Začíná to tím, že má svoje vlastní časové pásmo, které se o půl hodiny liší od sousedního Thajska na východě a o hodinu od Indie na západě. To znamená, že když má Česká republika letní čas, je v Barmě o čtyři a půl hodiny více, v zimě o pět a půl hodiny. To úplně stačí k tomu, aby byl člověk po příletu několik dní zmaten, než se organismus přizpůsobí. Kromě toho tu má týden ne sedm, ale osm dní. Přinejmenším astrologicky je středa považována za dva dny, jeden dopoledne, druhý odpoledne, což se v praktickém životě naštěstí nijak vážně neprojevuje. Pro Barmánce je to ale zásadní, protože dostávají jména podle dne, kdy se narodili. Jen děti, narozené v neděli, mohou dostat jakékoliv jméno, přičemž "Aun" je pro svůj význam "vítězný", tedy obdobu našeho Vítězslava či Vítězslavy, obzvláště oblíbený. Středa je významná také pro slony, kteří se používají k práci, protože v tento den mají volno. Protože den i noc jsou v Barmě přibližně stejně dlouhé, to znamená, že slunce vychází kolem šesté hodiny ráno a zapadá kolem šesté večer, začíná zde den velmi brzy. Když se ozve zvonění a mniši vyrazí před východem slunce pro své almužny, je většina Barmánců už dávno na nohou. Tak jako den časně začíná, také neočekávaně brzy končí. Žádná velká zábava po setmění není obvyklá a proto zde neexistují mimo Rangún žádné diskotéky a restaurace zavírají na evropské poměry velmi brzy. Barmánci se společensky vyžívají hlavně při příležitosti četných buddhistických svátků. Při každém úplňku se koná slavnost v některém z nesčetných templů či pagod. Obyvatelé tam putují z celé země a nabízejí na trhu, který se při té příležitosti koná, svoje zboží.
Bez přehánění se dá tedy říci, že v Barmě má vše svoji vlastní logiku a svůj vlastní čas. Tradičně zde platí měsíční kalendář s dvanácti měsíci po 29 nebo 30 dnech. Aby se vyrovnal rozdíl vůči slunečnímu kalendáři, je každé tři roky zařazen zvláštní měsíc. Většina Barmánců sluneční kalendář zná a podle gregoriánského kalendáře se udává i většina oficiálních dat, ne však již náboženských a už vůbec ne na venkově. Co se týče udávání letopočtů, barmský rok jedna začíná v našem roce 638 (tedy po narození Krista), ale buddhistický v roce 543 před Kristem, kdy se narodil Buddha. Na mezinárodních dokumentech a ve většině kalendářů je možné setkat se se všemi třemi způsoby datování.
A jak se tato země vlastně jmenuje? Barma nebo Myanmar? A hlavní město je Rangún nebo Yangon? Druhá otázka navíc není správná, protože hlavním městem není pětimilionová metropole Yangon, dříve nazývaná Rangún, ale nově založené administrativní centrum, které se jmenuje Neipiyto, v překladu "Sídlo králů". To se nachází přibližně v geografickém středu země a dodnes není úplně zřejmé, co k jeho vybudování vojenskou juntu vedlo. Spekuluje se o chorobném strachu z invaze USA i paranoidní pověrčivosti generála Than Šve. A žijí zde Barmánci či snad Myanmařani? Vysvětlení souvisí s komplikovanými dějinami mnohonárodnostního státu, který se momentálně jmenuje Svazová republika Myanmar. Barma je název, který dali své kolonii Angličané. Barmánci tvoří se sedmdesáti procenty největší etnickou skupinu, barmština je také oficiálním jazykem země. Stát oficiálně uznává 152 dalších národů jako jsou Šanové, Karenové, Monové, Činové či Kačinci, ale existuje jich o mnoho víc. V zemi samotné se užívají názvy nové, tedy Yangon a Myanmar, zatímco v cizině spíš zase ty staré, proto je zde budu používat i já.
To málo, co průměrný člověk dnes o Barmě či Myanmaru ví, je od naší středoevropské reality natolik vzdálené, že to působí až nadpřirozeně. Do této nejasné představy tak dobře zapadá štíhlá silueta pohledné černovlasé ženy v tradičním oděvu a s nezbytnou květinou ve vlasech. Aun Schan Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny míru a v zemi přezdívaná "The Lady", strávila dlouhých patnáct let v domácím vězení, když odmítala opustit zemi, trpící pod vojenskou diktaturou. Dnes je faktickou hlavou státu, což však neznamená okamžité řešení letitých problémů a automatický happy end. V zemi, kde obyvatelé nenávidí nic do té míry, jako přímou výměnu názorů, se však nemusí zatím obávat žádné velké kritiky. Základem tohoto chování jsou buddhistická přikázání: "Nic zlého si nemysli. Nic zlého nevyslovuj. Nic zlého nečiň." Respekt k druhému je možný podle těchto zásad jen tehdy, když člověk nepopustí uzdu emocím a naopak vyznává absolutní klid a vyrovnanost. Největším ponížením pro Asiata je totiž takzvaná ztráta tváře, ke které by došlo, kdyby se rozzlobil nebo dokonce začal křičet. Pak by ztratil tvář nejen on, ale i objekt jeho vzteku. Jasné a jednoznačné "ne" zde člověk také většinou neuslyší a tak je někdy těžké pochopit, co mluvčí chce či spíše nechce říci. Není tu zvykem nijak vzrušeně diskutovat a všechny napjatější situace se mírní úsměvem. Byla jsem překvapená nebo spíš šokovaná, když jsem viděla, jak se řidič, který narazil do auta před sebou, začal v reakci na svou chybu smát. V tomoto případě nešlo naštěstí zřejmě o radost, ale o vyjádření rozpaků a snahu nedat najevo žádné hnutí mysli. Z toho zároveň vyplývá, že každý úsměv nevyjdřuje nutně sympatie. Na veřejnosti nejsou obvyklé a žádoucí ani žádné projevy citů, i když mladá generace se pomalu snaží toto tabu prolomit.
