Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: září 2018

Že šaty dělají člověka, bývalo pravidlem, ale v současné době na to má mnoho Evropanů, bohužel zejména Čechů, evidentně jiný, uvolněnější názor. Zejména když je vidím v parném létě, říkám si, že by spoustu českých mužů v Barmě považovali za nádeníky nebo duševně slabé a ženy - pokud by nebyly velice mladé- za osoby lehčích mravů. Samozřejmě, že to má také co do činění s velice konzervativní barmskou společností. Ale to nemůže být jediný důvod.

V Barmě je pořád teplo. Někdy víc, někdy méně. Půl roku prší, ale pořád je horko. Navíc, srovnám-li zde tolik obdivovaný západní svět, Barmánec by tam na letní ulici těžko poznal, ve které z jeho zemí se právě ocitnul. Uniformní oblečení z levných či dražších oděvních řetězců, pravidlo, že čím kratší, odkrytější a nedbalejší, tím lepší, nevypovídá o žádné regionální odlišnosti, ani velké originálnosti. Že by měl na sobě někdo mimo národopisné slavnosti nějakou formu typického národního oděvu? Kromě obyvatel Bavorska asi málokdo.

V tom je jihovýchodní Asie naprosto jiná a při prvním setkání s obyvateli Barmy člověka zaujme to nejvýraznější: longui (vyslovuje se lonží). Jedná se o široký pruh látky, který vypadá jako dlouhá "sukně" a nosí ho místní ženy i muži. Obě pohlaví používají stejný typ longyi, které se však liší vzory i způsobem skládání. Mužské longui je látka asi tak dvakrát širší než je objem nositelova pasu, sešitá do tunelu. Na ulici je často vidět, jak si muži, hlavně ti mladší, longui upravují a postup se mi proto jeví takto: Při aranžování na tělo si ji muž, který už má látku na sobě, tedy je v tomto tunelu, obtáhne těsně kolem pozadí a před tělem před sebe napne zbývající látku. Tu pak v horní části smotá do jakéhosi chumlu-uzlu a zastrčí vpředu za pas. Nemám pocit, že by tam bylo nějaké jištění a já osobně bych trnula, že mi to spadne. Asi také proto si muži často longui nově upravují. Jinak je to vymyšleno dobře, protože zezadu látka obepíná postavu, zatímco vpředu je jí víc a umožňuje tak pohodlný pohyb. Největší benefit spočívá údajně v tom, že celý kus tohoto nám naprosto neznámého oděvu výborně větrá. Asi také proto většina barmských mužů longui nosí a to za všech okolností. Vidím v něm ministry na recepcích, ale také muže na kolech a motocyklech, vysoko ve vzduchu na lešení a nejvíc mě překvapilo, když jsem v něm viděla hrát studenty na univerzitě fotbal. Minulý týden mě při ranním sportu v parku Šweitigoumské pagody předběhl pán v pantoflích, který si longui zkrátil vykasáním ke kolenům. Neběžel proto, že by někam spěchal, ale stejně jako já a další opisoval okruhy po parku. Viděla jsem i verzi typu šortky, kdy se látka omotá jen kolem beder a nohy jsou holé. To bylo ale jen v případě mužů, kteří vykonávají nádenické a další podřadné práce, jako svoz odpadu anebo v případě, že se celí myjí, což se někdy děje na veřejnosti, u hadice či sudu s vodou. Ti mají také někdy obnaženou horní polovinu těla, což je výjimečný pohled. Jinak se k pánskému longui nosí ideálně nažehlená bílá košile nebo prostě košile. K tričkům sahá ve městě, zdá se mi, poměrně málo mužů. Celý model je doplněný mobilem, který se zezadu zastrkuje za pas jako dýka, aby byl připravený k neprodlenému použití.

