V prašné rovinaté krajině, která připomíná step, na břehu největší barmské řeky Iravadi málokdy pořádně zaprší tak, jak je to obvyklé v jiných částech země. V minulosti se jí proto říkalo Tattadesa, "vyschlá země". Na vině jsou až 3 000 m vysoké vrcholky hor na západě Barmy, které zadržují těžké monzunové mraky. Zato teploty překročí v odpoledních hodinách bez uzardění čtyřicítku a vydechnout se dá teprve tehdy, když se rozzářený sluneční kotouč začne přibližovat k obzoru. V tuto chvíli je nejlepší stát někde na vyvýšenině, aby se člověku naskytl pohled, který jsem dříve na obrázcích považovala za zdařilou fotomontáž, protože se mi zdálo, že to nemůže být výjev z tohoto světa. V řídké trávě, mezi políčky, keři a skupinami stromů jsou na nekonečné pláni rozesety stovky chrámů nejrůznějších velikostí. Pro nepřivyklé evropské oko působí nejen exoticky, ale až neskutečně a mně při prvním pohledu připomínaly ležení pohádkového dobyvatele, který tu rozložil své nazdobené příbytky. Když poslední paprsky zahalí celou krajinu do teplého světla, nepřeje si pozorovatel nic jiného než aby tento výjimečný okamžik trval věčně.
Existuje málo historických památek, které považuji za natolik ohromující, jako Bagan v Barmě. V jihovýchodní Asii ho pro mě předčí jen Angkor, který je ale zaplaven turisty, zatímco tady je člověk (zatím) téměř sám. Bagan je zcela určitě jedním z vrcholů cest za poznáním místní historie a kultury. Chrámový areál, který se rozkládá na ploše 40 km2, zahrnuje dnes 2 230 zdokumentovaných staveb, které vznikly v průběhu 250 let. (Přesně se jedná o 911 chrámů, 524 stúp, 415 klášterních komplexů a 31 dalších staveb. Zbytek tvoří jen hromady cihel). V minulosti jich bylo o mnoho víc, údajně kolem 12 000, ale padly za oběť jak pozměněnému toku Iravadi, tak i nájezdům, plundrování, zemětřesení a tomu, čemu se říká zub času.
Zdejší nesčetné kláštery a pagody jsou dokladem, jak hluboce je zakořeněna v barmské kultuře buddhistická víra. Pokud někdo nechal postavit chrám nebo klášter, demonstroval tím světu nejen své hluboké náboženské přesvědčení, ale zároveň i doufal, že se v příštím životě narodí opět jako člověk, a to pokud možno zdravý, bohatý a mocný. Uvědomoval si, že k tomu je zapotřebí vykonat mnoho záslužných skutků, v nichž spatřoval přímou cestu k nirváně. Zachovaly se nápisy, jejichž tvůrci otevřeně přiznali, že uskutečnili ten či onen skutek jen proto, aby dosáhli spasení. Ve společnosti byla uznávaná přímá spojitost mezi společenským postavením, bohatstvím a možností dosáhnout nirvány. Za přirozené, ne-li samozřejmé bylo považováno, že lidé mocní a bohatí mají ke spasení blíže než ostatní. Od zámožných se očekávalo, že bohatství nebudou hromadit pouze pro sebe, ale že jeho část utratí za nábožensky prospěšné skutky a o takto získané zásluhy se podělí s ostatními. Obyvatelé baganské říše tak doufali, že se o jejich spasení přičiní zejména nejmocnější z nich - panovníci. Pagody nestavěli ale jen oni, nýbrž také jejich ženy, ministři, obchodníci a movití jedinci. Na tomto přístupu se do dnešních dnů nic nezměnilo. Ze všech vrstev obyvatelstva proudí prostředky na obnovu chrámů anebo na jejich znovupostavení, protože z mnohých zbyly jen sutiny. Tento bohulibý úmysl však nenaráží na nadšené přijetí u archeologů a historiků, protože zachování historické autenticity tu bohužel nehraje žádnou velkou roli. Na špice stúp se běžně instalují hti, což jsou kovové pozlacené "deštníky", přestože v baganském období se při stavbách ještě žádné kovové nepoužívaly a podlahy se dláždí mramorem nebo dlažbou v rozporu s původním vybavením. A tak se Bagan prezentuje stále více jako koktejl historických památek a současné víry. Cizí návštěvníci tím mohou být rozčarováni, ale pro místní obyvatele je Bagan nejen symbolem velké minulosti, ale hlavně životaschopnosti buddhistické víry.
Kdo se kdy jen trochu zabýval historií Barmy, možná mi dá za pravdu, že se na první pohled jeví jako jeden velký chaos. Na území obývaném tolika etnickými skupinami docházelo logicky k bojům jedné s druhou a hlavně k pokusům o získání území a vybudování většího celku. A tak zde existovala celá řada státních útvarů, které vznikaly, vzkvétaly a po čase zase podléhaly silnějšímu sokovi nebo vlastním chybám. Navíc nejsou historikové zdaleka jednotni ve výkladu starších dějin. Naštěstí se většina shoduje alespoň v tom, že baganskou (nebo také pugamskou) říši založil v roce 1044 král Anawratha. Malé království Horní Barmy, které se muselo prosazovat v konkurenci mnoha podobných států, proměnil v mocné centrum. Většinu území současné Barmy sjednotil do jednoho územního celku a položil základy moderního státu, jehož vůdčí silou se stalo etnikum Barmánců. Anawratha se zpočátku moudře věnoval zvyšování ekonomické síly Baganu, budoval kanály, zakládal vesnice a záhy z něj udělal hlavního producenta rýže a obchodní centrum Horní Barmy. Snažil se o reorganizaci ozbrojených sil a zaváděl nové prvky vojenské taktiky. Jako první barmský vládce použil slony, kteří vedli do útoku pěchotu. Poté se pustil do rozšiřování území, ovládl řadu dříve nezávislých městských států Pyu a pronikl dále na jih na území Monů. Po dlouhých bojích zajal krále i jeho manželku, další členy rodiny a téměř 30 000 Monů, mezi nimiž bylo mnoho mnichů, učenců, umělců a řemeslníků. Ti později pomáhali stavět tisíce nádherných chrámů, z nichž mnohé se dochovaly do současnosti. Významný byl také Anawrathův příklon k théravádovému buddhismu, ke kterému krále přivedl monský mnich Šin Arahan. Théravádový buddhismus se stal dominantní vírou celé země a zůstává jí dodnes.
