Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: dubna 2017

Je krátce před šestou hodinou ranní a slunce už pomalu začíná nabírat dech na další den, který se brzy bude podobat rozpálené výhni. Přestože je právě suché a nejteplejší období roku, několik dní za sebou překvapivě nikoliv pršelo, ale lilo, a tak se přidává k teplu vlhkost, která z pokožky udělá během dne klouzačku a z evropských vlasů lví hřívu. Ale v tuto denní dobu jsou teplota i míra slunečních paprsků ještě snesitelné, ulice i uličky Rangúnu zatím téměř bez aut a proto nejvhodnější doba do nich vyrazit a opatřit si čerstvé ovoce a zeleninu na trhu. Navíc je možné i tady, ve vilové čtvrti zvané ne bez důvodu Zlaté údolí, zažít něco jako Barmu v kostce, byť z té bohatší a bezstarostnější stránky. Odehrávají se tu věci, které mě ani po roce nepřestaly fascinovat, je to jiný svět, jiná kultura, nové zážitky.

Před sousedním domem kropí muž v dlouhé zavinovací sukni, upevněné uzlem na břiše, zvané londží, palmy a další ozdobné rostliny v obrovských květináčích. Opodál popochází středem silnice paní středního věku v podobném kusu oděvu a rozhazuje kolem sebe drobná zrnka, obklopena hejny malých ptáčků. Vrány sedí na okolních mohutných stromech a zdá se mi, že si vztekle čechrají peří. Nejspíš je ke vzteku vede zkušenost, že ta zrnka svými velkými zobáky z betonu vozovky nevyberou. Zadívám se fascinovaně na nepopsatelnou stavbu vedlejší vily, inspirovanou buď školou kouzel Hogwarts nebo zámkem Neuschwanstein a v poslední chvíli uskočím stranou před dlouhou řadou mlčenlivých mnichů, kteří naprosto neslyšně kráčejí přímo proti mně. Mají vyholené hlavy, na sobě pouze tmavě hnědá roucha, jsou bosi a pod pravou paží nese každý z nich hlubokou nádobu, do které jim obyvatelé přilehlých ulic dají jejich jediné jídlo dne. Pohybují se rychle a tiše, působí skromně a přesto autoritativně, prostě a přesto elegantně ve vlajících rouchách. Jdou s hlavami sklopenými, ale většina z nich se na mě podívá, někteří jakoby dotčeně, jiní zvědavě. Je to pro mne výjev z naprosto jiného světa. V uctivé vzdálenosti za nimi pomalu jede kolo s připevněnou sedačkou po straně, takovou cyklistickou sajdkárou, hubený muž namáhavě šlape a na sedačce trůní objemná paní s drdolem a přísným pohledem, obložená taškami, ve kterých je vidět čerstvou zeleninu, ovoce, květiny a další pro mě neidentifikovatelné ingredience barmské kuchyně. Když se naše pohledy setkají, usměje se na mě, stejně jako dva muži, kteří se baví uprostřed ulice. Ti přidají i pozdrav mingalabá. Oba mají již známé sukně-londží a jeden z nich na bílém tričku nápis Shwe Bank, tedy Zlatá banka. Nápis je vyveden rovněž ve zlaté barvě. Shwe (šve) je první slovo, které jsem se v barmštině naučila, protože zlaté je tu takříkajíc vše: Shwe lékárna, Shwe restaurace, dokonce reklama na sloupu nabízí Shwe klimatizace.

V sousední ulici, mezi mohutnými stromy, je ukryta velkoryse rozestavěná budova, zakrytá modrými ochrannými plachtami. Velká tabule před ní slibuje luxusní byty s termínem dokončení v polovině letošního roku. Už mnoho měsíců se tam však nic neděje, práce je zastavena stejně jako na většině dalších staveb ve městě. Nová vláda se rozhodla přezkoumat oprávněnost stavebních povolení, která byla udělena za vojenského režimu a postupovat opatrně zejména s výškovými budovami. U některých staveb bylo dokonce nařízeno je o několik pater snížit a nejistota a rozladěnost investorů i stavebních firem je obrovská.

Na malé křižovatce, v tuto dobu bez divokého provozu, mám konečně možnost si prohlédnout něco, co na mě vždycky působilo jako loutkové divadlo, jen loutkovodiči chybí. Ve dvou velkých, nahrubo sbitých vitrínách jsou umístěny pestrobarevné figuríny, některé s lidskou, jiné s nadpozemskou podobou a u nich jsou vždy čerstvé květiny nebo jiné dary, třeba v podobě trsu banánů nebo kokosových ořechů. Tato zpodobnění mají co do činění s uctíváním natů, duchů, které v Barmě bez problémů přežívá vedle buddhismu.

Po celou cestu míjím více či méně zubožené psy, kteří postávají před zavřenými vraty domů a je na nich vidět nervozita spojená s očekáváním. Jeden polehává na primitivním dřevěném stánku se stříškou a když se blíží žena, obtěžkaná zbožím k prodeji, vyskočí a s mohutným vrtěním ocasu jí běží naproti. Toulavých psů jsou jen v Rangúnu tisíce. Ve dne pospávají na okrajích ulic a kolemjdoucích si nevšímají, zato v noci se pravidelně ozývá hlasité a dlouhé vytí, jakoby táhli vlci, to když se setkají jednotlivé smečky. Občas noc prořízne nářek, při kterém stydne krev v žilách a signalizuje, že byl některý ze psů sražen ve tmě autem.

