Psí život

Jsou jich plné ulice, proplétají se mezi jedoucími auty, prohledávají odpadky, za parného dne polehávají na okrajích silnic nebo  na chodnících. Na procházející lidi se dívají tázavě, s očekáváním, ale sotva člověk udělá prudší pohyb, vystrašeně uskočí. Štěňata se na nejistých nožkách batolí uprostřed křižovatky a auta je objíždějí. Někteří jedinci vypadají zdravě a krmeně, jiní jsou strašlivě vyhublí, s prašivou kůží a často hroznými poraněními. Mnozí mají chromou packu a skáčou po třech.

To jsou toulaví psi, kterých je údajně v pětimilionovém Rangúnu 100 000 až 200 000 a v celé Barmě jejich počet raději nikdo neodhadl, ale musí jít o miliony. Žijí venku, k nikomu nepatří a živí se kdo ví čím či téměř ničím. 

Rasa se rozpoznat nedá, ale většina z nich je středně velká,  s dlouhýma nohama, menší hlavou s protáhlým čumákem, laníma očima a velkýma ušima. Krátká srst má varianty od téměř bílé přes nejobvyklejší světle hnědou až po téměř černou. Podobou mi nejvíc připomínají egyptského boha Anupa, který byl často znázorňován v podobě psa či šakala. Bohužel se nejedná o bohy, ale  psy, jejichž život má k božskému dál než na Psí hvězdu Sírius. 

Nejčastěji se o nich mluví  a píše jako o problému. Problém ale představují pro každého jiný. Většina cizinců je šokovaná  jejich stavem a  bezmocí, stejně jako  laxností barmské společnosti k tvorovi, kterého nazýváme nejlepším přítelem člověka. Také já jsem zvyklá, že  v České republice mají domácí mazlíčci víc než privilegované postavení. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, profesorka na střední škole v Praze, že každoročně zvou ke studijnímu pobytu dívky z Turecka. Na konci kurzu se jich vždycky ptá, co je v České republice zaujalo nejvíc. A již poněkolikáté dostala překvapivě stejnou odpověď. Její studentky byly jednoznačně nejvíce fascinovány tím, jak se Češi starají o psy, vodí je k lékařům, na procházky, sbírají po nich exkrementy, koupou je, češou a dokonce s nimi mluví! Psi jsou u nás většinou členy rodiny, mají jméno a domov. K tomu spěli stovky let, kdy si zvykali na lidskou společnost, stali se pomocníky a věrnými společníky člověka, ale zaplatili za to tím, že se  na něm stali závislými. Proto je tak šokující a bolestivé pro milovníka psů vidět, že jsou najednou od člověka odháněni a nuceni žít životem, kterým už žít neumí. 

Místní se brání, že v zemi, kde čtyři z pěti obyvatel žijí pod hranicí chudoby, je život psů málo důležitý. Diskuze se rozpoutají hlavně v momentech, kdy toulavý pes někoho pokouše. Ročně je údajně evidováno kolem 60 000 případů a co je nejhorší, 40 % z nich jsou děti do 15 let. Zásadním problémem je, že psi nejsou samozřejmě očkováni a hrozí od nich nakažení vzteklinou. Na tu ročně v Barmě zemře na 1 000 lidí, což je jedno z nejvyšších čísel v rozvojových zemích. Řešením je plošné proočkování psí populace, tak jak se o to snaží i v sousední Indii, kde jsou toulavých psů desítky milionů. V Barmě však chybí peníze a zdá se mi, že i vůle.  Až před rokem vláda přišla se zjištěním, že v zemi na vzteklinu zemře víc lidí než na malárii. Není divu, když pro potření malárie přece jen něco udělala. Následovalo sebevědomé prohlášení, že během tří let bude očkován milion psů a do roku 2030 vymýcena vzteklina. Zanedlouho však úřady  přiznaly, že nemají dostatek peněz, aby plán uskutečnily. Naštěstí došlo ke spojení se Světovou zdravotnickou organizací  a  rakouskou organizací "Čtyři tlapy", která poskytla kromě peněz také mezinárodně zkušené specialisty a vybavení. V pilotním projektu se 40-člennému týmu  podařilo v loňském roce očkovat 59 000 koček a psů na teritoriu hlavního města Neipido a dalších 516 vesnic, aby barmské vládě ukázal, že je možné proti vzteklině účinně bojovat. Zároveň se tým "Čtyř tlap" věnoval osvětě mezi vesničany, protože jim bylo nutné  vysvětlit význam očkování a jeho souvislost s nebezpečím  vztekliny. Jedna členka týmu uvedla, že vesničané například stále podle starých pověr věří, že psi jsou agresivní hlavně tehdy, když je velké teplo. 

Aby se však podařilo dostat populaci toulavých psů pod kontrolu, je nutná jejich sterilizace, ale na to opět chybí peníze. Místo toho úřady v minulosti tradičně  řešily "problém" tím, že psy  trávily. Proč byl volen právě tento trýznivý způsob likvidace nevítaných tvorů? Velkou roli hraje fakt, že většina obyvatel Barmy jsou buddhisté a jejich náboženství odmítá jakékoliv zabíjení, dokonce vyžaduje laskavé chování ke zvířatům. Když se psům předhodí otrávené maso, nejde o zabíjení, ale alibisté potvrdí, že psi si ho vzali  sami, dobrovolně sežrali  a smrt, jakkoliv krutá,  je jen následek jejich chování. K tomu se nedá nic dodat. Přijde mi to stejně absurdní jako "modifikace" pojetí krádeže v buddhismu. Odcizit cokoliv jinému je samozřejmě nepřípustné, pokud ale zloděj prohlásí, že si dotyčnou věc jen vypůjčil a hodlá ji vrátit, je vše v pořádku. Takže i v případě otrávených psů se  nikdo z náboženského hlediska neprovinil, psi si svoji smrt zavinili sami.  Jejich mrtvoly jsou  ještě v noci odstraňovány,  aby nebyl přece jen někdo  pobouřen.  Přesto se v posledních letech  začali hlasitěji ozývat aktivisté proti těmto praktikám a v roce 2017 bylo trávení psů údajně zastaveno. Probíhá "jen" tehdy, když se nashromáždí příliš mnoho stížností z určité městské čtvrti. Pak vyrazí trávicí komanda zase do nočních ulic.  Úřady  místo toho oznámily, že začnou psy kastrovat a očkovat a otevřou útulek pro 1 000 psů. Panují však oprávněné obavy, že nepůjde o útulek v našem slova smyslu, ale doživotní vězení pro psy. Při představě barmského vězení pro lidi raději nechci myslet na to, jak bude vypadat takové zařízení pro zvířata.

Chování místních obyvatel k toulavým psům se pohybuje na škále od nenávisti, krutosti přes lhostejnost až soucit. Soucit k živým tvorům ale zase předepisuje buddhistická víra, takže nedokážu odhadnout pravou motivaci. Obávám se však, že snaha o lepší karmu a vyhlídky do dalších životů převažuje nad láskou ke zvířatům. Proto mnoho lidí krmí pravidelně ptáky, mezi nimi i holuby a vrány, které jsou skutečnou metlou města, ryby a také psy. Na mých ranních cestách pěšky hlavně v univerzitním areálu, kde žijí celé psí smečky, vídám lidi, kteří na úhledně položené kusy novin či jiného papíru dávají oddělené porce rýže, někdy dokonce i trochu kari. Podobné papíry nebo dokonce plastové misky je vidět na více místech. Jednou jsem četla článek na toto téma, který nesl titulek "Jediní psi na světě, kteří se živí rýží". Toulaví psi si navíc museli  zvyknout na naprosté minimum potravy. Někteří chodci  jen zahodí zbytek svého jídla, většinou v polystyrénové misce, které psi dojí. Další samozřejmě prohledávají odpadky, kterých je všude požehnaně. Také stovky malých uličních jídelen určitě nějaké jídlo psům poskytnou, ať už cíleně nebo ve formě odpadků, protože kolem nich je psů nejvíc. Někdy je vidět z mého pohledu dojemnou scénu, kdy na nízkých stoličkách u malinkých stolků jedí strávníci a u nic sedí pes, s hlavou v téměř ve stejné výšce a trpělivě čeká, zda se na něj něco dostane. Připadá mi, že psi se za  každou cenu snaží najít "svého člověka" nebo patřit k určitému domu, prodejnímu stánku či jenom hlídači budovy a mít alespoň nějakou jistotu. Jednoho z hlídačů jsem už několikrát viděla, jak přichází brzy ráno  do práce, ke strážní budce u vjezdu do vládní budovy a vytahuje dva balíčky s jídlem, jeden pro sebe, druhý evidentně pro psa, který už na něj čekal a vítal ho. Za to má po celou dobu své nudné služby zaručenou společnost. Mnoho psů je vidět také v areálech klášterů nebo před nimi, protože mniši je také pravidelně krmí. O to se pokoušejí také někdy turisté, ale v normálních podmínkách to nefunguje, protože psi, taková je moje zkušenost, nic neznámého nesní. V hodně turistických destinacích, jako je například Bagan nebo jezero Inle, už si asi zvykli, a vezmou zavděk čímkoliv, včetně pečiva či sušenek. 

