Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: července 2019

Tento týden si Rangún nejen oddychl od monzunového počasí, ale také užil volných dnů a oslav dvou velkých svátků. V úterý ráno se přes vždypřítomné mraky prodralo slunce a objevila se dokonce modrá obloha, v Rangúnu v období dešťů to věc povětšinou nevídaná. Urychleně jsem se proto rozhodla vyrazit na procházku do krásného parku Šweitigoumské pagody. Překvapilo mě, že ulice byly prázdné a podivně klidné, celé město nezvykle ztichlé, najednou jakoby zde neexistovala žádná auta, hluk, troubení a obvyklá dusná dopravní nervozita. Ani ranní prodejci neprocházeli naší čtvrtí a jejich hlasivky a moje uši si v neobvyklý den mohly odpočinout od nepřeslechnutelného nabízení barmské snídaně. V blízkosti Šweitigoumské pagody ale vládl pestrobarevný chaos. Vyšňořené davy lidí tam proudily evidentně už od časného rána a příjezdové silnice byly beznadějně ucpány auty a taxíky, ze kterých jako obvykle vystupoval či spíše vylézal na české poměry nepředstavitelný počet pasažérů. Na jindy prázdných prostranství u pagody byly postavené plátěné přístřešky se stoly a židlemi a všude se jedlo. Dovtípila jsem se, že je den měsíčního úplňku a tedy asi svátek. Navíc to byl den úplňku měsíce Waso, který je začátkem buddhistického půstu a věřící obdarovávají mnichy, kteří se na tři měsíce odebírají do ústraní, aby meditovali a provozovali spirituální cvičení. V ten samý den si připomínají tři významné události: měl být zplozen budoucí Buddha, o mnoho let později uskutečnit první kázání a do třetice zahájit cestu hledání osvícení. Navíc je to den květin, a tak se většina lidí svátečně oblékne a s kyticemi v rukách vydává do pagody. Byla jsem ráda, že mě také něco osvítilo a neoblékla jsem se příliš sportovně. Mezi vyšňořenými Barmánci bych působila jako pěst na oko. Park však nebyl úplně vhodným místem k meditaci a procházce jako jindy, protože všude na trávnících seděly rodiny a jedly a další jedinci s mobily bez ohledu na longui šplhali po možných i nemožných místech a hledali nejvhodnější místo k unikátním fotkám. Oslavy probíhaly dlouho do noci a i přes zavřená okna ložnice jsem pozdě večer slyšela hlas mnicha z nedalekého kláštera.

V pátek nastala podobná situace, což znamená svátek, pracovní volno a prázdné město s výjimkou několika destinací. Davy lidí tentokrát nemířily do nejbližší svatyně, aby ucitly náboženský idol, nýbrž za poctou idolu světštějšího, kterým není nikdo jiný než otec současné faktické hlavy státu generál Aun Schan. Svátek se nazývá Dnem mučedníků a netýká se pouze generála Aung Schana, nýbrž i jeho šesti spolupracovníků, členů prozatímní vlády, kteří byli zastřeleni za bílého dne 19. července 1947 v centru města v obrovské koloniální budově, které se podle britského vzoru stále říká Sekretariát.

Jeho portréty jsou všudypřítomné, stejně jako jméno, protože jsou po něm pojmenované nejen ulice, stadion, park, ale také známá tržnice, dříve zvaná Skotský, dnes Bogyoke market, v místní mluvě vyslovovaný jako "božo ". Na podobiznách mě zpočátku udivovalo jeho mládí, než jsem se poučila, že zemřel v 32 letech. Vedle něj je obvykle portrét faktické hlavy státu, ženy, které je nyní 73 let a tak není člověku, neznalému faktů hned jasné, že se jedná o otce a dceru, o historickou koláž hvězdné a uctívané dvojice, generála Aun Schana a jeho dcery Aun Schan Su Ťij.

