Co se děje v Rakhinském státě

Dnes večer jsem s radostným překvapením po dlouhé době ucítila, že vzduch je najednou o poznání chladnější (pouhých 27°C, ze kterých mají do rána ubýt další čtyři stupně) a téměř osvěžující. A hlavně zmizela těžká a únavná vlhkost, což naznačuje, že po pěti měsících nekonečné šedi a prudkých lijáků v Rangúnu už snad opravdu přichází nejpříjemnější období roku, se slunečnými dny a chladnějšími nocemi. Přesto se turisté do Barmy asi už tolik nepohrnou. Její pozitivní obraz v posledních týdnech povážlivě utrpěl, a to i v mých očích.

Přestože jsem měla už optimistické plány, co všechno vylíčím v následujících příspěvcích, po srpnových událostech na západě země jsem ztratila na čas chuť a motivaci, popisovat zlaté pagody nebo se zabývat kulturními zajímavostmi, když média tou dobou chrlila apokalyptické popisy místních událostí, nešetřila otřesnými fotkami a kamarádi se začali ptát, jestli nám v Rangúnu nehrozí nebezpečí. Četní pozorovatelé a komentátoři za hranicemi k mému překvapení věděli od začátku naprosto přesně, co se zde děje, kdo je viník a hlavně jak by se situace měla řešit, zatímco tady v Barmě jsme se o pravdě pouze dohadovali, protože do postižených oblastí se nikdo nedostal a zprávy i svědectví se rozcházely tou měrou, že bylo těžké dobrat se pravdy.

Jisté bylo, že 25. srpna napadli ozbrojení příslušníci Armády spásy arakanských Rohingů (ARSA) na dvacet policejních stanic a vojenskou základnu v západní části Barmy a zabili 12 policistů. Tato část země je tvořena Rakhinským státem, ve kterém vedle buddhistické většiny žilo podle rozdílných odhadů do srpna letošního roku kolem miliónu muslimských Rohingů. Barmská vláda promptně označila ARSA za teroristickou organizaci a armáda tvrdě zakročila podle scénáře z předešlých let. Zabila údajně asi 400 povstalců a zároveň se začaly šířit zprávy o násilí na civilním muslimském obyvatelstvu, vraždách, znásilňování, vypalování vesnic a vyhánění. Nepopiratelným faktem je, že za necelé dva a půl měsíce uprchlo do sousedního Bangladéše neuvěřitelných 600 000 lidí, z toho polovina dětí. Rozhořčení světové veřejnosti se sesypalo na hlavu Aun Schan Su Ťij, nositelky Nobelovy ceny za mír a současné politické vůdkyně Barmy, které se vyčítalo, že událostem nedokázala zabránit a hlavně se Rohingů zastat.

Kdo je v tomto dramatu kdo a o co zde vlastně jde?

Příčiny událostí částečně vězí hluboko v barmské historii. Ta je tak spletitá a proto také nepřehledná, že se člověk v boji jednotlivých etnik a vznikajících a zanikajících říší snadno ztratí. Jednotlivá království si podrobovala okolní země a zase se rozpadala, než v průběhu staletí získali převahu Barmánci a v roce 1785 si podmanili bojovný Arakanský stát na západě dnešní Barmy. Dnes se nazývá Rakhinský stát. Vztah Barmánců a Rakhinců není zdaleka přátelský a není bez zajímavosti uvést, jak ho charakterizovala moje zdánlivě mírumilovná a laskavá barmská kamarádka. Podle ní, když je Barmánec ohrožen hadem a Rakhincem, nejprve zabije Rakhince... Tímto nepřátelským vztahem navíc zamíchali přistěhovalci ze sousedního indického Bengálska, většinou muslimové, ale také hinduisti, kteří přicházeli v několika vlnách zejména za britské koloniální nadvlády v letech 1824 až 1948. Protože v té době byla Barma spravována jako indická provincie, ne jako samostatná kolonie, nebyla tato migrace nijak neobvyklá a probíhala vlastně uvnitř jedné správní jednotky. Výsledkem bylo, že už před první světovou válkou byli původní obyvatelé, Rakhinci, vytlačování silnou vlnou přistěhovalců ze západu, kterým se dnes říká Rohingové. Rakhinský stát se sice stal centrem kvetoucího obchodu s rýží a jeho nové hlavní město Sitwe jedním z největších přístavů, vyvážejících tuto komoditu, ale ekonomické postavení původního obyvatelstva nejlépe ilustruje historický údaj, že z deseti parních mlýnů na rýži v Sitwe jich patřilo devět přistěhovalcům z Indie a jeden – Číňanovi. Ve městě samotném bylo na konci koloniální éry 85 mešit, více než v Rangúnu (70).

