Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: Psí život

Jsou jich plné ulice, proplétají se mezi jedoucími auty, prohledávají odpadky, za parného dne polehávají na okrajích silnic nebo na chodnících. Na procházející lidi se dívají tázavě, s očekáváním, ale sotva člověk udělá prudší pohyb, vystrašeně uskočí. Štěňata se na nejistých nožkách batolí uprostřed křižovatky a auta je objíždějí. Někteří jedinci vypadají zdravě a krmeně, jiní jsou strašlivě vyhublí, s prašivou kůží a často hroznými poraněními. Mnozí mají chromou packu a skáčou po třech.

To jsou toulaví psi, kterých je údajně v pětimilionovém Rangúnu 100 000 až 200 000 a v celé Barmě jejich počet raději nikdo neodhadl, ale musí jít o miliony. Žijí venku, k nikomu nepatří a živí se kdo ví čím či téměř ničím.

Rasa se rozpoznat nedá, ale většina z nich je středně velká, s dlouhýma nohama, menší hlavou s protáhlým čumákem, laníma očima a velkýma ušima. Krátká srst má varianty od téměř bílé přes nejobvyklejší světle hnědou až po téměř černou. Podobou mi nejvíc připomínají egyptského boha Anupa, který byl často znázorňován v podobě psa či šakala. Bohužel se nejedná o bohy, ale psy, jejichž život má k božskému dál než na Psí hvězdu Sírius.

Nejčastěji se o nich mluví a píše jako o problému. Problém ale představují pro každého jiný. Většina cizinců je šokovaná jejich stavem a bezmocí, stejně jako laxností barmské společnosti k tvorovi, kterého nazýváme nejlepším přítelem člověka. Také já jsem zvyklá, že v České republice mají domácí mazlíčci víc než privilegované postavení. Nedávno mi vyprávěla kamarádka, profesorka na střední škole v Praze, že každoročně zvou ke studijnímu pobytu dívky z Turecka. Na konci kurzu se jich vždycky ptá, co je v České republice zaujalo nejvíc. A již poněkolikáté dostala překvapivě stejnou odpověď. Její studentky byly jednoznačně nejvíce fascinovány tím, jak se Češi starají o psy, vodí je k lékařům, na procházky, sbírají po nich exkrementy, koupou je, češou a dokonce s nimi mluví! Psi jsou u nás většinou členy rodiny, mají jméno a domov. K tomu spěli stovky let, kdy si zvykali na lidskou společnost, stali se pomocníky a věrnými společníky člověka, ale zaplatili za to tím, že se na něm stali závislými. Proto je tak šokující a bolestivé pro milovníka psů vidět, že jsou najednou od člověka odháněni a nuceni žít životem, kterým už žít neumí.

Místní se brání, že v zemi, kde čtyři z pěti obyvatel žijí pod hranicí chudoby, je život psů málo důležitý. Diskuze se rozpoutají hlavně v momentech, kdy toulavý pes někoho pokouše. Ročně je údajně evidováno kolem 60 000 případů a co je nejhorší, 40 % z nich jsou děti do 15 let. Zásadním problémem je, že psi nejsou samozřejmě očkováni a hrozí od nich nakažení vzteklinou. Na tu ročně v Barmě zemře na 1 000 lidí, což je jedno z nejvyšších čísel v rozvojových zemích. Řešením je plošné proočkování psí populace, tak jak se o to snaží i v sousední Indii, kde jsou toulavých psů desítky milionů. V Barmě však chybí peníze a zdá se mi, že i vůle. Až před rokem vláda přišla se zjištěním, že v zemi na vzteklinu zemře víc lidí než na malárii. Není divu, když pro potření malárie přece jen něco udělala. Následovalo sebevědomé prohlášení, že během tří let bude očkován milion psů a do roku 2030 vymýcena vzteklina. Zanedlouho však úřady přiznaly, že nemají dostatek peněz, aby plán uskutečnily. Naštěstí došlo ke spojení se Světovou zdravotnickou organizací a rakouskou organizací "Čtyři tlapy", která poskytla kromě peněz také mezinárodně zkušené specialisty a vybavení. V pilotním projektu se 40-člennému týmu podařilo v loňském roce očkovat 59 000 koček a psů na teritoriu hlavního města Neipido a dalších 516 vesnic, aby barmské vládě ukázal, že je možné proti vzteklině účinně bojovat. Zároveň se tým "Čtyř tlap" věnoval osvětě mezi vesničany, protože jim bylo nutné vysvětlit význam očkování a jeho souvislost s nebezpečím vztekliny. Jedna členka týmu uvedla, že vesničané například stále podle starých pověr věří, že psi jsou agresivní hlavně tehdy, když je velké teplo.