Následující dvě staletí byla obdobím největšího rozkvětu říše, v jejímž čele se střídali schopní vládci, kteří pokračovali v budování její hospodářské základny a nezanedbávali ani dobyvatelské války. Jejich království sahalo na jihu až na Malajský poloostrov a na východ do současného Thajska. Baganská dynastie vybudovala jednu ze dvou nejmocnějších říší jihovýchodní Asie, kde jí konkurovalo pouze Khmerské království s centrem v Angkoru. Dva Anawrathovi synové, kteří se postupně stali vládci, horlivě pokračovali ve stavbě ještě honosnějších a velkolepějších chrámů. V tomto období se objevila také svébytná barmská kultura. Chrámová architektura se začala osvobozovat ze závislosti na dřívějších monských a pyuských vzorech a získávala svůj vlastní "baganský" vzhled. Prosadilo se nové barmské písmo.
V polovině 13. století říše pomalu začala ztrácet sílu k expanzi. Příjmy stagnovaly, zatímco výdaje rostly, protože králové a šlechta neustávali v budování chrámů a velkorysé podpoře klášterů. Odhaduje se, že v roce 1280 bezmála dvě třetiny zemědělské půdy Horní Barmy patřily buddhistickým mnichům, takže lze říci, že vládci země si podkopávali vlastní ekonomickou základnu. Konečný úder přišel v podobě Kublaj-chánovy mongolské armády, která požadovala vazalskou daň. Král odmítl platit a Mongolové podnikli řadu výpadů v letech 1277, 1283 a 1287. Poté král Narathihapate uprchl na jih, kde byl zavražděn. Vazalské státy baganské říše, včetně Arakanského království a monských území reagovaly vzpourou a odtržením. Mocná baganská říše se zhroutila a po období chaosu zůstalo na místě prosperujícího města s 200 000 obyvateli na konci 13. století jen bezvýznamné oblastní centrum.
Přesto je baganské období označováno za "zlatý věk" barmské buddhistické kultury. Bylo dobou rozkvětu písemnictví, výtvarného umění a zejména klasické barmské architektury. Již v 11. století zde vznikaly sakrální stavby, které byly budovány z trvanlivých materiálů a některé zde stojí dodnes. Světské budovy, včetně královských paláců, byly dřevěné a do dnešní doby se nedochovaly. Výjimkou je zděná brána Tharapa z 9. století. Také další náboženské stavby, jako obydlí mnichů nebo knihovny byly ze dřeva. Jak asi vypadaly se dá poměrně dobře představit, protože některé, postavené z kamene, dodnes existují (Upali Thein, Pitaka Taik). Hlavním materiálem byly však bezesporu cihly. Původně byly všechny cihlové stavby také pokryté štukem, některé i lakem a pozlaceny. Pískovec, který pochází z oblasti severně od města se používal jen omezeně, ke statickému zajištění v rozích staveb a pak především jako hlavní materiál pro zhotovení soch a reliéfů.
Z ranného období pocházejí jednoduché, většinou cihlové pagody. Jsou tvořeny několika terasami, zmenšujícími se směrem vzhůru a spojenými schodištěm. Nad terasami ční stúpa zvonového tvaru na vrcholu zakončená kovovým hrotem připomínajícím zavřený slunečník. Pagody jsou vyplněny zdivem a podle tradice některé z nich ukrývají ostatky významných světců či samotného Buddhy. Chrámy představují vyšší vývojový stupeň náboženského stavitelství. Monové stavěli chrámy se čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem. Vnitřní prostory jsou poměrně tmavé, neboť světlo tam proniká pouze úzkými okny. V některých z nich se dochovala bohatá ornamentální výzdoba, nástěnné malby a případně Buddhovy sochy. Chrámy zastřešují stupňovité věže ve tvaru čtyřhranné mitry na vrcholu zaoblené, nebo malé stúpy tvořené zužujícími se prstenci. Barmští stavitelé jsou tvůrci vysokých, prostorných a několikapatrových chrámů se světlými interiéry, přičemž chrámy z druhé poloviny 13. století měly až pět podlaží. Jejich součástí býval i klášter, případně knihovna rukopisů. Při stavbě se používalo menších cihel a klenutý oblouk byl doveden k dokonalosti. Bohatá je i vnitřní výzdoba tvořená spirálami, reliéfy a plastikami. Najdeme i pagody budované podle cizích vzorů. Patří k nim Sapada ovlivněná stavebními prvky srílanských svatyní nebo Mahabondi, která napodobuje chrám v indické Bódhgaji.
Z celkového počtu svatyní je jich přes 300 vyzdobeno nástěnnými a stropními malbami z 11. až 13. století. Místní malíři nanášeli barvy na zaschlou omítku a zobrazovali Buddhu nebo mytologické náměty. Malby se světskou tématikou, výjevy z dvorského života , z bitevních polí či z vesnice jsou spíš výjimečné a objevují se až koncem baganského období. Malíři zobrazovali výjevy plošně, perspektivu nahrazovali řazením dějových scén do vodorovných pásů. Používali různých přírodních barev (žluté, oranžové, hnědé, červené), které si dones zachovaly svou svěžest. Když začali v 80. letech minulého století experti UNESCO s restaurováním maleb, často objevili nádherné výjevy. Mnohokrát bylo ale také pozdě, protože mnohá díla byla zabílením navždy ztracena.
