Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: dubna 2018

Stroj času v tomto případě není nutný, jen ohnivzdornost, protože teploty v barmské metropoli právě hravě dosahují čtyřiceti stupňů. Slunce nemilosrdně praží a spálí vše, co se mu vystavuje. Většina místních obyvatel se chrání deštníkem, což je způsob, který mi vyhovuje mnohem víc než pokrývky hlavy, ve kterých se člověk nezadržitelně potí a ochranné krémy, které se stejně za chvíli smísí s potem a stečou neznámo kam. Včera ale přišla silná bouřka s následným lijákem, což znamená, že k teplu se přidala vlhkost, ve které se nedá příliš dýchat. Ale zároveň znamená náznak a naději, že se blíží období monzunových dešťů a s nimi i nižších teplot.

Stará část Rangúnu z koloniálního období, dnes známá jako centrum (downtown), stále zůstává jádrem dnešního moderního města. Pokud si ji člověk chce pouze prohlédnout, je nejlepší tam vyrazit brzy po ránu, kdy není horko a ideálně v neděli, protože v tento den ulice nejsou zaplaveny nepřetržitým proudem aut, houkajících autobusů a chodníky přeplněné nekončícím proudem chodců, mezi kterými se dá občas jen s obtížemi procházet. Odměnou je jedinečné kouzlo jednoho z nejpozoruhodnějších koloniálních "skanzenů"Asie. Dlouhé období ekonomické stagnace a izolace od ostatního světa způsobily, že architektonické skvosty Rangúnu zůstaly z velké míry zachovány. Ten je tak dnes městem s největším počtem koloniálních budov v jihovýchodní Asii a můžeme si zde snadno představit, jak před šedesáti lety vypadal Singapur, Bangkok nebo Saigon. A co víc, s trochou dobré vůle a fantazie se tu dokonale dá vžít do atmosféry jednoho z nejkosmopolitnějších měst britského impéria, kde před sto lety jezdily tramvaje, ulice osvětlovaly plynové svítilny a telefonní servis byl na úrovni Londýna. Tramvaje i svítilny zmizely, mnoho staveb je pokrytých plísní, mechem a co hůře, v různém stadiu rozpadu, ale ještě jich je mnoho zachováno. Stále více se však bourá a historické domy nahrazují novostavby. A tak konkurují staré fasády proskleným průčelím bez ducha i fantazie, často v nepochopitelném slepenci. Mezi tím se bourají celé bloky a rostou velké hotely, bytové domy a obchodní centra. Na druhé straně probíhají také renovace a některé ze staveb se překvapivě zaskví v novém lesku. Pro důkladnou a životaschopnou sanaci však nejsou peníze.

Rangún je na barmské poměry vcelku nové město. Z velké části pochází z období vlády Britů, i když jeho kořeny sahají hluboko do počátků barmských dějin. V 11. století zde stála rybářská osada Dagon, kterou založili Monové, příslušníci etnika, které tehdy ovládalo celou jižní část dnešního státu. Osada byla známá úchvatnou Šweitigoumskou pagodou, ale zajímavá začala být až od konce 18. století, kdy byl na druhém břehu řeky zničen přístav Syriam (dnešní Thanlyin) a jeho pozici převzal právě Dagon, přejmenovaný na Rangún (což znamená "konec sporu" a myslí se tím spor mezi etnikem Barmánců a Monů). Ještě dvakrát ale podlehl zkáze, poprvé požáru a podruhé byl z velké části zničen Brity za druhé anglo-barmské války (1852-1853). Ti během ní obsadili deltu řeky Iravadi, města Rangún a Bago a spojením s již dříve dobytým bývalým Arakanským královstvím a pobřežními regiony vytvořili tzv. Dolní Barmu. Jejím centrem se stal právě Rangún.