Pod stříškou vedle vrat jednoho z domů jsou na stolku dvě velké hliněné nádoby s pitnou vodou. Kterýkoliv kolemjdoucí se může po cestě občerstvit, pokud mu nevadí, že je k dispozici pouze jeden jediný společný hrnek. Podobných nádob je všude na ulicích mnoho, ať už tradičních hliněných nebo umělých velkých lahví. Dávají je tam nejen kláštery, školy či různé instituce, ale také mnoho soukromých domácností. Toto jednoduché zařízení bylo mým prvním pozitivním dojmem z Rangúnu, i když mi bylo jasné, že bych tu pít raději z hygienických důvodů neměla. Napadlo by někdy někoho v Čechách, připravit před dům v parném létě vodu pro žíznivé kolemjdoucí?

Ve zlatě vyvedená vrata jednoho z nesčetných klášterů jsou zavřená, před nimi je tabule, na které rozeznám v baculatém barmském písmu jenom číslice. Dělá to na mě dojem ceníku, bohužel písmo číst zatím neumím. Starší pán, který jede kolem na kole, zastaví, aby mi nezkazil snímek a osloví mě plynulou angličtinou. Text mi ochotně přeloží a tak zjistím, že to je seznam donací, darů, které mohou věřící klášteru poskytnout. Jeden z toulavých psů se opírá předními tlapkami o vrata, jako by se dožadoval vstupu, ale spíš vyhlíží člověka, který mu dá něco k snědku.

Sousední pozemek je prázdný a je vidět obrovskou vybagrovanou jámu. Ještě nedávno tam stál starý, zašlý, zřejmě neobydlený dům. Na boudě, kde sídlí stavbaři, je obrovský anglický nápis „Safety First“, tedy „bezpečnost především“. Ten, kdo ví, jak často přicházejí na stavbách v Rangúnu dělníci o život pochopí, jak absurdně a alibisticky tato proklamace působí. Hned v sousedství se skrývá v zarostlé zahradě Šípkové Růženky omšelý a patrně opuštěný dům, postavený v koloniálním stylu, se zděnou zdí do ulice, na které dekorativně sedí dvě vychrtlé fenky a když se blížím, skočí mezi keře zpustlého pozemku. Při pohledu za zeď je vidět celá smečka bílých, hubených psů různé velikosti, kteří pozemek evidentně zaskvótovali.

V postranní uličce vynáší mladá dívka ze dvora domu na ulici malý stolek a prostírá bílý ubrus. Na něj staví dvě velké mísy s poklicemi, připraví naběračky a ubrousky. Usadí se vedle stolku a čeká. Dřív jsem se domnívala, že jídlo prodává, dokud jsem u stolku jednou nezahlédla dlouhou řadu mnichů. Obě strany ulice jsou lemovány pestrobarevně kvetoucími keři, které se natahují přes zděné ploty nebo rostou všude, kde je pro ně místo. Pohled na tu barevnou záplavu společně s prosvítajícími paprsky musí vyvolat pocit štěstí snad i v tom největším škarohlídovi. Čím víc se blížím k hlavní silnici, tím více potkávám lidí, kteří jdou viditelně z ranního trhu, kam mířím i já. Nesou zeleninu, maso a květiny ve všudypřítomných plastových taškách. Dívky a ženy mají většinou tváře zvýrazněné velkými koly nebo ornamenty podobně jako Marfuška, jen v bílém provedení. Je to rozemletá kůra stromu tanaka, místní vysoce oblíbený kosmetický prostředek, který má vyživovat pokožku a chránit ji proti slunci. Dva starší muži podpírají shrbenou šedovlasou paní, která jde na svoji pravidelnou ranní procházku. Další sportovně oděná dvojice probíhá pomalým tempem kolem.

Na rohu ulice je další staveniště, které z dálky vypadá jako bizarní hlavolam od Gaudího. Při bližším pohledu se ukáže, že stavba je sešněrovaná lešením z dlouhých bambusových kmenů, které nejsou pravidelně rovné jako kovové trubky. Uvnitř rozestavěné budovy je živo, vaří se tam, suší prostěradla a ručníky, jsou tam muži i ženy, kteří tam evidentně pracují i nocují a čeká je další den těžké práce v úmorném vedru. Na silnici před staveništěm jsou velké zaschlé rudé cákance, neklamné znamení, že dělníci na stavbě žvýkají betel, tedy betelový oříšek, místní povzbuzující prostředek.

