Přímým okamžitým podnětem k napsání tohoto příspěvku však byl pohled na krabičku léku Fugacar, který mám právě na stole před sebou. Obsahuje jednu jedinou tabletu, kterou stačí vzít jednou za rok. Na krabičce je vyobrazeno pět různých druhů červů nebo spíš parazitů, od kterých si člověk spolknutím této tabletky může pomoci. V našich zeměpisných podmínkách mají s podobným procesem, zvaným jednoduše odčervení, zkušenost chovatelé domácích mazlíčků. Poté, co mi toto jednoduché opatření znovu důrazně připomenul jeden z mála, konkrétně tří, západních lékařů, kteří v Rangúnu působí, jsem zakoupila v lékárně v místního supermarketu krabičku pro sebe i pro manžela a odčervili jsme se. Výsledek byl v praxi nijaký, pocit samozřejmě uspokojivý. Přestože jsem tuto proceduru znala už z pobytů na Srí Lance i v Africe, tříletý pobyt v Evropě mě nějak ukolébal a zbavil ostražitosti. Ta je ovšem v Barmě, co se týče zdraví, víc než kdekoliv jinde na místě.
Důvody jsou pro to dva. Tím prvním je široké spektrum nemocí, se kterými se lze v Barmě nepříjemně intimně setkat a tím druhým katastrofální stav místního zdravotnictví. Výstižně to shrnul firemní lékař, ke kterému nás poslal před dvěma lety manželův zaměstnavatel, když se rozhodoval, zda jsme způsobilí k pobytu v této zemi: "Ježíšmarjá, Barma. Krásná země, ale je tam všechno a bez problémů tam na to umřete." To nebylo příliš povzbudivé, zejména při vzpomínce na to, že manžel už měl jednou velmi namále, dá-li se takto nazvat pobyt na intenzivní stanici západoafrické nemocnice ve stavu kómatu. Způsobila ho tehdy malárie a ta je v Barmě bohužel k mání také. Celkově na mě působil výčet nemocí, kterými je tu možné onemocnět, jako atlas chorob. O některých jsem nikdy neslyšela. Tomu také odpovídala opatření, kterými jsme prošli, tedy zevrubnými prohlídkami a testy a pak několikastupňovým očkováním. To zahrnovalo žloutenku, vzteklinu, meningokovou meningitidu, japonskou encefalitidu a břišní tyfus. Dále jsme byli vybaveni univerzální radou: vzít si s sebou všechny možné léky a při vážnějším onemocnění či zranění okamžitě sednout do letadla, odletět do Bangkoku a vyhledat tam lékařskou pomoc.
Velkou skupinu onemocnění způsobují svým bodnutím komáři. Sem patří obávaná malárie, která se naštěstí nevyskytuje v Rangúnu a ani ve druhém největším městě Mandalaj, stejně jako v místech nad 1 000 metrů nadmořské výšky. Musím říci, že jsem se zatím nesetkala s nikým, kdo tady malárii měl, na rozdíl od druhé noční můry, kterou je dengue horečka. Nejčastěji hrozí v období monzunových dešťů, tedy od června do října, kdy se daří komárům nejlépe. Je velmi zrádná, protože na ni neexistují léky, léčí se pouze symptomy. Projevuje se horečkou, bolestmi hlavy a svalů, v horším případě vnitřním krvácením a poruchami oběhového systému. Jedinou možností je odpočívat a brát léky s paracetamolem, ne aspirin, který zvyšuje nebezpečí krvácení. V praxi se z mé zkušenosti nemoc pozná nejlépe tak, že nemocný "zčervená", na těle se mu objeví totiž vyrážka a krevní podlitiny, které se časem změní v červeno-černé skvrny. Jak mi svůj stav popsal manžel, který dengue horečkou prošel dvakrát v Kolombu na Srí Lance, cítil se, jako by mu někdo vyprázdnil hlavu a rozdrtil kosti i klouby, zatímco zarudlá kůže nesnesitelně svědila. Dva jeho kolegové skončili s infúzemi v nemocnici, za našeho pobytu se objevily bohužel také případy úmrtí. Velkou zátěží je i doba rekonvalescence, protože trvá dlouhé měsíce, než se pacient dostane opět do formy.