Aby se však podařilo dostat populaci toulavých psů pod kontrolu, je nutná jejich sterilizace, ale na to opět chybí peníze. Místo toho úřady v minulosti tradičně řešily "problém" tím, že psy trávily. Proč byl volen právě tento trýznivý způsob likvidace nevítaných tvorů? Velkou roli hraje fakt, že většina obyvatel Barmy jsou buddhisté a jejich náboženství odmítá jakékoliv zabíjení, dokonce vyžaduje laskavé chování ke zvířatům. Když se psům předhodí otrávené maso, nejde o zabíjení, ale alibisté potvrdí, že psi si ho vzali sami, dobrovolně sežrali a smrt, jakkoliv krutá, je jen následek jejich chování. K tomu se nedá nic dodat. Přijde mi to stejně absurdní jako "modifikace" pojetí krádeže v buddhismu. Odcizit cokoliv jinému je samozřejmě nepřípustné, pokud ale zloděj prohlásí, že si dotyčnou věc jen vypůjčil a hodlá ji vrátit, je vše v pořádku. Takže i v případě otrávených psů se nikdo z náboženského hlediska neprovinil, psi si svoji smrt zavinili sami. Jejich mrtvoly jsou ještě v noci odstraňovány, aby nebyl přece jen někdo pobouřen. Přesto se v posledních letech začali hlasitěji ozývat aktivisté proti těmto praktikám a v roce 2017 bylo trávení psů údajně zastaveno. Probíhá "jen" tehdy, když se nashromáždí příliš mnoho stížností z určité městské čtvrti. Pak vyrazí trávicí komanda zase do nočních ulic. Úřady místo toho oznámily, že začnou psy kastrovat a očkovat a otevřou útulek pro 1 000 psů. Panují však oprávněné obavy, že nepůjde o útulek v našem slova smyslu, ale doživotní vězení pro psy. Při představě barmského vězení pro lidi raději nechci myslet na to, jak bude vypadat takové zařízení pro zvířata.

Chování místních obyvatel k toulavým psům se pohybuje na škále od nenávisti, krutosti přes lhostejnost až soucit. Soucit k živým tvorům ale zase předepisuje buddhistická víra, takže nedokážu odhadnout pravou motivaci. Obávám se však, že snaha o lepší karmu a vyhlídky do dalších životů převažuje nad láskou ke zvířatům. Proto mnoho lidí krmí pravidelně ptáky, mezi nimi i holuby a vrány, které jsou skutečnou metlou města, ryby a také psy. Na mých ranních cestách pěšky hlavně v univerzitním areálu, kde žijí celé psí smečky, vídám lidi, kteří na úhledně položené kusy novin či jiného papíru dávají oddělené porce rýže, někdy dokonce i trochu kari. Podobné papíry nebo dokonce plastové misky je vidět na více místech. Jednou jsem četla článek na toto téma, který nesl titulek "Jediní psi na světě, kteří se živí rýží". Toulaví psi si navíc museli zvyknout na naprosté minimum potravy. Někteří chodci jen zahodí zbytek svého jídla, většinou v polystyrénové misce, které psi dojí. Další samozřejmě prohledávají odpadky, kterých je všude požehnaně. Také stovky malých uličních jídelen určitě nějaké jídlo psům poskytnou, ať už cíleně nebo ve formě odpadků, protože kolem nich je psů nejvíc. Někdy je vidět z mého pohledu dojemnou scénu, kdy na nízkých stoličkách u malinkých stolků jedí strávníci a u nic sedí pes, s hlavou v téměř ve stejné výšce a trpělivě čeká, zda se na něj něco dostane. Připadá mi, že psi se za každou cenu snaží najít "svého člověka" nebo patřit k určitému domu, prodejnímu stánku či jenom hlídači budovy a mít alespoň nějakou jistotu. Jednoho z hlídačů jsem už několikrát viděla, jak přichází brzy ráno do práce, ke strážní budce u vjezdu do vládní budovy a vytahuje dva balíčky s jídlem, jeden pro sebe, druhý evidentně pro psa, který už na něj čekal a vítal ho. Za to má po celou dobu své nudné služby zaručenou společnost. Mnoho psů je vidět také v areálech klášterů nebo před nimi, protože mniši je také pravidelně krmí. O to se pokoušejí také někdy turisté, ale v normálních podmínkách to nefunguje, protože psi, taková je moje zkušenost, nic neznámého nesní. V hodně turistických destinacích, jako je například Bagan nebo jezero Inle, už si asi zvykli, a vezmou zavděk čímkoliv, včetně pečiva či sušenek.