Dámské longui znám jako dlouhou úzkou sukni, která krásně obepíná ženskou postavu. Je to také buď jen upevněná látka, i když jiným zůsobem než u mužů anebo je ušitá jako zavinovací, kdy se přes přední díl přepíná další díl. Ušité longui je velmi pěkné, chůze už prý tak zábavná ale není, protože upnutá sukně ke kotníkům mnoho pohybu či delší kroky nedovoluje. Proto ženy vždycky sedají na motorkách za řidičem s nohami na stranu, jako dříve jezdkyně na koni v dámském sedle. Dámské longui je doplněno longui blůzou, která je většinou ze stejné nebo barevně ladící látky. Zatímco sukně co do střihu nevykazuje žádné extravagance, u blůz se fantazii meze nekladou. Je vidět všechno možné i nemožné a mně se to většinou moc líbí, protože to je barevné, harmonické a velmi ženské. Na blůzy se našívá řada aplikací, pro které existují specializovaní prodejci. To, že existuje nespočetné množství modelů, je zásluhou široké sítě švadlen, které za akceptovatelnou sumu ušijí cokoliv. Samozřejmě, že nejvíc jim jdou místní střihy, ale mě právě ušila místní mladá švadlena v rozpálené budově, kde ze mě kape pot už po pěti minutách, krásné krajkové šaty vysloveně evropského střihu jen podle obrázku, který jsem ofotila z internetu. Myslím, že z nich sama měla radost.

Také ženy v longui vykonávají všechny práce. Někdy si sukni víc zahrnou v pase a zkrátí si ji tak ke kolenům, logicky když pracují venku, v mokru nebo špíně. Když se myjí, což se děje stejně jako u mužů často venku , omotají si longui kolem těla od prsou ke kolenům. V tomto oděvu jsem je viděla také v termálních lázních, když jsem je navštívila v Šanském státě. Byl to tedy spíš malý vydlaždičkovaný bazén plný teplé, černé vody, odděleně pro muže a ženy. Ty tam vstupovaly v longui, každá s plastovým košíkem plných šamponů a dalších mycích prostředků, aby se vydrhly včetně vlasů. Na sobě vypraly i látku.

Látky se dají opatřit v obchodech, ale já je kupuji raději na velkém rangúnském trhu, známém pod jménem Bogyoke Market (vyslovuje se božo market) nebo také Scott market podle dřívějšího označení. "Oddělení látek" je tu stísněný labyrint desítek nebo možná i stovek prodejců v uzounkých uličkách mezi obrovskými haldami pečlivě narovnaných látek. Nemám tento trh úplně v oblibě, ale látky jsou výjimka, protože si mě tu nikdo příliš nevšímá a nechá mě vcelku v klidu vybrat. V jakémkoliv kamenném obchodě, kde jsou zvyklí jen na místní klientelu, se na mě hned vrhne klubko prodavaček a pronásledují mě na celé obchůzce obchodem, některé přede mnou, jiné za mnou. Asi není zcela standartní postup, aby si zákazník sám látky prohlížel, funguje to spíše tak, že se usadí uprostřed obchodu na židli, naznačí, co chce a prodavačky začnou snášet balíky látek, rozbalovat je, případně na jedné z nich aranžovat. Vždycky mi to připomíná scénu z Tří oříšků pro Popelku, kde si macecha a Droběna plánují šaty na bál. Většina obchodů je také schopna požadovaný model ušít, což je většinou longui a také na Bogyoke marketu jsou velké temné haly, kde u starých, převážně šlapacích strojů sedí desítky žen i mužů a šijí a šijí. Kvalita je ale různá a tak si cizinci jako já předávají kontakty na švadlenky, se kterými mají dobré zkušenosti a každý se nakonec dopracuje k té své.

Abych se ale vrátila k longui, je ještě třeba říci, že existují barevná provedení, která mají symbolický význam - například zelená je spojovaná se vzděláním, takže ji nejčastěji vidím na studentech nebo učitelích, zatímco zaměstnanci služeb dávají přednost modré. Co se týká materiálů, je možné téměř vše, od bavlny, přes hedvábí až po umělé materály. Látky jsou vyšívané, potištěné, co srdce ráčí a ty nejjednodušší bavlněné se dají pořídit kolem 3 000 Kyatů, tzn. kolem padesáti korun. Standartní rozměr slouží k ušití sukně a blůzy.