Další obyvatelé Rangúnu jsou k psům jen lhostejní a spíš se jich bojí, protože během ranních procházek je skoro každý z nich vyzbrojen klackem nebo golfovou či baseballovou holí. Psi o procházející lidi po ránu projevují mírný zájem, ale myslím, že to je proto, že očekávají jídlo než aby chtěli někoho z čista jasna napadnout. Každopádně jsem se nikdy neocitla v situaci, kdy bych se cítila psy ohrožena. Jiné to je asi v noci, kdy za dne pospávající psí smečky začnou bojovat o teritoria a v některých čtvrtích je slyšet nepředstavitelné vytí a štěkot. V takovém okamžiku bych mezi ně vstoupit nechtěla. Nedávno jsem četla, že si jeden z obyvatel stěžoval, že mu psi skáčou na auto a okusují stěrače. Pokud stížnosti dosáhnou určité míry, zakročí úřady dané čtvrti už popsaným způsobem. Psy tráví. Zejména v noci se projevuje lidská krutost, kdy řidiči aut dávají průchod své agresivitě a psům se nikterak nevyhýbají, někteří do nich najíždějí údajně dokonce schválně. Vytí poraněných zvířat je nesnesitelné. Ve dne si takové chování nemohou na očích veřejnosti dovolit, ale v noci i Buddha evidentně spí.

Co se týče psů jako domácích mazlíčků, preferují místní, kteří si to mohou dovolit, "hezčí a reprezentativnější" rasy, jako jsou zlatí retrívři, němečtí ovčáci, ale také třeba huskyové. Je nasnadě, že kvůli své husté srsti musí v tropech  trpět a ani s venčením to není snadné. Po ránu vídám  personál bohatých Barmánců, jak vede psy na procházku, vyzbrojen holí, aby zabránil případnému střetnutí s toulavými psy. Stejný problém mají i cizinci, kteří do země přivezli vlastního psa. Přesto z nich ale jen málo místní psy adoptuje. Důvodem je, že někteří pronajímatelé psy nedovolují anebo se bojí okamžiku, kdy budou zemi opouštět. Procedura, jak psa vyvézt, je složitá a najít dalšího opatrovníka bývá oříšek. Ale abych místním nekřivdila, toto je stav spíš ve městech, na vesnicích jsem viděla, že hodně domů má na svém pozemku psa či psy místní pouliční rasy. 

Velice temnou kapitolou je "vývoz" psů do sousední Číny. Jedná se nejen o psy toulavé, ale údajně i kradené. Největší frekvence nastává před měsícem červnem, kdy se v provincii Guangxi koná takzvaný " Yulinský festival psího masa". Ani se mi o tom nechce psát, podrobnosti jsou pro mě otřesné, nejen ty o transportech psů, ale i o jejich usmrcování a prezentaci jako potraviny. Když jsem náhodou narazila na internetu na fotografie, trvalo mi měsíc, než jsem se vzpamatovala a myslela jsem si, že už vůbec nedokážu o psím životě psát. 

Přes relativní lhostejnost k osudu psů na ulicích existují i světlé výjimky. Jednou z nich je majitelka   soukromého psího útulku, který pravidelně navštěvuji. Zařízení se příznačně jmenuje "Lepší život" a vybudovala ho 36-letá žena, jejíž rodina se živí výrobou doutníků v malé továrničce. Ze svého výdělku a podpory dalších osob chod útulku provozuje. Jak sama v nedávném interview uvedla, jejím cílem je poskytnout útočiště zraněným a nemocným psům, kteří se stali oběťmi bezohledných řidičů, lidské krutosti anebo rvaček mezi sebou samými. Poté, co  se jí některé psy podařilo vyléčit, očkovat a sterilizovat, měla v úmyslu je vrátit zpět na ulici. Uvědomila si ale, že by se opět mohli stát obětí nehody anebo být otráveni. Proto si psy nechává a má jich momentálně 106. Při návštěvě tohoto útulku, jakkoliv jsem se ho obávala, jsem se žádného šoku nedočkala. Na evropské poměry to je zařízení nejspíš jednoduché, ale  na pozemku v severním Dagonu, okrajové části Rangúnu, stojí mezi palmami zděná budova, o kterou, stejně jako o zvířecí obyvatele, pečují dva mladší muži. Psi, kteří jsou většinou viditelně zmrzačení, se buď pohybují podle svých možností venku, polehávají anebo zůstávají uvnitř, pokud jsou příliš nemocní. Většina z nich si přijde pro pohlazení nebo pamlsek, je vidět, že jsou na návštěvníky zvyklí. Bohužel při další návštěvě vždycky některý z těžce nemocných  chybí. Přesto, že by tu asi mnoho ochránců zvířat ohrnovalo nos,  viděla jsem na prvním místě snahu o péči, jak je to nejlépe možné a cítila laskavost a hlavně úlevu, že tato ubohá stvoření nemusí přežívat se svými zraněními nebo umírat někde uprostřed lhostejného města na chodníku. Personál byl už zvyklý, protože za finanční dar mi vystavil stvrzenku a vyfotil mě u vchodu do útulku. Přestože se podobným propagačním snímkům bráním, tentokrát jsem neprotestovala. Ovšem jako důkaz na lepší příští život ho nepotřebuji. 

Dalším zařízením, které znám osobně, je Rangúnský zvířecí útulek, který založila v roce 2012 učitelka na Rangúnské  mezinárodní škole,  Američanka   Terryl Just. Na webové stránce popisuje, co ji k tomu vedlo: "Všechno začalo, když jsem si oblíbila fenku z ulice, které jsem začala říkat Lucy. Začala jsem ji krmit a přestože byla na začátku velmi plachá, po čase ke mně přilnula. Jednoho dne jsem ji nemohla najít a ke své hrůze zjistila, že byla otrávena spolu s celou svou rodinou. Doslova mi to zlomilo srdce a nikdy tu ztrátu nepřekonám. Já a moji kolegové jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. " Logickým krokem bylo založení útulku, kde je dnes  na 500 psů, nemocných, zraněných anebo prostě zachráněných z ulice. Provoz se hradí z privátních darů a měsíčně si vyžádá sumu v přepočtu kolem 150 000 Kč měsíčně. Najít sponzory ale není lehké, a tak v současné době útulek bojuje s dluhem zejména u dodavatelů žrádla, který dělá asi 200 000 Kč. Terryl se snaží hlavně propagovat adopci "svých" psů, kteří jsou všichni očkovaní a sterilizovaní a zvyklí žít s lidmi. Přesto říká, že z místních lidí si nikdo nikdy psa domů nevzal, jedná se vždycky o cizince, kteří v zemi žijí anebo dokonce o turisty, kteří si psa odvezou s sebou domů. Některé země mají velice přísná pravidla, ale  třeba USA nebo Kanada při dovozu psů žádné velké obstrukce nedělají. Když jsem slavila narozeniny, dostala jsem od dcery své kamarádky, která chodí do Terryliny školy, nástěnný kalendář tohoto útulku, na kterém je jeho motto: "Záchrana jednoho zvířete nezmění svět, ale svět se změní alespoň pro jedno zvíře". 

To pro mě ale neměla být motivace, protože v té době už jsme dávno měli  Lady. Když jsme se totiž přestěhovali do Barmy a já viděla, co se děje na ulicích, bylo to pro mě jasné. Chtěla jsem si jednoho psa  (a kdyby bylo jen na mě, tak i víc) vzít domů. K tomu jsem směrovala i podmínky nájmu domu a s majitelem si předem ujasnila, že k nám časem přibyde čtyřnohý mazlíček.  Poněkud nejistě poznamenal, že jeho rodina se psů "trochu" bojí, ale ujistila jsem ho, že to nebude žádný pes baskervillský. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že si přivedu psa z ulice. Skutečnost je tedy taková, že jednoho psa teoreticky máme, ale naše fenka Tesla, která s námi přežila útrapy života v západní Africe, se po dobu našeho pobytu v Berlíně  zabydlela u mých rodičů na Českomoravské vrchovině a bylo nesmyslné ji vystavovat novým změnám.  O svém záměru, vzít si domů toulavého psa, jsem se čirou náhodou zmínila Australance Diane, která byla v té době také učitelkou na mezinárodní škole (ale jiné než Terryl).  Když to slyšela, začala mi vyprávět, že se také stará o psa, tedy fenku, ale nesmí ji mít doma a tak ji krmí a občas ji tajně bere do svého bytu. Když je však mimo zemi, musí ji opět poslat na ulici. Nicméně ji nechala sterilizovat a očkovat a protože se  za půl roku  měla vracet do Austrálie, jejíž tvrdé podmínky dovoz psa téměř znemožňují, dělala si starosti, co se s fenkou, kterou pojmenovala Lady, stane. Výsledek byl nasnadě. Zdálo se mi, že pro tohoto psa by bylo ještě horší, být opět na ulici a Lady jsem si odvezla domů. Nebyla  to už žádná mladice, bylo jí asi kolem pěti let a začátky soužití nebyly úplně snadné. Byla uzlíčkem nervů, vyděšeným, kde to je  a po čase také tím, že nás opět ztratí. To se postupně zlepšilo. Má svoji hlavu, ale je inteligentní, milá a také krásná, jak většina lidí tvrdí. Nejvíce mi připomíná srnku, štíhlým tělem, dlouhýma nohama a obrovskýma plachýma očima, ale také velkýma ušima trochu netopýra. Je to nejneobvyklejší pes, kterého jsem kdy viděla a přesto jsem venku občas propadla panice, že jde za mnou, protože jsem si ji spletla s cizím, navlas stejným psem.... 