Další obyvatelé Rangúnu jsou k psům jen lhostejní a spíš se jich bojí, protože během ranních procházek je skoro každý z nich vyzbrojen klackem nebo golfovou či baseballovou holí. Psi o procházející lidi po ránu projevují mírný zájem, ale myslím, že to je proto, že očekávají jídlo než aby chtěli někoho z čista jasna napadnout. Každopádně jsem se nikdy neocitla v situaci, kdy bych se cítila psy ohrožena. Jiné to je asi v noci, kdy za dne pospávající psí smečky začnou bojovat o teritoria a v některých čtvrtích je slyšet nepředstavitelné vytí a štěkot. V takovém okamžiku bych mezi ně vstoupit nechtěla. Nedávno jsem četla, že si jeden z obyvatel stěžoval, že mu psi skáčou na auto a okusují stěrače. Pokud stížnosti dosáhnou určité míry, zakročí úřady dané čtvrti už popsaným způsobem. Psy tráví. Zejména v noci se projevuje lidská krutost, kdy řidiči aut dávají průchod své agresivitě a psům se nikterak nevyhýbají, někteří do nich najíždějí údajně dokonce schválně. Vytí poraněných zvířat je nesnesitelné. Ve dne si takové chování nemohou na očích veřejnosti dovolit, ale v noci i Buddha evidentně spí.

Co se týče psů jako domácích mazlíčků, preferují místní, kteří si to mohou dovolit, "hezčí a reprezentativnější" rasy, jako jsou zlatí retrívři, němečtí ovčáci, ale také třeba huskyové. Je nasnadě, že kvůli své husté srsti musí v tropech trpět a ani s venčením to není snadné. Po ránu vídám personál bohatých Barmánců, jak vede psy na procházku, vyzbrojen holí, aby zabránil případnému střetnutí s toulavými psy. Stejný problém mají i cizinci, kteří do země přivezli vlastního psa. Přesto z nich ale jen málo místní psy adoptuje. Důvodem je, že někteří pronajímatelé psy nedovolují anebo se bojí okamžiku, kdy budou zemi opouštět. Procedura, jak psa vyvézt, je složitá a najít dalšího opatrovníka bývá oříšek. Ale abych místním nekřivdila, toto je stav spíš ve městech, na vesnicích jsem viděla, že hodně domů má na svém pozemku psa či psy místní pouliční rasy.

Velice temnou kapitolou je "vývoz" psů do sousední Číny. Jedná se nejen o psy toulavé, ale údajně i kradené. Největší frekvence nastává před měsícem červnem, kdy se v provincii Guangxi koná takzvaný " Yulinský festival psího masa". Ani se mi o tom nechce psát, podrobnosti jsou pro mě otřesné, nejen ty o transportech psů, ale i o jejich usmrcování a prezentaci jako potraviny. Když jsem náhodou narazila na internetu na fotografie, trvalo mi měsíc, než jsem se vzpamatovala a myslela jsem si, že už vůbec nedokážu o psím životě psát.

