Začátek byl každopádně prostý: krátce před naším stěhováním do Asie jsem v německém televizním programu objevila právě natočený rakousko-německý film, který sliboval pravdivý příběh, lásku a drama, to vše v kulisách Barmy přelomu 50. a 60. let. Zdálo se mi, že mě nemohlo potkat nic lepšího, protože kromě klasických cestopisných vysílání, která se podobají jako vejce vejci, žádný takový film, kromě již zmíněné "The Lady" od francouzského režiséra Luca Bessona neznám. A příběh to byl skutečně dojemně strhující, stejně jako historicky zajímavý: mladá studentka Inge, dcera lesníka z rakouské alpské vesničky, získává počátkem 50. let Fulbrightovo stipendium a odchází studovat na univerzitu v Coloradu v USA. Tam se zamiluje do barmského studenta hornické fakulty, přijímá jeho nabídku k sňatku a odjíždí s ním do jeho vlasti. Když se loď blíží do Rangúnu (ve filmu je to spíš mix Mandalaje a Baganu), vidí množství malých, slavnostně vyzdobených plavidel a lidí, kteří se chystají uvítat nějakou významnou osobnost. V tu chvíli jí její manžel prozradí, že je dědičným princem a také panovníkem knížectví Hsipaw v Šanském státě a ona jako jeho manželka získá titul Nebeská princezna. Zní to asi jako scénář k typicky úděsnému německému romantickému filmu, ale nejspíš to bude pravda. Scénu popisuje Inge Sargent ve své knize "Soumrak nad Barmou, Můj život jako princezna Šanů", která vyšla v angličtině a v němčině. Inge se se svým manželem skutečně nastěhovala do jeho sídla ve městě Hsipaw v Šanském státě, byla velmi oblíbená stejně jako její manžel, který měl nebývale pokrokové názory a snažil se modernizovat zaostalé poměry a skutečně zlepšovat život rolníků, kteří sice obhospodařovali půdu, ale nepatřila jim a odváděli za to princi poplatky. Narodily se jim dvě dcery, Inge mluvila barmsky i šansky, ale politické poměry se stále zhoršovaly, zejména když se po vojenském puči dostal k moci generál Ne Win.
Šanský stát měl vždycky v rámci barmského státu výjimečné postavení. Ve 13. století dobyli Šanové Bagan spolu s Thajci, se kterými jsou si blízcí jak kulturně, tak i jazykově. Až do 16. století pak vládli dnešnímu Myanmaru z království v Avě a Sagaingu. Ta se pak rozpadla na více než 30 malých státečků, které podléhaly Barmáncům a platily jim tribut. Po roce 1887, kdy Barmu dobyli Britové, si šanská knížata nebo princové ponechali svoji moc a v roce 1922 dokonce vytvořili federativní stát s centrem ve městě Taunggyi. Po odchodu Britů a v průběhu vyjednávání o samostatnosti o podobě nové Barmy souhlasili na konferenci v Panglongu v roce 1947 s tím, že se stanou její součástí, avšak s právem, po deseti letech případně ze společného státu vystoupit. Toto právo jim bylo po uplynulých deseti letech nejen upřeno, ale jejich knížata byla zbavena navíc moci. Po puči v roce 1962 obsadila barmská armáda jejich území a političtí vůdcové Šanů byli uvězněni a popravováni.
Politicky aktivní byl i manžel Inge, Sao Kya Seng, princ z Hsipaw a když se vydal na jednání s dalšími šanskými vůdci do hlavního města bývalé federace, byl tam zatčen. Z místa, kde byl uvězněn, se mu ještě podařilo po jednom z vojáků poslat dva krátké dopisy své ženě a poté se po něm slehla země. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jak skončil a vláda jeho rodině až dodnes neodpověděla na každoročně opakovanou otázku, co se s ním stalo. Inge s oběma malými dcerami byla nejprve držena v domácím vězení, poté se jim podařilo opustit zemi a vrátila se s nimi do rodného Rakouska. Odtud odjela do USA, kde působila jako učitelka němčiny.