Co se týče obuvi, devadesát procent lidí nosí na ulici žabky. Jsou většinou gumové nebo plastové, ale existuje i speciální druh této obuvi, vyrobený ze sametu v krásných jasných barvách a když jsem si je opatřila, zjistila jsem, jak jsou příjemné, jako by člověka někdo stále šimral na chodidle! Pro speciální příležitosti jsou na klínku, pošité mnoha pestrobarevnými flitry. V tomto případě jsou ceny poměrně vysoké a třeba na svatbu se pořizují ve specializovaných obchodech. Žabky na podpatku už nosí i malé holčičky a já trnu, co to udělá s jejich chodidly. Výsledek nošení této jednostranné obuvi je vidět u starších lidí, kdy se noha po desetiletích v žabkách "rozplácne"a prsty přečnívají přes okraj podrážky.

Ale abych neopěvovala místní styl odívání příliš, musím uvést, že Barmánci nosí také "západní" oblečení a to zejména v Rangúnu a dalších větších městech. To už tak pěkný pohled není, protože se jedná téměř bez výhrady o levnou čínskou produkci i vkus, což je vcelku hrůza. Nejoblíbenějším motivem je kromě možných i nemožných nápisů a tisíců flitrů samozřejmě kočička Kitty, která můj zrak denně oblažuje ze všemožných částí oděvu a doplňků. Některé mladé dívky, hodně často cizinky a také turistky neváhají zkrátit sukně či šortky na minimální míru anebo odhalit ramena. Není to tak, že by to nebylo dovolené, jako spíš nezvyklé. Divím se, že si za svého pobytu v Barmě nevšimnou, že se tu příliš nahá kůže neukazuje a nemohou se minišortek alespoň na několik dní či týdnů vzdát. Rozdíl je také v ochraně proti slunci. Zatímco místní se chrání před sluncem ať už deštníky či přikrývkami hlavy a vyhledávají stín, cizinci touží po opaku. Když jsem se zeptala našeho pronajímatele, movitého Barmánce, proč nehraje golf, odvětil, že na slunci jeho kůže rychle tmavne a to si nepřeje. Ideálem je stejně jako v dalších asijských zemích co nejsvětlejší pokožka. Opálení patří k manuálním pracovníkům a lidem na polích.

Koná-li se v Barmě recepce či slavnostní událost, patří vždycky k předepsanému dresscodu národní oděv. V tu chvíli spolu s dalšími neasijskými národy lituji, že žádný takový oděv nemáme ve formě, která by se dala prezentovat na veřejnosti. Místní movité dámy samozřejmě vyrazí v obzvlášt krásné longui kombinaci, doplněné kabelkami nejdražších světových značek a obtížené šperky za astronomické ceny. Muži při takové příležitosti obléknou slavnostní formu mužské verze, která zahrnuje longui samotné v tmavé barvě, k tomu sametové žabky a zvláštní svrchní část oděvu. To je košile se stojáčkem a na ní krátký kabátek, připomínající střihem spíš bundu ze světlé hrubé bavlny, se zapínáním na nápadná podélná poutka. Když jsem se zúčastnila první slavnostní události za přítomnosti Aun Schan Su Ťij v Neipyijto, čekali jsme na začátek ve zvláštní místnosti pro VIP hosty. Když jsem tam uviděla řadu místních starších můžů v tmavých sukních, žabkách a podivné bundě, domnívala jsem se, že to jsou řidiči či nějaký pomocný personál. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se jednalo o ministry a další významné osobnosti barmské politiky ve slavnostním oděvu...

Barmánci mají velkou slabost pro tzv. týmové oblečení a tak mají prodavači obchodů, bank nebo třeba účastníci různých projektů nebo školení longui stejné barvy anebo alespoň tričko s nápisem firmy či akce. Nejoblíbenější jsou uniformy, kterou mají v Rangúnu i hlídači v parku. Kapitolou samou pro sebe jsou policisté na křižovatkách, kteří mají opravdu pohledné uniformy včetně bělostné čepice, kterou si v monzunovém období chrání před deštěm igelitovým návlekem. Ženy policistky už tak elegantní nejsou, mají tmavé sukně ke kolenům a k nim polobotky s podivnými podkolenkami.

