Když jsme se přestěhovali v dubnu 2016 do Rangúnu, měla jsem pocit, jako bych se octla v éře kultu osobnosti. Obálky časopisů, titulní stránky novin, velké nástěnné kalendáře a hlavně portréty všude, kam se člověk podíval, představovaly pohlednou, štíhlou a černovlasou ženu s květinami ve vlasech, které by málokdo hádal její skutečný věk. Každý žurnalista, politik nebo celebrita, která zavítala do Barmy, měla na programu sen, setkat se s "The Lady" nebo prostě ASSK, jak se jí tady říká a hlavně pochlubit se společnou fotografií. Kdo ji neměl, jako by v Barmě vůbec nebyl. Ani zahraničí nezůstávalo pozadu a už v době jejího věznění se předhánělo v udělování prestižních ocenění, namátkou ceny Andreje Sacharova, Olofa Palmeho, Simona Bolívara nebo Williho Brandta, Zlaté medaile amerického Kongresu, vyznamenání francouzské Čestné legie, čestného občanství Kanady, titulu Velvyslankyně svědomí a řady dalších. Irská rocková skupina U 2 pro ni dokonce zkomponovala v roce 2001 píseň Walk on.
Na vlastní oči jsem ji poprvé spatřila v Neipyito, což je od roku 2005 hlavní město Barmy, kam se přestěhovala z Rangúnu celá vláda. Přijala pozvání na koncert klasické hudby, organizované thajským a německým velvyslanectvím a do obrovského plyšového sálu, kde se akce konala, přišla na čas a tak svižným tempem, že její doprovod za ní poklusával jako v závodu s příliš silným favoritem. Moje barmské zdroje mi mezitím našeptávaly postranní informace o tom, že the Lady vstává od dob svého věznění ve čtyři hodiny ráno, aby se věnovala vipassana meditaci a její klasické oblečení z krásných místních materiálů jí zdarma dodávají přední krejčovské salóny, pro které je poctou, pokud si je oblékne. Působila energicky, mladistvě, suverénně a zároveň skromně a neokázale. Přesto jsem v duchu odmítala nechat se okouzlit osobností, o které jsem toho moc nevěděla a to jen proto, že to dělají všichni ostatní. Od této chvíle uplynulo mnoho přečtené literatury a článků o Barmě i o Su Ťij osobně, včetně výborné biografie od Petera Pophama, která se čte jedním dechem. Nutno také přiznat film francouzského režiséra Luca Bessona "The Lady", což sice není seriózní pramen, zato ale pohne i s tím největším sucharem. Natáčel se v Thajsku v době, kdy Su Ťij právě vyšla na svobodu a přestože z něj nebyla zpočátku nadšená, vzala ho později na milost a setkala se dokonce s představitelkou sebe samé.
Mezitím se ale kolo událostí v Barmě pootočilo temným směrem (viz minulý příspěvek Co se děje v Rakhinském státě) a Aun Schan Su Ťij by mohla trpce ve vztahu k zahraničí řici: všechna sláva, polní tráva. Začaly padat návrhy, aby vrátila Nobelovu cenu, v Oxfordu, kde studovala, odstranili její portrét ze vstupní haly, přestože zde před pěti lety slavnostně obdržela čestný doktorát a slavila své 67. narozeniny. Vysvětlení, proč byla malba uložena do skladu bylo britsky dokonalé: škola obdržela nové portréty. Americký senátor Bob Corker řekl, že Su Ťij riskuje, že zničí svoji reputaci. Prostí Barmánci ale zatím nedají na svoji Lady dopustit .
Čím si je tolik získala? V první řadě je Su Ťij dcerou národního hrdiny, generála Barmské armády nezávislosti Aun Schana, který bojoval a vedl jednání za barmskou nezávislost na Velké Británii. Je nazýván otcem národa, přestože byl zastřelen v pouhých 32 letech, spolu s dalšími šesti ministry, na zasedání prozatímní vlády. Atentát zorganizoval jeho politický soupeř. Tento den se v Barmě každoročně vzpomíná jako Den mučedníků a je státním svátkem. K atentátu došlo 19. července 1947 a jeho dceři, která má dvě první jména po otci, byly v té době pouhé dva roky. Třetí jméno dostala po babičce z otcovy strany a poslední po své matce, původně zdravotní sestře Ma Khin Ťij.
