Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: srpna 2018

Jen letmo jsem nahlédla do minulých příspěvků, kde jsem si stěžovala na horko a na nemožnost toho moc v takovém počasí podnikat. Teď se pro změnu zaposlouchávám do dunícího deště a uvažuji, zda se mohu vůbec vypravit pěšky ven, aniž bych uklouzla na chodníku, obaleném vlhkým slizem anebo zapadla na ulici do nějaké obrovské louže. Ve skutečnosti mi déšť sám o sobě tolik nevadí, prší sice hodně, ale samozřejmě ne pořád. Blížící se liják už člověk odhadne podle černající oblohy a stihne se ukrýt. Pokud to nezvládne, je jasné, že bude stoprocentně promočen, pokud nemá velmi odolnou pláštěnku a k tomu ještě nejlépe deštník a gumáky. To tady tedy nikdo nemá, každý má jen něco z této výbavy a většina lidí je samozřejmě od deště mokrá. Ale na druhou stranu, ve třiceti stupních to není zase taková katastrofa. Domácí obyvatelstvo nosí gumové žabky a deštníky, dlouhé sukně londží si vykasá nad kolena a jde vstříc deštivé sprše. Cyklisté mají speciální pláštěnky anebo na hlavě pevný slaměný klobouk, který používají i trhovkyně a všichni, kdo potřebují volné ruce. Na ochranu hlavy proti dešti je skvělý.

Když jsem před dvěma lety přijela do Barmy, měla jsem takovou chuť, dát se do poznávání země, že mě před ní nezastavilo ani období dešťů. Nebylo těžké najít stejně naladěné osoby a vydat se na první kratší cestu, déšť nedéšť. Byly to vlastně moje první bližší známé, cizinky, žijící stejně jako já krátkodobě v Rangúnu, původem z Austrálie, Švýcarska a Thajska. Naše volba padla nejprve na město Pyay, severním směrem od Rangúnu. V té době tam ale zrovna vypukla cholera, takže jsme po zralé úvaze cíl cesty změnily. Zamířily jsme na jih, do hlavního města Karenského státu Hpa Anu s tím, že procestujeme jeho okolí, proslulé úchvatnými vápencovými skalami, jeskyněmi a malebnými rýžovými poli. Měly jsme k dispozici auto s řidičem, což celý podnik nesmírně ulehčovalo. Poznávací faktor byl o to vyšší, že jsme mohly zastavit kdekoliv, kde nás něco zaujalo. A při cestě po barmském venkově cizince prostě zaujme všechno! Přestože jsem žila na Srí Lance a třeba s vodními buvoly jsem měla občas tu čest se setkat takříkajíc tváří v tvář (na příklad když hnal pasák večer stádo naší ulicí - bydleli jsme na okraji města - a já jsem šla ve tmě venčit psa...) přesto mě nepřestanou fascinovat. Jsou to obrovská zvířata, pracující celý den ponořená ve vodě rýžových polí a dokáží být člověku dost nebezpečná. Pohled na ně působí neskutečně archaicky, stejně jako na muže, orající pole pluhy, zapřaženými za krávami. A to nemluvím o nesčetném množství pagod, klášterů a soch Buddhy či malebných řad buddhistických mnichů. Takže jsme řidiče trápily neustálými žádostmi o zastavování, vybíhaly jsme z auta, obdivovaly a nadšeně fotily každý vhodný objekt. To vše se dělo částečně v hustém dešti a v chaotickém barmském silničním provozu, který naštěstí směrem od Rangúnu řídl. Všude jsme se těšily velké pozornosti místních obyvatel.

Po několika hodinách jízda přece jen začínala být únavná a tak jsme odbočily na postranní cestu, vedoucí podle ukazatele ke klášteru, abychom si odpočinuly. Cesta však po několika desítkách metrů končila ve vodě, vlastně v jezeře, kde stál houf lidí. Byly tam i pramice s motory a bez velkých diskusí jsme se do nich usadily s myšlenkou, že se projedeme kolem skály. Začínalo sice pršet, ale větřík byl osvěžující, skála impozantní a melancholická mlha nad vodou vše zahalovala do zasněného klidu tak zvláštním způsobem, že dodnes nemohu zapomenout na uvolnění a zároveň euforii, která se mě zmocnila. Pramice nás dovezla ke skále, na které se, jak se ukázalo, nacházel klášter. V suchém období byl evidentně přístupný po cestě, v monzunovém období jen loďkou. Klášterní budovy byly umně přilepené na všech možných plochách a ploškách skály, byly tam ubytovny, meditační prostory, kuchyně pro mnichy a také škola, kde malí chlapci v mnišských hábitech nahlas memorovali texty a přitom po nás nenápadně pošilhávali malými okýnky. Všude se volně procházela drůbež, kočky, psi a také opice. A stále poprchávalo, což vzhledem k tomu, že jsme musely sundat boty hned po výstupu z loďky a chodit bosy, nedělalo ze šplhání po skalách a blátivých chodnících nic pro zavilé zastánce přísné hygieny. A všude, na možných i nemožných místech si o pozornost říkaly sochy různých mytických postav a živočichů, vyvedených v ohromující velikosti a hýřivě pestrých barvách. Přes svoji impozantnost na mě téměř vždycky působí kýčovitě, ale v Barmě jednoznačně patří k oblíbeným vybavením svatyní i klášterů.

