31. října 2018

Barmština pro začátečníky

Nevím přesně, co mě přimělo k tomu, abych se začala učit barmsky. Nejspíš jsem byla tak nadšená novou zemí, která na čtyři roky vstoupila do mého života, že jsem se rozhodla investovat energii, i když jsem mohla tušit, že to bude víc než těžké. Zdravý rozum mi sice vždycky radil, učit se světové jazyky, univerzálně použitelné a co nejvíce rozšířené anebo takové, které  ve svém životě nevyhnutelně potřebuji. Barmština neodpovídala ani jedné z podmínek, ale když jsem slyšela, jak je příjemně melodická, naprosto nesrozumitelná a viděla nápisy v krásném bublinkovém písmu, nedokázala jsem odolat.  Někdy je prostě fajn být nerozumný.

Z vnějšího pohledu se to jako zbytečnost jeví, protože v Rangúnu skutečně není těžké se domluvit anglicky. Koloniální minulost země s sebou nese tradiční kulturní vztah k této řeči a fakt, že se jí učí  ve škole znamená, že více či méně se ve větších městech domluví všichni,  obzvláště v prostředí, které je ve styku s cizinci nebo turisty. Na venkově je to už horší, ale vždycky se najde někdo, kdo je přizván na pomoc a člověk se nakonec dorozumí. Někdy ovšem nastanou přece jen absurdní situace, jako například v nejvýznamnější turistické destinaci země, městě tisíců pagod Baganu, kde turistická policie angličtinou nevládne a to přesto, že se její služebna honosí napisem: "May I help you?" (Jak vám můžeme pomoci?)

Na území Barmy nebo-li nově Myanmaru se mluví přibližně stovkou jazyků. Nejrozšířenější je právě barmština nebo také myanmarština, kterou mluví většinové etnikum Barmánců a také další menšinové národnostní skupiny jako například Monové. Pro přibližně dvě třetiny obyvatel, tedy asi 32 milionů lidí, je tak mateřským jazykem a dalším 10 milionům slouží jako druhá dorozumívací řeč. Oficiálně je to úřední jazyk země. Existují dvě varianty barmštiny, jedna se používá v psaném a formálním projevu, ta druhá v mluveném a neformálním kontextu, což není nic až zase tak objevného. Jinak je neobvyklé úplně všechno.

Barmština patří mezi tibetobarmské jazyky a pro lidi ze Západu je značně obtížná. Učit se ji z knihy mi přišlo nemožné a tak jsem se rozhodla pro intenzivní kurs s názvem Barmština pro přežití. Spolu s několika stejně nadšenými novými  známými (jen pro zajímavost z Austrálie, Švýcarska, Irska a Ukrajiny)  jsme si vyhlédli dvoutýdenní "nalejvárnu"  údajně u jedné z nejlepších vyučujících ve městě, která se právě vrátila z Austrálie, kde barmštině vyučovala. Skutečně s ní nebyly žerty, i když byla velmi mladá. Učitel se totiž v Barmě tradičně  těší velké  úctě, a to hned po buddhistickém mnichovi. Žák by měl hlavně mlčet a poslouchat, otázky nejsou příliš zvykem, natož vtipné poznámky. Velké pozdvižení mezi námi, žáky ze "Západu", vzbudila už sama učebna, která se nacházela ve třetím patře starší budovy, které se tradičně vyznačují uzounkými, strmými  a temnými schodišti. Tehdy jsem ještě při sestupu  dostávala závrať a při výstupu po neuvěřitelně příkrých schodech měla pocit, že si o stupně před sebou odřu bradu. Také jsem nechápala, jak tam může projít silnější člověk nebo někdo s jakýmkoliv břemenem. Dnes už vím, že to byla ještě lepší verze budovy. Jeden z tmavých bytů v domě byl proměněn v jazykovou školu. Podle domácích pravidel jsme byli vyzváni se zout a nechat boty hned za dveřmi. Moje spolužačka z Ukrajiny byla tak znechucena kobercem, po kterém měla chodit bosa, že si  začala  nosit ponožky. Poté, co  při vyučování občas proběhla před tabulí myška, trávila většinu kursu s nohami ve výšce. Tím ale technické problémy končily. Nastal dril.