4. ledna 1948, přesně ve 4 hodiny 20 minut, jak doporučili astrologové, byla vyhlášena nezávislost Barmy a zahájila bohužel dlouhé období permanentní občanské války. Na konci 50. let operovalo na území Barmy přes 20 rebelských armád, v určitém období to bylo dokonce přes 50. Navíc se v pohraniční oblasti s Čínou usadil Čankajškův Kuomintang a s pomocí CIA plánoval zpětné dobytí své země. Obchody s drogami, kterými se financoval, vycházely z pověstného Zlatého trojúhelníku. V této situaci požádal první barmský prezident U Nu velitele armády Shu Maunga, aby až do příštích voleb převzal vládu. To byla životní nabídka pro bývalého poštovního úředníka, který během druhé světové války převzal jméno Ne Win, což znamená "Slunce slávy". Po volbách moc sice odevzdal zpět prezidentovi, ale o dva roky později, v březnu 1962, obsadily překvapivě jeho oddíly strategicky důležitá místa v Rangúnu, rozpustily parlament i vládu a pozastavily ústavu. Moc převzala Revoluční rada, složená ze sedmnácti vysokých armádních důstojníků v čele s generálem Ne Winem. V prohlášení Rady bylo uvedeno, že armáda zasáhla, aby zabránila rozpadu země v důsledku separatistické politiky národnostních menšin. Bývalí politici skončili ve vězení, mezi nimi i první barmský prezident, který tam po několika měsících za neobjasněných okolností zemřel. Uvězněny byly také stovky studentů, kteří proti puči protestovali, desítky jich zahynuly.
Následující desetiletí šla Barma, odříznutá od světa, podivnou "barmskou cestu k socialismu", vyhlášenou zanedlouho po puči. V první vlně byl znárodněn zahraniční kapitál, další opatření postihla také větší barmské podnikatele. Byla obnovena cenzura, cizinci, zejména misionáři a učitelé, museli Barmu postupně opustit. Všechny politické strany byly zakázány s výjimkou jediné, Strany barmského socialistického programu, založené Ne Winem, od této chvíle v roli diktátora vládnoucí vojenské junty. Při likvidování svých politických odpůrců se elegantně zbavil také osoby, která mohla nepříjemně připomínat nadějnou minulost, spojenou se ziskem nezávislosti a jejího hrdinu, generála Aun Schana. Touto osobou byla vdova po Aun Schanovi, Ma Khin Ťij, která byla jmenována jako první žena do funkce velvyslankyně a poslána do Indie. S ní tam odešla i její patnáctiletá dcera Su Ťij, která vystudovala v Dillí střední školu. Její bratr, jediný přeživší sourozenec ze čtyř dětí, byl v té době na internátní škole v Anglii. Měla možnost se tu setkávat s Džaváharlálem Nehrú, který si vážil jejího otce, s jeho dcerou Indirou Gándhíovou a vnukem Rádžívem a užívat si života indické smetánky. Protože správné načasování zřejmě patří k osudovým schopnostem Su Ťij, odešla studovat do Anglie v roce 1964, kdy Beatles byli na vrcholu slávy, muži nosili vlasy až na ramena a dámské sukně se zkrátily na minimum. Su Ťij studovala na Oxfordské univerzitě a v roce 1967 ji ukončila bakalářem z oboru filozofie, politiky a ekonomie.