Co jsem si ovšem neuvědomila je, jak jiný pes to bude. Často si říkám, že proti českým rozmazlencům  to je neskutečný rozdíl. Ten největší spočívá v tom, že vůbec nevyžaduje procházky! Zatímco "normální" pes se třese, jen vidí vodítko, Lady jako by mi pohledem svých obrovských očí říkala: "Já jsem se naprocházela v životě  až dost. Ven nechci..." A tak své venčení minimalizuje na vykonání potřeby na zahradě a už stojí u dveří a dožaduje se vstupu dovnitř. Je neskutečně klidná, trpělivá, ale touží po projevech náklonnosti a hlazení. Neumí si  hrát a když jsem jí slavnostně hodila tenisový míček, po kterém Tesla šílela, nevěděla, co si s ním počít. Také nesnáší balení  kufrů, protože ví, co bude následovat. Není ale poslána na ulici, v době naší nepřítomnosti se o ni  stará  domácí pomocnice a tak se časem uklidnila. Za nejlepší útočiště  považuje místo u pelesti pod naší postelí, kam se musí vplazit po břiše. Na začátku tam trávila hodně času, ale postupně přestala svůj úkryt tolik vyhledávat a vzala zavděk malou matrací, kterou jsem pro ni pořídila. Psí pelíšky v Barmě neexistují. Občas mě překvapí, když se mě známí zeptají, co s Lady bude, až se z Barmy budeme stěhovat.  Půjde samozřejmě s námi, myslí si snad někdo, že bychom ji tu mohli nechat?

Dalo by se říci, že Lady vyhrála hlavní cenu ve Sportce, ale ostatním psím chudákům na ulicích se dobře nevede. Půl roku v přívalových deštích nebo naopak za nesnesitelného horka, s nejistotou, jestli seženou něco k jídlu, zanedbaní, nemocní a opomíjení, se pohybují po zemi smečky psů a bezbranných štěňat. Některým lidem to je jedno, někteří je nenávidí a jiní při pohledu na ně trpí, hlavně pro svoji bezmocnost jim výrazněji pomoci. Nedávno mě zaujal v Instinktu rozhovor s Josefem Urbanem, cestovatelem, autorem knih a scénářů a také režisérem dokumentárních filmů. Vedle toho všeho je to evidentně velký milovník psů a článek byl uveden jeho citátem: "Spíš než podle HDP na hlavu bych úroveň národa posuzoval podle toho, jak se lidé chovají ke psům". 

Psi v rangúnských ulicích v období dešťů

Pozemky Rangúnské univerzity nedaleko tenisových kurtů v časných ranních hodinách

Pán v modrých kalhotách krmí psy...

...a tenhle jde na procházku (s holí)

V klášteře, kde je k vidění obrovský ležící Buddha

U jezera Inle byli výjimečně psi zvyklí být turisty krmeni

Chudá vesnice Dala, přes řeku je vidět Rangún

Místní  útulek pro poraněné a nemocné psy "Lepší život"

Lady

Po stopách portugalských žoldnéřů

Mnoho lidí i článků nazývá tyto omšelé a romantické zdi uprostřed záhadného, zarostlého lesoparku na okraji Rangúnu "Portugalským"  kostelem. Na začátku jsem se nechala nachytat také a ráda uvěřila, že jsou pozůstatkem z dob vlády portugalského dobrodruha Philipa de Brito e Nicote. Není divu, jeho osud  totiž fascinuje, a to jak strmým vzestupem z chudého plavčíka v bohatého asijského vládce, tak také  krutou smrtí, kterou zaplatil údajně za dodatečný zdroj svých příjmů, kterým bylo  drancování buddhistických svatyní. Ta je již uváděna všude správně, byl nabodnut na kůl, protože takový zločin se v Barmě neodpouští.

Ruina kostela se nenachází v Rangúnu, ale přesněji v městečku Thanlyin, které je vzdálené asi půlhodinu  autem. Je to ideální půldenní výlet ven z metropole, pokud má člověk dost města, rozpálených ulic, dopravní zácpy a zástupů lidí.  Byla to také moje první krátká cesta po okolí a natolik se mi zalíbila, že tam beru každou naši  návštěvu, která přijede jen na trochu delší dobu.

Thanlyin je spojen s Rangúnem od roku 1993 Thanlyinským mostem, postaveným za čínské podpory. Je dlouhý 2 200 metrů a klene se nad řekou Bago, jež je v těchto místech široká jeden kilometr. O deset let později byl vystaven i druhý most, do té doby museli obyvatelé používat převoz. Původní historický název města byl Syriam a   své slávy dosáhl v 15. století jako hlavní přístav království Monů. Poté se stal součástí Taunnguského království, aby se  v roce 1599 stal kořistí Arakanské armády, vedené Portugalcem Philipem de Brito. Portugalští žoldnéři, obchodníci a katoličtí misionáři byli mezi prvními Evropany, kteří působili na území dnešní Barmy. Zatímco Portugalci sledovali především obchodní zájmy, pro místní vládce měli význam hlavně jako vojáci a stavitelé lodí. Žoldnéři sloužili v prvé řadě pro peníze a pro svůj  prospěch, někteří sledovali i vlastní mocenské zájmy.

Nejznámějším z nich se stal Philipe de Brito e Nicote, podle některých pramenů šlechtic, podle jiných chudý chlapec, který unikl chudobě v Lisabonu jako plavčík na velkých plachetnicích, které mířily nejprve  k pobřeží Angoly, pak do indické Goy a následovně do Bengálského zálivu. V době, kdy se dostal do Arakanu (dnešního Rakhinského státu) na severu současné Barmy, byl již zkušeným válečníkem. Brzy povýšil na důstojníka a později se stal i velitelem královské armády. Od vděčného arakanského panovníka  dostal po ovládnutí Syriamu (Thanylinu) do správy tento dobytý přístav. Měl se starat o jeho bezpečnost, ale ve skutečnosti sledoval vlastní  cíl,  zmocnit se ho a převést pod správu Portugalska. Zprvu měl k dispozici jen nepočetný oddíl zhruba padesáti portugalských žoldnéřů. Později získal do služby monské vojáky a vytvořil svoji vlastní armádu. Syriam opevnil hradbami a vodním příkopem, vyhnal arakanské královské úředníky a přestal dvoru odvádět poplatky z obchodu. Brzy jeho komunita čítala na 15 000 lidí a podle pramenů měla k dispozici dva kostely. Povolal také dva jezuity. Není jasné, jaký stavební materiál se používal, ale pravděpodobně tradiční místní dřevo a bambus. De Brito se snažil zabezpečit i pomocí sňatkové diplomacie a tak oženil svého syna Simona s dcerou prince z Martabanu, tedy království Monů. On sám si vzal za manželku  dceru portugalského místokrále z Goy,  krásnou doňu Luisu a byl jím podle barmských pramenů potvrzen jako král Dolní Barmy. Jeho dvůr se údajně začal podobat dvorům orientálních satrapů. Mohl si to dovolit, protože velmi zbohatl, a to nejen proto, že nutil lodě používat jeho Syriam jako jediný přístav a vybíral od nich výpalné, ale získal údajně i kontrolu nad obchodem se solí, zbraněmi a textilem v celém regionu. Barmské prameny líčí de Brita v černých barvách. Podle nich nutil místní obyvatele, aby se stali katolíky a pod záminkou, že potlačuje "modlářství", vykrádal buddhistické pagody a chrámy a hromadil drahocenné předměty. Některé bronzové sochy Buddhy a zvony dal prý roztavit a nechal z nich zhotovit děla.

Je logické, že měl mnoho nepřátel a tím nejnebezpečnějším byl barmský král, který chtěl znovu získat  údolí řeky Irawadi  a de Brito mu stál v cestě. S obrovskou flotilou, čítající na 400 lodí, se proti němu vydal ze svého sídla v Avě (poblíž Mandalaj). De Brito měl přibližně tři tisíce vojáků, z toho asi 100 Portugalců. Po dlouhé bitvě byl nakonec poražen, když nepřítel pronikl do Syriamu podzemními chodbami, které byly vykopány pod městskými hradbami.  Následoval trest pomalou, krutou smrtí hanitele pagod, nabodnutím na kůl. Barmský král si chtěl ponechat jeho ženu Luisu, ale když ji k sobě povolal, zaútočila na něj podle pramenů s takovou "zlobou a kuráží", že ji nechal prodat s obyčejnými otroky. Portugalské vojáky i s rodinami, zajaté v Syriamu, dal král deportovat do Horní Barmy. Zde jim přidělil pozemky a zavázal je dědičnou službou trůnu. Část portugalských žoldnéřů sloužila v královské gardě, ostatní jako mušketýři a dělostřelci v armádě. Potomci těchto Portugalců, zvaní "bayingyi", žijí v okolí města Šweibhou dodnes.