Přes relativní lhostejnost k osudu psů na ulicích existují i světlé výjimky. Jednou z nich je majitelka soukromého psího útulku, který pravidelně navštěvuji. Zařízení se příznačně jmenuje "Lepší život" a vybudovala ho 36-letá žena, jejíž rodina se živí výrobou doutníků v malé továrničce. Ze svého výdělku a podpory dalších osob chod útulku provozuje. Jak sama v nedávném interview uvedla, jejím cílem je poskytnout útočiště zraněným a nemocným psům, kteří se stali oběťmi bezohledných řidičů, lidské krutosti anebo rvaček mezi sebou samými. Poté, co se jí některé psy podařilo vyléčit, očkovat a sterilizovat, měla v úmyslu je vrátit zpět na ulici. Uvědomila si ale, že by se opět mohli stát obětí nehody anebo být otráveni. Proto si psy nechává a má jich momentálně 106. Při návštěvě tohoto útulku, jakkoliv jsem se ho obávala, jsem se žádného šoku nedočkala. Na evropské poměry to je zařízení nejspíš jednoduché, ale na pozemku v severním Dagonu, okrajové části Rangúnu, stojí mezi palmami zděná budova, o kterou, stejně jako o zvířecí obyvatele, pečují dva mladší muži. Psi, kteří jsou většinou viditelně zmrzačení, se buď pohybují podle svých možností venku, polehávají anebo zůstávají uvnitř, pokud jsou příliš nemocní. Většina z nich si přijde pro pohlazení nebo pamlsek, je vidět, že jsou na návštěvníky zvyklí. Bohužel při další návštěvě vždycky některý z těžce nemocných chybí. Přesto, že by tu asi mnoho ochránců zvířat ohrnovalo nos, viděla jsem na prvním místě snahu o péči, jak je to nejlépe možné a cítila laskavost a hlavně úlevu, že tato ubohá stvoření nemusí přežívat se svými zraněními nebo umírat někde uprostřed lhostejného města na chodníku. Personál byl už zvyklý, protože za finanční dar mi vystavil stvrzenku a vyfotil mě u vchodu do útulku. Přestože se podobným propagačním snímkům bráním, tentokrát jsem neprotestovala. Ovšem jako důkaz na lepší příští život ho nepotřebuji.

Dalším zařízením, které znám osobně, je Rangúnský zvířecí útulek, který založila v roce 2012 učitelka na Rangúnské mezinárodní škole, Američanka Terryl Just. Na webové stránce popisuje, co ji k tomu vedlo: "Všechno začalo, když jsem si oblíbila fenku z ulice, které jsem začala říkat Lucy. Začala jsem ji krmit a přestože byla na začátku velmi plachá, po čase ke mně přilnula. Jednoho dne jsem ji nemohla najít a ke své hrůze zjistila, že byla otrávena spolu s celou svou rodinou. Doslova mi to zlomilo srdce a nikdy tu ztrátu nepřekonám. Já a moji kolegové jsme se rozhodli, že musíme něco udělat. " Logickým krokem bylo založení útulku, kde je dnes na 500 psů, nemocných, zraněných anebo prostě zachráněných z ulice. Provoz se hradí z privátních darů a měsíčně si vyžádá sumu v přepočtu kolem 150 000 Kč měsíčně. Najít sponzory ale není lehké, a tak v současné době útulek bojuje s dluhem zejména u dodavatelů žrádla, který dělá asi 200 000 Kč. Terryl se snaží hlavně propagovat adopci "svých" psů, kteří jsou všichni očkovaní a sterilizovaní a zvyklí žít s lidmi. Přesto říká, že z místních lidí si nikdo nikdy psa domů nevzal, jedná se vždycky o cizince, kteří v zemi žijí anebo dokonce o turisty, kteří si psa odvezou s sebou domů. Některé země mají velice přísná pravidla, ale třeba USA nebo Kanada při dovozu psů žádné velké obstrukce nedělají. Když jsem slavila narozeniny, dostala jsem od dcery své kamarádky, která chodí do Terryliny školy, nástěnný kalendář tohoto útulku, na kterém je jeho motto: "Záchrana jednoho zvířete nezmění svět, ale svět se změní alespoň pro jedno zvíře".

