravedlivá, včera mi kamarádka, která se před rokem vrátila po čtyřletém pracovním pobytu v Barmě do Švýcarska položila také moji oblíbenou otázku: "Jak TO tam vypadá?" A tak  jsem pochopila, že Barma je daleko, zprávy o dění v zemi jsou sporadické a pokud se člověk opravdu aktivně nesnaží dostat  k informacím, mnoho se jich k němu samovolně nedostane.

Co se tu tedy tak od počátku roku dělo?

LEDEN

- Hned začátkem nového roku policie obvinila dva novináře zpravodajské agentury Reuters z porušení zákona o ochraně státního tajemství. 31letému  Wa Lon(ovi)  a 27letému  Kyaw Soe Oo(vi) hrozí podle tohoto zákona, který pochází z koloniálního období,  až 14 let vězení. Oba se zabývali zásahem vojenských jednotek v Rakhinském státě, který měl za následek útěk 700 000 muslimských Rohingů do sousední Bangladéše. Zadrženi byli 12. prosince 2017 poté, co přijali pozvání na večeři s policejními důstojníky v Rangúnu. Přestože je  podle vlastních slov nikdy předtím neviděli, obdrželi od nich údajně tajné dokumenty a téměř hned poté byli zatčeni. Po umístění do vězení Insein v Rangúnu byli drženi v izolaci bez přístupu k právníkům, členům rodiny a okolnímu světu.  Reuters trvá na  stanovisku, že se  novináři nedopustili ničeho špatného, USA a EU, stejně jako Amnesty International žádají jejich propuštění.
Případ rozpoutal diskuzi o zhoršující se svobodě tisku v Barmě, kde bylo během roku 2017 uvězněno 11 žurnalistů.

- V historickém městě Mrauk U v Rakhinském (dříve Arakanském) státě, známém svými starými  pagodami, bylo zastřeleno sedm lidí a další zraněni. Stalo se tak poté, co se buddhističtí obyvatelé shromáždili, aby vzpomněli 233. výročí pádu Arakanského království do rukou Barmánců. Úřady na poslední chvíli oslavy zakázaly, což vyvolalo protesty lidí, kteří do města přicestovali ze širokého okolí. Policie zahájila střelbu do davu.
Celá událost se vyšetřuje.

- Sesuv půdy v dole na těžbu jadeitu, vedle rubínu a safíru nejvýznamnějšího místního drahokamu, si vyžádal ve vesnici Waykha v Kačinském státě životy pěti nelegálních hledačů jadeitu. K dalšímu sesuvu došlo v soukromém dole č. 53 firmy, nesoucí jméno  Jadeitová země, blízko vesnice Maw Mawng Bum, kde přišli o život čtyři horníci, jeden byl zraněn. Na vině byl údajně přívalový liják, použití trhavin v dole, ale také chaotické hromadění vykopané zeminy. Pozůstalí nedostali žádnou kompenzaci od zaměstnavatele a neexistuje žádná organizace, která by jim pomohla ji vymoci. Podmínky práce v jadeitových dolech jsou trvalým  terčem kritiky, horníci, většinou z jiných částí země, pracují dlouhé hodiny za malý plat. Sesuvy půdy zde pravidelně zabíjejí, v listopadu 2015 přišlo o život najednou 100 lidí.
Barmský jadeitový průmysl je velmi neprůhledný a značná část těžby je pašována do sousední Číny. Většina dolů je spojena s příslušníky ozbrojených etnických skupin a  lidmi s vazbami na bývalou vojenskou vládu. V roce 2014 se hodnota produkce odhadovala na 31 miliard dolarů, což byla téměř polovina hrubého domácího produktu země.

- Bez pozornosti západních médií se po skončení monzunových dešťů zintenzivnil  konflikt v Kačinském státě, který se nachází na severu u hranice s Čínou a odlišuje se převahou křesťanů v převážně buddhistické Barmě.  Barmská  armáda, zvaná Tatmadaw, oznámila, že obsadila za pomoci použití těžkých zbraní 22 táborů  Kačinské nezávislé armády, zabila několik "nepřátel" a zablokovala klíčovou stezku, kterou se pašuje dřevo do Číny.
Rebelové i armáda se vzájemně obviňují z nezákonností, zatímco pozorovatelé tvrdí, že příčinou je konkurenční boj o  pašování  dřeva, jadeitu a drog. Stejně jako do dalších neklidných pohraničních území je přístup novinářům, diplomatům a humanitárním organizacím přísně zakázán, což činí nemožným objektivně zhodnotit situaci. Stovky lidí musely opustit své domovy v Kačinském i sousedním Šanském státě, jak uvádí OSN. Na Štědrý večer dopadly dělostřelecké střely nedaleko tábora, kde bylo kolem 7 000 uprchlíků.