Co se týče partnerských vztahů, nepřejí Barmánci, podobně jako ostatní obyvatelé východní a jihovýchodní Asie, příliš spojení s cizinci, a už vůbec ne s příslušníky bývalého koloniálního utlačovatele. Su Ťij byla v tomto ohledu bez předsudků, patrně pod vlivem života v Anglii šedesátých let a po nešťastné lásce k pákistánskému studentovi, pozdějšímu diplomatovi, potkala na párty rodinných britských přátel v Chelsea o rok mladšího historika Michaela Arise. Přestože vystudoval moderní historii, zajímal se hlavně o dějiny a kulturu Tibetu. V době, kdy se zamiloval a začal dvořit exotické barmské krásce, se právě chystal odejít na šest let do Bhútánu jako vychovatel dětí tamnější královské rodiny, aby byl co nejblíže kultuře, které chtěl věnovat svůj vědecký život. Su Ťij mířila do New Yorku, kde stál v té době v čele OSN U Thant, dozajista největší barmský státník na poli mezinárodní politiky od dob jejího otce a přítel rodiny. Začala pracovat v jeho týmu, ve volných chvílích dobrovolně vypomáhala v nemocnici a svému snoubenci v době neexistence internetu napsala 167 dopisů. Po dvou letech života v New Yorku, který jí k srdci nepřirostl, se rozhodla pro manželství a rodinu na úkor možné budoucí kariéry u OSN. Svatba se konala v Londýně na Nový rok 1972. První dva roky strávili manželé v Bhútánu, ale když se narodil syn Alexander, pochopil Aris, že bude pro rodinu život snazší v Anglii a přesunuli se do Oxfordu, kde začal pracovat na univerzitě. Zde se narodil druhý syn Kim. To všechno nevyprávím z touhy přidat intimní detaily o Su Ťij, ale proto, že její osobní život hraje významnou roli v její politické kariéře a její soukromé rozhodnutí patří k tomu, za co ji lidé v Barmě obdivují.
Následujících šestnáct let byla Su Ťij podle svých životopisců pečlivá, ale nenápadná žena v domácnosti, manželka poněkud nepraktického a nepříliš movitého vědce, který pomalu stoupal po kariérním žebříčku Oxfordské univerzity, dobýval si vědecké uznání a věnoval se své milované tibetologii. Kromě výchovy synů se věnovala rešerším o životě svého otce, v roce 1984 o něm vydala knihu a získala i stipendium do Japonska k dalšímu studiu. Později vyšly i další její knihy.
V roce 1988 byla ekonomická katastrofa Barmy dokonalá. Zemi, která patřila před druhou světovou válkou k nejrozvinutějším v jihovýchodní Asii, byla největší světovým vývozcem rýže a disponovala značným přírodním bohatstvím, udělilo OSN status jedné z nejzaostalejších zemí světa. Dostavily se problémy se zásobováním i nedostatek základních potravin, včetně rýže. Diktátor Ne Win se ale raději znovu spolehl na své oblíbené astrology a přišel s podivným opatřením: přes noc nechal prohlásit za neplatnou řadu bankovek. A protože byla jeho šťastným číslem devítka, zavedl nové bankovky o hodnotě 45 a 90 Kyatů. Řada lidí ztratila veškeré své úspory a následkem byly nepokoje, které vyvrcholily masovými studentskými demonstracemi v březnu 1988. Při zásahu zvláštních policejních jednotek zahynulo 120 studentů. Policie jich zatkla asi 1000, 40 zatčených se udusilo cestou do vězení v přeplněném policejním voze. Krize narůstala a Ne Win opět překvapil, když neočekávaně odstoupil z funkce předsedy strany. Vláda slíbila konání demokratických voleb. Lidé to ale chápali jako zastírací manévr a nepokoje vyvrcholily masovými stávkami v srpnu téhož roku. A v této situaci promluvila v Rangúnu před Šweitigoumskou pagodou, tedy nejdůležitějším místem v buddhistické zemi, ke statisícům lidí žena, která se měla stát vedoucí silou budoucího demokratického hnutí – Aun Schan Su Ťij .
Su Ťij přiletěla čirou náhodou v březnu 1988 narychlo do Barmy, aby se postarala o matku, která vážně onemocněla. Před Všeobecnou nemocnicí v Rangúnu, mohutnou koloniální stavbou z červených cihel, kde o ni pečovala, se stala očitým svědkem masakru studentů. Byla to stejná nemocnice, kde její matka kdysi pracovala a kde se před 46 lety poprvé setkala s Aun Schanem, aby se zanedlouho poté vzali. Když se stav nemocné stabilizoval, převezla ji její dcera do domu v Univerzitní ulici, na břehu jezera Inya, který rodina dostala za zásluhy generála Aun Schana. Přestože se Su Ťij nezúčastnila demonstrací, jako dcera národního hrdiny byla rychle vtažena do politické arény. Asijská politika je dynastická a lidé k ní automaticky vzhlíželi jako ke své vůdkyni. Nikdo jiný nemohl v tuto chvíli sjednotit tak rozdílnou opozici vůči režimu. Su Ťij měla jméno a původ a hlavně se octla ve správnou chvíli na správném místě, chceme-li to tak nazvat. Na naléhání představitelů opozice veřejně vystoupila 26. srpna 1988 před Šveitigoumskou pagodou. Naslouchalo jí odhadem 600 000 až milion lidí. Když jsem mluvila s účastníkem toho shromáždění, potvrdil mi, že se ho účastnilo obrovské množství lidí a všechny dopravní prostředky toho dne jezdily k pagodě. Byl jen trochu zklamaný umírněným tónem Su Ťij, která se přihlásila k armádě, kterou spoluzakládal její otec, jako doslova „dítě této instituce“, i když vyzvala k odstranění vlády jedné strany.