Tento vývoj stál u zrodu nenávisti vůči přistěhovalcům a kolonialismu samotnému, který ho nejen umožnil, ale dokonce přistěhovalectví z tehdejší Indie podporoval, protože potřeboval pracovní síly. A protože mnoho přicházejících byli muslimové, začal se odpor soustředit na islám jako víru a na ty, kteří ji vyznávali. To vše k již existující nenávisti vůči Barmáncům, kteří kdysi dobyli nezávislé a hrdé Arakanské království a zahájili „barmanizaci“. Se svými nepřáteli Barmánci má však mnoho Rakhinců společný rasismus a bigotnost, zejména vůči Rohingům, které shodně nazývají „Bengálci“ nebo „muslimy“. Vyčítají jim velký populační růst (údajně o téměř 40 % vyšší než u buddhistů) a obávají se, že je za pomoci svých rychle rostoucích rodin časem přečíslí, tak jako se to stalo např. v Indonésii. Cítí se podle slov jednoho svého politika „být stejně tak obětí islamizace ze strany Rohignů jako šovinismu ze strany Barmánců“.

Přesto po získání nezávislosti v roce 1948 soužití vypadalo nadějně, neboť Rohingové byli uznáni za původní etnikum Barmy a její příslušníci mohli získat identifikační průkazy nebo dokonce občanství, pokud žili v zemi alespoň dvě generace. Jejich zástupci byli v parlamentu a zastávali také ministerské a dalších vysoké vládní funkce. Podmínky se však dramaticky zhoršily po nástupu vojenské diktatury roku 1962, kdy Rohingové na rozdíl od ostatních obyvatel státu dostali jen průkazy cizinců, což se podepsalo na snížení jejich šancí na vzdělání a získání práce. O dvacet let později bylo uzákoněno cizinecké právo, které nově uznávalo 135 etnických skupin a Rohingové mezi nimi nebyli. Neznamenalo to, že by skutečně 135 etnik existovalo, bylo jich o mnoho víc, spíš se zdá, že roli hrál součet cifer 1+3+5, který činí 9, což bylo podle astrologů šťastné číslo nevypočitatelného barmského diktátora Ne Wina. Z Rohingů každopádně udělalo lidi bez státní příslušnosti. Získat ho mohli jen potud, pokud prokázali, že žili v Barmě před rokem 1948. A k tomu jim většinou chyběly dokumenty. Jejich právo na vzdělání, práci, cestování nebo uzavření sňatku se stalo velice omezeným. Svoboda pohybu se vztahovala na jednu obec, cesty do sousedních byly možné jen s povolením. Přístup do hlavního města Sitwe byl zčásti uzavřený. Možnost práce ve veřejném sektoru, státní školství a zdravotnictví byly pro ně téměř vyloučené. Bylo jim zakázáno mít víc než dvě děti a toto nařízení bylo potvrzeno i demokratickou vládou v roce 2013. Pod vlivem těchto restrikcí a také omezeným přístupem k trhu, zejména v Bangladéši, se region, kde Rohingové žijí, stal jedním z nejchudších v Barmě.