Barmština je totiž řečí, která je založena na tónech. Stejně jako v dalších jazycích jihovýchodní Asie je význam slov závislý právě na nich. Jde tu nejen o výšku tónu, ale také o jeho hlasitost, intenzitu a délku. A tak se hovoří o skřípavém vysokém tónu, obyčejném vysokém a nízkém tónu. V první hodině jsme je tedy začali trénovat a při poslechu zvenčí se to muselo jevit jako rozcvičování pěvců začátečníků. Dále je tu useknutá slabika a také redukovaná nebo-li slabá slabika a rozlišuje se rovněž mezi aspirovanými  a neaspirovanými souhláskami, přičemž ty druhé se vyslovují s lehkým přídechem. Krátké slovo "sa" tak podle toho, jak ho vyslovíme, může znamenat "začít", "jíst", "psát" anebo "ostrý, hodně kořeněný". A to je jen malý náznak záludností ve výslovnosti. A tak se v mých poznámkách k výslovnosti objevovaly popisy jako " kousnout se do jazyka", "sekat to", "temně", "trochu se smát", "vystřelit", "nehýbat jazykem", "udiveně", "z krku", "otevřít pusu jako kachna" a podobně. Dnes to na mě působí jako divadelní scénář anebo popis naprostého zoufalství, jak popsat nepopsatelné. V praktickém životě z toho jednoduše vyplývá, že jak samohlásky, tak souhlásky musí být vysloveny správně, jinak ze sebe vydává nadšený cizinec něco zcela nesrozumitelného. Anebo také významově jiného, jak jsem se poučila hned po prvním dni výuky, kdy jsem se rozhodla své čerstvě nabyté znalosti vyzkoušet v praxi. Poté, co jsem zalichotila úřednici, jak dobře mluví anglicky, jsem se chtěla poptat v její mateřštině, zda se ji naučila ve škole. Když jsem hrdě vyslovila svoji první větu v barmštině, na mě tak vytřeštila oči, že jsem pochopila, že se někde stala chyba. Druhý den v kurzu se ukázalo, že slovo "jaun" sice znamená "škola", ale jen v případě, že se vysloví extrémně dlouze. Jinak to znamená "kočka". Takže já jsem se té nevinné ženy v bance zeptala, zda má svoji znalost angličtiny z  kočky...

Jinak byl ale jazykový kurz pro přežití vystavěn velice logicky, přehledně a účinně. Učili jsme se důležité fráze v jejich nejjednodušší podobě, nejdůležitější jevy z gramatiky a všechny nás to bavilo a rychle jsme postupovali. To bylo také trochu zásluhou  přísné a evidentně zkušené   učitelky, která nám každé ráno dávala opakovací test za minulý den a ten  pak veřejně kontrolovala. Nikdo jsme se nechtěli ztrapnit, a tak jsem každý den po pěti hodinách v kurzu zasedla doma s cvičebnicí a sluchátky a vydávala ze sebe zvuky, při kterých  se i náš pes, kterého jsme adoptovali z rangúnské ulice,  raději stáhl do ústraní. Jednoduché to nebylo, protože hledat jakoukoliv podobnost s nějakým jazykem, který už ovládám, bylo zcela zbytečné. Člověk sice občas kolem sebe slyší "ho-kej, ho-kej", což neznamená zimní sport, ale obdobu anglického "okay, okay", to je ale asi tak všechno, co dokážu identifikovat. Ale podobně jako v každé řeči mě, stejně jako mé spolužáky,  bavily některé jeho zvláštnosti. "Dům" je např. v barmštině "ejn", příjemný se řekne "tchá". Ve složené podobě ovšem "ein tchá" znamená "toaleta" tedy záchod. Když jsem manželovi položila záludnou otázku, co si myslí, že znamená "ein chtaun", když "chtaun" je "vězení", hluboce se zamyslel a po dlouhém váhání řekl, že neví. Vítězoslavně jsem mu sdělila, že "ejn chtaun" znamená "manželství" a otázka "ejn chtaun ši lá" se nedá přeložit jako "Máte domácí vězení?" nýbrž jako  "Jste ženatý/vdaná?". Poněkud rozpačitě mi na to odpověděl, že si to myslel, ale neodvážil se to říci(!)