Portugalské i barmské prameny potvrzují stavbu a údržbu kostela sv. Jana v Syriamu. Nenašly se však žádné pozůstatky, které by potvrzovaly jeho existenci. Ruiny, které mnoho autorů nazývá nesprávně "kostelem a pevností de Brita e Nicote", jsou ve skutečnosti poněkud méně romanticky pozůstatky stavby  italských barnabitských misionářů, vedených otcem Paolem Mariou Nerinim. Ta byla postavena z cihel   kolem roku 1750 a přestože to není původní kostel známého portugalského dobrodruha de Brita,  je to nejstarší katolický kostel v zemi. Barnabité si získali ve městě uznání a z pera pátera Sigismonda Maria Calchi  pochází první barmský slovník.

Ruiny kostela se nacházejí v ohrazeném, zarostlém areálu s  mohutnými stromy a  neprostupnými houštinami, kde jsou k vidění identické koloniální domky, často s drůbeží, pobíhající kolem a  smečkami toulavých psů. Příbytky byly postaveny z cihel a dřeva pro úředníky Britské naftařské společnosti  a kdyby nebyly tak špatně udržované, zaujaly by svojí prostorností, vzdušností a elegancí. Z kostela dnes zbývají pouze obvodové zdi a část apsidy. Uvnitř je hrobka a další náhrobní kameny,  které jsou považovány nesprávně za místo uložení pozůstatků de Brita a jeho vojáků, protože jsou na nich dvojjazyčné nápisy v portugalštině a barmštině. Patří však potomkům Portugalců, kteří zemřeli v polovině 18. století. Nápisy jsou zajímavé nejen po historické a lingvistické stránce, ale také jako důkaz udržení portugalského jazyka  za více než století po  de Britově smrti.

Syriam nebo-li dnes Thanlyin zůstal hlavním přístavem Tanguuského království až do poloviny 18. století. Poté začala jeho důležitost upadat, když nový vládce, král Alaungpaja  z Konbaungské dynastie založil na protější straně řeky dnešní Rangún. Ten také vyhnal barnabity a otce Neriniho nechal popravit, protože ho považoval za spojence Monů. O sto let později, po druhé anglo-barmské válce,  se  Thanlyin  stal součástí britského koloniálního impéria a jeho význam opět vzrostl, když z něj  Britové  udělali počátkem 20. století hlavní  rafinerii země.  Ta byla zničena během druhé světové války, poté obnovena v padesátých letech minulého století a o její oživení se v současné době snaží mj. i vnuci bývalého nechvalně známého diktátora Ne Wina.

Thanlyin na mě působí jako klidné městečko s typickým pestrobarevným trhem. Se svými kostely a domy má v sobě  něco evropského, přestože je značná část obyvatel indického původu. Za pozornost stojí také pagoda Kyaik Khauk, která stojí na pahorku na jižním konci města  a nabízí pěkný výhled na řeku Yangon. Za dobrého  počasí je odtud možné spatřit i špici Šweitigoumské pagody v Rangúnu, která je jejím předobrazem, jen v menším měřítku. Zdejší stúpa údajně pochází z přelomu 13. a 14. století a místní věří, že se v ní skrývají dva, někdy se uvádí šest, Buddhových  vlasů. Zajímavým je i  náhrobek prince Natšinnauna, který je dodnes obdivován jako autor milostné lyriky. Jeho osud je spojený s Philipem de Brito, který se vmísil do sporů taunnguské dynastie a poslal své vojsko do Taunngu, aby se pokusil Natšinnaunovi získat zpět královský titul. Po nezdařeném komplotu s ním Natšinnaun uprchl do Syriamu. Podle některých pramenů byl nabídnut de Britovi a jeho rodině volný odchod z města, pokud ho vydá. De Brito údajně odpověděl, že Portugalci své přátele nezrazují. Po dobytí Syriamu byl Natšinnaun kvůli velezradě  popraven.

Z Thanlyinu se vyplatí pokračovat dalších 20 km směrem na jih, do městečka Kyauktan. Na malém ostrůvku tu uprostřed řeky, vedlejšího ramene řeky Yangon, stojí malebný klášter, který vypadá, jakoby se vznášel na vodě.  Nazývá se také Yele Paya, tedy "Pagoda uprostřed řeky". Řeka má tmavě hnědou barvu a říká se jí "čokoládová", ale netuším proč. Špína to nebude, protože je plná velkých, hladových ryb, sumců,  kteří si zvykli, že je návštěvníci kláštera krmí popkornem. Proto už před odjezdem na ostrůvek obklopují všechny turisty i věřící houfy dětí a žen a nabízejí jim ke koupi popkorn, slisovaný do kuliček, který je na ostrově zvykem házet rybám.  Věřící buddhisté si tímto dobrým činem totiž kupují šanci na lepší další život. Když je ale návštěvníků hodně, jsou ryby asi přejezené, a ani si kuliček už nevšímají. K pagodě vede jediná cesta a to malé loďky, které jezdí v pravidelných intervalech. Cizinec je nesmlouvavě doveden k té nejhezčí, která má dokonce stříšku a cena je také o hodně luxusnější než pro místní. Ti možná neplatí vůbec nic. Areál kláštera je krásný, převažuje bílá a zlatá barva, všude voní květiny a místní návštěvníci jsou slavnostně oblečeni do  nejlepších longuí.  Mezi mnoha chrámovými svatyněmi je jich několik zasvěceno arahantovi Shin Upagotovi a Bo Bo Gyimu s mohutným vousem a bílým turbanem. Za povšimnutí stojí také mramorový Buddha, usazený na bohatě zdobeném a zlaceném trůně.

Zapomněla jsem podotknout, že před vstupem na ostrůvek je nezbytné si zout boty, protože je celý  územím kláštera a  musí se chodit bosky. V období dešťů je to obzvlášť nepříjemné, protože desky na zemi jsou velice kluzké. Když jsem chtěla jít na toaletu, domnívala jsem se, že aspoň tam si mohu boty, tedy žabky, nazout, protože se mi nechtělo brouzdat se ve vodě neznámého původu. Ženy, které se o toalety staraly, vykřikly div ne hrůzou, když viděly, jak jsem položila boty na zem a začala je obouvat. Posunky mi vysvětlily, že to se nesmí a moje rozladění asi bylo dost vidět, protože když jsem se vracela, čekaly u vchodu s kbelíkem vody a nohy mi začaly mýt! Rozhodla jsem se, že zkusím nevypadat už nikdy  v podobných situacích znechuceně.

Z Kyaktanu mám ještě další zkušenost, která se týkala nedávné charitativní akce. Ta shromažďovala prostředky pro Domov sv. Panny Marie, což je sirotčinec pro 130  dívek ze širokého okolí, který úspěšně vedou křesťanské sestry. Už dlouho jsem neviděla tak čistý, úpravný a dobře  organizovaný areál, který se stará o  dívky bez rozdílu vyznání. Samozřejmostí je pro ně návštěva místní školy a když je dítě obzvlášť nadané, dostane se mu od Domova i podpory při studiu na Rangúnské univerzitě.

K završení pěkného výletu  patří také jídlo, což je na barmském venkově většinou trochu oříšek. Přesto jsme při první cestě narazili náhodou na restauraci u silnice s poněkud zvláštním názvem "Dream Garden". K tomu, abychom se tam rozhodli najíst, přispělo nápadné auto jedné z velkých organizací rozvojové pomoci, jehož zaměstnanci rozhodně neriskují své zdraví v nejistých podnicích. Restaurace byla opravdu umístěna v zahradě, která byla poněkud bizarně vyzdobena různými sochami, ať už lidských postav či zvířat. Kromě hlavní budovy zde bylo i několik altánků s kulatým stolem, ideálním pro malou skupinku. Zařízení velmi jednoduché, ale čisté. Fascinující  na této restauraci je pro mě  kromě barevných mořských pannen a rozjívených betonových zvířat ještě obsluha. Každý altánek obsluhují jeden až dva zaměstnanci a k jejich povinnostem patří nejen přinášet jídlo a pití, ale také velkým vějířem odhánět mouchy ze stolu, lépe řečeno od talířů. Činí tak s odevzdanou trpělivostí a také  opatrností, aby vám vějířem neurazili nos. Zatímco jim se zdá asi podobný servis přirozený, já se  cítím poměrně nepatřičně. Když navíc ovívající zpozoroval, že jsem neobrala dost  pečlivě rybu, vějíř odložil, chopil se náčiní a začal mi klást  na talíř další kousky. To vše za cenu kávy ve velkém hotelu v Rangúnu.

Most, spojující Thanlyin s Rangúnem

Zřícenina "Portugalského" kostela

Pagoda Kyaik Khaik v Thanlyinu

A výhled z ní na  její předobraz v Rangúnu, Šweitigoumskou pagodu

Náhrobek básníka Natšinnauna

Pagoda Yele v Kyauktanu

Krmení sumců v řece

Restaurace "Dream Garden"

Barmština pro začátečníky

Nevím přesně, co mě přimělo k tomu, abych se začala učit barmsky. Nejspíš jsem byla tak nadšená novou zemí, která na čtyři roky vstoupila do mého života, že jsem se rozhodla investovat energii, i když jsem mohla tušit, že to bude víc než těžké. Zdravý rozum mi sice vždycky radil, učit se světové jazyky, univerzálně použitelné a co nejvíce rozšířené anebo takové, které  ve svém životě nevyhnutelně potřebuji. Barmština neodpovídala ani jedné z podmínek, ale když jsem slyšela, jak je příjemně melodická, naprosto nesrozumitelná a viděla nápisy v krásném bublinkovém písmu, nedokázala jsem odolat.  Někdy je prostě fajn být nerozumný.