Každopádně se její řeč stala programem opozice vojenského režimu v Barmě. Začala se kolem ní formovat skupina, která se brzy začala nazývat Národní ligou pro demokracii (NLD). V následujících měsících cestovala Su Ťij po celé zemi, aby získávala přívržence pro svoji stranu. Vystupovala na veřejných shormážděních ve větších městech a po vzoru Mahátmy Gándhího a Martina Luthera Kinga nabádala k boji za demokracii a lidská práva nenásilnými prostředky. Představitelé junty v ní cítili nebezpečí a snažili se ji od politického boje odradit. Vojáci bránili lidem v návštěvách shromáždění, rušili projevy hlasitým vyhráváním z amplionů a do oběhu se dostaly vulgární letáky, poukazující na její nemorální vztah s Angličanem. Přesto nechtěně přispěli k dalšímu růstu její popularity a vzniku mýtu, když s rozšířila zvěst o události při návštěvě města Danubyu, kde se ji armáda pokusila přímo zastavit, pravděpodobně i zabít. Přes hrozby ozbrojených vojáků se vydala přímo proti jejich namířeným zbraním. Pověrčiví Barmánci ji začali považovat za nadpřirozenou bytost, budoucího buddhu, možná dokonce i nezranitelnou.
Poté, co Aun Schan Su Ťij při svých vystoupeních veřejně obvinila Ne Wina, že způsobil katastrofální úpadek země a dál ze zákulisí řídí nový vojenský režim, byla 20. června 1989 internována v domácím vězení, které trvalo s dvěma přestávkami 15 let. Voleb se zúčastnit nesměla, ale její strana NLD je přesto drtivě vyhrála. Volili ji i někteří příslušníci ozbrojených sil. Junta ale výsledky anulovala, 40 nejbližších spolupracovníků Su Ťij uvěznila a následovala další zatčení a mučení. Tisíce studentů uprchly do thajského pohraničí, kde se připojily k ozbrojeným skupinám nebo emigrovaly do Thajska. První roky v domě, hlídaném vojáky a obklopeném zátarasy, byly pro Su Ťij nejhorší, jak sama řekla, hlavně kvůli naprosté izolaci. Trpěla i nedostatkem jídla a balíčky od manžela odmítala, protože nechtěla mít lepší podmínky než její spolustraníci, kteří trpěli v nelidských podmínkách místních věznic. Začala se věnovat meditaci, učit se nazpaměť buddhistické sútry, pracovala na své francouzštině a hrála na piano, dokud nepodlehlo tropické vlhkosti. Jeho zvuk byl často jediným důkazem, že žije, protože jinak o ní veřejnost ani rodina nic nesměla vědět. V roce 1991 jí byla udělena na návrh Václava Havla v nepřítomnosti Nobelova cena za mír, což jí poskytlo mezinárodní věhlas a tím také zdánlivou ochranu před přímou likvidací režimem. Jejím jménem cenu převzali synové a manžel Michael Aris, který neúnavně pracoval na její podpoře, aby jí zajistil další podporu v zahraničí.