Cílem mé cesty bylo právě městečko Hsipaw, kam jsem se vydala z rozpáleného Mandalaj. Už po hodině cesty se každý turista může nadechnout příjemně svěžího a v noci vysloveně chladného vzduchu v horském Pyin U Lwinu, což je město, které si kolonialisté vybudovali právě za tímto účelem. Na Srí Lance vznikla podobně výstavná Nuwara Elia a obě měla společné jmenovatele: výstavnost, honosnost, kluby a hotely, pěstování čaje či kávy, golf, botanickou zahradu, klid a dnes poněkud sešlý šarm bývalého slavného období. Z Mandalaj tudy vede železnice až do města Lashia a vyplatí se s ní alespoň kousek popojet a dopřát si jízdu přes viadukt Gokteik. Už sama cesta barmským vlakem je přece jen dobrodružství, obzvláště nedostane-li se na člověka jízdenka do vyšší třídy. Sedí tak s nohama na dřevěných lavicích, protože na zemi pro četné pytle s různým zbožím stejně není místo a prohání se tam vesele a nerušeně sametově šedí hlodavci. Oním přitažlivým místem na trase vlaku je údolí Gokteik, přes které vede železný, obloukovitý most, nejslavnější v Barmě. V roce 1899 o jeho stavbě rozhodli Britové a zakázku dostala americká firma Pennsylvania and Maryland Bridge Construction. Je 800 m dlouhý, 101 metrů vysoký a v době svého otevření byl druhý největší na světě. Zatímco dřív byl přísně střežen ozbrojenými vojáky a fotit bylo zakázáno, dnes strojvedoucí před viaduktem zastaví, počká, až si všichni vystoupí, dosyta si vše nafotí a pak se dá se do pomalé a kodrcavé jízdy přes dechberoucí hloubku pod sebou.
Po příjezdu do Hsipaw, padesátitisícového ospalého a prašného městečka, kde pozornost upoutá anglická věž s hodinami nebo velký čínský hřbitov, jsem se hned vydala k Šanskému paláci. Nevedou tam žádné ukazatele, ale byl vyznačen na malé mapce, kterou jsem dostala v hotelu. Na severním kraji města jsem objevila spíš nenápadnou železnou bránu, která nebyla zamčena a protože jsem věděla, že po čtvrté hodině je možné palác navštívit, vstoupila jsem dovnitř. V zarostlé zahradě mezi polorozpadlými dřevěnými stavbami a velkým nepoužívaným bazénem se objevila spíš než palác velká vila, poměrně udržovaná, která byla podle mých informací postavena v roce 1924. Poté, co Inge Hsipaw opustila, nastěhovali se tam příbuzní rodiny, kterým se i v dobách vojenské diktatury dařilo dům udržovat přes jeho velikost v dobrém stavu. Přijala nás starší dáma, manželka synovce nezvěstného prince, usadila nás v přízemní hale, která je plná fotografií a malých vzpomínek na rodinu a anglicky a důstojně odpovídala na všechny mé otázky. Moji čeští kamarádi, kteří mě doprovázeli, byli poněkud ztraceni, protože tuto historii neznali. Věděla jsem, že návštěvy domu jsou neoficiální, dnes je stát tiše toleruje, ale za vojenského režimu byly zakázány. Sám synovec zmizelého prince Sao Kya Senga, který je aktivním zakládajícím členem Šanské národní ligy pro demokracii, byl v roce 2005 poslán na 93 let do vězení. Dozvěděla jsem se, že Inge, které je nyní 86 let, žije stále v USA, kde se znovu vdala a Hsipaw ani Barmu od té doby, což je víc než 50 let, nikdy nenavštívila. V cizině podporuje barmské uprchlíky a studenty a spolu s dcerami dále každý rok žádá vládu o vysvětlení, co se stalo s jejím manželem.
Když bylo Šanskému státu upřeno právo se svobodně rozhodnout, zda vystoupí z Barmského svazu, začala se množit ozbrojená střetnutí. Generál Ne Win zdůvodnil svůj puč právě úsilím o zabránění rozpadu státu a jeho armáda obsadila šanská území. Boje pokračovaly a měly i v 90. letech za následek masová vyhánění, nucená přesidlování a ničení polí místních zemědělců. Ještě před několika málo lety sem žádný cizinec nesměl a to právě kvůli bojům barmské armády s místními rebely, kteří jsou organizováni do mnoha ozbrojených skupin, mezi nimi Armádou Šanského státu, rozdělenou na jižní a severní křídlo.