- Tvrdě se bojovalo  i v Karenském státě, kde se střetla Karenská národní jednota s Demokratickou karenskou budddhistickou armádou. Přestože se o zdejším konfliktu mnoho neví, karenský odpor se dostal až do Hollywoodu. Sylvester Stallone umístil děj svého filmu Rambo 4 (Do pekla a zpět)  do karenských vesnic na barmsko-thajské hranici. Jako komparzisté ve filmu hráli skuteční Karenové. Zhruba čtyřmilionový národ, druhý nejpočetnější v zemi,  byl zadobře s britskou koloniální správou a jeho většina  přijala křesťanství. Britové Karenům také slíbili za pomoc proti Japonsku autonomii. Za potoky prolité krve od nich ale nedostali nic, jen se na ně snesla krutá pomsta Barmánců. S těmi za autonomii bojovali téměř sedmdesát let. Barmská vláda  zneužívala civilisty k nuceným pracím, vypalovala vesnice a na jejich území kladla miny.  Konflikt stvořil velkou skupinu uprchlíků, stovky tisíc lidí z karenských vesnic a měst opustily svoje domovy. Dodnes jich přes sto tisíc žije v táborech na thajské straně hranice. Příměří bylo uzavřeno v roce 2015, v rámci dohod se uprchlíci pomalu vracejí. Karenové ale dále doplácejí na vnitřní rozepře, které mezi buddhistickou a křesťanskou částí  vyvolala uměle barmská vláda v roce 1994, kdy se oddělily dvě bojující skupiny. Buddhističtí členové karenské armády, které přesvědčil mnich Thu Zana, se přidali na stranu Barmánců a ti s jejich pomocí zasadili zbytku povstalců řadu porážek. 
Historie konfliktu poukazuje na křehkost současného stavu, Karenové mají současné centrální vládě a armádě mnoho za zlé. Jejich stát je v důsledku jejích praktik jako je vyhánění, vyvražďování a zotročování  jednou z nejhůře postižených oblastí na světě.



ÚNOR

- Bill Richardson, bývalý americký diplomat a člen poradní skupiny, která měla vládě pomáhat řešit krizi s muslimskými Rohingy v Rakhinském státě,  oznámil svoji rezignaci. Celá epizoda začala už koncem ledna, kdy Richardson  obvinil faktickou hlavu státu, Aun Schan Su Ťij z morální neschopnosti  řešit krizi a řekl, že činnost skupiny směřuje k tomu, aby se stala "roztleskávačem" pro vládu. Na to vládní zmocněnec odpověděl, že Richardson "překročil své pravomoci", když vyzval k propuštění barmských novinářů agentury Reuters a že byl ze skupiny už v srpnu vyloučen. Richardson tvrdí opak, že nebyl  vyhozen, ale naopak přemlouván, aby nepodával rezignaci... Na celé věci je, jak se říká pikantní, že Richardson byl dlouholetým přítelem Aun Schan Su Ťij a jedním z prvních západních cizinců, kteří ji směli  navštívit v domácím vězení a  léta loboval za její propuštění. Členství ve skupině přijal podle svých slov právě na základě tohoto přátelství, ale byl zklamán jejím znevažujícím  přístupem k novinářům, OSN, humanitárním organizacím a mezinárodní komunitě všeobecně. Nejvíce ho podle jeho slov zarazila "zuřivá reakce" Aun Schan Su Ťij na jeho návrh, aby byl případ zpravodajů Reuters rychle vyřešen v jejich prospěch v zájmu zachování svobody tisku. Na to odpověděl ministr pro informace Aung Hla Tun, sám bývalý korespondent Reuters a vícepředseda Barmské tiskové rady, že "největší odpovědností médií je v dnešní době zachovávat národní image".