Z vnějšího pohledu se to jako zbytečnost jeví, protože v Rangúnu skutečně není těžké se domluvit anglicky. Koloniální minulost země s sebou nese tradiční kulturní vztah k této řeči a fakt, že se jí učí  ve škole znamená, že více či méně se ve větších městech domluví všichni,  obzvláště v prostředí, které je ve styku s cizinci nebo turisty. Na venkově je to už horší, ale vždycky se najde někdo, kdo je přizván na pomoc a člověk se nakonec dorozumí. Někdy ovšem nastanou přece jen absurdní situace, jako například v nejvýznamnější turistické destinaci země, městě tisíců pagod Baganu, kde turistická policie angličtinou nevládne a to přesto, že se její služebna honosí napisem: "May I help you?" (Jak vám můžeme pomoci?)

Na území Barmy nebo-li nově Myanmaru se mluví přibližně stovkou jazyků. Nejrozšířenější je právě barmština nebo také myanmarština, kterou mluví většinové etnikum Barmánců a také další menšinové národnostní skupiny jako například Monové. Pro přibližně dvě třetiny obyvatel, tedy asi 32 milionů lidí, je tak mateřským jazykem a dalším 10 milionům slouží jako druhá dorozumívací řeč. Oficiálně je to úřední jazyk země. Existují dvě varianty barmštiny, jedna se používá v psaném a formálním projevu, ta druhá v mluveném a neformálním kontextu, což není nic až zase tak objevného. Jinak je neobvyklé úplně všechno.

Barmština patří mezi tibetobarmské jazyky a pro lidi ze Západu je značně obtížná. Učit se ji z knihy mi přišlo nemožné a tak jsem se rozhodla pro intenzivní kurs s názvem Barmština pro přežití. Spolu s několika stejně nadšenými novými  známými (jen pro zajímavost z Austrálie, Švýcarska, Irska a Ukrajiny)  jsme si vyhlédli dvoutýdenní "nalejvárnu"  údajně u jedné z nejlepších vyučujících ve městě, která se právě vrátila z Austrálie, kde barmštině vyučovala. Skutečně s ní nebyly žerty, i když byla velmi mladá. Učitel se totiž v Barmě tradičně  těší velké  úctě, a to hned po buddhistickém mnichovi. Žák by měl hlavně mlčet a poslouchat, otázky nejsou příliš zvykem, natož vtipné poznámky. Velké pozdvižení mezi námi, žáky ze "Západu", vzbudila už sama učebna, která se nacházela ve třetím patře starší budovy, které se tradičně vyznačují uzounkými, strmými  a temnými schodišti. Tehdy jsem ještě při sestupu  dostávala závrať a při výstupu po neuvěřitelně příkrých schodech měla pocit, že si o stupně před sebou odřu bradu. Také jsem nechápala, jak tam může projít silnější člověk nebo někdo s jakýmkoliv břemenem. Dnes už vím, že to byla ještě lepší verze budovy. Jeden z tmavých bytů v domě byl proměněn v jazykovou školu. Podle domácích pravidel jsme byli vyzváni se zout a nechat boty hned za dveřmi. Moje spolužačka z Ukrajiny byla tak znechucena kobercem, po kterém měla chodit bosa, že si  začala  nosit ponožky. Poté, co  při vyučování občas proběhla před tabulí myška, trávila většinu kursu s nohami ve výšce. Tím ale technické problémy končily. Nastal dril.

Barmština je totiž řečí, která je založena na tónech. Stejně jako v dalších jazycích jihovýchodní Asie je význam slov závislý právě na nich. Jde tu nejen o výšku tónu, ale také o jeho hlasitost, intenzitu a délku. A tak se hovoří o skřípavém vysokém tónu, obyčejném vysokém a nízkém tónu. V první hodině jsme je tedy začali trénovat a při poslechu zvenčí se to muselo jevit jako rozcvičování pěvců začátečníků. Dále je tu useknutá slabika a také redukovaná nebo-li slabá slabika a rozlišuje se rovněž mezi aspirovanými  a neaspirovanými souhláskami, přičemž ty druhé se vyslovují s lehkým přídechem. Krátké slovo "sa" tak podle toho, jak ho vyslovíme, může znamenat "začít", "jíst", "psát" anebo "ostrý, hodně kořeněný". A to je jen malý náznak záludností ve výslovnosti. A tak se v mých poznámkách k výslovnosti objevovaly popisy jako " kousnout se do jazyka", "sekat to", "temně", "trochu se smát", "vystřelit", "nehýbat jazykem", "udiveně", "z krku", "otevřít pusu jako kachna" a podobně. Dnes to na mě působí jako divadelní scénář anebo popis naprostého zoufalství, jak popsat nepopsatelné. V praktickém životě z toho jednoduše vyplývá, že jak samohlásky, tak souhlásky musí být vysloveny správně, jinak ze sebe vydává nadšený cizinec něco zcela nesrozumitelného. Anebo také významově jiného, jak jsem se poučila hned po prvním dni výuky, kdy jsem se rozhodla své čerstvě nabyté znalosti vyzkoušet v praxi. Poté, co jsem zalichotila úřednici, jak dobře mluví anglicky, jsem se chtěla poptat v její mateřštině, zda se ji naučila ve škole. Když jsem hrdě vyslovila svoji první větu v barmštině, na mě tak vytřeštila oči, že jsem pochopila, že se někde stala chyba. Druhý den v kurzu se ukázalo, že slovo "jaun" sice znamená "škola", ale jen v případě, že se vysloví extrémně dlouze. Jinak to znamená "kočka". Takže já jsem se té nevinné ženy v bance zeptala, zda má svoji znalost angličtiny z  kočky...

Jinak byl ale jazykový kurz pro přežití vystavěn velice logicky, přehledně a účinně. Učili jsme se důležité fráze v jejich nejjednodušší podobě, nejdůležitější jevy z gramatiky a všechny nás to bavilo a rychle jsme postupovali. To bylo také trochu zásluhou  přísné a evidentně zkušené   učitelky, která nám každé ráno dávala opakovací test za minulý den a ten  pak veřejně kontrolovala. Nikdo jsme se nechtěli ztrapnit, a tak jsem každý den po pěti hodinách v kurzu zasedla doma s cvičebnicí a sluchátky a vydávala ze sebe zvuky, při kterých  se i náš pes, kterého jsme adoptovali z rangúnské ulice,  raději stáhl do ústraní. Jednoduché to nebylo, protože hledat jakoukoliv podobnost s nějakým jazykem, který už ovládám, bylo zcela zbytečné. Člověk sice občas kolem sebe slyší "ho-kej, ho-kej", což neznamená zimní sport, ale obdobu anglického "okay, okay", to je ale asi tak všechno, co dokážu identifikovat. Ale podobně jako v každé řeči mě, stejně jako mé spolužáky,  bavily některé jeho zvláštnosti. "Dům" je např. v barmštině "ejn", příjemný se řekne "tchá". Ve složené podobě ovšem "ein tchá" znamená "toaleta" tedy záchod. Když jsem manželovi položila záludnou otázku, co si myslí, že znamená "ein chtaun", když "chtaun" je "vězení", hluboce se zamyslel a po dlouhém váhání řekl, že neví. Vítězoslavně jsem mu sdělila, že "ejn chtaun" znamená "manželství" a otázka "ejn chtaun ši lá" se nedá přeložit jako "Máte domácí vězení?" nýbrž jako  "Jste ženatý/vdaná?". Poněkud rozpačitě mi na to odpověděl, že si to myslel, ale neodvážil se to říci(!)

Kapitolou samou o sobě jsou barmská oslovení a také pozdravy. Jenom oslovení jsme se věnovali celou hodinu a já jsem konečně pochopila, jak mě to tituluje naše domácí pomocnice. Mně říká "chsejáma", což znamenalo v historii původně jen učitelka,  dnes je to ale žena-šéf nebo prostě osoba ženského pohlaví, které si mluvčí velmi váží. To mě potěšilo. Manžel je od ní titulován "chseja", což je učitel, šaman a anebo prostě boss. Bez žertu je z tohoto příkladu vidět, že šaman hrál dříve v barmské společnosti důležitou, když ne nejdůležitější roli a dodnes jsou vykladači budoucnosti, karet, hvězd a podobně vážená a dobře placená zaměstnání. Jinak je ženu, která je mladší, možno nazvat "nýmalej", což znamená vlastně "mladší sestra" a já tak třeba oslovuji servírky v restauracích nebo mladé prodavačky. Ale cítím se u toho divně. Ty starší mohu nazvat "e-má", což znamená "starší sestro"  a starší ženu pak "dó", tedy "teto". Toto oslovení se používá i v psané formě jako titul pro ženy a v barmském tisku se o místní politické vůdkyni Aun Schan Su Ťij většinou píše jako o "Daw Aung San Su Kyi". Pro muže je tu podobná škála oslovení, "e- kó" tedy "starší bratr", "nyj-lej" "mladší bratr" (pokud ho oslovuje muž), "maun-lej" (když je mluvčím žena) a "u-lej" pro staršího muže, což znamená "strýc" a je používáno jako titul pro muže, psáno jako U plus jméno. Pro mnichy existují zvláštní tři formy oslovení, podle jejich pozice v klášteře.