Celým oficiálním označením Bogyoke generál Aun Schan je bezesporu zajímavou osobností a je fascinující, jak je v Barmě adorován. Přes svůj poměrně krátký život je nazýván Otcem národa a při asijské slabosti pro dynastie je zřejmé, že jeho dcera je ideální pokračovatelkou v čele státu. Bogyoke není jméno, ale titul, který vyjadřuje uznání a respekt k pozici nebo hodnosti jeho nositele. Aung Schan se narodil v roce 1915 v malém městě Natmauk v centrální Barmě, byl údajně plachý a do pěti let vůbec nemluvil. I potom se vyznačoval špatným vyjadřováním, prudkými reakcemi a dlouhými fázemi nevysvětlitelného mlčení. Přestože působil nevyzpytatelně, byl zároveň velmi charizmatický. Malý a šlachovitý, s železnou vůlí a ohnivým temperamentem se na Rangúnské univerzitě ve 30. letech minulého století stal jedním z nejzapálenějších a nejodhodlanějších studentů, kteří se rozhodli dosáhnout znovu svobody pro svou zemi.

Celé území Barmy se stalo po třech válkách s Británií v roce 1885 kolonií. Britové si zemi podrobili přímým a brutálním způsobem, zrušili monarchii a posledního krále a jeho rodinu poslali do vyhnanství. Zemi, její historii a kultuře se nesnažili porozumět, jako tomu bylo např. v Indii a spravovali ji jako detašované indické území. Otevřeli dveře zahraničním podnikům, které začaly těžit dřevo, drahé kameny, stříbro a hledat ropu. Zároveň umožnili tisícům indických a čínských podnikatelů a také obyčejných manuálních pracovníků proudit do země. Brzy byli místní obyvatelé v novém hlavním městě Rangúnu oproti cizincům v menšině. Ztráta suverenity a zavádění systému vykořisťování koloniální mocností byly všeobecně ponižující pro každou zemi, v Barmě byl tento proces ale ještě o něco rozdílnější. Došlo k němu velmi pozdě a na rozdíl od jiných kolonií zde střední třída ani bývalá vládnoucí garnitura neměla čas začít profitovat z nového systému a zlepšení životních podmínek, ke kterým postupně docházelo. Znamenalo to, že se s ním nespojila, ani se nesmířila se svým závislým postavením, jak tomu bylo do určité míry v jiných koloniích.

Významným centrem nacionalismu se stala Rangúnská univerzita. Dosažení zavedení samosprávy v sousední Indii bylo motivující a když Aun Schan začal v roce 1932 studovat, nezávislost se už nezdála být pouhým nereálným snem. Zpočátku jeho postavení nebylo snadné, ostatní se mu vysmívali pro jeho venkovský původ, neohrabané chování a špatnou angličtinu a doporučovali mu mluvit barmsky a ne anglicky. To pro něj nebyl důvod uposlechnout a nepokračovat, dokud veřejné projevy v angličtině nezvládl. V roce 1938 při studentském povstání zvaném "Revoluce 1300" (podle barmského kalendáře to byl rok 1300) byl už jedním z vůdců. Pak vypukla druhá světová válka. Aun Schan nebyl přívržencem Gándhího myšlenek a hlásil se k ozbrojenému boji za samostatnost. Spojence hledal osobně napřed v Číně, po setkání s Japonci ale podlehl spolu s dalšími mladými politiky iluzi, že s nimi uzavře "džentlmenskou dohodu" a využije jejich pomoci k vyhnání Britů a k získání nezávislosti. Při první cestě do Japonska Aun Schana ohromila zejména síla rozvinutého průmyslu a přestože si byl vědom autoritářské brutality japonského militarismu, byl dostatečně pragmatický. Kulturní šok jako v prudérním hororu zažil v momentě, kdy mu japonští hostitelé jako samozřejmost nabídli ženu. V roce 1940 odjel znovu spolu se skupinou mladíků, později zvanou "30 druhů", do Japonska a absolvovali zde pod vedením japonských instruktorů výcvik. Mezi těmito zakládajícími členy Armády nezávislosti Barmy byl i Šu Maung, pozdější neblaze proslulý diktátor, který si jako válečné přízvisko vybral jméno Ne Win (Slunce slávy).