- Řada studentských a dalších organizací, místních i zahraničních, se zapojila do revize případu uvězněného 14letého  Mai Cho Min Htwe. Vzorný student,  který podle slov ředitele nikdy  při vyučování nechyběl, se vracel v  říjnu minulého roku z dlouho očekávané návštěvy rodičů v odlehlé vesnici poblíž čínské hranice zpět do školy. Tam však nikdy nedorazil. Ukázalo se, že byl zadržen a předán k výslechu patrolou barmské armády. Poté, co byl tři týdny vyslýchán na  vojenské základně a  městské policejní stanici, byl postaven před soud a odsouzen k dvěma rokům vězení podle koloniálního zákona o nezákonném sdružování.
Mai Cho  pochází ze severní oblasti Šánského státu, kde žije národnostní menšina Ta´angů nebo také Palaungů. Na jejich území operuje Ta´angská národní osvobozenecká armáda (TNLA), která bojuje od roku 1963 proti barmským vojákům. Je známá  ničením opiových polí a operacemi proti kultivaci opia, které bylo v minulosti produkováno pod dohledem barmské vojenské vlády a dovedlo údajně dvě třetiny obyvatelstva k závislosti. Chce dosáhnout sebeurčení a rozvoje regionu.
Student byl obviněn hned při prvním soudním jednání.  Hlavním důkazem proti němu byl jeho telefon, kde vojáci našli údajně jeho fotky v uniformě TNLA. Musel se obhajovat sám, přestože nemluví dobře barmsky. Na otázku, zda byl s touto místní "rebelskou" armádou v kontaktu, dopověděl: "Ano".  Byl zatčen v době, kdy v jeho rodném městě došlo k bojům barmské armády a TNLA. Ve vězení jeho studium skončilo.

- Nejvyšší představitel barmské armády generál Min Aung Hlaing obdržel královské vyznamenání během slavnostní ceremonie v Bangkoku. V Thajsku byl na třídenní návštěvě a vyznamenání dostal  za podporu  "vztahu k thajským ozbrojeným silám a spolupráci mezi oběma národy".

- Organizace, reprezentující bývalé politické vězně vyzvala vládnoucí stranu Národní liga pro demokracii (NLD) Aun Schan Su Ťij, aby pomohla tisícům bývalých politických vězňů, kterým není poskytována zdravotní péče, jakou by si zasloužili. Ve vězeních vojenské junty trpěli fyzicky i psychicky a  mnozí jsou vážně nemocní. Jediným zařízením  pro ně je klinika, kterou provozuje nadace Wina Tina, který sám strávil ve vězení 19 let a zemřel v roce 2014. Většina pacientů trpí diabetem a hypertenzí, řekl jeden z mluvčích, který strávil 13 let v jedné z nejhorších  věznic v zemi,  ve městě  Bago. Podle jeho slov neměli vězni téměř žádnou šanci jíst čerstvé potraviny, jídlo, které jim rodina poslala, bylo zadrženo. Dostávali pouze sušenou stravu, často plesnivou. Uvedl, že i dnes vláda nevydává víc než 1 000 Kyatů (16 Kč) na stravu za den pro jednoho vězně.

- Armáda na facebookovém profilu svého nejvyššího velitele, generála Min Aung Hlainga uvedla, že zabavila narkotika a vybavení k jejich produkci v hodnotě 7 milionů dolarů při  akci na severu Šanského státu. Vojáci a místní úředníci nalezli 259 kg syntetických drog a 120 kg opia ve 34 budovách. K této razii došlo ve městě Kuktai, kde bylo minulý měsíc zabaveno rekordní množství drog, 30 milionů tablet, 200 kg syntetické drogy a heroinu v celkové hodnotě 45 milionů dolarů.
Tento zásah přišel právě v době, kdy armáda pokračuje v ofenzívě proti ozbrojeným skupinám národnostních menšin v pohraničních regionech. Obchod s drogami je hlavní příčinou jejich bojů, armáda i ozbrojené rebelské skupiny se vzájemně obviňují z podílu na tomto obchodu.