Barmánci zpravidla nepoužívají rodinných jmen. Výjimečná jsou i křestní jména. Otec a matka mají rozdílná jména a také jména dětí se liší od jmen rodičů. Jména se obvykle volí tak, aby  jejich počáteční  písmena souhlasila s písmeny, která podle tradičního barmského kalendáře připadají na den narození dotyčné osoby . Vlastní jméno osob se může skládat z jedné nebo více slabik. Mezi nejobvyklejší jména, která znám, patří Aun, Maun, Moe, Swe, Soe, Ej Mjá a hodně často jsou zdvojená, např. Maun Maun nebo Swe Swe.

Barmština nemá výraz pro všeobecný pozdrav jako "dobrý den". Cizinec je většinou přivítán výrazem "mingalabá", který pro mě na začátku zněl jako zaklínadlo, trochu jako abraka dabraka. Používá se také mezi učiteli a studenty, ale ne v běžném životě místních obyvatel. Tam se pozdrav řídí konkrétní situací, např. "Kam jdete?", "be tvá ma lé" nebo "Jak se máte?"  což je "nej kaun lá" případně "Už jste jedl?" tedy "sá pi bi lá". Nemohu zapomenout, jak mě v prvních dnech mého pobytu v Barmě zcela vyvedl z míry mladý řidič taxi, který se mě po nastoupení do jeho vozu optimisticky, s pohledem do zpětného zrcátka, zeptal anglicky: "Did you eat?" "Jedla jste?" Naprosto  jsem se vyděsila a moje první myšlenka byla, že mám kolem úst šmouhu od marmelády anebo nějaký jiný pozůstatek snídaně v obličeji. Naštěstí mi hlavou proběhla zmínka z průvodce o důležitosti potravy v Barmě a dovtípila jsem se, co je myšleno. Jen jsem netušila, že se používá i v anglickém překladu, ale jednalo se evidentně o vzdělaného taxikáře, který mi chtěl ulehčit život. Od té doby patří věta "sá pi bi lá" mezi moje oblíbené, asi kvůli melodičnosti.

Dnes už vůbec okouzluji zejména řidiče taxi v Rangúnu svými znalostmi. Ne všichni angličtinu dobře ovládají a zejména s pokyny jako "doprava či doleva" jsou vdečni, když použiji barmský výraz. Pokud to nakonec završím naučeným výrazem "zastavte zde", tedy "dy hmá", většina pochvalně zamručí anebo přímo pochválí moji úžasnou znalost jazyka. V našem kursu jsme se jízdě v taxi věnovali dlouhou dobu, stejně jako nákupu na trhu. Takže  "be lau lé" "Kolik to stojí?" používám často, ale většinou nikdy frázi " Je to příliš drahé, slevte!", "šo pá" kterou nám naše lektorka vtloukala do hlavy. Připadá mi, že ceny na trhu jsou většinou tak minimální, že bych se styděla smlouvat. A pokud se jedná o velké nákupy, je většinou vždy přítomna angličtina.

Když náš intenzivní kurz barmštiny skončil, rozcházeli jsme se plni nadšení, že budeme pokračovat a já jsem si také plánovala kurz čtení a psaní. Bohužel už k tomu z různých důvodů nikdy nedošlo a moje znalosti pomalu upadaly v zapomnění. Až se mě zželelo mojí barmské kamarádce a nabídla se, že mě bude vyučovat. Když však při první hodině viděla, jak přepisuji barmská slova latinkou, rozhodla se, že se musím napřed naučit číst a psát.  To mě potěšilo, protože psaná forma jazyka je mi vždycky bližší než ta mluvená. Ale nebylo to zdaleka jednoduché.

Původ barmského písma je třeba hledat v jižní Indii, stejně jako u písma thajského a laoského. Na první pohled zaujme svými zaoblenými tvary, někdy se mluví o "bublinkovém písmu". Tyto kroužky byly výhodnější při zapisování textů na palmové listy, které by se rovnými tahy potrhaly. Palmové listy se používaly před nástupem papíru a inkoustu. Barmské písmo je souhláskové, stejně jako písmo mnoha dalších jazyků v jihovýchodní  a jižní Asii. To znamená, že se zachycují pouze souhlásky, kterých je 33 a mohou se vyslovovat s přídechem nebo bez přídechu. Samohlásky a jejich tónová kvalita se označuje doplňkovými symboly. Píše se odleva doprava a mezi slovy se nedělají mezery, i když v současnosti se často kvůli snadnější čitelnosti oddělují alespoň věty.

Kamarádka mi v prvotním nadšení nakoupila sešity a učebnice pro barmské školáky a začaly jsme podle nich. Bohužel nedomyslela, že mi chybí znalosti místní řeči a texty o pagodách, darech mnichům a životě na venkově, které jsou v barmských slabikářích, pro mě byly příliš komplikované a nesrozumitelné. Velkým benefitem ale bylo množství historek z jejího dětství, návštěvy školy a vůbec detailů z místního života, do kterých bych nikdy nepronikla. Zapamatovala jsem si velmi zvláštní slova jako třeba "bútý", což je podivný druh zeleniny, který u nás neznáme a také nejčastěji používanou větu jejího manžela, také cizince, kterému se podařilo vybudovat v Rangúnu prosperující firmu. Tato věta zní: "Mí la lá?" A znamená "Máme elektřinu?" V zemi, kde je přerušení dodávky proudu na minuty či hodiny tak běžné jako mlha na podzim, je to důležitá znalost.

V Rangúnu samotném je naštěstí mnoho nápisů, které by mohly zajímat cizince, jako třeba i názvy ulic, obchodů anebo důležitých budov, psáno latinkou s anglickou transkripcí, která byla vytvořena už v koloniální době. Číslice jsou při velké fantazii podobné arabským, které používáme my a nejlépe se jejich znalost trénuje na rangúnských autobusech, které mají na jedné straně napsanou barmskou a na druhé "evropskou" verzi. Když jsme se nastěhovali do Barmy, koupili jsme si starší auto, které mělo ještě poznávací značku v barmštině. Moc se mi líbila, i když jsem ji v té době nedokázala přečíst. Přes naše protesty jsme ji museli vyměnit a dnes jsou všechny poznávací značky psány latinkou a arabskými číslicemi. Je to údajně proto, že drahá zařízení, která si nakoupily velké hotely a nákupní centra do svých parkovacích prostor, nedokázala barmské písmo a číslice přečíst. Horší je situace na venkově, kde jsou veškeré silniční ukazatele a nápisy jen v barmštině. To bylo mojí největší motivací, abych se naučila číst.

V současné době bohužel neexistuje jednotný a mezinárodně uznávaný systém romanizace  (přepisu latinkou) barmského jazyka. V praxi to znamená, že každý cizojazyčný průvodce, učebnice či slovník přepíše barmské slovo jiným způsobem. To je naprosto zoufalé, pokud se člověk chce naučit alespoň pár frází, protože neví, jak je vyslovit. Existuje také český systém přepisu, který  vytvořil barmanista, historik a pracovník Orientálního ústavu AV ČR PhDr. Jan Bečka. Nazývá ji "pražskou metodou romanizace barmštiny" a já jsem se po dlouhé úvaze rozhodla ji používat i ve svých příspěvcích, i když přiznávám, že mi  příliš blízká není. Je to asi tím, že se pohybuji hlavně mezi anglicky mluvícími cizinci a ti všichni používájí anglickou transkripci. Nejznámější pagoda se tak např.vyslovuje jako "švedagon pagoda", zatímco v české je to "šveitikoumská pagoda". Město Yangon, kde žiji, se tu vyslovuje "jangon" a ne "jankoun", jak předepisuje česká transkripce. Navíc Yangon stále nazývám na svém blogu Rangún, protože je v ČR tento název  mnohem víc obvyklý než nové pojmenování Yangon, používané tady. Rangúnu zde každý rozumí, ale zdá se mi, že jeho používání již získalo v současné době nádech koloniální nostalgie či arogance.

Přesto přidám malý slovníček základních pojmů, které se hodí pro cestu do Barmy a použiji vlastní česko-anglicko-německou transkripci, s přidanou hodnotou vlastního studia barmštiny.