Další zastávka, již plánovaná, byla u pagody Kyauk Kalat, která byla vybudována na zajímavě tvarované vápencové skále, která trčí jako vztyčený prst uprostřed umělého jezera a je velmi fotogenická. Skála je porostlá stromy a je mi záhadou, jak přežijí v období sucha, kdy dlouhé měsíce nespadne ani kapička vody. Je součástí funkčního kláštera, do jehož haly jsme se vydaly po dřevěném mostě, který pilně čistili dva mladí mniši se sluchátky v uších. Kdo by si snad myslel, že poslouchali hudbu, by se mýlil, zaslechla jsem něco, co na mě působilo jako kázání ve velice naléhavém tónu. Vstup byl podle nápisu na kusu kartonu povolený samozřejmě jen bosky a poněkud překvapivě pouze vegetariánům, s čímž jsem se rozhodla nelámat si hlavu. Nikde nikdo nebyl a psi ležící na vstupních schodech nijak neprotestovali. Později jsem však matoucí informaci vyhodnotila tak, že klášter poskytuje jídlo příchodzím, ale jen vegetariánské. V hale byla umístěna, tak jak jsem se s tím setkala později i jinde, ve skleněné vitríně sedící socha mnicha v životní velikosti. Byla tak dokonalá, že jsem se napřed vyděsila, že to je živý člověk. Jednalo se patrně o bývalého představeného kláštera U Winayu, který patří i po své smrti k nejuctívanějším náboženským vůdcům v Barmě. Byl také rádcem a duchovní oporou Aun Schan Su Ťij a nezastřeně kritizoval vojenskou juntu. Během dlouhých desetiletí zarputilých a krvavých bojů mezi Karenskou národně osvobozeneckou armádou a vládními jednotkami byla oblast kolem kláštera Thamanya, vzdáleného 40 kilometrů, kde později působil, jedním z mála relativně bezpečných míst, než v roce 2003 ve věku 93 let zemřel. Na rozsáhlých pozemcích kláštera poskytoval útočiště a živobytí asi 15 000 lidem, proslul rozsáhlou dobročinností, denně přijímal tisíce věřících. V okruhu 13 kilometrů se nesmělo zabít žádné živé stvoření. O to víc všechny šokovalo, když se v roce 2008 někdo vloupal do jeho hrobu a odnesl tělo. O čtyři dny později se mnichům pachatel ozval a prohlásil, že tělo spálil. Existuje domněnka, že šlo o součást rituálu yadaya, jehož cílem bylo ovlivnit výsledek důležitého vládního referenda, které se konalo jen pár týdnů poté. Yadaya je výhradně barmský rituál, jehož prostřednictvím se lidé na radu astrologa snaží ovlivnit budoucnost. Je všeobecně známo, že barmští generálové v něj silně věřili a pravidelně ho provozovali.

Místem, které jsme zvolily jako základnu, byl Hpa An, ospalé město, které samo o sobě mnoho nenabízí, až na typický asijský trh a pagodu, ze které je krásný výhled na řeku Thanlwin. V pagodě se nachází socha obří zelené žáby, protože žáby jsou v Karenském státě významným symbolem a také socha mytického hady nagy. Obě souvisí se jménem města, které lze přeložit jako "Zvratek žáby" nebo "Vyzvracená žába". Podle legendy spolkla totiž naga žábu s drahokamem v hubě. Kámen jí ale uvízl v krku a proto ho i s žábou vyzvrátila na břehu řeky, tam, kde se dnes nachází Hpa An. Pověst tak dala městu sice nezapomenutelné, ale nejméně poetické jméno v celé zemi.