BŘEZEN

-  Případ znásilněné a zavražděné 26leté ženy rangúnským taxikářem vyvolal nejen obavy žen z používání taxi, ale hlavně širokou diskuzi na téma znásilnění. Pravděpodobně jako odezvu na všeobecné znepokojení zveřejnilo ministerstvo vnitra na své facebookové stránce dokument, který uvádí počet znásilnění v celé zemi. V minulém roce to mělo být 1 405 případů, což je nárůst o 30% proti minulému roku. 900 případů se mělo týkat dětí a mladistvých do 16 let. Zmíněný pětistránkový dokument zaujal ale více klasickým "obviněním oběti", když tvrdil, že jednou z nejdůležitějších příčin násilí na ženách  je jejich chování a také oblečení. Naléhavě apeloval na rodiny, školy a média, aby přinutily dívky se slušně oblékat. Další důvody je podle něj potřeba hledat v  "užívání drog, fyzické slabosti, krutosti a nevědomosti". Ženy potřebují "ochranu".
Ochrana žen je  však chápána spíš jako jejich kontrola než podpora, a to nejen ministerstvem, ale i společností, která za dlouhá léta vojenské vlády absorbovala řadu jejích hodnot a vzorců chování. Podle nich je nutné se podřizovat disciplíně a pořádku.
Počet znásilnění v zemi však musí být mnohonásobně vyšší, protože řada případů není hlášena. Ženám se většinou  na policii dostává výsměchu, zostuzení, rad, jak se oblékat a informace, že policie stejně nemůže nic dělat.

- Prominentní obhájkyně lidských práv Amal Clooney oznámila, že se přidá k týmu obhájců dvou barmských žurnalistů, kteří byli zadrženi v prosinci kvůli držení tajných dokumentů. Řekla, že je "nade vší pochybnost jasné", že oba dva jsou nevinni a vyzvala k jejich okamžitému propuštení.

- 600 barmských vojáků se přesunulo do oblasti Bu Sa Yee k silnici, která spojuje její dva tábory. V následujících dnech se nejméně 13krát střetli s příslušníky Karenské národně osvobozenecké armády (KNLA) a střelba ohrozila i civilní obyvatele. 1 500 lidí z 15 okolních  vesnic proto uprchlo do džungle. Důvodem bojů se stala snaha Barmánců přebudovat komunikaci, která by umožnila pohyb jejich nákladních vozů se zásobami a vojenskou výbavou na místě dosavadní cesty. Zaslali sice KNLA dopis s oznámením o plánované přestavbě, ale ta s tímto záměrem nesouhlasila. Schůzka, která byla domluvena mezi veliteli,  ztroskotala.
Přestože KNLA podepsala v roce 2015 Smlouvu o národním příměří, v realitě zatím nefunguje.

- Kontroverzní mnich U Wirathu vystoupil na veřejnosti, přestože měl do 9. března, tedy na jeden rok, Státní buddhistickou radou  zakázána veřejná kázání.  U Wirathu platí za zastánce tzv. tvrdé linie, za nacionalistu, který se netají svými protimuslimskými názory. Právě  před rokem  na videu, které rozšiřoval, vyslovil podporu obviněným z vraždy prominentního barmského muslimského právníka U Ko Ni. Poradce vlády U Ko Ni byl zastřelen v lednu 2017 na rangúnském letišti, právě když držel v náruči svého vnuka po příletu z Indonésie. U Wirathu se na videu nazýval vrahovým jménem, aby zdůraznil svoji podporu.  Do jeho kritiky se pustil jiný významný mnich, Ashin Issariya, vůdce protestů mnichů z roku 2007, tzv. Šafránové revoluce. Zdůraznil, že buddhistický mnich  musí mluvit vždy umírněně a Wirathovo chování může být nejen špatným příkladem mnišské komunitě, ale způsobit i "rozčarování věřících jakož i  mezinárodní veřejnosti", co se týče buddhistického učení. Jako odpovědi se mu dostalo výhružných  telefonátů nacionalistických  mnichů, kteří jsou podle něj za své nenávistné řeči podporováni vládou.


