Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: listopadu 2018

Mnoho lidí i článků nazývá tyto omšelé a romantické zdi uprostřed záhadného, zarostlého lesoparku na okraji Rangúnu "Portugalským" kostelem. Na začátku jsem se nechala nachytat také a ráda uvěřila, že jsou pozůstatkem z dob vlády portugalského dobrodruha Philipa de Brito e Nicote. Není divu, jeho osud totiž fascinuje, a to jak strmým vzestupem z chudého plavčíka v bohatého asijského vládce, tak také krutou smrtí, kterou zaplatil údajně za dodatečný zdroj svých příjmů, kterým bylo drancování buddhistických svatyní. Ta je již uváděna všude správně, byl nabodnut na kůl, protože takový zločin se v Barmě neodpouští.

Ruina kostela se nenachází v Rangúnu, ale přesněji v městečku Thanlyin, které je vzdálené asi půlhodinu autem. Je to ideální půldenní výlet ven z metropole, pokud má člověk dost města, rozpálených ulic, dopravní zácpy a zástupů lidí. Byla to také moje první krátká cesta po okolí a natolik se mi zalíbila, že tam beru každou naši návštěvu, která přijede jen na trochu delší dobu.

Thanlyin je spojen s Rangúnem od roku 1993 Thanlyinským mostem, postaveným za čínské podpory. Je dlouhý 2 200 metrů a klene se nad řekou Bago, jež je v těchto místech široká jeden kilometr. O deset let později byl vystaven i druhý most, do té doby museli obyvatelé používat převoz. Původní historický název města byl Syriam a své slávy dosáhl v 15. století jako hlavní přístav království Monů. Poté se stal součástí Taunnguského království, aby se v roce 1599 stal kořistí Arakanské armády, vedené Portugalcem Philipem de Brito. Portugalští žoldnéři, obchodníci a katoličtí misionáři byli mezi prvními Evropany, kteří působili na území dnešní Barmy. Zatímco Portugalci sledovali především obchodní zájmy, pro místní vládce měli význam hlavně jako vojáci a stavitelé lodí. Žoldnéři sloužili v prvé řadě pro peníze a pro svůj prospěch, někteří sledovali i vlastní mocenské zájmy.

Nejznámějším z nich se stal Philipe de Brito e Nicote, podle některých pramenů šlechtic, podle jiných chudý chlapec, který unikl chudobě v Lisabonu jako plavčík na velkých plachetnicích, které mířily nejprve k pobřeží Angoly, pak do indické Goy a následovně do Bengálského zálivu. V době, kdy se dostal do Arakanu (dnešního Rakhinského státu) na severu současné Barmy, byl již zkušeným válečníkem. Brzy povýšil na důstojníka a později se stal i velitelem královské armády. Od vděčného arakanského panovníka dostal po ovládnutí Syriamu (Thanylinu) do správy tento dobytý přístav. Měl se starat o jeho bezpečnost, ale ve skutečnosti sledoval vlastní cíl, zmocnit se ho a převést pod správu Portugalska. Zprvu měl k dispozici jen nepočetný oddíl zhruba padesáti portugalských žoldnéřů. Později získal do služby monské vojáky a vytvořil svoji vlastní armádu. Syriam opevnil hradbami a vodním příkopem, vyhnal arakanské královské úředníky a přestal dvoru odvádět poplatky z obchodu. Brzy jeho komunita čítala na 15 000 lidí a podle pramenů měla k dispozici dva kostely. Povolal také dva jezuity. Není jasné, jaký stavební materiál se používal, ale pravděpodobně tradiční místní dřevo a bambus. De Brito se snažil zabezpečit i pomocí sňatkové diplomacie a tak oženil svého syna Simona s dcerou prince z Martabanu, tedy království Monů. On sám si vzal za manželku dceru portugalského místokrále z Goy, krásnou doňu Luisu a byl jím podle barmských pramenů potvrzen jako král Dolní Barmy. Jeho dvůr se údajně začal podobat dvorům orientálních satrapů. Mohl si to dovolit, protože velmi zbohatl, a to nejen proto, že nutil lodě používat jeho Syriam jako jediný přístav a vybíral od nich výpalné, ale získal údajně i kontrolu nad obchodem se solí, zbraněmi a textilem v celém regionu. Barmské prameny líčí de Brita v černých barvách. Podle nich nutil místní obyvatele, aby se stali katolíky a pod záminkou, že potlačuje "modlářství", vykrádal buddhistické pagody a chrámy a hromadil drahocenné předměty. Některé bronzové sochy Buddhy a zvony dal prý roztavit a nechal z nich zhotovit děla.