Šanský stát tvoří čtvrtinu plochy Barmy a je to nejhornatější část země. Sousedí na severu s Čínou, na východě s Laosem a na jihu s Thajskem. Obyvatelé, kterých je kolem 6 milionů, žijí v příjemné nadmořské výšce kolem 1000 metrů, kde se daří zejména zelenině. Turistovi, který se příliš nezajímá o politické dění, se tu naskýtá pohled na půvabnou krajinu jak z pohlednic, rozkvetlou a zvlněnou. Mimořádně populární je jižní část kolem jezera Inle, údajně jednoho z nejkrásnějších v Asii. Jezero je dlouhé 22 kilometrů a široké 5 kilometrů, obklopené horami. Podstatně méně navštěvovaný je sever, i když je to ráj pro milovníky přírody a pěších několikadenních túr. S žádnými boji tu návštěvník do kontaktu nepřijde a ani to neočekává. Mně po půl roce pobytu v zemi ani nepřišlo na mysl, že bych po zkušenostech s Tamilskými tygry na Srí Lance či konfliktu na Pobřeží slonoviny ještě někdy chtěla nebo měla vůbec potkat někoho, kdo je ozbrojený a navíc připravený zbraň použít.
Spolu s českou kamarádkou jsme si v hotelu v Hsipaw vybraly dvoudenní putování, naši kamarádi se rozhodli pro delší variantu. Popis uváděl, že se jedná o těžký horský trek, kde budeme první den procházet šanskými vesnicemi, seznamovat se s místní květenou a zvířenou, až dorazíme do vesnice palaungské menšiny, kde dostaneme oběd a odpočineme si. Odpoledne mělo být zasvěceno několikahodinové chůzi džunglí, která měla končit opět ve vesnici, kde jsme měly přenocovat v soukromém domě.
Začátek byl idylický, i když stoupání do kopců kruté, ale v sedmičlenné mezinárodní anglicko-francouzsko-české skupině jsme se naštěstí dobře sešli a při rozhovorech se kopce lépe překonávaly. Náš průvodce byl asi pětatřicetiletý Šan, který studoval podle svých slov ekonomii, ale špatná škola v Lashiu mu kromě papíru nic nedala a tak se živil prováděním cizinců po horách. Mluvil dobře anglicky, mluvil evidentně rád a jeho informace a postřehy o přírodě, pěstovaných plodinách, jejich využití i každodenní realitě byly zajímavé. Přestože Šanský stát nepatří mezi nejchudší části Barmy, byly domy a cesty, schůdné jen v suchém období, velice skromné. Podle jeho vyprávění byl v jednotlivých vesnicích, které ze svých cest dobře znal, největší autoritou hlavní mnich z místního kláštera. V každé vesnici většinou nějaký byl. Bylo vidět, že je nepochybující věřící, přesto s rozhořčením popsal nedávnou událost, kdy onemocněla dvacetiletá svobodná sestra majitele jednoho z bohatších domů, kde ubytovával turisty. Do nemocnice v Lashiu to bylo daleko, cesty kvůli dešti neschůdné, dívka údajně velmi trpěla a rodina se tedy otázala mnicha, zda se ji tam má pokusit dopravit. Ten údajně řekl, že jejím údělem je umřít a její léčení nemá smysl. Rodina poslechla a nechala ji několik měsíců bojovat se smrtí. Další smutný, i když ne tragický ženský příběh jsem se dozvěděla u jednoduché osaměle stojící stavby, což byla škola v jedné z obcí. Vyšla z ní pohledná mladá žena a odjela po prašné cestě na motorce s místním mladíkem. Podle našeho průvodce to byla učitelka, kterou sem poslaly barmské úřady z většího města proti její vůli, protože do odlehlých vesnic nikdo nechce a která se odtud již podle něj nikdy nedostane. Také lékařů je neúměrně málo a proto jsou ke studiu mediciny, kam se dá v Barmě hlásit a zkusit přijímací zkoušku jen jednou, přednostně bráni šanští studenti za mírnějších podmínek. Přesto nebo právě proto je kvalita lékařské péče velmi nízká a nemocnice v Lashiu má špatnou pověst, kde se bez peněz nikdo pomoci nedovolá.