Jak jsem již zmínila, sakrálních staveb na území Baganu jsou přes dva tisíce a je těžké mezi nimi vybrat jednoznačné favority. Zde je jen miniaturní výčet těch, které považuji osobně za nejzajímavější, nejen architektonicky a výzdobou, ale také svojí historií:
Ananda - je jedním z nejkrásnějších, největších a nejlépe dochovaných baganských chrámů. Jeho hti (zlatý deštník) na 52 metrů vysoké věži se třpytí do daleka přes celou planinu. Byl postaven v letech 1090 až 1105 králem Kyansitthou. Odborníky je považován za vrcholnou stavbu raně baganského architektonického stylu, ale lze na něm najít i prvky typické pro pozdější období. Šestice střešních teras dodává chrámu vznosný vertikální vzhled, jímž se odlišuje od starších chrámů s horizontálním řešením. Inovativně působí rovněž dispozice chrámu, jíž je řecký kříž na čtvercovém půdorysu. V okenních rámech není obvyklé cihlové mřížování, což znamenalo, že se do chrámu dostalo podstatně víc světla než do jeho pochmurně temných předchůdců. Chrám se pyšní jedním z nejkrásnějších interiérů. Každý ze čtyř vstupů hlídá dvojice strážců usazených ve výklenku. Bezprostředně za vstupem je dvojitý ambit, jakoby menší vložený do většího. Do vnější části vedou obrovské dveře z týkového dřeva. Zdi ambitu lemují stěny s řadou výklenků, bohatě zdobených rytinami zobrazujících Buddhu a výjevy z jeho života.
Abeyadana - tento menší chrám nese jméno první ženy krále Kyansitthy, která ho s největší pravděpodobností nechala postavit. Čekala zde údajně na svého manžela, když se skrýval, aby si zachránil život před svým předchůdcem. Je skvělou ukázkou raného baganského stylu a zaujme krásnými mřížovanými cihlovými okny a střešní stúpou ve srílanském stylu. Mně se nejvíce líbí krásné nástěnné malby, které zdobí vstupní síň i velmi tmavý ambit. Byly očištěny v roce 1987 pod vedením UNESCA. Bez vlastní baterky ale návštěvník nic neuvidí...
Nagayon - se nachází nedaleko od Abeyadany a byl postaven samotným králem Kyansitthou. Ten se údajně skrýval právě zde před svým rozzlobeným bratrem a předchozím panovníkem Sawlu. Také zde najdeme malby, které zdobí stěny chodeb.
Nathlaung Kyaung - tato jediná hinduistická pagoda patří k nejstarším památkám v Baganu a má fascinující historii. Zde král Anawratha skladoval předbuddhistické sošky a vyobrazení, především natů (duchů) v době, kdy se snažil prosadit buddhismus. Sám král pagodu nazval tou, kde "jsou vězněni natové". Podle nápisu byla vybudovaná v 11. století a je zasvěcena bohu Višnovi. Jeho sochy byly odcizeny dalším Němcem, který pracoval na ropných polích v roce 1890. Cihlové a štukové reliéfy, i když poškozené, jsou stále k vidění. Původně byla pagoda pokryta zelenými glazovanými kachli, z nichž se však mnoho nedochovalo.
Shwesandaw - (Pagoda zlatého Buddhova vlasu) pochází z roku 1057 a byla první z monumentálních baganských pagod. Král Anawratha ji nechal postavit pro Buddhův vlas, který dostal od krále z města Bago za pomoc v bojích s Khmery. Stúpa se stala vzorem mnoha dalších náboženských staveb s typickými čtvercovými terasami. Na ně se dá vystoupat po jednom ze čtyř schodišť rozmístěných po stranách základny. Stúpa patří k nejoblíbenějším místním vyhlídkám. Terasy jsou poněkud úzké a během pozdního odpoledne se na nich obtížně hledá místo.
Dhammayangyi - k tomuto mohutnému chrámu se váže pozoruhodná legenda. Byl postaven na příkaz krutého krále Narathua (1167 - 1171), který si chtěl velkolepou náboženskou stavbou vylepšit špatnou pověst a karmu po vraždě vlastního otce, bratra a ženy. Jak se ukázalo, chrám ale účel nesplnil. Po dvou letech ho zabila osmičlenná skupina indických vrahů, které poslal otec jeho zavražděné choti. Při pohledu zvenčí zaujme především dokonalé stavební provedení - říká se, že Narathua výslovně přikázal, že cihly je třeba tvarovat tak přesně, aby se mezi ně nevešla ani jehla. Dělníci, kteří jeho vysoké nároky nesplnili, podle legendy přišli o ruce. Působivá je zde pro mě zejména zvláštní atmosféra vysokých chodeb, pod jejichž skřípajícími střechami hnízdí netopýři a vrkají hrdličky. Naproti západnímu vstupu se nachází dvojice Buddhových soch, socha historického Buddhy Gautamy a Buddhy příštího věku Maitréji. Nikde jinde v Baganu je vedle sebe nenajdeme.
Sulamani - leží na klidném, odlehlém a mimořádně krásném místě ve středu Archeologické zóny. V roce 1183 chrám nechal postavit král Narapatisithu. Nevyniká velikostí ani výškou, ale mnohými návštěvníky je považován za nejkrásnější baganskou památku, skvostnou ukázku místního bohatě zdobeného stylu pozdního období. Stupně chrámu jsou stejně vysoké a ozdobené třemi terasami, čímž bylo dosaženo pozoruhodné rovnováhy mezi vertikální a horizontální linií. Ladná věž shikhara je rekonstrukcí z doby po velkém zemětřesení v roce 1975 - zblízka je možné si všimnout, že nové cihly s původní stavbou vůbec neladí, ale při pohledu z dálky celek vypadá dobře. Na vnějších stěnách je bohatá štuková výzdoba a také zelené a žluté glazované kachle, uvnitř pak zajímavé, místy až zábavné nástěnné malby z 18. století s velkými postavami mj. i ležících Buddhů
S rozpadem říše ve 13. století mnoho pagod a chrámů vyplenili nájezdníci. Řadu staveb zničily živelné pohromy, za dobu jeho existence přečkaly 16 zemětřesení, to nejničivější z nich, v roce 1978, jich polovinu zničilo. V období britské koloniální vlády (1886 - 1948) baganské památky poškodily také neodborné opravy a stavební práce na území Baganu. Ten nebyl chráněn ani před hledači pokladů či kulturními vandaly. Neblaze proslul zejména Němec Dr. Thomann, který se v roce 1899 usadil na tři měsíce v jednom z místních klášterů. S německou důkladností prozkoumal početné stavby, zdokumentoval je a odcizil nejzajímavější objekty. Nejhůře byly postiženy oba malé chrámy Gubyaugkyi a také chrám Theinmazi, který dnes stojí mimo zájem návštěvníků. Tam mu padly za oběť nejkrásnější části nástěnných maleb. V té době byly ještě relativně kompletní a dobře dochované, jak dokazují snímky Thomannova týmu. Výprava se každopádně vyplatila. Národopisné muzeum v Hamburku mu za části maleb a další objekty vyplatilo na tehdejší dobu značnou sumu 60 550 říšských marek. Dnes jsou ukradené objekty po většinu času v depozitářích muzea a část maleb se navždy ztratila. Na závěr patří poznámka o nikdy neobjasněné, tragické Thomannově smrti v roce 1924. Asi si měl lépe pročíst nápis královny Phwa Jaw z roku 1271: "Nechť každý, kdo poničí nebo odcizí mé záslužné činy, padne za oběť hrozným nemocem a velkému neštěstí... Jako člověk se má stát duchem... Má být navždy odtržen od milované ženy, synů nebo manželů... Hrom má uhodit do jeho domu... A poté co zemře, má se smažit v pekle..."