Barmská vojenská junta byla často obviňována z provokování nepokojů proti etnickým minoritám, nejen Rohingům, ale i Číňanům. V roce 1978 se při sčítání obyvatel pokusila zaregistrovat násilím všechny státní příslušníky a ostatní vyloučit. Následkem nepokojů prchlo 200 000 Rohingů do sousedního Bangladéše, který situaci nezvládal a žádal jejich odchod. Počátkem devadesátých let zahájila junta další kampaň proti Rohingům a po volbách v roce 1990 došlo po tvrdém zásahu armády k dalšímu exodu 250 000 Rohingů do Bangladéše a 15 000 do Malajsie. I po nastoupení demokratizačního procesu docházelo opakovaně ke střetnutím mezi Rohingi a etnickými Rakhinci. V roce 2012 došlo k sérii konfliktů, kdy po znásilnění a vraždě buddhistické ženy bylo jako odveta zabito deset muslimů buddhistickými Rakhinci. Byl vyhlášen výjimečný stav. Odhadem 90 000 Rohingů bylo vyhnáno a našlo útočiště v dočasných táborech. Desetitisíce uprchly opět do sousedního Bangladéše, který jim však odmítl udělit azyl, avšak většinu z nich na místě nechal. Další násilné akce následovaly v minulém roce.

Od devadesátých let se začalo organizovat nové hnutí Rohingů, které charakterizuje mezinárodní lobování u zahraničních diaspor a prosazování etnických požadavků. Jejich zástupci tvrdí, že Rakhinský stát byl po tisíc let muslimský a svůj původ hledají u arabských mořeplavců, čímž se snaží zdůraznit své právo na život v této zemi. Důležitým mezníkem je vznik Armády spásy arakanských Rohingů (ASRA), ke kterému došlo před čtyřmi lety. Založil ji Ataullah abu Ammar Junjuni, Rohinga, narozený v Pakistánu a vychovaný v Saudské Arábii. Vojenské a náboženské vzdělání nabyl v Pákistánu, poté působil jako imám opět v Saudské Arábii, než odešel do Barmy, kde velí asi tisíci bojovníků. Zatím se nepotvrdilo, že by byli napojeni na některou z teroristických skupin, ale vůdce jemenské Al-Káidy už v září vyzval muslimy v Asii, aby ukázali solidaritu s Rohingi a zaútočili na „nepřátele Boha“. ASRA tvrdí, že útočí jen na vojenské cíle, ale hoří také buddhistické vesnice a jejich obyvatelé hledají útočiště v klášterech a táborech nebo hlavním městě Sitwe.

Po desetiletích vojenské diktatury nastoupila Barma cestu demokratizace. Nová vláda pod vedením Aun Schan Su Ťij iniciovala před rokem vytvoření mezinárodní komise pro Rakhinský stát pod vedením bývalého generálního sekretáře OSN Kofiho Annana, která se měla pokusit najít řešení. V den začátku její činnosti napadla ARSA barmské policisty na hranici s Bangladéšem a pobila je. Armáda následně výrazně posílila svoje jednotky a odvetné operace. Od této chvíle je konec byť i relativnímu klidu. Mezinárodní organizace hovoří o systematických vojenských akcích, které se zaměřují hlavně proti muslimům a zveřejňují snímky vypálených vesnic. Zahraničním stejně jako místním novinářům nebyl až na výjimky povolen vstup do této oblasti. Když měla být 25. srpna zveřejněna konečná zpráva Annanovy komise, která měla přijít s návrhy na řešení konfliktu, odehrál se útok ASRA na policejní stanice a zásah armády.

Barmská armáda i vláda shodně uvádějí, že tyto vojenské akce jsou součástí boje proti teroristům, čímž myslí ASRA. Ony i místní média tvrdí, že lidé prchají právě před teroristy a své domy si zapalují sami, aby situace vypadala horší než ve skutečnosti je. Mezinárodní zpravodajství obviňují ze lží a překrucování. Na sociálních médiích, zejména Facebooku, jsou sdíleny další snímky a hrůznosti, aby ukázaly, že si Rohingové domy skutečně zapalují sami a sdílejí přání, aby konečně odešli. Rozebírají se důvody, jaké nebezpečí představují pro buddhistickou Barmu, zejména kvůli neplánovanému rodičovství. V barmské společnosti není v tuto chvíli místo pro soucit s prchajícími, naopak se zesilují předsudky vůči muslimům. Olej do ohně přilévají také nacionalisticky naladění buddhističtí mniši. Jeden z jejich nejuctívanějších vůdců, mnich Sitagu Saydaw, který má blízko k armádě a předchází si ho i vláda Aun Schan Su Ťij, před několika dny ve své řeči naznačil, že vojáci se nemusí cítit vini za to, že zabíjejí. Nuto však říci, že to bylo pro část buddhistické společnosti příliš a vysloužil si dokonce srovnání s Islámským státem, který také prohlašuje, že zabíjení nevěřících není hřích.