Poté co Japonci v prosinci 1941 zaútočili na Pearl Harbor, vstoupil Aun Schan a jeho druhové do Barmy po boku japonských vojáků. Po cestě se k nim přidávali civilisté, kteří si slibovali konec britské nadvlády a brzy vytvořili armádu, která čítala 50 000 osob. Britové, které události zastihly beznadějně nepřipravené, ustupovali směrem k Indii, aby se nakonec dali na úprk. Tisíce těch, kteří neuspěli, byly zajaty a nuceny budovat nechvalně proslulou "železnici smrti", jež spojovala Thajsko a Barmu. Válka ochromila život v celé zemi. Rangún, Mandalaj a další města podél železnic a silnic byla poškozena japonskými nálety. Ze země uprchlo 12 000 Evropanů, 10 000 míšenců a 350 000 Indů. Většina z nich putovala pěšky přes celou zemi a neschůdné hory v monzunových deštích do Indie. Tisíce uprchlíků cestou zahynuly.

Barma měla pro Japonsko význam zejména díky svému přírodnímu a nerostnému bohatství, zásobám ropy, barevných kovů a týkového dřeva a pro svoji strategickou polohu "vstupní brány" do Číny a Indie. Armáda postupně předala bývalé britské podniky, které zůstaly v provozu, japonským monopolním společnostem a omezila se na drancování přírodního a nerostného bohatství, které bylo vyváženo ze země spolu s demontovaným strojním zařízením. Tíha okupace doléhala nejvíce na rolníky, kterým armáda zabavovala dobytek i úrodu. Zároveň je odváděla do oddílů nucených prací. Jejich počet se odhaduje na 800 000. Přestože byla zřízena barmská okupační správa, japonští důstojníci otevřeně zasahovali do barmských záležitostí. Vojenská policie uvěznila a umučila k smrti tisíce lidí, často na základě nepodložených obvinění.

Aun Schan pochopil, že Japonci sice mluví o nezávislosti země, ve skutečnosti ale připravují konglomerát asijských států pod vedením japonského císaře. Jeho armáda byla Japonci postupně zbavována vlivu a tak po poslední cestě do Tokia navázal kontakt se Spojenci v blízkosti indických hranic. 17.3. 1945 se zúčastnil po boku japonských důstojníků na rangúnské radnici vyhlášení kampaně proti Britům, aby za deset dní poté zaútočil na jejich straně na Japonce spolu se svojí nově přejmenovanou "Vlasteneckou barmskou armádou". Desetitisíce Japonců padly a válka byla brzy u konce.

V té době se Aun Schanovi narodila dcera, kterou pojmenovali Aun Schan Su Ťij. Čtyři roky předtím totiž onemocněl malárií a léčil se ve Všeobecné nemocnici v Rangúnu. Zdravotní sestry měly hrůzu z jeho drsného chování a nevlídných mlčenlivých nálad a ošetřování se musela ujmout hlavní sestra Ma Khin Kyi, která byla o tři roky starší než on. Aun Schana zaujala jak její profesionalita, tak ženské půvaby, zatímco ona propadla jeho charismatu. O několik měsíců později se vzali. V té samé nemocnici ležela čtyřicet sedm let poté Ma Khin Kyi jako pacientka. Z Británie ji přijela ošetřovat její dcera Aun Schan Su Ťij a setkala se zde se studenty, zraněnými armádou při demonstracích. Bylo to před tou samou nemocnicí, kde poprvé v životě mluvila na politickém shromáždění. Ale to je už jiná historie (Aun Schan Su Ťij - The Lady Barmy, 12/2017)