Stejně jako malárie a dengue, kterým se oběma mimochodem lidově říká "lamači kostí" podle toho, jak se nemocný cítí, se přenáší i japonská encefalitida, která je naštěstí rozšířená jen ve venkovských oblastech. I ta může však skončit smrtí. Aby to nebylo jednoduché, malárii šíří komáři, kteří útočí v noci, zatímco dengue horečku roznášejí ve dne. Nejlepší ochranou je světlý oděv s dlouhými rukávy a nohavicemi a ošetření repelentem. Mnoho lidí používá při spaní moskytiéry, to zejména v případě, že nemají v oknech ochranné sítě. Moskytiéra tak není jen romantickým doplňkem, ale při pobytu v jednodušších ubytovacích zařízeních nebo třeba při meditaci v klášteře může být vysloveně záchranou. Nikdy se nemohu zbavit zlomyslného uspokojení, když zuřící komáři agresivně krouží kolem moskytiéry, přitahováni dechem člověka a nemohou se k němu dostat. Přesto se mi zdá, že jsem v opatrnosti vůči komárům poněkud polevila, protože po pobytu v Africe a tamním neustálém ohrožení cerebrální malárií, životu nebezpečnou formou, která zasahuje mozek, se mi už nic nezdá natolik strašné. To není nejlepší postoj, ale expati, tedy lidé žijící v cizině, by ho nejspíš označili jako "verbuscht", jak by se někdy dal označit stav lidí, kteří dlouho žili v rozvojových zemích a disponují širokým spektrem neobvyklých zážitků a zkušeností.
K tomu také patří neomylný instinkt zaznamenat a v letu chytit jakéhokoliv komára, který se objeví v blízkosti. To je pak většinou vtipné při oficiálních příležitostech, třeba při recepcích, které se konají venku. Všichni hosté, mající zkušenost z tropických rozvojových zemí, se dostaví nastříkáni roztodivnými, ne příliš dobře vonícími protikomářími přípravky a zkušeným hmatem jsou schopni zneškodnit komára, který by je mohl nakazit, bez ohledu na důstojnost akce. Této situaci se snaží hostitel většinou předejít. Z tohoto důvodu jsem v lednu, kdy jsme na zahradě pořádali párty pro větší množství hostů, objednala místní firmu. Její pracovníci se objevili v ochranných oděvech, připomínajících protichemickou jednotku a skutečně na celé odpoledne zahalili dům, zahradu i stromy jedovatou mlhou. Efekt vydržel několik dnů, hosté byli spokojeni, nevýhodou pro nás bylo, že se do domu stáhli mraveci všech velikostí. Pokud člověk bydlí v Rangúnu v hotelu či bytovém komplexu, tyto starosti nemá, protože tzv. "pest control" provádí správce objektu pravidelně, většinou jednou týdně. Této myšlence se bráním, protože se nejedná o nejzdravější opatření, i když v Asii velmi populární a běžné.
Do další skupiny by se daly zařadit nemoci, které se šíří kontaminovanými potravinami a vodou, tedy žloutenku a také tyfus a choleru. Poslední jmenovaná nemoc ve mě vždycky vyvolávala pouze vzpomínky na knihu Láska za časů cholery, než jsem si začala plánovat svoji první cestu po Barmě. Protože bylo období dešťů, neměla vést daleko, jen do 270 km vzdáleného města Pyay (vyslovuje se jako "pí"), v 5.-9. století královského sídelního města. Několik dní před odjezdem však místní média začala zveřejňovat zprávy o epidemii cholery, která vypukla právě v Pyay a tak bylo zřejmé, že nejde jen o literární fikci. Po počátečním překvapení jsem po zralé úvaze cestu odložila. Do stejně "historické" kategorie nemocí pro mě patří úplavice. Podle všeobecných informací je to dnes skutečně poměrně vzácné průjmové onemocnění, které postihuje střeva. Dříve se vyskytovalo často, hlavně v kolektivech vojáků nebo zajateckých táborech, kde nebyly potraviny a voda dostatečně zpracované. V Barmě je však stále možné se s úplavicí blíže seznámit.
Ale nejběžnějším onemocněním během pobytu v zemi je pro většinu zahraničních turistů i cizinců zde žijících důvěrně známý průjem, který se většinou vyskytuje v mírné formě především po příjezdu, než si žaludek a celý trávicí systém zvykne na nezvyklé jídlo a pití. Někdy ho doprovázejí žaludeční křeče a zvracení, což je jasný indikátor otravy potravou. Záleží samozřejmě na citlivosti každého jedince. Přestože si myslím, že jsem po pobytech v mnoha podobných zemích vcelku otrlá, byla Barma pro mě první zemí, která můj trávicí systém skutečně "dostala". Na vině je katastrofální stav hygienických podmínek, za kterých se transportují, skladují a prodávají potraviny, teplo a také místní kuchyně, která neasiatům většinou nesvědčí. Proto většinou trnu, když vidím či slyším turisty, kteří se těší na tzv. street food, tedy cenově výhodné pokrmy, prodávané v Asii běžně na ulici. Přestože v Thajsku, Vietnamu či Malajsii může jít skutečně o kulinářský zážitek, v Barmě se nic podobného nedoporučuje. Hygienické podmínky jsou nedostačující, voda může být kontaminovaná a navíc barmská kuchyně používá velké množství tuku, což každý cizinec nesnese. To má praktické důvody, protože při dlouhém přechovávání pokrmu venku ho chrání právě vrstva oleje na povrchu.