Dnes vyžaduje údržba rozlehlého chrámového komplexu náročnou péči a hlavně finanční prostředky. V barmské buddhistické společnosti jsou opravy náboženských staveb považovány za záslužný čin. Jak už jsem zmínila na začátku, měřítko záslužnosti ale nikdy úplně neodpovídalo historickým a estetickým zřetelům. Tato otázka je aktuální i v dnešní době. Někteří by baganské památky rádi od základu přestavěli, jiní navrhují je pouze opravit a konzervovat, případně raději ponechat v současné podobě. Tyto rozpory se projevují po celou dobu pokusů o rekonstrukci Baganu. Existují doklady, že chrámy byly opravovány již v roce 1212, poté v 15. a opět v 17. století, v období britské vlády i po roce 1948, kdy země získala nezávislost. Obnova však málokdy proběhla tak, aniž by poškodila uměleckou hodnotu památek. G. H. Luce v roce 1969 napsal, že "mnohé památky byly opravovány již tolikrát, že ani nelze rozeznat jejich původní podobu". Opravy většího rozsahu byly uskutečněny po velkém zemětřesení v roce 1975, kdy část prostředků na tento účel vyčlenila vláda a další peníze byly shromážděny veřejnými sbírkami po celé zemi. Také UNESCO věnovalo 15 let práce a více než milion dolarů na záchranu. Kolektivní výsledek tohoto snažení nazval jeden z pracovníků UNESCA "fantastickou verzí jednoho z největších světových náboženských a historických komplexů ve stylu Disneyho". Oproti tomu namítl tehdejší ministr kultury Win Sein, že "naší povinností je uchovávat a restaurovat veškeré kulturní dědictví Baganu, aby vydrželo navždy."
Další fáze rekonstrukce byla zahájena v roce 1998 a podle dostupných údajů bylo přestavěno (mnohdy od základu) více než 1 000 baganských památek. Některé byly úplně zbořeny a na jejich místě vznikly zcela nové stavby. V roce 1990 vojenská vláda nuceně přesídlila obyvatelstvo Baganu do nového sídliště, kterému se říká Nový Bagan, aby zabránila ničení svatyň. Na druhé straně ale postavila řadu dalších kontroverzních staveb, jako 60 metrů vysokou vyhlídkovou věž s obchody a restauracemi uvnitř památkové zóny a luxusní hotely přímo mezi pagodami. Vše završují betonové přístupové silnice a golfové hřiště.
Další velké zemětřesení v roce 2016 vážně poničilo 400 staveb a stálo dva lidské životy. Utrpěly zejména stavby, které byly v posledních desetiletích konzervovány betonem a dalšími "moderními" prostředky. Archeologický ústav zahájil průzkum a opravy, opět s pomocí UNESCA a v posledních letech dovoluje dokonce zahraničním odborníkům konzultace a výcvik rekonstrukčních týmů. Přesto jsou jednání o zapsání Baganu na listinu památek světového dědictví UNESCO stále neúspěšná. Důvodem jsou právě kontroverzní opravy, stavby hotelů v archeologické zóně a celková nespokojenost s jeho vedením. Další posouzení barmské žádosti se má konat v červenci 2019 na konferenci v Baku.
Turista - cizinec, který chce navštívit Bagan, musí po příjezdu uhradit vstupné ve výši 25 000 kyatů, což je asi 400 Kč. To ho opravňuje k týdennímu pobytu. Většinou se platí přímo v autobuse nebo jiném dopravním prostředku, který obvykle zastaví u kontrolního stanoviště. Zaplatit je možné také přímo na letišti. V Baganu je tolik velkolepých památek, že je nelze ani vstřebat, natož pak všechny prohlédnout. Řada zdejších "druhořadých" chrámů by všude jinde byla hlavní turistickou atrakcí, zatímco zde se ani nedostanou do turistických průvodců. Počet památek je skutečně ohromující, ale v zásadě jde tak trochu o variace na stejné téma, nebo spíše na několik témat. Neustále se tu opakuje několik základních stylů, které se sice měnily, ale obvykle si zachovávaly své typické prvky, jejichž objevování je jedním z hlavních lákadel procházek mezi památkami. Někteří návštěvníci jsou velice systematičtí a chrámy objíždí podle předem stanoveného plánu, jiní se snaží objevovat spíše ty méně známé. Myslím si, že kombinace obojího je ideální, záleží na množství času. V průměru tu většina stráví dva až tři dny, ale mohlo by jich být klidně deset nebo sto. Některé části památkové zóny se dají obejít pěšky, jako třeba Starý Bagan, většinou je ale třeba zvolit dopravní prostředek. K těm nejobvyklejším patří kolo nebo elektrický skútr, přičemž obojí se dá za rozumnou cenu vypůjčit. Tímto způsobem je však lepší se pohybovat hlavně dopoledne a večer, protože sluneční žár nebo velké horko je od poledních hodin téměř nesnesitelné. Najmout se dá i koňský povoz, taxi, tuk tuk a velké skupiny se samozřejmě pohybují klimatizovanými autobusy, které se ovšem dostanou jen k nejznámějším památkám. Některé menší chrámy mohou být zamčené, ale většinou se dostaví někdo, kdo ho zájemci otevře. Záhodno je mít také baterku, protože mnoho ze staveb nemá uvnitř osvětlení. Ale pocit, když si mohu prohlížet sama v temném chrámu tisíc let staré malby je neopakovatelný. Poněkud dotěrní jsou početní prodejci, kteří jsou usazeni ve stínu většiny chrámů a cestovatele tak dlouho zpracovávají, až si něco koupí - pohlednice, obraz z jemného písku z řeky Iravadi, na kterém údajně pracovala celá jeho rodina, zvonečky, typické barmské loutky nebo speciální lakované předměty či longui. Časem je už člověk tak zdeptán horkem a diskuzemi, že si raději něco koupí, aby měl klid. Někteří prodejci jsou již na turisty jazykově připraveni a například u hinduistického chrámu ve Starém Baganu ho překvapí souvislými českými větami a fundovaným výkladem o interiéru chrámu. V takovém případě je pak těžké, tuto sympatickou snahu neocenit. Dva bronzové zvonky, které jsem si odtud při poslední návštěvě odnesla, mají krásný zvuk a připomínají mi vtipný zážitek. V Baganu jsem také pochopila význam slov "overpagoded" nebo "tepled out", něco jako "přepagodován", což je stav, do kterého se návštěvník může dostat, pokud se snaží projít co nejvíce chrámů. Proto se mi osvědčilo plánovat prohlídky Baganu různorodě co do dopravních prostředků i programu. Také hodina posezení a nicnedělání ve stínu některého z chrámů s osvěžujícím kokosovým ořechem nebo studený nápoj v baru nejstaršího místního hotelu Thande na břehu řeky Iravadi může být zaslouženě příjemným zážitkem.