Kapitolou samou o sobě jsou barmská oslovení a také pozdravy. Jenom oslovení jsme se věnovali celou hodinu a já jsem konečně pochopila, jak mě to tituluje naše domácí pomocnice. Mně říká "chsejáma", což znamenalo v historii původně jen učitelka,  dnes je to ale žena-šéf nebo prostě osoba ženského pohlaví, které si mluvčí velmi váží. To mě potěšilo. Manžel je od ní titulován "chseja", což je učitel, šaman a anebo prostě boss. Bez žertu je z tohoto příkladu vidět, že šaman hrál dříve v barmské společnosti důležitou, když ne nejdůležitější roli a dodnes jsou vykladači budoucnosti, karet, hvězd a podobně vážená a dobře placená zaměstnání. Jinak je ženu, která je mladší, možno nazvat "nýmalej", což znamená vlastně "mladší sestra" a já tak třeba oslovuji servírky v restauracích nebo mladé prodavačky. Ale cítím se u toho divně. Ty starší mohu nazvat "e-má", což znamená "starší sestro"  a starší ženu pak "dó", tedy "teto". Toto oslovení se používá i v psané formě jako titul pro ženy a v barmském tisku se o místní politické vůdkyni Aun Schan Su Ťij většinou píše jako o "Daw Aung San Su Kyi". Pro muže je tu podobná škála oslovení, "e- kó" tedy "starší bratr", "nyj-lej" "mladší bratr" (pokud ho oslovuje muž), "maun-lej" (když je mluvčím žena) a "u-lej" pro staršího muže, což znamená "strýc" a je používáno jako titul pro muže, psáno jako U plus jméno. Pro mnichy existují zvláštní tři formy oslovení, podle jejich pozice v klášteře.

Barmánci zpravidla nepoužívají rodinných jmen. Výjimečná jsou i křestní jména. Otec a matka mají rozdílná jména a také jména dětí se liší od jmen rodičů. Jména se obvykle volí tak, aby  jejich počáteční  písmena souhlasila s písmeny, která podle tradičního barmského kalendáře připadají na den narození dotyčné osoby . Vlastní jméno osob se může skládat z jedné nebo více slabik. Mezi nejobvyklejší jména, která znám, patří Aun, Maun, Moe, Swe, Soe, Ej Mjá a hodně často jsou zdvojená, např. Maun Maun nebo Swe Swe.

Barmština nemá výraz pro všeobecný pozdrav jako "dobrý den". Cizinec je většinou přivítán výrazem "mingalabá", který pro mě na začátku zněl jako zaklínadlo, trochu jako abraka dabraka. Používá se také mezi učiteli a studenty, ale ne v běžném životě místních obyvatel. Tam se pozdrav řídí konkrétní situací, např. "Kam jdete?", "be tvá ma lé" nebo "Jak se máte?"  což je "nej kaun lá" případně "Už jste jedl?" tedy "sá pi bi lá". Nemohu zapomenout, jak mě v prvních dnech mého pobytu v Barmě zcela vyvedl z míry mladý řidič taxi, který se mě po nastoupení do jeho vozu optimisticky, s pohledem do zpětného zrcátka, zeptal anglicky: "Did you eat?" "Jedla jste?" Naprosto  jsem se vyděsila a moje první myšlenka byla, že mám kolem úst šmouhu od marmelády anebo nějaký jiný pozůstatek snídaně v obličeji. Naštěstí mi hlavou proběhla zmínka z průvodce o důležitosti potravy v Barmě a dovtípila jsem se, co je myšleno. Jen jsem netušila, že se používá i v anglickém překladu, ale jednalo se evidentně o vzdělaného taxikáře, který mi chtěl ulehčit život. Od té doby patří věta "sá pi bi lá" mezi moje oblíbené, asi kvůli melodičnosti.