Jak jsem už zmínila, nejvíce mezinárodní kritiky se v první fázi sneslo na hlavu Aun Schan Su Ťij, která podle ní údajně schvaluje porušování lidských práv a měla by vrátit Nobelovu cenu za mír. Málokdo si ale láme hlavu nad politickým uspořádáním Barmy a proto netuší, v jaké se nachází pozici. Existuje tu faktické dvojvládí. V roce 2008 připustila vojenská junta konání podivného referenda, které schválilo novou ústavu. Ta zajistila generálům 25% sedadel v parlamentu a držení tří ministerstev: vnitra, obrany a tzv. pohraničních záležitostí. Armáda je nezávislá a kontroluje také policii, bezpečnostní jednotky a vězení. Většina vládních úředníků jsou bývalí vojáci. Navíc Aun Schan Su Ťij není prezidentkou země. Je státní poradkyní a stávající prezident, její přívrženec, jí v podstatě neoficiálně postoupil své pravomoci. Tato konstrukce je velmi křehká, ale nebudu teď zacházet do podrobností. Jen uvedu, že nejvyšším představitelem armády je Min Aung Hlaing, který byl ještě v létě na oficiální návštěvě Německa a nese přímou zodpovědnost za vojenské operace v Rakhinském státě. Protože je většina obyvatelstva vůči Rohingům nepřátelsky naladěna, je Min Aung Hlaing velmi populární a netají se ambicemi, vyhrát v roce 2020 prezidentské volby. Přes zločiny a hospodářskou katastrofu minulé vojenské diktatury představuje pro mnoho lidí armáda jakousi známou jistotu a jeho šance jsou vysoké. A vedle toho je tu buddhismus, mocná politická instance, která lidi silně ovlivňuje. Z toho je zřejmé, že pro Aun Schan Su Ťij jsou možnosti velmi omezené. Mnoho prostoru nemá. Jak to lakonicky komentovala v mé přítomnosti jedna barmská dáma: „Jestli se postaví na stranu těch muslimů, tak ji vyženeme.“ Přesto je třeba zdůraznit, že jí drtivá většina obyvatelstva dále věří a je skutečnou ikonou barmské současnosti.

To, co se v Barmě v posledních měsících odehrálo, je hrůzné představení. Přesto se není možné ubránit dojmu, že je dobře režírované a nabízí se klasická otázka: Cui bono? Komu prospívá?

Na prvním místě vidím představitele armády, kterým je demokraticky zvolená vláda a Aun Schan Su Ťij solí v očích, přestože do vojenských operací a rozhodnutí nemá šanci zasáhnout. Ale rozhořčený odpor mezinárodní veřejnosti, protože se Rohingů nezastává nebo místního obyvatelstva, protože by se ho zastat mohla, je vítaným způsobem, jak ji postavit do neřešitelné situace, oslabit její pozice a nakonec ji a vládu její strany odstranit pod záminkou, že situaci nezvládá. Zapálení západní kritikové by si měli uvědomit, že oslabováním její podpory v zahraničí hrají do karet armádě a pomáhají umetat cestu k návratu vojenské diktatury.