Kdo se kdy jen trochu zabýval historií Barmy, možná mi dá za pravdu, že se na první pohled jeví jako jeden velký chaos. Na území obývaném tolika etnickými skupinami docházelo logicky k bojům jedné s druhou a hlavně k pokusům o získání území a vybudování většího celku. A tak zde existovala celá řada státních útvarů, které vznikaly, vzkvétaly a po čase zase podléhaly silnějšímu sokovi nebo vlastním chybám. Navíc nejsou historikové zdaleka jednotni ve výkladu starších dějin. Naštěstí se většina shoduje alespoň v tom, že baganskou (nebo také pugamskou) říši založil v roce 1044 král Anawratha. Malé království Horní Barmy, které se muselo prosazovat v konkurenci mnoha podobných států, proměnil v mocné centrum. Většinu území současné Barmy sjednotil do jednoho územního celku a položil základy moderního státu, jehož vůdčí silou se stalo etnikum Barmánců. Anawratha se zpočátku moudře věnoval zvyšování ekonomické síly Baganu, budoval kanály, zakládal vesnice a záhy z něj udělal hlavního producenta rýže a obchodní centrum Horní Barmy. Snažil se o reorganizaci ozbrojených sil a zaváděl nové prvky vojenské taktiky. Jako první barmský vládce použil slony, kteří vedli do útoku pěchotu. Poté se pustil do rozšiřování území, ovládl řadu dříve nezávislých městských států Pyu a pronikl dále na jih na území Monů. Po dlouhých bojích zajal krále i jeho manželku, další členy rodiny a téměř 30 000 Monů, mezi nimiž bylo mnoho mnichů, učenců, umělců a řemeslníků. Ti později pomáhali stavět tisíce nádherných chrámů, z nichž mnohé se dochovaly do současnosti. Významný byl také Anawrathův příklon k théravádovému buddhismu, ke kterému krále přivedl monský mnich Šin Arahan. Théravádový buddhismus se stal dominantní vírou celé země a zůstává jí dodnes.
Následující dvě staletí byla obdobím největšího rozkvětu říše, v jejímž čele se střídali schopní vládci, kteří pokračovali v budování její hospodářské základny a nezanedbávali ani dobyvatelské války. Jejich království sahalo na jihu až na Malajský poloostrov a na východ do současného Thajska. Baganská dynastie vybudovala jednu ze dvou nejmocnějších říší jihovýchodní Asie, kde jí konkurovalo pouze Khmerské království s centrem v Angkoru. Dva Anawrathovi synové, kteří se postupně stali vládci, horlivě pokračovali ve stavbě ještě honosnějších a velkolepějších chrámů. V tomto období se objevila také svébytná barmská kultura. Chrámová architektura se začala osvobozovat ze závislosti na dřívějších monských a pyuských vzorech a získávala svůj vlastní "baganský" vzhled. Prosadilo se nové barmské písmo.
V polovině 13. století říše pomalu začala ztrácet sílu k expanzi. Příjmy stagnovaly, zatímco výdaje rostly, protože králové a šlechta neustávali v budování chrámů a velkorysé podpoře klášterů. Odhaduje se, že v roce 1280 bezmála dvě třetiny zemědělské půdy Horní Barmy patřily buddhistickým mnichům, takže lze říci, že vládci země si podkopávali vlastní ekonomickou základnu. Konečný úder přišel v podobě Kublaj-chánovy mongolské armády, která požadovala vazalskou daň. Král odmítl platit a Mongolové podnikli řadu výpadů v letech 1277, 1283 a 1287. Poté král Narathihapate uprchl na jih, kde byl zavražděn. Vazalské státy baganské říše, včetně Arakanského království a monských území reagovaly vzpourou a odtržením. Mocná baganská říše se zhroutila a po období chaosu zůstalo na místě prosperujícího města s 200 000 obyvateli na konci 13. století jen bezvýznamné oblastní centrum.