Na místě chaotického sídliště, které se rozkládalo kolem několika pahorků a rozsáhlých bažin a bylo často sužováno záplavami, se Britové rozhodli vybudovat město, které by dokonale sloužilo potřebám vládnoucí elity. Dobyté území chápali jako tabulu rasu a přetvořit zamýšleli nejen původní prostředí, které považovali za primitivní a nevzhledné, ale i původní obyvatelstvo, které se mělo stát řádnými poddanými britského impéria. Za plánem města stojí poručík Alexander Fraser. Ten přišel s návrhem širokých ulic, které by umožnily vybudování výkonné dopravní a kanalizační sítě. Podle svých slov chtěl zabránit také šíření "tělesných i společenských nešvarů" - nemocí a zločinů. Za střed nového města zvolil dva tisíce let starou Sule pagodu, která dodnes tvoří se svou výškou 46 metrů zářivý orientační bod, kde se sbíhají hlavní ulice. Paralelně k řece Yangon bylo navrhnuto pět hlavních ulic, z nichž tou nejhonosnější se měla stát právě nábřežní promenáda (Strand road), široká 150 stop. Zde se nacházely nejcennější stavební pozemky, které byly rezervované pro oficiální budovy. Ty měly svojí výstavností a důležitostí ohromit Evropany, připlouvající po moři. Další čtyři rovnoběžné ulice (Merchand, Mahabandola, Anawratha a Bogyoke Aun Schan street) měly být 100 stop široké. Jako na šachovnici je pak měly v pravém úhlu protínat postranní ulice, z nichž ty větší byly pojmenovány, menší očíslovány. Tento systém funguje dodnes a je příjemně přehledný, s názvy ulic psanými v barmštině i angličtině, na rozdíl od ostatních částí města, kde je logika i pojmenování ulic poměrně anarchické a kde již Britové nedokázali spoutat asijskou stavební fantazii. Síť pravidelných ulic v centru pro ně působila nejen esteticky, ale také odpovídala jejich představě o pořádku a možnosti je kontrolovat. Široké a rovné ulice nedávaly případným zlodějům či banditům mnoho šancí na úkryt a umožňovaly snazší zásah policie.

Stavební pozemky byly rozděleny do několika kategorií, podle vzdálenosti od řeky a tím pádem i od přístavu. Pro výstavbu byla stanovena řada dalších podmínek, např. všechny budovy na promenádě Strand road a poblíž řeky musely být postaveny z cihel, s trvanlivou a solidní střešní krytinou. Cihly ale nebyly v Rangúnu běžným materiálem a jejich výroba i používání vyžadovalo zvláštní investice a dovednosti. Místní stavební materiál jako bambus a rákosí byly považovány za primitivní a pro městskou zástavbu nevhodné. Britové, kteří město navrhovali, se domnívali, že život v evropských domech, které vydrží mnoho let a které si Barmánci budou moci pronajmout nebo koupit, je naučí vážit si osobního vlastnictví a také ho chránit tím, že budou používat dveře, okna a zámky. Údajně byli frustrovaní vysokou mírou krádeží a loupeží a vinili místní, že nechápou potřebu prevence a ochrany.

Nová struktura města, jak prostorová, tak správní, byla však pro místní obyvatele naprosto cizí. Jediná plánovitě postavená města v předkoloniální Barmě byla ta s náboženským významem, jako například Mandalaj, které kopírovalo mandalu, aby byl zdůrazněn kosmický pořádek na zemi a tím i legitimita barmských králů. Většina lidí přišla do Rangúnu z vesnic, které byly prostorově orientovány směrem k místnímu buddhistickému klášteru, kde sídlil hlavní mnich a hlava obce a místa jednotlivých domů neurčovala právo či cizí vláda, ale přírodní zdroje a podmínky. Rovné ulice a systém kupování stavebních pozemků pro ně byl naprosto cizí. Navíc ceny a požadavky na stavbu byly pro místní vysoké a ačkoliv severní část byla určena pro běžné zájemce, nemohli si je dovolit. Usidlovali se proto v tradičních přístřešcích na volné půdě mimo městskou zástavbu.