Nad městem se tyčí zarostlá hora Zwekabin, vysoká 725 metrů, kterou je možné ve dvou až tříhodinovém výstupu zdolat, do čehož se nám v dešti při představě bahnitě sjízdných stezek nechtělo. Místo toho jsme si prohlédly na úpatí hory zahradu Lumbini, spíše park, ve kterém jsou v dlouhých řadách sochy sedících Buddhů. V tu chvíli zasvitlo slunce a řeka, odrážející obraz hory, dostala zajímavou zelenou barvu. Soch je údajně 1 100, na některých jsou na deskách uvedena jména rodin či jednotlivců, které ji financovaly. Jak jsem se poučila, zahrada Lumbini byla místem v Nepálu, kde se narodil královský syn Siddhartha Gautama, pozdější Buddha.

Druhý den jsme se vydaly do dvě hodiny vzdáleného města Mawlamyine. (Zapamatovat a vyslovit tento název byl pro mne ze začátku oříšek, až jsem si to za účelem komunikace musela natlouci do hlavy: "mólomjajn", jak jednoduché). Vyjely jsme brzy, po velkém nočním lijáku a mohly pozorovat děti, jak se scházejí nebo sjíždějí do venkovských škol, oblečené do bílozelených školních uniforem, s tvářemi pomalovanými tanakou. V tomto případě platilo víc než kdy jindy, že cesta byla cíl. Vybraly jsme si méně frekventovanou vedlejší silnici, která nám nabídla nepopsatelně nádherný pohled na sytě zelenou krajinu se svěžími, vodou zatopenými rýžovými poli, vedla nás alejemi vysokých palem a v dáli se v lehké mlze zvedaly bizarní vápencové skály. Po dvou hodinách jízdy a dvou obrovských mostech se mezi malebnými zelenými kopci, na kterých se třpytily zlaté a bílé pagody, objevilo Mawlamyine. Čtvrté největší město Barmy leží v ústí řek Thanlwin a Gyaing v zálivu Monttama. V letech 1826 až 1852 to bylo první hlavní město Britské Barmy, poté co Britové dobyli jižní část země a Arakan. Z té doby pochází řada koloniálních staveb, mezi kterými jsou natěsnané kláštery a také tři cukrkandlově dekorované mešity, které zde postavili Britové, když do země přivezli množství Indů. Baptistický Judsonův kostel připomíná amerického misionáře Adonirama Hudsona. Je tu velké tržiště a obvyklý asijský chaos. Dnes je město významé jako překladiště v obchodu s týkovým dřevem, rýží, ovocem a kaučukem.

Turističtí průvodci svorně tvrdí, že žádné jiné město Barmy nemá tolik nostalgického šarmu jako Mawlamyine. K jeho proslulosti přispívají také dva významní návštěvníci z dob impéria: Rudyard Kipling a George Orwell, který sem přišel coby koloniální úředník. Orwellova autobiografická povídka "Zastřelit slona" začíná slovy:" V Moulmein mi dávalo veškeré obyvatelstvo najevo nenávist ... zaujímal jsem tehdy místo policejního úředníka ... tato nenávist proti Evropanům byla natrvalo těžce snesitelná." Orwell nakonec službu na protest proti kolonialismu opustil, ale Barma samotná ho už nepustila. (Moulmein byl britský název pro původní Mawlamyine.) "Barmské dny", stejně jako další dvě povídky se odehrávají právě tady. Kipling zde našel inspiraci ke své proslulé básni Mandalaj.

My jsme si prohlédly několik klášterů a pagod, z nichž mě zaujala Taung Pauk Kyama, kde se nachází unikátní čtyřmetrová socha Buddhy, upletená z bambusových prutů a pak Mahamuni pagoda s blankytně modrým interiérem a spoustou zrcadel. Nejvyšší a do daleka viditelná pagoda Kyaikthanian je vysoká 50 metrů a stála tu již téměř před dvěma tisíci lety, než z ní Britové udělali ruinu. Pomocí sbírek byla obnovena a na její platformě se nachází zvon, na němž je anglicky napsáno, že kdo ho zničí, dostane se do pekla a nenajde už cestu zpět. Z pagody, kam se dá vyjet výtahem, je krásný rozhled a mě zaujal pohled na jiné peklo, a sice pozemské, na obrovskou koloniální stavbu věznice z roku 1908, kterou zde zanechali Britové a která je dodnes funkční.