DUBEN

-Nárůst bojů a smrtící exploze opět  zklamaly  naděje na mír v multietnickém severním Šanském státě. Bomba, kterou někdo položil do Yoma banky ve městě Lashio, zabila dvě zaměstnankyně a zranila 22 kolemjdoucích. Podle svědka banku několik minut před tím opustila dvojice cizinců. Sever Šánského státu a sousední Kačinský stát zaznamenaly paradoxně zvýšení  bojů od roku 2015, kdy 8 z 20 etnických armád podepsalo Národní dohodu o příměří. Ty zbývající dále bojují s barmskou armádou. Porušování lidských práv včetně mučení, znásilňování a zabíjení se dopouštějí obě strany, údajně většinou vojáci barmské armády. Podle slov farmářů kradou i hospodářská zvířata, rabují domy a znemožňují jim  obdělávat  pole, protože tam  mohou být kdykoliv chyceni a obviněni z kontaktu s ozbrojenými skupinami. Následuje vazba, mučení a to i když chybí jakékoliv důkazy. Drogy dělají situaci ještě horší. V některých vesnicích kolem Lashia údajně není jediná domácnost, která by nebyla postižena drogovou závislostí. Podle některých zpráv se vyskytly případy závislých rodičů, kteří prodávali své děti za 200-500 000 Kyatů (3 200 - 8 000 Kč). Boje, které vypukly v Kyaukme 10. března, vyhnaly z domovů stovky vesničanů, z nichž někteří našli přístřeší v Lashiu. Podle OSN uprchlo celkem 3 000 lidí, kteří jsou v klášterech a uprchlických centrech.

- Barmská vláda připravuje zvednutí minimální denní mzdy pro nekvalifikované pracovníky na sumu 4 800 Kyatů, což je asi 80 Kč. To představuje nárůst o 33 %  po úplně prvním stanovení minimální mzdy v historii Barmy z roku 2015. Hrubý národní produkt na hlavu byl stanoven na 1 420 dolarů v roce 2016. To je přibližně 11 % světového průměru (!)  Asi 37 % populace v Barmě žije pod hranicí chudoby.
 
- Bývalý dětský voják, který byl v loňském roce obviněn a uvězněn poté, co promluvil k médiím, byl odsouzen  ke dvěma rokům vězení. Aung Ko Htwe(ovi) bylo právě 15 let, když byl unesen z rangúnského hlavního vlakového  nádraží a přinucen vstoupit do armády. To bylo v roce 2005. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout se dvěma dalšími vojáky, kteří na útěku oloupili motocyklistu. Jeden z nich ho poté ubil k smrti, ale Aung Ko Htway řekl, že se na ničem nepodílel. Přesto bylo celé trio po dopadení obviněno z vraždy a i když byl  Aung v té době teprve 16letý, byli všichni odsouzeni k smrti.  V roce 2013 mu byl  trest změněn na doživotí,  Aung byl po 10 letech ve vězení propuštěn. Krátce poté poskytl rozhovor Radiu svobodná Asie, ve kterém uvedl, že v době, kdy byl jeho případ projednáván u vojenského soudu, byl mučen a nucen jíst rýži smíchanou s pískem. Krátce po publikování rozhovoru byl zatčen.
Jeho sestra vyzvala na tiskové konferenci v Rangúnu U Win Myinta, právě v tento den nově zvoleného prezidenta Barmy, aby jejímu bratrovi pomohl.

- Farmář z vesnice nedaleko města Hpa-an v Karenském státě byl obžalován z ničení veřejné komunikace a hrozí mu až 5 let vězení, pokuta anebo těžká práce. Na svoji obranu uvedl, že silnice, které se to týká, byla postavena vesničany a ne státem. Vesnice Loon Nya, kde žije 2 000 obyvatel, leží necelý kilometr od lomu, který v roce 2017  převzala čínská firma za spolupráce s  pohraniční policií. Číňané začali silnici používat a za tím účelem ji zvýšili kameny a pískem. Tím ale zabránili vodě, aby přes ni v monzunovém období přetékala a způsobili tak záplavy ve vesnici a na rýžových polích. Když se vesničané obrátili na vládu, nedostali odpověď a proto silnici upravili sami a to teď,  před začátkem monzunových dešťů, kdy je nutné obdělávat rýžová pole.