Britové sami si zabrali střed města a zaplnili jej impozantními vládními budovami, bankami a sídly mezinárodních společností. Po třetí anglo-barmské válce (1885-1887), kdy dobyli i zbytek Barmy, jej povýšili na hlavní vládní sídlo. Z Rangúnu se stalo nejvýznamnější ekonomické a obchodní centrum země. Rychle přibývaly budovy v novoklasicistním stylu, koloniální správa budovala nemocnice, základní a střední školy, parky a železniční spojení s dalšími částmi podmaněného území. Zásobování nového města pitnou vodou zajistila jezera Inya a Kandawgyi. Město se rychle rozrůstalo, jestliže tu v roce 1852 žilo 10 000 obyvatel, o třicet let později to bylo skoro čtvrt miliónu, mimo jiné díky silnému přílivu imigrantů z dalších částí britské koloniální říše, především z Indie, které přitahovala vidina pracovních příležitostí. Přicházelo ale také velké množství Číňanů, dále Peršané, Arménci nebo Židé z Íráku a Indie, protože Barma byla v té době spoře osídlená a příliv místního obyvatelstva nestačil. Sami Britové toto přistěhovalectví podporovali.

Nejsilnější vlna přistěhovalců přicházela z Indie a měla až do 30. let 20. století vzestupnou tendenci. V letech 1926-1929 se do Barmy přistěhovalo každoročně 400 000 Indů. Část z nich se po určité době vracela zpět do Indie, ostatní se zde usadili natrvalo. V Rangúnu tvořili víc než polovinu obyvatelstva. Vyznávali islám nebo hinduismus, v Barmě do té doby nepříliš rozšířená náboženství. Muslimští indičtí obchodníci dominovali zejména trhu s nemovitostmi. Mnoho z nich si koupilo pozemky kolem Sule pagody a vystavěli zde dvě velké mešity společně s početnými obytnými i obchodními domy. Při stavbě jejich domů v západní části centra indičtí architekti umně spojili prvky viktoriánské epochy s indickými a vytvořili svůj vlastní hybridní styl. Indové tvořili páteř britské správy a byli v ní činní jako úředníci a vojáci. Jejich dalšími významnými doménami byl obchod, lichvářství, specializovali se na výrobu knih a papíru, šperků a textilu. Protiindické nálady místního obyvatelsta byly způsobeny nejen prominentní rolí Indů v administrativě, ale také motivovány rasisticky. V roce 1931 došlo k nepokojům mezi přístavními dělníky, které se rozšířily po celé zemi. Skutečné drama ale nastalo v roce 1942, kdy se před postupující japonskou armádou dalo na úprk na 400 000 lidí, převážně právě Indů, kteří s rodinami putovali pěšky přes celou zemi a neschůdné hory do Indie. Tisíce jich při tom přišly o život a jejich utrpení bylo nesmírné. Část se jich sice po válce vrátila, ale po získání nezávislosti ztratili své bývalé postavení a nezřídka byli považováni za nepřítele státu. V roce 1962 nařídil diktátor Ne Win vysidlování Indů ve velkém měřítku, přestože se z nich většina v zemi narodila a byla dobře integrovaná. Následkem jeho politiky emigrovalo dalších 300 000 Indů, jejich majetek byl znárodněn. Dnes jich odhadem žije v zemi kolem 2% a zabývají se obchodem, provozováním restaurací, šperkařstvím a výměnou peněz.