Přesto je baganské období označováno za "zlatý věk" barmské buddhistické kultury. Bylo dobou rozkvětu písemnictví, výtvarného umění a zejména klasické barmské architektury. Již v 11. století zde vznikaly sakrální stavby, které byly budovány z trvanlivých materiálů a některé zde stojí dodnes. Světské budovy, včetně královských paláců, byly dřevěné a do dnešní doby se nedochovaly. Výjimkou je zděná brána Tharapa z 9. století. Také další náboženské stavby, jako obydlí mnichů nebo knihovny byly ze dřeva. Jak asi vypadaly se dá poměrně dobře představit, protože některé, postavené z kamene, dodnes existují (Upali Thein, Pitaka Taik). Hlavním materiálem byly však bezesporu cihly. Původně byly všechny cihlové stavby také pokryté štukem, některé i lakem a pozlaceny. Pískovec, který pochází z oblasti severně od města se používal jen omezeně, ke statickému zajištění v rozích staveb a pak především jako hlavní materiál pro zhotovení soch a reliéfů.
Z ranného období pocházejí jednoduché, většinou cihlové pagody. Jsou tvořeny několika terasami, zmenšujícími se směrem vzhůru a spojenými schodištěm. Nad terasami ční stúpa zvonového tvaru na vrcholu zakončená kovovým hrotem připomínajícím zavřený slunečník. Pagody jsou vyplněny zdivem a podle tradice některé z nich ukrývají ostatky významných světců či samotného Buddhy. Chrámy představují vyšší vývojový stupeň náboženského stavitelství. Monové stavěli chrámy se čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem. Vnitřní prostory jsou poměrně tmavé, neboť světlo tam proniká pouze úzkými okny. V některých z nich se dochovala bohatá ornamentální výzdoba, nástěnné malby a případně Buddhovy sochy. Chrámy zastřešují stupňovité věže ve tvaru čtyřhranné mitry na vrcholu zaoblené, nebo malé stúpy tvořené zužujícími se prstenci. Barmští stavitelé jsou tvůrci vysokých, prostorných a několikapatrových chrámů se světlými interiéry, přičemž chrámy z druhé poloviny 13. století měly až pět podlaží. Jejich součástí býval i klášter, případně knihovna rukopisů. Při stavbě se používalo menších cihel a klenutý oblouk byl doveden k dokonalosti. Bohatá je i vnitřní výzdoba tvořená spirálami, reliéfy a plastikami. Najdeme i pagody budované podle cizích vzorů. Patří k nim Sapada ovlivněná stavebními prvky srílanských svatyní nebo Mahabondi, která napodobuje chrám v indické Bódhgaji.
Z celkového počtu svatyní je jich přes 300 vyzdobeno nástěnnými a stropními malbami z 11. až 13. století. Místní malíři nanášeli barvy na zaschlou omítku a zobrazovali Buddhu nebo mytologické náměty. Malby se světskou tématikou, výjevy z dvorského života , z bitevních polí či z vesnice jsou spíš výjimečné a objevují se až koncem baganského období. Malíři zobrazovali výjevy plošně, perspektivu nahrazovali řazením dějových scén do vodorovných pásů. Používali různých přírodních barev (žluté, oranžové, hnědé, červené), které si dones zachovaly svou svěžest. Když začali v 80. letech minulého století experti UNESCO s restaurováním maleb, často objevili nádherné výjevy. Mnohokrát bylo ale také pozdě, protože mnohá díla byla zabílením navždy ztracena.
Jak jsem již zmínila, sakrálních staveb na území Baganu jsou přes dva tisíce a je těžké mezi nimi vybrat jednoznačné favority. Zde je jen miniaturní výčet těch, které považuji osobně za nejzajímavější, nejen architektonicky a výzdobou, ale také svojí historií:
Ananda - je jedním z nejkrásnějších, největších a nejlépe dochovaných baganských chrámů. Jeho hti (zlatý deštník) na 52 metrů vysoké věži se třpytí do daleka přes celou planinu. Byl postaven v letech 1090 až 1105 králem Kyansitthou. Odborníky je považován za vrcholnou stavbu raně baganského architektonického stylu, ale lze na něm najít i prvky typické pro pozdější období. Šestice střešních teras dodává chrámu vznosný vertikální vzhled, jímž se odlišuje od starších chrámů s horizontálním řešením. Inovativně působí rovněž dispozice chrámu, jíž je řecký kříž na čtvercovém půdorysu. V okenních rámech není obvyklé cihlové mřížování, což znamenalo, že se do chrámu dostalo podstatně víc světla než do jeho pochmurně temných předchůdců. Chrám se pyšní jedním z nejkrásnějších interiérů. Každý ze čtyř vstupů hlídá dvojice strážců usazených ve výklenku. Bezprostředně za vstupem je dvojitý ambit, jakoby menší vložený do většího. Do vnější části vedou obrovské dveře z týkového dřeva. Zdi ambitu lemují stěny s řadou výklenků, bohatě zdobených rytinami zobrazujících Buddhu a výjevy z jeho života.
Abeyadana - tento menší chrám nese jméno první ženy krále Kyansitthy, která ho s největší pravděpodobností nechala postavit. Čekala zde údajně na svého manžela, když se skrýval, aby si zachránil život před svým předchůdcem. Je skvělou ukázkou raného baganského stylu a zaujme krásnými mřížovanými cihlovými okny a střešní stúpou ve srílanském stylu. Mně se nejvíce líbí krásné nástěnné malby, které zdobí vstupní síň i velmi tmavý ambit. Byly očištěny v roce 1987 pod vedením UNESCA. Bez vlastní baterky ale návštěvník nic neuvidí...
Nagayon - se nachází nedaleko od Abeyadany a byl postaven samotným králem Kyansitthou. Ten se údajně skrýval právě zde před svým rozzlobeným bratrem a předchozím panovníkem Sawlu. Také zde najdeme malby, které zdobí stěny chodeb.
Nathlaung Kyaung - tato jediná hinduistická pagoda patří k nejstarším památkám v Baganu a má fascinující historii. Zde král Anawratha skladoval předbuddhistické sošky a vyobrazení, především natů (duchů) v době, kdy se snažil prosadit buddhismus. Sám král pagodu nazval tou, kde "jsou vězněni natové". Podle nápisu byla vybudovaná v 11. století a je zasvěcena bohu Višnovi. Jeho sochy byly odcizeny dalším Němcem, který pracoval na ropných polích v roce 1890. Cihlové a štukové reliéfy, i když poškozené, jsou stále k vidění. Původně byla pagoda pokryta zelenými glazovanými kachli, z nichž se však mnoho nedochovalo.