Přesto jsem nejvíce zpozorněla, když nám cestu v jedné z vesnic zastoupil mladík, snad ani ne dvacetiletý, se samopalem kolem krku a nařídil nesmlouvavě použít postranní pěšinu. Po obědě v dřevěném domě, který patřil k nejvýstavnějším ve vesnici a kde jsem si představila, jak se asi žilo na českém venkově mezi světovými válkami, jsme se ponořili do džungle. Cestička byla úzká, velmi strmá a šli jsme z kopce do kopce. Průvodce nám tu a tam ukázal vyhaslé ohniště s poznámkou, že zde evidentně nocovala "jejich armáda". K večeru jsme vyčerpaní vyšli z vlhkého lesa a blížili se k většímu domu v další, poměrně velké vesnici. Průvodce najednou znervózněl, nařídil nám schovat mobilní telefony, které zde stejně neměly žádný signál a také fotoaparáty a řekl, že situace je poněkud výjimečná, protože je zde "návštěva". Že nejde o tetičku z Ameriky jsem pochopila, když z domu vyšli muži ve vojenských uniformách, řekla bych maskáčích a se samopaly, které mířily na naši skupinku. Měli výrazně čínské rysy, tmavé brýle a netvářili se nikterak přátelsky. Vešli jsme do velké a tmavé místnosti v domě, kde bylo několik desítek mužů různého věku v oblacích cigaretového kouře. Museli jsme si okamžitě sednout těsně vedle sebe k malému kulatému stolku na nízké židličky. Průvodce začal nervózně mluvit a mluvit, evidentně aby nás zabavil, kolem nás postávali muži a sledovali nejspíš, zda nás nenapadá vytáhnout telefon. Na dotaz po toaletě jsme byli odkázani na pozdější dobu. Všimla jsem si dalších postav v uniformách, které něco vyprávěly zamlklým vesničanům. Celá podivná situace trvala asi hodinu, poté se uniformovaní návštěvníci zvedli, obklopili je ti se samopaly, ostře si nás znovu prohlédli a odešli do tmy. Průvodce znatelně vydechl a konečně nám vysvětlil, že to byli velitelé "jejich armády", tedy jak mi konečně došlo, armády rebelů, která bojuje proti regulérní barmské armádě. Velitelé přišli vesničanům vysvětlit své plány, ale podrobnosti jsme se samozřejmě nedozvěděli. Mně zcela stačilo, že jsem se na nevinném treku opět setkala s rebely, dokonce s jejich veliteli, protože mi už jednou v životě, v africkém Abidjanu útoky a boje rebelů připravily nejhorší chvíle života. Také ostatní účastníci treku byli jako zmrazeni a přestože jsme se těšili na sprchu, kterou zde představovala dřevěná bouda s lavorem vody a hrnkem na polévání, většina z nás raději padla na připravené rohože, tak jak byla a snažila se usnout a na vše zapomenout.