A jaká je moje osobní zkušenost s těmito událostmi, když žiju v Barmě? Musím říci, že téměř žádná. V Rangúnu se místní většinou odmítají s cizinci na toto téma bavit. Já jsem na svoji otázku dostala stručnou odpověď, že muslimové jsou nespolehliví, nedá se jim věřit, mají hodně dětí a do Barmy nepatří. Moje barmská kamarádka si v mé společnosti odmítla sednout do taxíku, řízeného vousatým řidičem se slovy, že ...“s tím muslimem nepojede.“ V Rakhinském státě jsem byla několikrát, hlavně ale v v Ngapali, což je oblíbené přímořské letovisko Barmy. Tam samozřejmě není po dramatickém dění v severnější části ani vidu, ani slechu, návštěvník přiletí na letiště, přejede do hotelu k moři a pak zase odletí. V podstatě si ani nemusí všimnout, že je v jiném svazovém státě Barmy, vše se točí kolem jeho spokojenosti a cílem je jeho klid a dobrý pocit. Zcela jiná byla moje cesta do Sitwe, dnešního hlavního města Rakhinského státu a odtud do Mrauk-U, který byl v letech 1430 až 1785 hlavním městem mocného Arakanského království. Dnes je to ospalé městečko, které hrstku odvážných turistů láka stovkami svatyní a pagod. Cesta patřila ještě nedávno mezi dobrodružné, protože na sedmdesátikilometrovou vzdálenost ze Sitwe do Mrauk-U směli cizinci používat výhradně říční dopravu kvůli množství vojenských posádek, které mají svá stanoviště kolem silnice mezi oběma městy. Před rokem, kdy jsem výlet podnikla, byla pro cizince možná i suchozemská trasa. Tu jsme také zvolili a jel s námi průvodce, kterého jsme si najali na cestu do vesnic čjinského křesťanského etnika. Mluvil částečně anglicky, ale hlavně byl nadmíru komunikativní. Z jeho nepřetržitého emotivního vyprávění byl jasný odpor k Barmáncům a dalšímu setrvávání ve společném státě. Ukazoval nám řady policejních stanic, ubytoven a zařízení pro vojáky barmské armády podél silnice a pokaždé se smíchem dodal: “Ale teď jsou pryč. Vyhnali jsme je.“ Nebo: „Tady jsme dva zabili.“ Mluvil o armádě odporu (Arakanská armáda) proti centrální vládě v Rangúnu , ke které podle jeho slov odchází mnoho mladých mužů z tamějšího regionu, kteří jsou nejprve podrobeni výcviku ve státě Kačinů, dalším z tradičných protivníků Barmánců. Vysvětlil nám, že odpor vyvrcholil také kvůli chování barmské armády, která kontrolovala oblast nejen vojensky, ale i hospodářsky. Většina půdy kolem silnice do Sitwe byla údajně zabrána právě vojáky, kteří ji tak vzali rakhinským rolníkům, sami na ní začali hospodařit a konkurovat jim. Problém s muslimskými Rohingyi ho příliš nezajímal, vyžíval se v líčení zářné budoucnosti Rakhinského státu, až se konečně odtrhne od Barmy, přestože jsme předtím rozebírali, že tu není žádný vlastní zdroj elektrické energie... Ve skutečnosti měl spíš na mysli skutečný federalismus, který žádají i další povstalecké etnické skupiny v Barmě. To je vedle problému s Rohingy druhý zásadní konflikt v zemi.

Co dodat? Není zahraničního média, politika či osobnosti, kteří by se nepochlubili vlastním radikálním názorem na věc. Koncem listopadu přiletí do Rangúnu i papež, ale to zde málokoho zajímá. Nejrozumnější mi připadá návrh Annanovy komise, se kterým souhlasí jak vláda, tak váhavě i zástupci Rohingů, a který žádá, aby se zastavila především jejich diskriminace. Doporučuje přepracovat zákon o státním občanství, protože tím, že umožní legální právo na pobyt v zemi lidem, kteří tam žijí generace, odstraní jeden z hlavních předmětů konfliktu. Humanitární pomoc a transparentní informování o dění jsou také žádoucí, a protože Barma nemá důvěru k OSN, mohl by se této úlohy ujmout Mezinárodní červený kříž. Velký otazník se vznáší nad návratem uprchlíků. V první řadě je třeba zajistit jejich bezpečnost a dosáhnout kompromisu mezi armádou a vládou. A pak je také musí přijmout většinová společnost.

V tuto chvíli jedná barmská a bangladéšská vláda o návratu Rohingů. Západem dlouho očekávaný krok udělala právě Aun Schan Su Ťij tím, že poprvé navštívila Rakhinský stát. Lidé jí stále věří.