Shwesandaw - (Pagoda zlatého Buddhova vlasu) pochází z roku 1057 a byla první z monumentálních baganských pagod. Král Anawratha ji nechal postavit pro Buddhův vlas, který dostal od krále z města Bago za pomoc v bojích s Khmery. Stúpa se stala vzorem mnoha dalších náboženských staveb s typickými čtvercovými terasami. Na ně se dá vystoupat po jednom ze čtyř schodišť rozmístěných po stranách základny. Stúpa patří k nejoblíbenějším místním vyhlídkám. Terasy jsou poněkud úzké a během pozdního odpoledne se na nich obtížně hledá místo.
Dhammayangyi - k tomuto mohutnému chrámu se váže pozoruhodná legenda. Byl postaven na příkaz krutého krále Narathua (1167 - 1171), který si chtěl velkolepou náboženskou stavbou vylepšit špatnou pověst a karmu po vraždě vlastního otce, bratra a ženy. Jak se ukázalo, chrám ale účel nesplnil. Po dvou letech ho zabila osmičlenná skupina indických vrahů, které poslal otec jeho zavražděné choti. Při pohledu zvenčí zaujme především dokonalé stavební provedení - říká se, že Narathua výslovně přikázal, že cihly je třeba tvarovat tak přesně, aby se mezi ně nevešla ani jehla. Dělníci, kteří jeho vysoké nároky nesplnili, podle legendy přišli o ruce. Působivá je zde pro mě zejména zvláštní atmosféra vysokých chodeb, pod jejichž skřípajícími střechami hnízdí netopýři a vrkají hrdličky. Naproti západnímu vstupu se nachází dvojice Buddhových soch, socha historického Buddhy Gautamy a Buddhy příštího věku Maitréji. Nikde jinde v Baganu je vedle sebe nenajdeme.
Sulamani - leží na klidném, odlehlém a mimořádně krásném místě ve středu Archeologické zóny. V roce 1183 chrám nechal postavit král Narapatisithu. Nevyniká velikostí ani výškou, ale mnohými návštěvníky je považován za nejkrásnější baganskou památku, skvostnou ukázku místního bohatě zdobeného stylu pozdního období. Stupně chrámu jsou stejně vysoké a ozdobené třemi terasami, čímž bylo dosaženo pozoruhodné rovnováhy mezi vertikální a horizontální linií. Ladná věž shikhara je rekonstrukcí z doby po velkém zemětřesení v roce 1975 - zblízka je možné si všimnout, že nové cihly s původní stavbou vůbec neladí, ale při pohledu z dálky celek vypadá dobře. Na vnějších stěnách je bohatá štuková výzdoba a také zelené a žluté glazované kachle, uvnitř pak zajímavé, místy až zábavné nástěnné malby z 18. století s velkými postavami mj. i ležících Buddhů
S rozpadem říše ve 13. století mnoho pagod a chrámů vyplenili nájezdníci. Řadu staveb zničily živelné pohromy, za dobu jeho existence přečkaly 16 zemětřesení, to nejničivější z nich, v roce 1978, jich polovinu zničilo. V období britské koloniální vlády (1886 - 1948) baganské památky poškodily také neodborné opravy a stavební práce na území Baganu. Ten nebyl chráněn ani před hledači pokladů či kulturními vandaly. Neblaze proslul zejména Němec Dr. Thomann, který se v roce 1899 usadil na tři měsíce v jednom z místních klášterů. S německou důkladností prozkoumal početné stavby, zdokumentoval je a odcizil nejzajímavější objekty. Nejhůře byly postiženy oba malé chrámy Gubyaugkyi a také chrám Theinmazi, který dnes stojí mimo zájem návštěvníků. Tam mu padly za oběť nejkrásnější části nástěnných maleb. V té době byly ještě relativně kompletní a dobře dochované, jak dokazují snímky Thomannova týmu. Výprava se každopádně vyplatila. Národopisné muzeum v Hamburku mu za části maleb a další objekty vyplatilo na tehdejší dobu značnou sumu 60 550 říšských marek. Dnes jsou ukradené objekty po většinu času v depozitářích muzea a část maleb se navždy ztratila. Na závěr patří poznámka o nikdy neobjasněné, tragické Thomannově smrti v roce 1924. Asi si měl lépe pročíst nápis královny Phwa Jaw z roku 1271: "Nechť každý, kdo poničí nebo odcizí mé záslužné činy, padne za oběť hrozným nemocem a velkému neštěstí... Jako člověk se má stát duchem... Má být navždy odtržen od milované ženy, synů nebo manželů... Hrom má uhodit do jeho domu... A poté co zemře, má se smažit v pekle..."
Dnes vyžaduje údržba rozlehlého chrámového komplexu náročnou péči a hlavně finanční prostředky. V barmské buddhistické společnosti jsou opravy náboženských staveb považovány za záslužný čin. Jak už jsem zmínila na začátku, měřítko záslužnosti ale nikdy úplně neodpovídalo historickým a estetickým zřetelům. Tato otázka je aktuální i v dnešní době. Někteří by baganské památky rádi od základu přestavěli, jiní navrhují je pouze opravit a konzervovat, případně raději ponechat v současné podobě. Tyto rozpory se projevují po celou dobu pokusů o rekonstrukci Baganu. Existují doklady, že chrámy byly opravovány již v roce 1212, poté v 15. a opět v 17. století, v období britské vlády i po roce 1948, kdy země získala nezávislost. Obnova však málokdy proběhla tak, aniž by poškodila uměleckou hodnotu památek. G. H. Luce v roce 1969 napsal, že "mnohé památky byly opravovány již tolikrát, že ani nelze rozeznat jejich původní podobu". Opravy většího rozsahu byly uskutečněny po velkém zemětřesení v roce 1975, kdy část prostředků na tento účel vyčlenila vláda a další peníze byly shromážděny veřejnými sbírkami po celé zemi. Také UNESCO věnovalo 15 let práce a více než milion dolarů na záchranu. Kolektivní výsledek tohoto snažení nazval jeden z pracovníků UNESCA "fantastickou verzí jednoho z největších světových náboženských a historických komplexů ve stylu Disneyho". Oproti tomu namítl tehdejší ministr kultury Win Sein, že "naší povinností je uchovávat a restaurovat veškeré kulturní dědictví Baganu, aby vydrželo navždy."