Další národností, která silně ovlivnila charakter koloniálního Rangúnu, byli Číňané. Protože byli etnicky příbuzní Barmáncům a vyznáním buddhisté, snáze se integrovali do místní společnosti, přestože si ve většině případů uchovávali svoji kulturní a náboženskou identitu. Sňatky mezi Číňany a Barmánkami (ženy se nesměly z Číny v době vlády Qin dynastie vystěhovávat) patřily k nejčastějším národnostně smíšeným svazkům. Číňané oproti Indům tvořili jen jednu desetinu obyvatelstva města a byli jimi zastíněni v každém ohledu. Byli ale podnikaví, svoji prosperitu založili na malých krámcích v ulicích města, kde obchodovali hlavně s rýží na úrovni místního trhu, zatímco provoz velkých mlýnů a export přenechávali Britům a Indům. Podobně se etablovali i v obchodu s luxusním zbožím. Přestože nábřežní promenáda byla rezervována oficiálním evropským institucím, podařilo se jim získat stavební pozemky v nejzápadnější části, kde se nacházelo také čínské přístaviště z předkoloniální doby. Přestože to bylo stranou od nejdůležitějšího přístavního dění, pořád se jednalo o reprezentativní nábřežní část, která zdůrazňovala významnost čínského osídlení. Jejich budovy byly o mnoho skromnější než ty koloniální východním směrem, ale klanový dům a nejstarší svatyně Hokkien Kuynyin Temple s typickými prohnutými střechami a ornamenty na pobřežní promenádě jasně vymezovaly čínskou část města. V jeho ulicích vznikly další menší svatyně a další klanové domy, které měly pomáhat krajanům v neznámém prostředí.

Místní obyvatelé Číňany uznávali, protože obdivovali jejich starou kulturu, stejně jako intelekt a schopnosti. Přesto byli po vzniku nezávislosti považováni za nepřátele a získali jen omezená rezidenční práva. V 60. letech diktátor Ne Win zakázal všechny čínské jazykové školy a snažil se Číňany donutil k odchodu. Podporoval i rasovou nenávist a etnické konflikty, čínské obchody byly rabovány a zapalovány, samotní Číňané terorizováni místním obyvatelstvem, což mělo za následek velkou vlnu emigrace. Tento tlak ustal na konci 90. let, kdy politika přestala ovlivňovat hospodářství a dnes je velká část velkoobchodních i maloobchodních aktivit a importu v rukách barmských Číňanů.

Historické centrum Rangúnu je asi pět kilometrů široké a kilometr dlouhé a dá se procházet pěšky. Přestože se od doby jeho největší slávy mnoho změnilo a útoky proti přistěhovalcům byly v minulosti nemilosrdné, kosmopolitní nálada jakoby zůstala, vtělená do starých budov, nápisů v čínštině či vývěsních štítů indických společností ze 20. let. Je to současně jedna z nejrušnějších částí velkoměsta, chodníky i ulice jsou přeplněny stánky s jídlem, pouličními prodejci a zprostředkovateli všecho druhu, mezi nimiž se proplétají obchodníci obtěžkaní zbožím a mniši v tmavě rudých hábitech. Vyplatí se tu procházet a objevovat, ať už výstavné a dobře udržované mohutné koloniální stavby stejně jako ty další, méně šťastné, které jsou opuštěné a nezadržitelně chátrají, porostlé tropickou vegetací. Mnohé jsou znetvořené reklamami, disky satelitních antén, sloupy se spletí kabelů všemožného vedení a nevzhlednými klimatizačními přístroji.