Nebezpečné nejsou jen jednoduché stravovny, ale i známé a "bezpečné" restaurace. Nedávno Rangúnem proběhla zpráva, že po návštěvě jedné z těch nejlepších ve městě, L´Opery, onemocněla celá skupina hostů, kteří museli být letecky dopraveni do nemocnice v Bangkoku. Podobné informace, tedy kdo po návštěvě které restaurace onemocněl, patří již k místnímu folklóru a člověk zjistí, že si není jistý téměř nikde. Pokud chce tedy občas jíst mimo domov, musí vzít na vědomí, že ho mohou čekat problémy. Já jsem si prošla jak obvyklým střevním onemocněním, kvůli kterému jsem musela vyhledat lékaře, tak vážnějším zánětem žaludeční sliznice, od kterého mi pomohl až pobyt doma v Čechách, známé vařené jídlo a žádné gastronomické excesy. Od té doby jsem velmi opatrná a největší obavy mám logicky o naše návštěvníky. Přes veškerou ostražitost naše poslední návštěva, kamarádi z Prahy, které jsem vzala do cizinci hojně navštěvované restaurace Monsoon, strávila po tamním obědě poslední dny v blízkosti toalety, s toustovým chlebem a colou a oddechla si až při mezipřistání v Dubaji...
I když je člověk milovníkem zvířat, může mu setkání s nimi přinést nepříjemné následky. Asie totiž platí za kontinent s nejčastějším onemocněním vzteklinou. Přenáší ho většinou toulaví psi a kočky, kterých jsou v Rangúnu plné ulice a stejně tak po celé zemi. Stejně nebezpečné jsou i opice, rozmazlené turisty, kteří je krmí a pokud to nemají v úmyslu, dokáží být opice nečekaně agresivní.
Další nebezpečí představují jedovatí hadi, kterých je v Barmě, stejně opět jako ve většině zemí jihovýchodní Asie nepřeberné množství druhů. Výhodou je, že mají většinou ze člověka větší strach než on z nich. Dobrým opatřením je na venkově či i v městské přírodě pevná obuv, dupání, v noci baterka a opatrnost. Nebezpečná situace nastane, když se had zatoulá do domu a ukryje se ve skříni či zásuvce, kam pak člověk důvěřivě sáhne. Nejnepříjemnější setkání s hadem jsem zažila při meditačním pobytu v klášteře, který se nacházel mimo městskou civilizaci. Když jsem si chtěla umýt ruce v umyvadle, umístěném venku před domkem, kde jsem spala, objevila jsem na vedlejším stromě, na úrovni mé hlavy, hada, který právě chytil a snažil se pozřít žábu. Kdybych ho viděla v televizi či v knize, obdivovala bych jeho zeleno-červené zbarvení. Tady mě spíš vyděsila informace, že je prudce jedovatý a vodní. Bylo to v období dešťů, kdy byla voda po kotníky často úplně všude a podobní hadi se tam nejspíš volně pohybovali. Dostalo se mi doporučení, abych si při uštknutí zapamatovala aspoň tvar hlavy a nejlépe hada vyfotila, abych mohla dostat v případě, že se včas dostanu k lékaři, to správné sérum. Nemusím zdůrazňovat, že tato myšlenka mi koncentraci po zbytek meditace výrazně narušila.
Nedávno se však středem pozornosti stal známý, když se uvedl větou: "Tak si představte, že jsem měl mor". Protože byl živý a zdravý a neskončil na hřbitově v hromadném hrobě jako při středověké morové epidemii, bylo zřejmé, že situace se za staletí přece jen změnila. Poměrně málo častá nemoc, která je přenášena blechami z krys, není dnes díky antibiotikům žádný velký problém, pokud je včas rozpoznána a léčena.