KVĚTEN

- 450 hasičům a 160 vojákům se konečně podařilo uhasit požár na velké skládce odpadu  na  hustě zalidněném předměstí Rangúnu. Na svém počátku se požár rychle rozšířil na prostor asi 100 hektarů, což je přibližně třetina plochy skládky a zahalil čtvrť do hustého páchnoucího dýmu. Teploty i mimo oheň dosahovaly 38 stupňů, protože právě nastal vrchol horké a suché sezóny. Kolem dvaceti lidí bylo hospitalizováno  s respiračními problémy a dalšími zraněními. Dobrovolníci přinášeli hasícím pitnou vodu a jídlo. Těm však v první řadě chybělo ochranné vybavení a v toxickém kouři bojovali 24 hodin denně  s plameny jen s jednoduchými krycími maskami přes ústa.

- Nejméně 19 lidí bylo zabito v posledních bojích mezi barmskými vojáky  a místní Ta´angskou národní osvobozeneckou armádou   (TNLA) v severní části Šanského státu. Bojovalo se na dvou vojenských základnách ve městě Muse blízko čínské hranice a  na mostě u města Lashia.

- V současné době žije v Barmě asi 2 000 divokých slonů, což je druhá nejpočetnější sloní populace v regionu hned po Thajsku. Dlouhá léta je známo, že jsou v ohrožení, zejména kvůli  nelegálnímu lovu pro slonovinu. V poslední době se však situace o hodně zhoršila. Pytláci se začali soustřeďovat na jejich kůži, což znamená, že v ohrožení jsou  všichni sloni, bez ohledu na věk či pohlaví. Nejsou ušetřena ani mláďata. Největším trhem je sousední Čína, kde se namletá sloní kůže používá k léčbě trávicího ústrojí či pokožky lidí. Prodává se také jako bižuterie ve formě krvavě rudých perel nebo náhrdelníků. Obchoduje se i se sloními zuby, kostmi, chlupy a genitáliemi. Artikly z kůže jsou často nabízeny online.

- Kolem 600 lidí z oblasti Namtu v severním Šánském státě opustilo své domovy poté, co došlo ke střetům mezi Šánskou armádou-Sever  a TNLA. Útočiště nalezli v klášterech, ale chybí jim oblečení, jídlo a lékařské ošetření. Dva vesničané, zranění granáty, které dopadly na vesnici,  byli posláni do nemocnice v Lashiu.

- Policejní důstojník, který dosvědčil, že policie falešně obvinila  dva žurnalisty agentury Reuters, kteří jsou od ledna ve vězení, byl odsouzen k trestu v nezveřejněném rozsahu za porušení disciplinárního zákona barmské policie. Kapitán Moe Yan Naing vypověděl před soudem, že nadřízený důstojník vydal rozkaz, aby byla na jednoho z novinářů, Wa Lone(a)  nastražena past. Podle plánu se s ním měli policisté sejít v restauraci a předat mu "tajné dokumenty".

                                                  -----------------------------------

Informace jsem vybrala z  anglicky psaných  periodik Myanmar Times, Frontier a Mizzima, která čtou hlavně cizinci. Ne ovšem všichni se o dění v Barmě zajímají. Nedávno jsem se podivila nad postojem Belgičanky, která se právě  přistěhovala do Rangúnu s manželem a synem a hodlá tu založit konzultační firmu. Prohlásila, že má v úmyslu vidět Barmu jen  z její "hezké a ideální stránky". Ostatní vědět nechce. To je u člověka, který hodlá v zemi strávit více let, poměrně zvláštní, zatímco u turistů se to dá spíš pochopit. Popisované události se jich pravděpodobně vůbec nedotknou, i když setkat se s rebelskou armádou při treku, jak vím z vlastní zkušenosti, není žádné velké umění...

Pagody v Mrauk U, bývalém hlavním městě někdejšího Arakanského království, dnešního Rakhinského státu, součásti Barmy

Dnešní Mrauk U

Zelený drahokam jadeit, velmi oblíbený v Asii

Jadeitové šperky, ceny v amerických dolarech

Hlavní nádraží v Rangúnu, odkud byl násilím odveden 15letý Aung Ko Htwe  do armády

Krajina u Hpa An s vápencovými skalami, kde se čile těží

Farmáři, obdělávající rýžová pole

Jediní sloni, které jsem zatím v Barmě viděla, ve městě Pyay