Další fáze rekonstrukce byla zahájena v roce 1998 a podle dostupných údajů bylo přestavěno (mnohdy od základu) více než 1 000 baganských památek. Některé byly úplně zbořeny a na jejich místě vznikly zcela nové stavby. V roce 1990 vojenská vláda nuceně přesídlila obyvatelstvo Baganu do nového sídliště, kterému se říká Nový Bagan, aby zabránila ničení svatyň. Na druhé straně ale postavila řadu dalších kontroverzních staveb, jako 60 metrů vysokou vyhlídkovou věž s obchody a restauracemi uvnitř památkové zóny a luxusní hotely přímo mezi pagodami. Vše završují betonové přístupové silnice a golfové hřiště.
Další velké zemětřesení v roce 2016 vážně poničilo 400 staveb a stálo dva lidské životy. Utrpěly zejména stavby, které byly v posledních desetiletích konzervovány betonem a dalšími "moderními" prostředky. Archeologický ústav zahájil průzkum a opravy, opět s pomocí UNESCA a v posledních letech dovoluje dokonce zahraničním odborníkům konzultace a výcvik rekonstrukčních týmů. Přesto jsou jednání o zapsání Baganu na listinu památek světového dědictví UNESCO stále neúspěšná. Důvodem jsou právě kontroverzní opravy, stavby hotelů v archeologické zóně a celková nespokojenost s jeho vedením. Další posouzení barmské žádosti se má konat v červenci 2019 na konferenci v Baku.
Turista - cizinec, který chce navštívit Bagan, musí po příjezdu uhradit vstupné ve výši 25 000 kyatů, což je asi 400 Kč. To ho opravňuje k týdennímu pobytu. Většinou se platí přímo v autobuse nebo jiném dopravním prostředku, který obvykle zastaví u kontrolního stanoviště. Zaplatit je možné také přímo na letišti. V Baganu je tolik velkolepých památek, že je nelze ani vstřebat, natož pak všechny prohlédnout. Řada zdejších "druhořadých" chrámů by všude jinde byla hlavní turistickou atrakcí, zatímco zde se ani nedostanou do turistických průvodců. Počet památek je skutečně ohromující, ale v zásadě jde tak trochu o variace na stejné téma, nebo spíše na několik témat. Neustále se tu opakuje několik základních stylů, které se sice měnily, ale obvykle si zachovávaly své typické prvky, jejichž objevování je jedním z hlavních lákadel procházek mezi památkami. Někteří návštěvníci jsou velice systematičtí a chrámy objíždí podle předem stanoveného plánu, jiní se snaží objevovat spíše ty méně známé. Myslím si, že kombinace obojího je ideální, záleží na množství času. V průměru tu většina stráví dva až tři dny, ale mohlo by jich být klidně deset nebo sto. Některé části památkové zóny se dají obejít pěšky, jako třeba Starý Bagan, většinou je ale třeba zvolit dopravní prostředek. K těm nejobvyklejším patří kolo nebo elektrický skútr, přičemž obojí se dá za rozumnou cenu vypůjčit. Tímto způsobem je však lepší se pohybovat hlavně dopoledne a večer, protože sluneční žár nebo velké horko je od poledních hodin téměř nesnesitelné. Najmout se dá i koňský povoz, taxi, tuk tuk a velké skupiny se samozřejmě pohybují klimatizovanými autobusy, které se ovšem dostanou jen k nejznámějším památkám. Některé menší chrámy mohou být zamčené, ale většinou se dostaví někdo, kdo ho zájemci otevře. Záhodno je mít také baterku, protože mnoho ze staveb nemá uvnitř osvětlení. Ale pocit, když si mohu prohlížet sama v temném chrámu tisíc let staré malby je neopakovatelný. Poněkud dotěrní jsou početní prodejci, kteří jsou usazeni ve stínu většiny chrámů a cestovatele tak dlouho zpracovávají, až si něco koupí - pohlednice, obraz z jemného písku z řeky Iravadi, na kterém údajně pracovala celá jeho rodina, zvonečky, typické barmské loutky nebo speciální lakované předměty či longui. Časem je už člověk tak zdeptán horkem a diskuzemi, že si raději něco koupí, aby měl klid. Někteří prodejci jsou již na turisty jazykově připraveni a například u hinduistického chrámu ve Starém Baganu ho překvapí souvislými českými větami a fundovaným výkladem o interiéru chrámu. V takovém případě je pak těžké, tuto sympatickou snahu neocenit. Dva bronzové zvonky, které jsem si odtud při poslední návštěvě odnesla, mají krásný zvuk a připomínají mi vtipný zážitek. V Baganu jsem také pochopila význam slov "overpagoded" nebo "tepled out", něco jako "přepagodován", což je stav, do kterého se návštěvník může dostat, pokud se snaží projít co nejvíce chrámů. Proto se mi osvědčilo plánovat prohlídky Baganu různorodě co do dopravních prostředků i programu. Také hodina posezení a nicnedělání ve stínu některého z chrámů s osvěžujícím kokosovým ořechem nebo studený nápoj v baru nejstaršího místního hotelu Thande na břehu řeky Iravadi může být zaslouženě příjemným zážitkem.
 |
| Brána Tharapa z 9. století s částí původních hradeb Baganu |
 |
 |
| Pro místní obyvatele znamenají historické památky především buddhistické svatyně |
 |
| Rána jsou v Baganu chladná, později dlažba nemilosrdně pálí bosá chodidla |
 |
| Večer mezi pagodami |
 |
| Pohled z nechvalně proslulé věže u hotelu Aureum |
 |
| Luxusní hotel Aureum uvnitř archeologické zóny |
 |
| Prodavačka pohlednic s tanakou na tvářích |
 |
| Místní poutníci se často rádi fotí se západními turisty |
 |
| Dopravní prostředky mezi pagodami |
 |
| Příjemný, ale poněkud prašný povoz |
 |
| Zasloužený odpočinek u baru nejstaršího hotelu v Baganu na břehu řeky Iravádí |