Je logické, že měl mnoho nepřátel a tím nejnebezpečnějším byl barmský král, který chtěl znovu získat údolí řeky Irawadi a de Brito mu stál v cestě. S obrovskou flotilou, čítající na 400 lodí, se proti němu vydal ze svého sídla v Avě (poblíž Mandalaj). De Brito měl přibližně tři tisíce vojáků, z toho asi 100 Portugalců. Po dlouhé bitvě byl nakonec poražen, když nepřítel pronikl do Syriamu podzemními chodbami, které byly vykopány pod městskými hradbami. Následoval trest pomalou, krutou smrtí hanitele pagod, nabodnutím na kůl. Barmský král si chtěl ponechat jeho ženu Luisu, ale když ji k sobě povolal, zaútočila na něj podle pramenů s takovou "zlobou a kuráží", že ji nechal prodat s obyčejnými otroky. Portugalské vojáky i s rodinami, zajaté v Syriamu, dal král deportovat do Horní Barmy. Zde jim přidělil pozemky a zavázal je dědičnou službou trůnu. Část portugalských žoldnéřů sloužila v královské gardě, ostatní jako mušketýři a dělostřelci v armádě. Potomci těchto Portugalců, zvaní "bayingyi", žijí v okolí města Šweibhou dodnes.

Portugalské i barmské prameny potvrzují stavbu a údržbu kostela sv. Jana v Syriamu. Nenašly se však žádné pozůstatky, které by potvrzovaly jeho existenci. Ruiny, které mnoho autorů nazývá nesprávně "kostelem a pevností de Brita e Nicote", jsou ve skutečnosti poněkud méně romanticky pozůstatky stavby italských barnabitských misionářů, vedených otcem Paolem Mariou Nerinim. Ta byla postavena z cihel kolem roku 1750 a přestože to není původní kostel známého portugalského dobrodruha de Brita, je to nejstarší katolický kostel v zemi. Barnabité si získali ve městě uznání a z pera pátera Sigismonda Maria Calchi pochází první barmský slovník.

Ruiny kostela se nacházejí v ohrazeném, zarostlém areálu s mohutnými stromy a neprostupnými houštinami, kde jsou k vidění identické koloniální domky, často s drůbeží, pobíhající kolem a smečkami toulavých psů. Příbytky byly postaveny z cihel a dřeva pro úředníky Britské naftařské společnosti a kdyby nebyly tak špatně udržované, zaujaly by svojí prostorností, vzdušností a elegancí. Z kostela dnes zbývají pouze obvodové zdi a část apsidy. Uvnitř je hrobka a další náhrobní kameny, které jsou považovány nesprávně za místo uložení pozůstatků de Brita a jeho vojáků, protože jsou na nich dvojjazyčné nápisy v portugalštině a barmštině. Patří však potomkům Portugalců, kteří zemřeli v polovině 18. století. Nápisy jsou zajímavé nejen po historické a lingvistické stránce, ale také jako důkaz udržení portugalského jazyka za více než století po de Britově smrti.

Syriam nebo-li dnes Thanlyin zůstal hlavním přístavem Tanguuského království až do poloviny 18. století. Poté začala jeho důležitost upadat, když nový vládce, král Alaungpaja z Konbaungské dynastie založil na protější straně řeky dnešní Rangún. Ten také vyhnal barnabity a otce Neriniho nechal popravit, protože ho považoval za spojence Monů. O sto let později, po druhé anglo-barmské válce, se Thanlyin stal součástí britského koloniálního impéria a jeho význam opět vzrostl, když z něj Britové udělali počátkem 20. století hlavní rafinerii země. Ta byla zničena během druhé světové války, poté obnovena v padesátých letech minulého století a o její oživení se v současné době snaží mj. i vnuci bývalého nechvalně známého diktátora Ne Wina.

Thanlyin na mě působí jako klidné městečko s typickým pestrobarevným trhem. Se svými kostely a domy má v sobě něco evropského, přestože je značná část obyvatel indického původu. Za pozornost stojí také pagoda Kyaik Khauk, která stojí na pahorku na jižním konci města a nabízí pěkný výhled na řeku Yangon. Za dobrého počasí je odtud možné spatřit i špici Šweitigoumské pagody v Rangúnu, která je jejím předobrazem, jen v menším měřítku. Zdejší stúpa údajně pochází z přelomu 13. a 14. století a místní věří, že se v ní skrývají dva, někdy se uvádí šest, Buddhových vlasů. Zajímavým je i náhrobek prince Natšinnauna, který je dodnes obdivován jako autor milostné lyriky. Jeho osud je spojený s Philipem de Brito, který se vmísil do sporů taunnguské dynastie a poslal své vojsko do Taunngu, aby se pokusil Natšinnaunovi získat zpět královský titul. Po nezdařeném komplotu s ním Natšinnaun uprchl do Syriamu. Podle některých pramenů byl nabídnut de Britovi a jeho rodině volný odchod z města, pokud ho vydá. De Brito údajně odpověděl, že Portugalci své přátele nezrazují. Po dobytí Syriamu byl Natšinnaun kvůli velezradě popraven.