To pro mě ale neměla být motivace, protože v té době už jsme dávno měli Lady. Když jsme se totiž přestěhovali do Barmy a já viděla, co se děje na ulicích, bylo to pro mě jasné. Chtěla jsem si jednoho psa (a kdyby bylo jen na mě, tak i víc) vzít domů. K tomu jsem směrovala i podmínky nájmu domu a s majitelem si předem ujasnila, že k nám časem přibyde čtyřnohý mazlíček. Poněkud nejistě poznamenal, že jeho rodina se psů "trochu" bojí, ale ujistila jsem ho, že to nebude žádný pes baskervillský. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že si přivedu psa z ulice. Skutečnost je tedy taková, že jednoho psa teoreticky máme, ale naše fenka Tesla, která s námi přežila útrapy života v západní Africe, se po dobu našeho pobytu v Berlíně zabydlela u mých rodičů na Českomoravské vrchovině a bylo nesmyslné ji vystavovat novým změnám. O svém záměru, vzít si domů toulavého psa, jsem se čirou náhodou zmínila Australance Diane, která byla v té době také učitelkou na mezinárodní škole (ale jiné než Terryl). Když to slyšela, začala mi vyprávět, že se také stará o psa, tedy fenku, ale nesmí ji mít doma a tak ji krmí a občas ji tajně bere do svého bytu. Když je však mimo zemi, musí ji opět poslat na ulici. Nicméně ji nechala sterilizovat a očkovat a protože se za půl roku měla vracet do Austrálie, jejíž tvrdé podmínky dovoz psa téměř znemožňují, dělala si starosti, co se s fenkou, kterou pojmenovala Lady, stane. Výsledek byl nasnadě. Zdálo se mi, že pro tohoto psa by bylo ještě horší, být opět na ulici a Lady jsem si odvezla domů. Nebyla to už žádná mladice, bylo jí asi kolem pěti let a začátky soužití nebyly úplně snadné. Byla uzlíčkem nervů, vyděšeným, kde to je a po čase také tím, že nás opět ztratí. To se postupně zlepšilo. Má svoji hlavu, ale je inteligentní, milá a také krásná, jak většina lidí tvrdí. Nejvíce mi připomíná srnku, štíhlým tělem, dlouhýma nohama a obrovskýma plachýma očima, ale také velkýma ušima trochu netopýra. Je to nejneobvyklejší pes, kterého jsem kdy viděla a přesto jsem venku občas propadla panice, že jde za mnou, protože jsem si ji spletla s cizím, navlas stejným psem....

Co jsem si ovšem neuvědomila je, jak jiný pes to bude. Často si říkám, že proti českým rozmazlencům to je neskutečný rozdíl. Ten největší spočívá v tom, že vůbec nevyžaduje procházky! Zatímco "normální" pes se třese, jen vidí vodítko, Lady jako by mi pohledem svých obrovských očí říkala: "Já jsem se naprocházela v životě až dost. Ven nechci..." A tak své venčení minimalizuje na vykonání potřeby na zahradě a už stojí u dveří a dožaduje se vstupu dovnitř. Je neskutečně klidná, trpělivá, ale touží po projevech náklonnosti a hlazení. Neumí si hrát a když jsem jí slavnostně hodila tenisový míček, po kterém Tesla šílela, nevěděla, co si s ním počít. Také nesnáší balení kufrů, protože ví, co bude následovat. Není ale poslána na ulici, v době naší nepřítomnosti se o ni stará domácí pomocnice a tak se časem uklidnila. Za nejlepší útočiště považuje místo u pelesti pod naší postelí, kam se musí vplazit po břiše. Na začátku tam trávila hodně času, ale postupně přestala svůj úkryt tolik vyhledávat a vzala zavděk malou matrací, kterou jsem pro ni pořídila. Psí pelíšky v Barmě neexistují. Občas mě překvapí, když se mě známí zeptají, co s Lady bude, až se z Barmy budeme stěhovat. Půjde samozřejmě s námi, myslí si snad někdo, že bychom ji tu mohli nechat?

Dalo by se říci, že Lady vyhrála hlavní cenu ve Sportce, ale ostatním psím chudákům na ulicích se dobře nevede. Půl roku v přívalových deštích nebo naopak za nesnesitelného horka, s nejistotou, jestli seženou něco k jídlu, zanedbaní, nemocní a opomíjení, se pohybují po zemi smečky psů a bezbranných štěňat. Některým lidem to je jedno, někteří je nenávidí a jiní při pohledu na ně trpí, hlavně pro svoji bezmocnost jim výrazněji pomoci. Nedávno mě zaujal v Instinktu rozhovor s Josefem Urbanem, cestovatelem, autorem knih a scénářů a také režisérem dokumentárních filmů. Vedle toho všeho je to evidentně velký milovník psů a článek byl uveden jeho citátem: "Spíš než podle HDP na hlavu bych úroveň národa posuzoval podle toho, jak se lidé chovají ke psům".