Dnes už vůbec okouzluji zejména řidiče taxi v Rangúnu svými znalostmi. Ne všichni angličtinu dobře ovládají a zejména s pokyny jako "doprava či doleva" jsou vdečni, když použiji barmský výraz. Pokud to nakonec završím naučeným výrazem "zastavte zde", tedy "dy hmá", většina pochvalně zamručí anebo přímo pochválí moji úžasnou znalost jazyka. V našem kursu jsme se jízdě v taxi věnovali dlouhou dobu, stejně jako nákupu na trhu. Takže  "be lau lé" "Kolik to stojí?" používám často, ale většinou nikdy frázi " Je to příliš drahé, slevte!", "šo pá" kterou nám naše lektorka vtloukala do hlavy. Připadá mi, že ceny na trhu jsou většinou tak minimální, že bych se styděla smlouvat. A pokud se jedná o velké nákupy, je většinou vždy přítomna angličtina.

Když náš intenzivní kurz barmštiny skončil, rozcházeli jsme se plni nadšení, že budeme pokračovat a já jsem si také plánovala kurz čtení a psaní. Bohužel už k tomu z různých důvodů nikdy nedošlo a moje znalosti pomalu upadaly v zapomnění. Až se mě zželelo mojí barmské kamarádce a nabídla se, že mě bude vyučovat. Když však při první hodině viděla, jak přepisuji barmská slova latinkou, rozhodla se, že se musím napřed naučit číst a psát.  To mě potěšilo, protože psaná forma jazyka je mi vždycky bližší než ta mluvená. Ale nebylo to zdaleka jednoduché.

Původ barmského písma je třeba hledat v jižní Indii, stejně jako u písma thajského a laoského. Na první pohled zaujme svými zaoblenými tvary, někdy se mluví o "bublinkovém písmu". Tyto kroužky byly výhodnější při zapisování textů na palmové listy, které by se rovnými tahy potrhaly. Palmové listy se používaly před nástupem papíru a inkoustu. Barmské písmo je souhláskové, stejně jako písmo mnoha dalších jazyků v jihovýchodní  a jižní Asii. To znamená, že se zachycují pouze souhlásky, kterých je 33 a mohou se vyslovovat s přídechem nebo bez přídechu. Samohlásky a jejich tónová kvalita se označuje doplňkovými symboly. Píše se odleva doprava a mezi slovy se nedělají mezery, i když v současnosti se často kvůli snadnější čitelnosti oddělují alespoň věty.

Kamarádka mi v prvotním nadšení nakoupila sešity a učebnice pro barmské školáky a začaly jsme podle nich. Bohužel nedomyslela, že mi chybí znalosti místní řeči a texty o pagodách, darech mnichům a životě na venkově, které jsou v barmských slabikářích, pro mě byly příliš komplikované a nesrozumitelné. Velkým benefitem ale bylo množství historek z jejího dětství, návštěvy školy a vůbec detailů z místního života, do kterých bych nikdy nepronikla. Zapamatovala jsem si velmi zvláštní slova jako třeba "bútý", což je podivný druh zeleniny, který u nás neznáme a také nejčastěji používanou větu jejího manžela, také cizince, kterému se podařilo vybudovat v Rangúnu prosperující firmu. Tato věta zní: "Mí la lá?" A znamená "Máme elektřinu?" V zemi, kde je přerušení dodávky proudu na minuty či hodiny tak běžné jako mlha na podzim, je to důležitá znalost.

V Rangúnu samotném je naštěstí mnoho nápisů, které by mohly zajímat cizince, jako třeba i názvy ulic, obchodů anebo důležitých budov, psáno latinkou s anglickou transkripcí, která byla vytvořena už v koloniální době. Číslice jsou při velké fantazii podobné arabským, které používáme my a nejlépe se jejich znalost trénuje na rangúnských autobusech, které mají na jedné straně napsanou barmskou a na druhé "evropskou" verzi. Když jsme se nastěhovali do Barmy, koupili jsme si starší auto, které mělo ještě poznávací značku v barmštině. Moc se mi líbila, i když jsem ji v té době nedokázala přečíst. Přes naše protesty jsme ji museli vyměnit a dnes jsou všechny poznávací značky psány latinkou a arabskými číslicemi. Je to údajně proto, že drahá zařízení, která si nakoupily velké hotely a nákupní centra do svých parkovacích prostor, nedokázala barmské písmo a číslice přečíst. Horší je situace na venkově, kde jsou veškeré silniční ukazatele a nápisy jen v barmštině. To bylo mojí největší motivací, abych se naučila číst.