A v tom je právě zásadní problém při pobytu v Barmě. Najít někoho, kdo by kvalifikovaně pomohl. Tedy lékaře či zdravotnické zařízení, tak jak jsme na to automaticky a rozmazleně zvyklí z naší domoviny. Kvalita zdravotní péče je v Barmě doslova tragická. Na vině jsou léta vojenské diktatury, která zdravotnictví, stejně jako školství zanedbávala. Chybí kvalifikovaní lékaři, vybavení a také povědomí o hygieně. Cizinec má možnost návštěvy několika soukromých klinik, na příklad pobočky bangkokské nemocnice Samitvej, kterou vede francouzský lékař anebo kliniky SOS, vedené Američanem. Ceny za ošetření jsou ovšem astronomické, platí se na místě a k složitějším úkonům chybí vybavení stejně jako lůžková část. Člověku pak zbývá jedině let do Bangkoku nebo místní nemocnice, což může být nebezpečné dobrodružství. Nejznámější rangúnská Všeobecná nemocnice, zvenku krásná koloniální budova, je uvnitř neuvěřitelně zanedbaná a špinavá a výjimkou není ani setkání s krysou. Stále mám před očima scénu z filmu "The Lady" o Aun Schan Su Ťij, ve kterém budoucí politická vůdkyně země přiletí z Londýna v roce 1988 ošetřovat nemocnou matku a večer uléhá na zem jejího pokoje ve Všeobecné nemocnici na typickou rohožku a zasněně se zahledí po skříň, kam právě zabíhají švábi. Mám pocit, že si francouzský režisér Luc Besonn musel tuto nemocnici prohlédnout osobně.
Také movití Barmánci se nechávají ošetřovat v zahraničí a místních zařízení, kterým by se dalo důvěřovat, je skutečně málo. O to víc je nepříjemných zkušeností, zejména mezi turisty nebo cizinci, kterým chybí zkušenosti. Nedávno si mladá praktikantka z evropské politické nadace poranila při chůzi v sandálech malíček na noze o rozbitý chodník. Když prst natekl a zmodral, rozhodla se jít do první nemocnice v blízkosti svého bydliště. Po komplikované debatě, protože personál nemluvil anglicky a ona barmsky, se dozvěděla, že prst je třeba amputovat. V tu chvíli přece jen zpozorněla a obrátila se na svého šéfa, který ji promptně dovezl na jmenovanou kliniku SOS. Přestože měla už otravu krve, tamní lékař ji vyléčil. O hodně hůře dopadl turista, který zemřel v jedné z rangúnských nemocnic. Ta byla sice vybavena velmi moderním přístrojem ze zahraničí, ale lékaři ho nesprávně použili a poranili mu při tom životně důležitý orgán, následkem čehož zemřel. O mnoho horší je ještě situace mimo velká města. Před několika měsíci přišla o život mladá americká turistka, která ve městě pagod Baganu spadla z jedné z nich. Šplhání po pagodách je kapitola sama pro sebe, tato dívka se však při pádu těžce zranila a v malém městě jí nikdo nedokázal pomoci. Jedinou možností přepravy bylo auto a sedmihodinová cesta po špatných silnicích do Mandalaj, kterou nepřežila. Další turistka, která se před týdnem zřítila z další tamní svatyně měla víc štěstí, protože spadla z "pouhých" tří metrů a poranění lebky nebylo naštěstí vážné.
Problém je také s léky. Je možné sice koupit všechny dostupné bez předpisu, ale také se při tom setkat s falešnými, prošlými anebo špatně skladovanými v horku a vlhku a napadenými plísní. Proto je dobré si přivézt zásoby ze zahraničí na celou dobu pobytu. Díky našim návštěvníkům mám pravidelný přísun a doma skutečnou apatyku.
Řekla bych, že pokud by si turisté byli vědomi věškerých zdravotních rizik v Barmě, asi by jich přijelo o hodně méně. Nepracovalo by tu ani mnoho cizinců z vyspělých zemí a už vůbec by nepřijeli s dětmi. Odpovědí na otázku, proč tomu tak není, může být poznámka na webových stránkách jednoho pražského zdravotnického zařízení, kde jsem se chtěla informovat o doporučeném očkování do Barmy. Bylo zde doslova napsáno: "Očkování je indikováno pro dobrodružné cesty." A dobrodružství s sebou často nese rizika a nebezpečí.
 |
| Prostředek na "odčervení" |
 |
| Prodej přírodních léků na ulici |
 |
| Léky v nákupním centru |
 |
| Tato nabídka nám byla doručena před několika dny. Přestože jsem si moc nepočetla, pochopila jsem: Zdravotní problém-letecká přeprava-jedna z nemocnic v Singapuru. A k tomu dárkový poukaz na přepravu po městě, ovšem jen jedním směrem... |
 |
| Pouliční jídlo v Rangúnu |
 |
 | ||
| Had, naštěstí zaměstnaný ulovenou žábou |
 |
| Toulaví psi časně ráno v blízkosti univerzity v Rangúnu |