Nutno podotknout, že různá etnika v Barmě mají také své vlastní typické oděvy, které také každodenně nosí a jsou na ně hrdi. Přestože řada průvodců po zemi doporučuje, aby si turista pro pocit sounáležitosti koupil a nosil longui, já bych to neudělala, a to nejen proto, že to u místních většinou vzbuzuje útrpný úsměv. I mně se zdá, že není nic směšnějšího než upocený Evropan ve špatně zamotané kostičkované sukni a sandálech. Jen na cestě po Karenském státě jsem udělala výjimku, protože místní blůzy pro muže i ženy stejné z pevné bavlny a ozdobené pestrobarevnými třásněmi byly víc než praktické a kombinovatelné se sukní či kalhotami.

Ještě mi nedá, abych nezmínila dámské prádlo. Když jsem ho poprvé viděla vystavené, nevěřila jsem vlastním očím. Zdálo se mi, že vidím - pardon - umělé zadky. Časem jsem pochopila, že vycpávky či naopak stahování jakýchkoliv částí těla patří k běžným praktikám. Co by žena neudělala pro dokonalou postavu! A když existují podprsenky push-up, proč by nemohly být také kalhotky, které anatomicky tvarovanými vycpávkami vykouzlí pozadí k nakousnutí.

Ze všeho uvedeného je víc než zřejmé, že žádná oděvní nuda se v Barmě nedá čekat. Není to poslední rok ani nuda účesová, protože zejména mladí objevili barvy na vlasy a všude je vidět spoustu světlovlasých, žíhaných či různě barevných hlav. Zejména mladíci si potrpí na pečlivé a hranice fantazie neznající účesy, dívky se drží více zpět a zůstávají u dlouhých vlasů nebo mikád. Snad nikde jinde jsem neviděla tolik kadeřnictví jako v Asii a Barmě. Člověk si tu může vlasy nechat jen umýt a upravit, což je velice příjemná záležitost. Při mytí se v lepších salónech leží, vlasy se myjí a hlava, zátylek, často i obličej se masíruje. Problém je pouze v tom, že si místní kadeřníci neumějí poradit s jemnými vlasy a evropskými střihy a při stříhání často dojde ke katastrofě. Tuto nepříjemnou zkušenost jsem udělala sama, když jsem kadeřnici ukázala obrázek sestříhaných vlasů a vysvětlila, že nahoře mají být kratší a dole delší. Požadavek vyřešila tím, že mi větší část vlasů ostříhala do roviny, tedy do mikáda v polovině hlavy a menší nechala dlouhou. Není třeba zdůrazňovat, že jsem málem omdlela, když mi výsledek ukázala hrdě v zrcadle. Za asistence kamarádek jsem pak šla k japonské kadeřnici, která se milimetr po milimetru snažila můj účes sestříhat do přijatelnější podoby.

A když už by byl cizinec po příletu do Barmy úplně barvoslepý a nevšiml si oblečení, zcela určitě by ho zaujaly jakoby moučné fleky na tvářích, které má mnoho žen, dětí i mužů. Jedná se o rozemletou kůru ze stromu zvanou tanaka, která se smísí s vodou a nanáší v různých ornamentálních vzorech na tváře jako ochrana proti slunci či hydratační prostředek. To jsem nezkoušela, protože si myslím, že to s mojí pletí fungovat asi nebude, zato jsem se ale ze začátku pokoušela koupit běžnou kosmetiku třeba firmy Nivea či Loreal. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na většině produktů našla poznámku "s bělícím efektem". Prodavačka se mě snažila vcelku sebejistě přesvědčit, že to je přesně to, co potřebuji a tak jsem odevzdaně opáčila: "Zdám se vám málo světlá?"