Přejdu zatím ještě téměř prázdnou hlavní silnici a zamířím za plot do dřevěných bud, odkud to páchne syrovým masem, ale také voní čerstvými květinami. Je to malý ranní trh, kde se v nedávných dobách Barmy bez kamenných obchodů a ledniček nakupovaly každé ráno čerstvé potraviny, které byly určeny k jednodenní spotřebě a také květiny do domácích modliteben, do nesčetných pagod a k ozdobě všech soch Buddhy, kterých musí být v zemi miliony (bez přehánění).
Komunikace na trhu probíhá následovně:
Já: „Mingalabá“ (Dobrý den, barmsky)
Prodavačka, starší paní venkovského vzhledu: „Good morning. What you want? Papaya?“ (Dobrý den, co chcete, papáju? Anglicky, byť s osobitou gramatikou)
Já: (přikývnutí) „Be lau lé?“ (Kolik stojí? Barmsky)
Prodavačka: „Five hundred“ (Pět set, anglicky) You want plastic bag? (Chcete tašku? Anglicky)
Já: (zavrtění hlavy) Dží zu bá (Děkuji, barmsky)
Prodavačka: Bye, bye (samozřejmě anglicky)
Přes naprostou rozdílnost řečí jsme se domluvily...

Z hlavní silnice, při riskantní chůzi po vysokém chodníku z rozpadajích se betonových plátů a hlubokým příkopem po straně se za malou chvíli naskytne neuvěřitelný pohled. Zlatá pagoda, vlastně buddhistický chrám, obrovská a zářící v rozpalujícím se slunci, která se tyčí na obzoru, vypadá neuvěřitelně blízko a jako zjevení. Přestože ji vidím den co den vícekrát, osvětlenou v noci či za denního světla, ještě mě nepřestala fascinovat. Je to asi jako když člověk konečně spatří Eiffelovu věž, Tádž Mahal, Braniborskou bránu nebo Angkor Wat, něco, co viděl mnohokrát na obrázku a tolik si přál to zažít ve skutečnosti. A když se mu to konečně podaří, nemůže se pohledu nabažit. To je Šweitigoumská pagoda, nejvýznamnější náboženské místo buddhistů v zemi. Přestože pagod a vesměs zlatých jsou v Yangonu desítky nebo možná i stovky a v celé zemi tisíce nebo spíš statisíce, Šweitigoumská je také v mých očích naprosto výjimečná.

Silnice nese ještě mokré známky oslav Thingyanu, Svátku vody a následujícího buddhistického nového roku, které probíhaly minulý týden. Přestože původně oslavy znamenaly celých deset dní pracovního volna, nová vláda ho v poslední chvíli zkrátila na pět. Po velké kritice a nespokojenosti veřejnosti ho zase prodloužila. V praxi to znamenalo, že na dva týdny normální život zcela ustal. Silnice se vyprázdnily, jev to v Rangúnu nevídaný, obchody a restaurace na dva týdny většinou zavřely. Přesně před rokem jsem v této výjimečné době dorazila do Rangúnu a radovala se z prázdných silnic a nebeského klidu než se dostavil nedostatek potravin a pocit výjimečného stavu ochromení. Protože mi pojem svátek vody nebyl úplně jasný, vyrazili jsme s manželem za poznáním do centra starého města. Podivovala jsem se, že taxi, které jsme si zastavili, mělo igelitem chráněné nejen sedačky a podlahy, ale také palubní desku a tak nějak bylo celé igelitové. Domnívala jsem se, že si řidič chrání nové auto, než jsem na ulici dostala první spršku ledové vody přímo za krk. Na ulicích stály velké nádrže s vodou, většinou s kusem ledu uvnitř a děti nás pronásledovaly s umělými nádobami plnými vody, kterou nám s radostí lily na záda. Dospělí měli větší nádoby, některá místa, krytá palmovým listím, byla vybavena hadicemi se stříkačkami. Ta kropila hlavně projíždějící malá nákladní auta, na kterých stály skupiny promočených lidí. Jejich řidiči před těmito místy schválně zastavovali, aby byla sprcha dokonalá. Všude vládl smích a všeobecné veselí, hlavně děti a mládež si svátek užívaly. Přestože bylo nesnesitelné horko, ledová voda za krkem a na zádech mě nepotěšila. Když jsem přecházela silnici a kochala se další zlatou pagodou ve starém městě, dostala jsem najednou zásah ledové vody přímo do obličeje z projíždějícího vozu. Nejhorší bylo, že jsem nestihla zavřít oči a voda nebyla nejčistší. Tím bylo poznávání města odloženo a já mám dodnes v této části města nepříjemný pocit, že na mě někdo chrstne vodu. Svátek vody patří mezi ty nejdůležitější a oslavuje se s velkým entuziasmem. Nová civilní vláda po letech vojenské diktatury přesto ukázala svoji konzervativní tvář, když nejen vyzvala občany, aby se chovali rozumně a upozornila zvláště dívky, aby se slušně oblékaly, ale také stáhla z prodeje kondomy!

Při cestě z trhu, když už slunce pěkně připalovalo, jsem prošla kolem tří dalších klášterů, to vše na trase dlouhé asi dva kilometry. Na rozpálené silnici jsem minula dvě ženy v růžových rouchách mnišek, které si chránily vyholené hlavy složenými malými ručníky. Starší se usmála a pozdravila mě. Mingalabá!