Soukromé drama nastalo, když Michael Aris onemocněl v roce 1998 rakovinou a lékaři mu sdělili, že mu nezbývá mnoho času. Nesčetněkrát se pokusil získat barmské vízum, aby mohl ještě vidět svoji ženu, ale režim mu to nedovolil, i když se přimlouvaly mnohé osobnosti od prince Charlese a amerického prezidenta až po dalajlámu. O rok později Aris zemřel, aniž by se se Su Ťij setkal. Její dilema bylo o to dramatičtější, že jí junta odletět nebránila, naopak. Ale bylo jasné, že pokud odjede, aby se rozloučila s manželem, už se nebude moci do Barmy vrátit. Asi by jí to nemohl nikdo lidsky vyčítat, po sedmi letech věznění mohla žít v zahraničí život mezinárodní celebrity-bojovnice za lidská práva, přednášet o Barmě a podporovat ji zvenku. Přesto se rozhodla neodjet, zůstat a trvat na nenásilném, ale tvrdohlavém odporu. To byl další faktor, který jí přinesl ohromný obdiv a vděk Barmánců.
V roce 2002 byla z domácího vězení podruhé propuštěna a začala okamžitě jezdit znovu po Barmě, přičemž navštívila přes stovku míst. Její obnovená aktivita přiměla vládu k tvrdému zásahu. 30. května 2003 byla poblíž Mandalaj napadena velmi pravděpodobně na popud vojenských úřadů tlupou výrostků, kteří holemi a a ocelovými tyčemi zaútočili na shromáždění, kde vystupovala. V tomto masakru přišlo o život asi 70 lidí. Su Ťij vyvázla díky duchapřítomnosti a odvaze řidiče, ale hned poté byla na tři měsíce uvržena do vězení. Po intervenci zástupce OSN následovalo domácí vězení a Su Ťij zmizela, aby se objevila až za sedm a půl roku.
Poté, co vypukl asijský boom, pochopili barmští generálové, že by bylo výhodné se na něm podílet a začali zvát do země zahraniční investory. Ve snaze udělat ji pro ně atraktivnější a přístupnější začali hekticky pracovat na obnově zdevastovaných silnic a dráhy. Protože však na obnovu chyběly finanční prostředky, inspirovali se u barmských králů a kolonizátorů a sáhli k nuceným pracím. Statisíce lidí byly nuceny podílet se na stavebních, často megalomanských projektech v odlehlých částech země. Politické stability se junta snažila dosáhnout likvidací každého i nejmenšího náznaku protestů a armáda se zvětšila ze 180 000 na 400 000 vojáků. (Pro zajímavost jich měla Británie v té době 200 000). Investice do zdravotnictví a vzdělání byly však mezi nejnižšími na světě. Brutální zásahy armády proti národnostním menšinám Karenů a Šanů, provázené systematickým znásilňováním a vyháněním znamenaly ztrátu domovů pro jeden až dva miliony lidí, z toho 150 000 jich odešlo do sousedního Thajska.
Narůstající nespokojenost vyvrcholila velkými protesty v roce 2007 poté, co byla zvýšena cena benzínu o dvě třetiny. Protesty tentokrát vedli buddhističtí mniši, kteří v mnoha městech vyšli do ulic. (Proto se mluví o Šafránové revoluci, i když nechápu proč, protože mniši oblékají v Barmě hnědočervená roucha. Oranžová, tedy asi připomínající šafrán, nosí v sousedním Thajsku, odkud zahraniční korespondenti možná události popisovali). Mniši v Rangúnu si vynutili také přístup k vile Aun Schan Su Ťij, která s nimi krátce promluvila přes bránu. Junta opět zasáhla s bezohlednou krutostí, přestože někteří její členové použití násilí odmítali. Mnoho mnichů skončilo ve vězení, bylo mučeno a popraveno. Svými osobními oběťmi a hrdinstvím si získali další respekt obyvatelstva.
K největšímu selháním vojenské vlády došlo o rok později, kdy Barmu zasáhl ničivý cyklón Nargis. 130 000 lidí zahynulo okamžitě, další desetitisíce zemřely hladem na dehydrataci a šířící se nemoci v následujících dnech, kdy generálové nepovolili zahraniční pomoc a sami žádnou nezorganizovali.