"Mingalabá!" To je pozdrav, který člověk v Barmě nejčastěji uslyší a znamená něco jako "Nechť se ti dostane požehnání". Požehnání samozřejmě nemůže nikdy škodit a vždycky se najde dost moudrých a bohabojných mužů, kteří ho mohou udělit. Mniši jsou zde totiž všudypřítomní a představují morální instanci, která zasahuje často i do politického dění. V roce 2007 to byli právě oni, kteří rozpoutali mohutné demonstrace proti vládě. Nevím jen, proč se mluví o "šafránové revoluci", když mniši většinou nosí tmavočervená roucha. V žádné jiné zemi není každodenní život tolik spjat s buddhismem jako v Barmě. Přes půl miliónu lidí žije jako mnich či mniška, což umožňují velkorysé dary lidí ze všech vrstev společnosti. Zároveň se jim dostává vysokého respektu a úcty, a to i mladým novicům. Ženám je přísně zakázáno se mnicha dotknout, i kdyby se jednalo o rodinného příslušníka. V životě měst a vesnic hrají zásadní roli četné kláštery. Ve městech jich jsou desítky, ve venkovských oblastech v každé vesnici nejméně jeden. Nahrazují do určité míry sociální instituce, které byly za předešlého vojenského režimu opomíjeny. I když je jejich primárním cílem vzdělávání mnichů, v obcích, kde chybí veřejné školy, přebírají jejich roli. Jsou místem, kam si lidé chodí pro radu, setkat se s ostatními, bavit se i odpočinout. Zároveň se každý člověk může kdykoliv uchýlit do kláštera, je-li v nouzi, cítí-li potřebu nebo je jen na cestách a je mu zde poskytnuto přístřeší a strava. Ve městech často chudí studenti bydlí v klášterech, aniž by byli mnichy. Na druhou stranu je nutné říci, že bohatství některých klášterů je šokující.
Buddhismus je v Barmě téměř něco jako státní náboženství, protože na devadesát procent obyvatel se řadí k jeho vyznavačům. Většina se hlásí k théravádovému budhismu, který je jednou z nejstarších odnoží tohoto náboženství a praktikuje se kromě Barmy hlavně na Srí Lance, v Thajsku, Laosu a Kambodže. Fascinujícím fenoménem náboženského života je uctívání natů, jakýchsi duchů, kteří pravděpodobně přežili z animistického, předbuddhistického období. Namísto, aby je představitelé současného náboženství pronásledovali, začlenili je do programu. Buddha, který je uctíván jako vzor a učitel, se nemůže logicky starat o životy a přání jednotlivců, a tak tento úkol přebrali natové - duchové. Jsou dobří i zlí, mohou člověku pomoci i škodit, je třeba je uznávat a ctít. Velký význam v théravádovém buddhismu a pevné místo v srdci Barmánců má meditace. V rozhodujících obdobích života, jako je sňatek, úmrtí blízkého člověka nebo svátek vody, se odeberou do kláštera nebo meditačního centra a oddají se na týdny či měsíce meditaci. Očekávaným výsledkem je zklidnění mysli, vstup do vlastního nitra a morální a duchovní progres.
Barma sice patří mezi nejchudší země na světě, je ale bohatá na nerosty a má díky své geografické poloze klíčovou polohu mezi Čínou a Indickým oceánem. Žádný div, že se Američané, Evropané, Japonci a Korejci snaží získat v této oblasti vliv, který se zdál již ztracený ve prospěch Číny. Avšak podle mnoha nedávných událostí se zdá, že má Barma snahu tento trend zastavit a nechce se stát něčím, jako čínskou provincií. Za to je ze strany Západu téměř zasypávána penězi a vládne zde zlatokopecká nálada, ne nepodobná situaci po pádu tzv. "železné opony". Není náhodou, že zde se hovoří o "bambusové oponě". A jako svého času ve východní Evropě, chce také zde mnoho lidí rychle zbohatnout. Vše se mění s neuvěřitelnou rychlostí, v Rangúnu se vehementně bourá a staví, ceny bydlení vylétly do neuvěřitelných výšek. Jaký bude výsledek, se dá těžko říci, ale jedno je jisté: Nikdo nepotřebuje další Bangkok či Singapur. Se svými jedinečnými, stále ještě zachovanými městskými čtvrtěmi a koloniálními stavbami má Rangún šanci, stát se opět jedním z nejkrásnějších měst v Asii. Co se týče různorodosti krajiny a klimatických zón, může Barma nabídnout dokonce více, než sousední státy. A proto stojí za to tu být nebo Barmu navštívit, protože za pár let bude všechno jinak. Zcela jistě to bude pořád zajímavá a přitažlivá země, ale jiná. Při pobytu i cestování je sice nutné počítat s nesnázemi, typickými pro chudou rozvojovou část světa, přesto je to země, jako žádná z těch, které znám.
 |
| Úsměv - poznávací znamení většiny obyvatel |
 |
| Populární kalendáře s "The Lady" |
 |
| Z brožurky pro turisty |