Pokud by někdo uspořádal anketu o nejpopulárnější nebo nejvíce používané barmské slovo, přísahala bych, že by muselo zvítězit "šve", znamenající zlatý. Jak už jsem dřív zmiňovala, zlaté je tu tak nějak všechno, banky, obchody, firmy, výrobky všeho druhu. Když nás navštívil v Rangúnu 14-letý synovec, byl tímto faktem tak zaujatý, že jsme společně shromažďovali všechny názvy, obsahující slovo "šve". Asi také  pod vlivem tohoto všudypřítomného zlata při jízdě  kolem jednoho evropského velvyslanectví najednou vydechl: "Ježíš, šve drát!" A skutečně, budova s pozemkem byla obklopena zdí s ostnatým drátem, který byl natřený zlatou barvou.

min ga la bá         dobrý den
džej zu bá            děkuji
tvej me                na shledanou (uvidíme se)
ta ta                     ahoj (při loučení)
ho ke                    ano
hin in                   ne
ho de                    správně
na le de                rozumím
na ma le bú          nerozumím
be lau lé               kolik (to stojí)
ja de                     dobře, v pořádku
me ja bú               to není v pořádku
be hmá lé             kde (je)
be be                    doleva
ňa be                    doprava
de de                    rovně
lá                         ulice
pjé pjé                  pomalu
mja mja                rychle, pospěš si
zej                        trh, cena
jé                          voda
ne ne                     trochu
ši me                    zaplatím (v restauraci)
then jon               velvyslanectví
hpa ja                   pagoda
na me /  ba lé       Jak se jmenuješ?
na me / Jana / ba  Jmenuji se Jana.
lu mjó /  ba / lé     Jaká je tvoje národnost (odkud jsi)?
lu mjó / ček / ba    Jsem Čech.
Praha hmá nej de   Žiju v Praze.
Nej / kaun / lá?      Jak se máš? (doslova Žiješ dobře?)
Nej / kaun / de       Mám se dobře.
Sá /kaun / de          Chutná to dobře.
šve                          zlatý

Strmá cesta ke vzdělání. Schody do jazykové školy

Barmská abeceda (pouze souhlásky), vlevo návod, jak psát

Slabikář pro děti.  Vlevo dole v textu je zajímavý výraz:" Ni ni, ňa ňa", což znamená něco jako "buďte hodní"

Zlatá banka má napisy v barmštině i angličtině

stejně tak i ukazatele v Rangńu

Vjezd do areálu kostela Sv. trojice

Časné ráno a záhadný úřad, před jehož dveřmi nocoval tento mnich zahalený do svého roucha

Zde se management obchodního domu vyjádřil  velice jasně

Tady už jsou pokyny méně internacionální

Šaty dělají člověka aneb země sukní a žabek

Že šaty dělají člověka, bývalo  pravidlem, ale v současné době na to má mnoho Evropanů, bohužel zejména Čechů, evidentně jiný, uvolněnější názor. Zejména když je vidím v parném létě, říkám si, že by spoustu českých mužů v Barmě považovali za nádeníky nebo duševně slabé  a ženy - pokud by nebyly velice mladé- za osoby lehčích mravů. Samozřejmě, že to má také co do činění s velice konzervativní barmskou společností. Ale to nemůže být jediný důvod.

V Barmě je pořád teplo. Někdy víc, někdy méně. Půl roku prší, ale pořád je horko. Navíc, srovnám-li zde tolik obdivovaný západní svět, Barmánec by tam na letní ulici těžko poznal, ve které z jeho zemí  se právě ocitnul.  Uniformní oblečení z levných či dražších oděvních řetězců, pravidlo, že čím kratší, odkrytější a  nedbalejší, tím lepší, nevypovídá o žádné regionální odlišnosti, ani velké  originálnosti. Že by měl na sobě někdo mimo národopisné slavnosti nějakou formu typického národního oděvu? Kromě obyvatel Bavorska asi málokdo.

V tom je jihovýchodní Asie naprosto jiná a při prvním setkání s obyvateli Barmy člověka zaujme to nejvýraznější: longui (vyslovuje se lonží). Jedná se o široký pruh látky, který  vypadá jako dlouhá "sukně" a nosí ho místní ženy i muži. Obě pohlaví používají stejný typ longyi, které se však liší vzory i způsobem skládání. Mužské longui je látka asi tak dvakrát širší než je objem nositelova pasu, sešitá do tunelu. Na ulici je často vidět, jak si muži, hlavně ti mladší, longui upravují a postup se mi proto jeví takto: Při aranžování na tělo si ji muž, který  už má látku na sobě, tedy je v tomto tunelu, obtáhne těsně kolem pozadí a před tělem před sebe napne zbývající látku. Tu pak v horní části smotá do jakéhosi chumlu-uzlu a zastrčí vpředu za pas. Nemám pocit, že by tam bylo nějaké jištění a já osobně bych trnula, že mi to spadne. Asi také proto si muži často longui nově upravují. Jinak je to vymyšleno dobře, protože zezadu látka obepíná postavu, zatímco vpředu je jí víc a umožňuje tak pohodlný  pohyb. Největší benefit spočívá údajně v tom, že celý kus tohoto nám naprosto neznámého oděvu výborně větrá. Asi také proto většina barmských mužů  longui nosí a to za všech okolností. Vidím v něm  ministry na recepcích, ale také muže na kolech a motocyklech, vysoko ve vzduchu na lešení a nejvíc mě překvapilo, když jsem v něm  viděla  hrát studenty na univerzitě fotbal. Minulý týden mě při ranním sportu v parku Šweitigoumské pagody předběhl pán v pantoflích, který si longui zkrátil vykasáním ke kolenům. Neběžel proto, že by někam spěchal, ale stejně jako já a další opisoval okruhy po parku. Viděla jsem i verzi typu šortky, kdy se látka omotá jen kolem beder a nohy jsou holé. To bylo ale jen v případě mužů, kteří vykonávají  nádenické  a další podřadné práce, jako svoz  odpadu anebo v případě, že se celí myjí, což se někdy děje na veřejnosti, u hadice či sudu s vodou. Ti mají také někdy obnaženou horní polovinu těla, což  je výjimečný pohled. Jinak se k pánskému longui nosí ideálně nažehlená bílá košile nebo prostě košile. K tričkům sahá ve městě, zdá se mi, poměrně málo mužů. Celý model je doplněný mobilem, který se zezadu zastrkuje za pas jako dýka, aby byl připravený k neprodlenému použití.

Dámské longui znám jako dlouhou úzkou sukni, která krásně obepíná ženskou postavu. Je to také buď jen upevněná látka, i když jiným zůsobem než u mužů anebo je ušitá  jako zavinovací, kdy se  přes přední díl  přepíná další díl. Ušité longui je velmi pěkné, chůze už prý tak zábavná ale není, protože upnutá sukně ke kotníkům mnoho pohybu či delší kroky nedovoluje. Proto ženy vždycky sedají na motorkách za řidičem s nohami na stranu, jako dříve jezdkyně na koni v dámském sedle. Dámské longui je doplněno longui blůzou, která je většinou ze stejné nebo barevně ladící látky. Zatímco sukně  co do střihu nevykazuje žádné extravagance, u blůz se fantazii meze nekladou. Je vidět všechno možné i nemožné a mně se to většinou moc líbí, protože to je barevné, harmonické a velmi ženské.  Na blůzy se našívá řada aplikací, pro které existují specializovaní prodejci. To, že existuje nespočetné množství modelů, je zásluhou široké sítě švadlen, které za akceptovatelnou  sumu ušijí cokoliv. Samozřejmě, že nejvíc jim jdou místní střihy, ale mě právě ušila místní mladá švadlena v rozpálené budově, kde ze mě kape pot už po pěti minutách, krásné krajkové šaty vysloveně evropského střihu jen podle obrázku, který jsem ofotila z internetu. Myslím, že z nich sama měla radost.

Také ženy v longui vykonávají všechny práce.  Někdy si sukni víc zahrnou v pase a zkrátí si ji tak ke kolenům, logicky když pracují venku, v mokru nebo špíně. Když se myjí, což se děje stejně jako u mužů často venku , omotají si longui kolem těla od prsou ke kolenům. V tomto oděvu jsem je viděla  také v termálních lázních, když jsem je navštívila v Šanském státě. Byl to tedy spíš malý vydlaždičkovaný bazén plný teplé, černé vody, odděleně pro muže a ženy. Ty tam vstupovaly v longui, každá  s plastovým košíkem plných šamponů a dalších mycích prostředků, aby se vydrhly včetně vlasů. Na sobě vypraly i látku.

Látky se dají opatřit v obchodech, ale já je kupuji raději na velkém rangúnském trhu, známém pod jménem Bogyoke Market (vyslovuje se božo market) nebo také Scott market podle dřívějšího označení. "Oddělení látek" je tu stísněný labyrint desítek nebo možná i stovek prodejců v uzounkých uličkách mezi obrovskými haldami pečlivě narovnaných látek. Nemám tento trh úplně v oblibě, ale látky jsou výjimka, protože si mě tu nikdo příliš nevšímá a nechá mě vcelku v klidu vybrat. V jakémkoliv kamenném obchodě, kde jsou zvyklí jen na místní klientelu, se na mě hned vrhne klubko prodavaček a pronásledují mě na celé obchůzce obchodem, některé přede mnou, jiné za mnou. Asi není zcela standartní postup, aby si zákazník  sám látky prohlížel, funguje to spíše tak, že se usadí uprostřed obchodu na židli, naznačí, co chce  a prodavačky začnou snášet balíky látek, rozbalovat je, případně na jedné z nich aranžovat. Vždycky mi to připomíná scénu z Tří oříšků pro Popelku, kde si macecha a Droběna plánují šaty na bál. Většina obchodů je také schopna požadovaný model ušít, což je většinou longui a také na Bogyoke marketu jsou velké temné haly, kde u starých, převážně  šlapacích strojů sedí desítky žen i mužů a šijí a šijí. Kvalita je ale různá a tak si cizinci jako já předávají kontakty na švadlenky, se kterými mají dobré zkušenosti a každý se nakonec dopracuje k té své.