V listopadu 2010 se skutečně konaly volby, ohlášené dva roky před tím. NLD, strana Su Ťij, je bojkotovala, hovořilo se o volebních podvodech a ovlivňování voličů a navíc celá čtvrtina křesel v parlamentu byla předem vyhrazena pro nevolené zástupce junty. Pozitivní bylo, že den po volbách byla Aun Schan Su Ťij propuštěna z domácího vězení, tentokrát již natrvalo. Poprvé po deseti letech se setkala se synem Kimem, který ji navštívil v Barmě a po telefonátu s prezidentem USA Obamou přiletěla do Rangúnu ministryně zahraničí Hillary Clintonová, což byla první návštěva tohoto druhu od roku 1955. Následoval thajský premiér jako první vůdce cizí země a řada dalších. Ledy se pohnuly, když se premiérem stal umírněný (generál) Thein Sein. Vláda přistoupila k řadě zásadních reforem, byly přijaty protikorupční zákony, propuštěny stovky politických vězňů a uvolněna cenzura tisku. Následovaly politické změny, což se projevilo v doplňovacích volbách v roce 2012, kdy se Su Ťij stala poslankyní parlamentu. Když ale prohlásila, že hodlá kandidovat v prezidentských volbách 2015, byla vložena do ústavy klauzule, která znemožňuje zvolení kandidáta, jehož příbuzní mají britské občanství. Byl namířen zřetelně proti Aun Schan Su Ťij , jejíž synové mají britské pasy.
Ve volbách v roce 2015 slavila rozhodující vítězství NLD. Aun Schan Su Ťij se stala ministryní zahraničí, ministryní vzdělání a státní poradkyní. Netajila se však tím, že hodlá vykonávat fukci skutečné hlavy státu a prezident, její bývalý lékař, jí tuto výměnu rolí také umožňuje. Brzy poté došlo k pozvání čínského, kanadského a australského ministra zahraničí a dalších cizích představitelů. Su Ťij se stala skutečnou politickou hvězdou, kterou všichni přirovnávali k Nelsonu Mandelovi. Hned po volbách vytvořila komisi pro Rakhinský stát, která měla pracovat na řešení konfliktu s muslimskými Rohingy. Přesto v roce 2016 a naposledy v srpnu 2017 došlo k zásahu armády v Rakhinském státě. Su Ťij poté odřekla účast na jednání Valného shromáždění OSN, kde měla hovořit právě o otázce Rohingů a také plánovanou návštěvu České republiky v říjnu tohoto roku.
Je nutné říci, že i když je Su Ťij v Barmě nesmírně populární, existuje také řada jejích kritiků. Pozitivní vlastnosti, které jí přinesly obdiv prostých lidí, jako je odvaha a vytrvalost, vykládají jako aroganci a nedostatek flexibility, vyčítají jí, že se nedokáže podělit o moc a nevychovává žádné nástupce. Mnohým lidem vadí její přílišná ochota odpustit představitelům junty a spolupracovat s generály a jejich ekonomickými spojenci. Kritizují, že podporovala v minulosti sankce proti Barmě, což zemi naprosto izolovalo a zpomalilo demokratizační proces. Největším problémem je v současnosti její mlčení k otázce menšin, nejen Rohingů, ale také Šanů a Kačinů. Nikdo jí ale nahlas či věřejně neodporuje a bývalý disident a dlouholetý vězeň Win Tin to komentoval slovy: „Barmánci jsou po desetiletích vlády vojenské junty a „vymývání mozků“ jako stádo ovcí. Odvykli si říci nahlas svůj názor a každý jen čeká, až promluví Lady.“
Její pozice je přes podporu obyvatelstva vratká, jak jsem zmínila v předchozím příspěvku a nezbývá než čekat, jak se situace vyvine. Vůbec to nedokážu odhadnout, protože Aun Schan Su Ťij má svoji hlavu. Na setkání asijských a evropských politiků v Neipyitu, které se konalo minulý týden, pro některé ministry zahraničí velkých evropských států, kteří se s ní chtěli setkat, prostě neměla čas.
 |
| Aun Schan Su Ťij na setkání s diplomaty |
 |
| Všeobecná nemocnice v Rangúnu, dějiště masakru studentů v březnu 1988 |
 |
| Brána vily v Univerzitní ulici č. 54, kde ASSK strávila 15 let v domácím vězení |
 |
| První veřejné vyjádření k událostem v Rakhinském státě |
 |
| Populární kalendáře s ASSK v tržnici v Rangúnu. Co měsíc, to jiný oděv. Muž v uniformě je generál Aun Schan |
 |
| Výstava rukodělných výrobků v Lidovém parku v Rangúnu |