Druhý den na rozdíl od prvního už tak optimisticky nezačal a ráno jsme mlčky vyrazili do zamlžené džungle. Postupovali jsme za sebou po úzké pěšině a najednou jsme uprostřed lesa spatřili na mýtince stádo buvolů. Jsou to obrovská zvířata, která mohou být nebezpečná, ale tahle pokojně polehávala a já jsem je začala fotit. Přidala se ke mně mladá Francouzka a naše skupina bez povšimnutí pokračovala v chůzi. Blesklo mi hlavou, že ji snadno doženeme po cestě před námi. Když jsme obě nadělaly dostatečné množství snímků, chtěly jsme pokračovat v cestě, ale zjistily jsme, že zdánlivých stezek je více a my nevíme kudy. Po pár metrech každá končila. Rozhodly jsme s tedy zkusit jít každá jednou z těch zdánlivě větších a dát si vědět, zda je to správně. To je sice taktika dobrá možná tak pro Václavské náměstí, ale rozhodně ne pro hluboký les v horách. Ušla jsem několik desítek metrů a moje stezka se vypařila. Několikrát jsem se otočila a neviděla nic, než zelené moře větví nad sebou a neproniknutelný les. Vzala jsem telefon, ale neměl žádný signál. Propadla jsem panice, protože mi bylo jasné, že pokud se ztratím, v šanských horách mě nikdy nikdo nenajde a barmská vláda či armáda určitě žádný pátrací tým nepošle. Najdou mě maximálně rebelové a je otázka, zda by to bylo k mému prospěchu. Přestože mi zoufalství svíralo celé tělo, napadlo mě, že buvoly snad najdu a ti se buď večer vrátí někam k lidem nebo si pro ně někdo přijde. Sebrala jsem se, zapojila mozek a našla cestu zpět na mýtinku. Když jsem uviděla červenou bundu francouzské spolucestovatelky, málem jsem jí padla kolem krku. Náš další osud vzala do rukou moje česká kamarádka, která šla jako druhá hned za průvodcem skupinky, sunoucí se vpřed husím pochodem a proto si hned nevšimla, že chybím. Když ji napadlo se ohlédnout a neviděla mě, všechny zastavila a žádala Šana, aby se pro nás vrátil. Ten odmítal s tím, že druhý den (!) bude lesem procházet další skupina, která nás vezme s sebou. To ji rozzlobilo natolik, že ho rezolutně donutila, aby se pro nás vrátil a tak jsme ho nedaleko od buvolí mýtiny také potkaly. Nemusím asi říkat, že po této zkušenosti jsem se už nevzdálila ani na krok a zbytek treku proběhl podle plánu.
Jak jsem již zmínila, běžný turista se s temnou stránkou zdánlivě idylického a malebného Šanského státu nesetká. Pokud nemá tu smůlu jako já, fakt, že se zde stále bojuje a při odvetných akcích barmské armády, zejména v pohraničních oblastech, jsou vypalovány celé vesnice, mu ani nepřijde na mysl. A do zmíněných regionů nejspíš nebude moci vstoupit, aby neviděl, co nemá. Čeho by si ale všimnout mohl, jsou velká pole máku, která slouží rolníkům k výrobě surového opia a poté heroinu. Smutným faktem je, že Barma je hned za Afganistánem druhým největším výrobcem opiátů. Také ve výrobě syntetických drog se dostává na světovou špičku. Většina produkce míří doThajska a Číny, ale i v samotné zemi konzumace stoupá. V Šanském státě to jsou zejména mladí, kteří jsou závislí na jabě, syntetické droze. Říká se, že sama barmská vojenská diktatura podporovala produkci a konzumaci drog, aby zlomila hrdost a odpor Šanů, že to byla plánovaná a promyšlená taktika, jak je oslabit.
Armáda má evidentně vliv ve všech možných oblastech života. Před rokem a půl bylo ohlášeno, že na filmovém festivalu v Rangúnu bude promítán zmíněný film "Soumrak nad Barmou" o posledním panovnickém páru knížectví Hsipaw. K tomu ale nakonec nedošlo, protože film byl v poslední chvíli stažen a zakázán se zdůvodněním, že ve špatném světle ukazuje barmskou armádu. Nevím, jestli měli cenzoři na mysli scény, kde vojáci vraždí šanské vesničany a znásilňují jejich ženy anebo vydařené zobrazení generála Ne Wina, když se radí o každém svém kroku s astrology anebo v záchvatu vzteku na veřejnosti do krve zbije evropského obchodníka. V zemi, která proklamuje nástup demokracie, by byl podobný zákaz neobvyklý krok, kdyby nebylo jasné, kdo za ním stojí a kdo vlastně rozhoduje. Každý to ale nevidí tak kriticky, jak se ukázalo, protože sousední Thajsko, kde je u moci vojenská junta, film solidárně zakázalo také.
 | ||||
| Viadukt Gokteik |
 |
| Palác vládců v Hsipaw |
 |
| Krajina v severní části Šanského státu |
 |
| Vesnická domobrana |
 |
| V šanské domácnosti |
 |
| Mýtina s buvoly |