Abych se ale vrátila k longui, je ještě třeba říci, že existují barevná provedení, která mají symbolický význam - například zelená je spojovaná se vzděláním, takže ji nejčastěji vidím na studentech nebo učitelích, zatímco zaměstnanci služeb dávají přednost modré. Co se týká materiálů, je možné téměř vše, od bavlny, přes hedvábí až po umělé materály. Látky jsou vyšívané, potištěné, co srdce ráčí a ty nejjednodušší bavlněné se dají pořídit kolem 3 000 Kyatů, tzn. kolem padesáti korun. Standartní rozměr slouží k ušití sukně a blůzy.

Co se týče obuvi, devadesát procent lidí nosí na ulici žabky.  Jsou většinou gumové nebo plastové, ale existuje i speciální druh této obuvi, vyrobený ze sametu v krásných jasných barvách a když jsem si je opatřila, zjistila jsem, jak jsou příjemné, jako by člověka někdo stále šimral na chodidle! Pro speciální příležitosti jsou  na klínku,  pošité mnoha pestrobarevnými flitry. V tomto případě jsou ceny poměrně vysoké a třeba na svatbu se pořizují ve specializovaných obchodech. Žabky na podpatku už nosí i malé holčičky a já trnu, co to udělá s jejich chodidly. Výsledek nošení této jednostranné obuvi je vidět u starších lidí, kdy se noha po desetiletích v žabkách "rozplácne"a prsty přečnívají přes okraj podrážky.

Ale abych neopěvovala místní  styl odívání příliš, musím  uvést, že Barmánci nosí také "západní" oblečení a to zejména v Rangúnu a dalších větších městech. To už tak pěkný pohled není, protože se jedná téměř bez výhrady o levnou čínskou produkci i vkus, což je vcelku hrůza. Nejoblíbenějším motivem je kromě možných i nemožných nápisů a tisíců flitrů samozřejmě kočička Kitty, která můj zrak denně oblažuje ze všemožných částí oděvu a doplňků. Některé mladé dívky, hodně často cizinky a také turistky neváhají zkrátit sukně či šortky na minimální míru anebo odhalit ramena. Není to tak, že by to nebylo dovolené, jako spíš nezvyklé. Divím se, že si za svého pobytu v Barmě nevšimnou, že se tu příliš nahá kůže neukazuje a nemohou se minišortek alespoň na několik dní či týdnů vzdát. Rozdíl je také v ochraně proti slunci. Zatímco místní se chrání před sluncem ať už deštníky či přikrývkami hlavy a vyhledávají stín, cizinci touží po opaku. Když jsem se zeptala našeho pronajímatele,  movitého Barmánce, proč nehraje golf, odvětil, že na slunci jeho kůže rychle tmavne a to si nepřeje. Ideálem je stejně jako v dalších asijských zemích co nejsvětlejší pokožka. Opálení patří k  manuálním pracovníkům a lidem na polích.

Koná-li se v Barmě recepce či slavnostní událost, patří vždycky k předepsanému dresscodu národní oděv. V tu chvíli spolu s dalšími neasijskými národy lituji, že žádný takový oděv nemáme ve formě, která by se dala prezentovat na veřejnosti. Místní movité  dámy samozřejmě vyrazí v obzvlášt krásné longui kombinaci, doplněné kabelkami nejdražších světových  značek a obtížené šperky za astronomické ceny. Muži při takové příležitosti obléknou  slavnostní formu mužské verze, která zahrnuje longui samotné v tmavé barvě, k tomu  sametové žabky a zvláštní svrchní část oděvu. To je košile se stojáčkem a na ní krátký kabátek, připomínající střihem spíš bundu  ze světlé hrubé bavlny, se zapínáním na nápadná podélná poutka. Když jsem se zúčastnila první slavnostní události za přítomnosti Aun Schan Su Ťij v Neipyijto, čekali jsme na začátek ve zvláštní místnosti pro VIP hosty. Když jsem tam uviděla řadu místních starších můžů v tmavých sukních, žabkách a podivné bundě, domnívala jsem se, že to jsou řidiči či nějaký pomocný personál. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se jednalo o ministry a další významné osobnosti barmské politiky ve slavnostním oděvu...

Barmánci mají velkou slabost pro tzv. týmové oblečení a tak mají prodavači obchodů, bank nebo  třeba účastníci různých projektů nebo školení longui stejné  barvy anebo alespoň tričko s nápisem firmy či akce. Nejoblíbenější jsou uniformy, kterou  mají v Rangúnu i  hlídači v parku. Kapitolou samou pro sebe jsou policisté na křižovatkách, kteří mají opravdu pohledné uniformy včetně bělostné čepice, kterou si v monzunovém období chrání před deštěm igelitovým návlekem. Ženy policistky už tak elegantní nejsou, mají  tmavé sukně ke kolenům a k nim polobotky s podivnými podkolenkami.

Nutno podotknout, že různá etnika v Barmě mají také své vlastní typické oděvy, které také každodenně nosí a jsou na ně hrdi. Přestože řada průvodců po zemi doporučuje, aby si turista pro pocit sounáležitosti koupil a nosil longui, já bych to neudělala, a to nejen proto, že to u místních většinou vzbuzuje útrpný úsměv.  I mně se zdá, že není nic směšnějšího než upocený Evropan ve špatně zamotané kostičkované sukni a sandálech. Jen na cestě po Karenském státě jsem udělala výjimku, protože místní blůzy pro muže i ženy stejné z pevné bavlny a ozdobené pestrobarevnými třásněmi byly víc než praktické a kombinovatelné se sukní či kalhotami.

Ještě mi nedá, abych nezmínila dámské  prádlo. Když jsem ho  poprvé viděla vystavené, nevěřila jsem vlastním očím. Zdálo se mi, že vidím - pardon - umělé zadky.  Časem jsem pochopila, že vycpávky či naopak  stahování jakýchkoliv částí těla patří k běžným praktikám. Co by žena neudělala pro dokonalou postavu! A když existují podprsenky push-up, proč by nemohly být také  kalhotky, které anatomicky tvarovanými vycpávkami vykouzlí pozadí k nakousnutí.

Ze všeho uvedeného je víc než zřejmé, že žádná oděvní nuda se v Barmě nedá čekat. Není to poslední rok ani nuda účesová, protože zejména mladí objevili barvy na vlasy a všude je vidět spoustu světlovlasých, žíhaných či různě barevných hlav. Zejména mladíci si potrpí na pečlivé a hranice fantazie neznající účesy, dívky se drží více zpět a zůstávají u dlouhých vlasů nebo mikád. Snad nikde jinde jsem neviděla tolik kadeřnictví jako v Asii a Barmě. Člověk si tu může vlasy nechat jen umýt a upravit, což je velice příjemná záležitost. Při mytí se v lepších salónech leží, vlasy se myjí a hlava, zátylek, často i obličej se masíruje. Problém je pouze v tom, že si místní kadeřníci  neumějí poradit s jemnými vlasy a evropskými střihy a při stříhání často dojde ke katastrofě. Tuto nepříjemnou zkušenost jsem udělala sama, když jsem kadeřnici ukázala obrázek sestříhaných vlasů a vysvětlila, že nahoře mají být kratší a dole delší. Požadavek vyřešila tím, že mi větší část vlasů ostříhala do roviny, tedy do mikáda  v polovině hlavy a menší nechala dlouhou. Není třeba zdůrazňovat, že jsem málem omdlela, když mi výsledek ukázala hrdě v zrcadle. Za asistence kamarádek jsem pak šla k japonské kadeřnici, která se milimetr po milimetru  snažila můj účes sestříhat do přijatelnější podoby.

A když už by byl cizinec po příletu do Barmy úplně barvoslepý a nevšiml si oblečení, zcela určitě by ho zaujaly jakoby moučné fleky na tvářích, které má mnoho žen, dětí i mužů. Jedná se o rozemletou kůru ze stromu zvanou tanaka, která se smísí s vodou a nanáší v různých ornamentálních vzorech na tváře jako ochrana proti slunci či hydratační prostředek. To jsem nezkoušela, protože si myslím, že to s mojí pletí fungovat asi nebude, zato jsem se ale ze začátku pokoušela koupit běžnou kosmetiku třeba firmy Nivea či Loreal. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na většině produktů našla poznámku "s bělícím efektem". Prodavačka se mě snažila vcelku sebejistě přesvědčit, že to je přesně to, co potřebuji a tak jsem odevzdaně  opáčila: "Zdám se vám málo světlá?"

Dámské longui s blůzou

Pár v ulicích Rangúnu

Maminka s dcerou a nesmrtelnou kočičkou Kitty ve Šweitigoumské pagodě

Čistou košili má i prodavač zeleniny

Nevěsta a ženich se představují

Policistky v Rangúnu a hlídač parku v uniformě

Dělníci na lešení v pagodě

Místní mladíci na Golden Rock

Výrobna kadeřnických  zázraků při pohledu z ulice

Děti na cestě ze školy

Švadleny v Rangúnu

Výběr spodního prádla

Prodej látek na Bogyoke marketu

Tanaka na tváři prodavačky longui v Baganu

Tanaka se nosí i v Rangúnu