I když už jsem byla doslova přepagodovaná a ze soch Buddhy mi šla hlava kolem, byl na našem programu ještě Buddha ležící, který se měl nacházet třicet kilometrů jižně od města. Ukázalo se, že to nebyla jen ledajaká socha, ale monstrum, dlouhé 180 metrů a vysoké přes třicet metrů, údajně největší na světě - v ležící poloze. Tato neskutečná stavba se nacházela v areálu, který na mě působil trochu jako buddhistický Disneyland. Byly zde různé atrakce, stánky s občerstvením, nepřeberné množství všemožných soch a pak tato obrovská stavba s osmi podlažími. Dalo se do ní vstoupit hlavou a po mokrých a kluzkých chodbách, samozřejmě bez bot, si prohlížet v temnu jednotlivých patrech ztvárnění pekla, což jsem také svědomitě učinila. Venku na čerstvém vzduchu jsem pak v dešti pozorovala dívky v džínách i londží, jak se oblečené radují ze skluzavky, která končila v bazénu. Byly rozdováděné, chtěly se se mnou fotit a úplně mě promočily. Zcela nezapomenutelným obohacením mých dojmů z buddhismu se stala úvaha thajské účastnice naší výpravy a praktikující buddhistky, manželky evropského diplomata, která se dlouho zamyšleně dívala na obličej obrovského ležícího Buddhy a pak mě upozornila:" Všimni si, že Buddha v Barmě má na obličeji pořádný make up, oči, tváře i rty jsou barevně zdůrazněné. To náš Buddha v Thajsku nemá. " Načež sepjala ruce, uklonila se směrem k soše a omluvně dodala: "Sorry, lord Buddha!"

Vrcholem cesty za deštěm bylo prozkoumávání jeskyní, kterých se nachází v této oblasti vápencových hor spousta. Bohužel právě pro tuto aktivitu to nebylo úplně vhodné období, protože k největší jeskyni Saddan se nedalo autem ani dojet. Písčitá cesta končila ve vodě. Dostaly jsme se ale do jeskyně Kawgun a prudký liják nám v její návštěvě nijak nebránil. Stěny jsou pokryty mozaikou tvořenou hliněnými deskami, mezi kterými jsou vidět starobylé štukové reliéfy. Místní buddhisté jeskyni využívali už od 7. století a výzdobu měnili, vždy odstranili starou a nahradili ji tou svojí. Největší jeskyně byla vydlážděna dlaždicemi a působila čistě a útulně, hlavně tam nepršelo. Proto se tam také sešli místní kluci a hráli s proutěným míčem fotbal. Mezi nimi byl i jeden v mnišském hábitu, který si vykasal a udělal si praktické kraťasy. Když nás uviděl, zahanbeně si roucho stáhnul a začal jeskyni poklízet. Z další jeskyně byl nádherný výhled do okolí, protože její vchod byl položen poměrně vysoko po kluzkých schodech. Protože boty bylo nutné nechat dole, byla jsem jediná, kdo se k výstupu odhodlal. Odměnou mi byl jmenovaný výhled i prostory s krápníky a dalšími sochami Buddhů, jakož i malé jezírko s přitékající vodou a nápisem, že ženy se k němu nesmí přibližovat.

I když nás pronásledoval déšť, nebylo to tak zlé. O mnoho horší je situace právě v letošním roce, kdy mohutné záplavy v okolí Hpa Anu vyhnaly z domovů na 16 000 lidí. Z novin Myanmar Times jsem se dozvěděla, že Aun Schan Su Ťij se tam vydala, což nepatří k jejím zvyklostem a samotné noviny to komentovaly už v nadpisu, že tím "ukázala měkčí stranu své povahy". Neopomenuly ale zdůraznit, že tábor obyvatel, které vyhnaly z domů vojenské střety mezi barmskou armádou a jednotkami Karenů už nenavštívila, přestože trpí nedostatkem potravin a podporu by si také zasloužil. Právě kvůli trvajícícím bojům byl turistům přístup do této oblasti až do roku 1996 zakázán. Krásu krajiny bohužel narušuje množství lomů, které bez milosti ničí vápencové skály a velké cementárny mají na svědomí kvůli otřesům poničení řady jeskyní.

Když jsem příspěvek dopsala, vypravila jsem se ven, kde bylo po velkém lijáku. V období dešťů nám většinou nejde doma draze předplacený internet, takže musím používat data a chtěla jsem si obstarat v blízkém obchůdku nový kredit. Úspěšně jsem kličkovala mezi loužemi i malou řekou na ulici, až mě projíždějící auta zatlačila na vyvýšený betonový nájezd jednoho z domů. Nohy mi v mžiku podklouzly, smyk jsem tentokrát nevyrovnala a pád byl tvrdý. Rozevřený deštník získal podivný tvar a můj oděv ještě podivnější barvu. V tu chvíli jsem ocenila, že Barmánci nedávají najevo emoce.