V současné době bohužel neexistuje jednotný a mezinárodně uznávaný systém romanizace  (přepisu latinkou) barmského jazyka. V praxi to znamená, že každý cizojazyčný průvodce, učebnice či slovník přepíše barmské slovo jiným způsobem. To je naprosto zoufalé, pokud se člověk chce naučit alespoň pár frází, protože neví, jak je vyslovit. Existuje také český systém přepisu, který  vytvořil barmanista, historik a pracovník Orientálního ústavu AV ČR PhDr. Jan Bečka. Nazývá ji "pražskou metodou romanizace barmštiny" a já jsem se po dlouhé úvaze rozhodla ji používat i ve svých příspěvcích, i když přiznávám, že mi  příliš blízká není. Je to asi tím, že se pohybuji hlavně mezi anglicky mluvícími cizinci a ti všichni používájí anglickou transkripci. Nejznámější pagoda se tak např.vyslovuje jako "švedagon pagoda", zatímco v české je to "šveitikoumská pagoda". Město Yangon, kde žiji, se tu vyslovuje "jangon" a ne "jankoun", jak předepisuje česká transkripce. Navíc Yangon stále nazývám na svém blogu Rangún, protože je v ČR tento název  mnohem víc obvyklý než nové pojmenování Yangon, používané tady. Rangúnu zde každý rozumí, ale zdá se mi, že jeho používání již získalo v současné době nádech koloniální nostalgie či arogance.

Přesto přidám malý slovníček základních pojmů, které se hodí pro cestu do Barmy a použiji vlastní česko-anglicko-německou transkripci, s přidanou hodnotou vlastního studia barmštiny.

Pokud by někdo uspořádal anketu o nejpopulárnější nebo nejvíce používané barmské slovo, přísahala bych, že by muselo zvítězit "šve", znamenající zlatý. Jak už jsem dřív zmiňovala, zlaté je tu tak nějak všechno, banky, obchody, firmy, výrobky všeho druhu. Když nás navštívil v Rangúnu 14-letý synovec, byl tímto faktem tak zaujatý, že jsme společně shromažďovali všechny názvy, obsahující slovo "šve". Asi také  pod vlivem tohoto všudypřítomného zlata při jízdě  kolem jednoho evropského velvyslanectví najednou vydechl: "Ježíš, šve drát!" A skutečně, budova s pozemkem byla obklopena zdí s ostnatým drátem, který byl natřený zlatou barvou.

min ga la bá         dobrý den
džej zu bá            děkuji
tvej me                na shledanou (uvidíme se)
ta ta                     ahoj (při loučení)
ho ke                    ano
hin in                   ne
ho de                    správně
na le de                rozumím
na ma le bú          nerozumím
be lau lé               kolik (to stojí)
ja de                     dobře, v pořádku
me ja bú               to není v pořádku
be hmá lé             kde (je)
be be                    doleva
ňa be                    doprava
de de                    rovně
lá                         ulice
pjé pjé                  pomalu
mja mja                rychle, pospěš si
zej                        trh, cena
jé                          voda
ne ne                     trochu
ši me                    zaplatím (v restauraci)
then jon               velvyslanectví
hpa ja                   pagoda
na me /  ba lé       Jak se jmenuješ?
na me / Jana / ba  Jmenuji se Jana.
lu mjó /  ba / lé     Jaká je tvoje národnost (odkud jsi)?
lu mjó / ček / ba    Jsem Čech.
Praha hmá nej de   Žiju v Praze.
Nej / kaun / lá?      Jak se máš? (doslova Žiješ dobře?)
Nej / kaun / de       Mám se dobře.
Sá /kaun / de          Chutná to dobře.
šve                          zlatý


Strmá cesta ke vzdělání. Schody do jazykové školy

Barmská abeceda (pouze souhlásky), vlevo návod, jak psát


Slabikář pro děti.  Vlevo dole v textu je zajímavý výraz:" Ni ni, ňa ňa", což znamená něco jako "buďte hodní"


Zlatá banka má napisy v barmštině i angličtině



stejně tak i ukazatele v Rangńu


Vjezd do areálu kostela Sv. trojice

Časné ráno a záhadný úřad, před jehož dveřmi nocoval tento mnich zahalený do svého roucha

Zde se management obchodního domu vyjádřil  velice jasně
Tady už jsou pokyny méně internacionální