Výstavní koloniální budovy nabízí samozřejmě Strand road, pobřežní promenáda, kde se nachází také legendární luxusní Strand hotel z roku 1901, který nechala postavit dvojice bratrů z významné arménské rodiny. Byl určen výhradně pro "bělochy", místní obyvatelé do něj neměli do roku 1945 přístup a mezi hosty nechyběl např. Rudyard Kipling či lord Mountbatten. K nejprestižnějším adresám města patřila jižní část ulice Pansodan, vedoucí směrem k řece. Stojí zde např. bývalá budova Státního telegrafického úřadu, obřího kolosu z červených cihel s bílými jónskými sloupy nad vchodem. Bohužel vypadá značně zchátrale a nijak ji nekrášlí ani sloup rozhlasového vysílače, zapíchnutý do střechy. Na křižovatce s ulicí Merchant street se nachází dům bratří Soaferových z roku 1906. Nechali jej postavit bagdádští rodáci, židovští bratři Issac a Meyer, kteří v Rangúnu vyrostli. Sídlil zde telegrafický úřad společnosti Reuters a spolu s ním obchody, nabízející německé pivo, skotskou whisky, egyptské cigarety a anglické sladkosti. Naproti stojí bývalá budova Státního daňového úřadu z roku 1936 s výzdobou ve stylu art deco. Další velká budova, Úřad vnitrozemské státní dopravy zaujme výzdobou z mořských mušlí. Hned vedle stojí bývalé Ministerstvo zemědělství a zavlažování s masivními zlacenými dveřmi pod stříbrným baldachýnem. Na dolním konci ulice se odráží silueta budovy Myanmarského přístavního úřadu s věží, vysokými obloukovitými okny a lunetami vyzdobenými loděmi a kotvami. Počátek zkázy mnoha budov se datuje do roku 2006, odkdy zůstaly prázdné a opuštěné, protože se vládní úřady přestěhovaly do nového hlavního města Neipiyto.

Mně osobně přijde nejvíce zajímavé se procházet vedlejšími ulicemi mezi starými domy, nesoucími stopy monzunů a tropického podnebí, nahlížet do otevřených krámků a sledovat obyvatele. Tady je možné si udělat nejlepší představu o pestrém kulturním dědictví města: člověk tu potkává Barmánce v londží a s tanakou na tvářích, vousaté muslimy a ženy v šátcích, tmavé Tamily a jejich ženské protějšky v pestrobarevných sárí či pandžábí, s červenou tečkou uprostřed čela, stejně jako Číňany s výrazně světlou pletí. Občas je možné vstoupit do některého z domů a prohlédnout si velké prostorné místnosti s vysokými stropy a dřevěnými okenicemi, které propouštějí dostatek světla, ale zadržují horko, takže interiéry jsou příjemné i bez klimatizace. Vejít do skromnějších nájemních domů je fyzicky náročné, protože úzká schodiště jsou velmi strmá a přímo z nich se vstupuje do jednotlivých bytů, kde se tísní početné rodiny. Kvůli špatnému stavu sem často zatéká, v horních patrech nefunguje přívod vody. Kuchyně mnohdy neexistují a obyvatelé se stravují na ulici, u nesčetných stánků s jídlem a plastovými židličkami. Z horních pater domů visí na ulici provázky, zakončené kolíčkem či košíkem, do kterého prodejci dávají svým zákazníkům noviny a zboží, aby zejména staří lidé z horních pater nemuseli riskovat krkolomnou cestu dolů. Ti postavají u oken a na sešlých balkónech, opečovávají květiny v květináčích, pozorují dění na ulici a všude se suší prádlo, pobíhají psi, kočky a občas dokonce drůbež a malé kozy.

Nevím, jestli mám raději čínskou nebo indickou čtvrť, záleží na momentální náladě, zda se ocitnout právě v Indii nebo Číně. Ulice jsou příjemně stíněné velkými stromy, v některých jakoby se opravdu zastavil čas. Všude se něco prodává, nabízí, jí, stále se něco děje a je to živé a zajímavé prostředí, pokud je člověk ovšem zvyklý na poněkud chaotický asijský styl. Jak dlouho to tak zůstane?

Nezbývá než doufat, že zvítězí rozum a úcta ke kulturnímu a historickému dědictví a Rangún se v budoucnu stane čistším a ještě zelenějším městem, kde si výškové budovy najdou své místo co nejdále od historického centra. Tam se zachová život původních komunit, aby se z něj nestal pouhý neživý skanzen a krásné a jedinečné stavby nejen že přežijou, ale budou restaurovány a využívány. To není z mé hlavy, to tady cituji vizi kulturní nadace Yangon heritage trust, kterou v roce 2012 založil vlivný historik U Thant Myint, který je vnukem generálního sekretáře OSN z poválečné doby. Zatím je cílem nadace záchrana alespoň nejvýznamnějších budov. Snad je to dobrý začátek.