Z Thanlyinu se vyplatí pokračovat dalších 20 km směrem na jih, do městečka Kyauktan. Na malém ostrůvku tu uprostřed řeky, vedlejšího ramene řeky Yangon, stojí malebný klášter, který vypadá, jakoby se vznášel na vodě. Nazývá se také Yele Paya, tedy "Pagoda uprostřed řeky". Řeka má tmavě hnědou barvu a říká se jí "čokoládová", ale netuším proč. Špína to nebude, protože je plná velkých, hladových ryb, sumců, kteří si zvykli, že je návštěvníci kláštera krmí popkornem. Proto už před odjezdem na ostrůvek obklopují všechny turisty i věřící houfy dětí a žen a nabízejí jim ke koupi popkorn, slisovaný do kuliček, který je na ostrově zvykem házet rybám. Věřící buddhisté si tímto dobrým činem totiž kupují šanci na lepší další život. Když je ale návštěvníků hodně, jsou ryby asi přejezené, a ani si kuliček už nevšímají. K pagodě vede jediná cesta a to malé loďky, které jezdí v pravidelných intervalech. Cizinec je nesmlouvavě doveden k té nejhezčí, která má dokonce stříšku a cena je také o hodně luxusnější než pro místní. Ti možná neplatí vůbec nic. Areál kláštera je krásný, převažuje bílá a zlatá barva, všude voní květiny a místní návštěvníci jsou slavnostně oblečeni do nejlepších longuí. Mezi mnoha chrámovými svatyněmi je jich několik zasvěceno arahantovi Shin Upagotovi a Bo Bo Gyimu s mohutným vousem a bílým turbanem. Za povšimnutí stojí také mramorový Buddha, usazený na bohatě zdobeném a zlaceném trůně.

Zapomněla jsem podotknout, že před vstupem na ostrůvek je nezbytné si zout boty, protože je celý územím kláštera a musí se chodit bosky. V období dešťů je to obzvlášť nepříjemné, protože desky na zemi jsou velice kluzké. Když jsem chtěla jít na toaletu, domnívala jsem se, že aspoň tam si mohu boty, tedy žabky, nazout, protože se mi nechtělo brouzdat se ve vodě neznámého původu. Ženy, které se o toalety staraly, vykřikly div ne hrůzou, když viděly, jak jsem položila boty na zem a začala je obouvat. Posunky mi vysvětlily, že to se nesmí a moje rozladění asi bylo dost vidět, protože když jsem se vracela, čekaly u vchodu s kbelíkem vody a nohy mi začaly mýt! Rozhodla jsem se, že zkusím nevypadat už nikdy v podobných situacích znechuceně.

Z Kyaktanu mám ještě další zkušenost, která se týkala nedávné charitativní akce. Ta shromažďovala prostředky pro Domov sv. Panny Marie, což je sirotčinec pro 130 dívek ze širokého okolí, který úspěšně vedou křesťanské sestry. Už dlouho jsem neviděla tak čistý, úpravný a dobře organizovaný areál, který se stará o dívky bez rozdílu vyznání. Samozřejmostí je pro ně návštěva místní školy a když je dítě obzvlášť nadané, dostane se mu od Domova i podpory při studiu na Rangúnské univerzitě.

K završení pěkného výletu patří také jídlo, což je na barmském venkově většinou trochu oříšek. Přesto jsme při první cestě narazili náhodou na restauraci u silnice s poněkud zvláštním názvem "Dream Garden". K tomu, abychom se tam rozhodli najíst, přispělo nápadné auto jedné z velkých organizací rozvojové pomoci, jehož zaměstnanci rozhodně neriskují své zdraví v nejistých podnicích. Restaurace byla opravdu umístěna v zahradě, která byla poněkud bizarně vyzdobena různými sochami, ať už lidských postav či zvířat. Kromě hlavní budovy zde bylo i několik altánků s kulatým stolem, ideálním pro malou skupinku. Zařízení velmi jednoduché, ale čisté. Fascinující na této restauraci je pro mě kromě barevných mořských pannen a rozjívených betonových zvířat ještě obsluha. Každý altánek obsluhují jeden až dva zaměstnanci a k jejich povinnostem patří nejen přinášet jídlo a pití, ale také velkým vějířem odhánět mouchy ze stolu, lépe řečeno od talířů. Činí tak s odevzdanou trpělivostí a také opatrností, aby vám vějířem neurazili nos. Zatímco jim se zdá asi podobný servis přirozený, já se cítím poměrně nepatřičně. Když navíc ovívající zpozoroval, že jsem neobrala dost pečlivě rybu, vějíř odložil, chopil se náčiní a začal mi klást na talíř další kousky. To vše za cenu kávy ve velkém hotelu v Rangúnu.