Aun Schanovi bylo pouhých 30 let, když Japonci kapitulovali, ale byl to jiný člověk než v počátcích svých neohrabaných vystoupení na univerzitě. Ukázal odvahu, chladnokrevnost a odhodlání a jeho popularita mezi lidmi rostla. Milióny lidí ho považovaly za jediného, kdo je schopen uchránit zemi destrukce. Barma za války trpěla víc než kterákoliv jiná země na východě Asie a když se Britové vrátili do zničeného Rangúnu, pochopili, že situace se změnila. Armáda pod vedením Aun Schana, zocelená roky bojů a toužící po svobodě, nebyla naladěná ke kompromisům. O dva roky později byl Aun Schan pozván do Londýna, aby dojednal dohodu. Jeho jasným cílem však byla nezávislost a její příslib také získal. Následující měsíc se konala důležitá konference v Panlongu v Šanském státě, která měla zajistit souhlas všech nejvýznamnějších národností k soužití v jednom státě. Odmítli pouze Kareni, kteří požadovali svůj vlastní stát. Při konání voleb Aun Schanova strana získala 248 z 255 celkových sedadel v parlamentu. Tři měsíce po volbách, 19. července 1947 předsedal prozatímní vládě, která ironií osudu projednávala krádež 200 pušek z centrálního skladu, když venku zastavil džíp. Vyskákalo z něj pět mužů, vběhli do budovy, překonali postranní schodiště, odstranili jediného strážce u dveří, vpadli dovnitř a střelbou z automatů zabili všechny v místnosti, Aun Schana nevyjímaje. Z vražd byl obviněn jeho politický sok a později oběšen. Přestože soudní přelíčení neprokázalo, že jednal s podporou Britů, barmská veřejnost je ze spoluúčasti na atentátu podezírala a přesvědčení o spoluvině trvá dodnes. Při přelíčení byli souzeni také důstojníci britské armády pro podezření, že k atentátu poskytli zbraně a finanční pomoc. Smrt Aun Schana a dalších vůdců byla tragickou ranou osvobozeneckému boji v Barmě. Na druhé straně atentát vyvolal tak silné rozhořčení veřejnosti, že se od něj britský guvernér veřejně distacoval. Červencová tragédie tak uspíšila cestu k nezávislosti země, která byla vyhlášena 4. ledna 1948, v den, který stanovili astrologové.

Jak jsem už zmínila, památka generála Aun Schana je v současné Barmě vysoce uctívaná a po nástupu Národní ligy pro demokracii a její vůdkyni Aun Schan Su Ťij k moci je opět po letech vojenské diktatury dovoleno ho veřejně oslavovat. Výsledkem jsou pro mé oči četné nové sochy generála v uniformě, většinou vyvedené ve zlaté barvě. Řada nových zařízení dostává jeho jméno. Neděje se tak jen na území barmské národnosti, ale i dalších etnik, což s sebou nese často nespokojenost a odpor. Zlatá socha generála vyvolala protesty 5 000 lidí v Loikaw, hlavním městě Karenského státu, stejně jako v Kačinském státě, kde byla jeho socha poškozena. V Monském státě po něm byl pojmenován nový most, což vyvolalo nespokojenost, která vyústila v zatčení několika osob. Představitelé Monského státu se vyjádřili, že proti generálovi nic nemají, ale bylo by vhodnější most pojmenovat po významné osobě z jejich etnika. V této souvislosti si vybavuji vzpomínku manžela mé kamarádky, jehož otec byl stínovým ministrem v první poválečné vládě. Cituji z knihy "Yangon Echoes": "Ve fázi jednání, vedoucích k nezávislosti, pozvali vůdci monské komunity mého otce, aby je doprovázel k diskuzi s Aun Schanem, týkající se požadavků Monského státu. Když dorazili na místo, Aun Schan četl. Otec se snažil být společenský a začal konverzaci, ale Aun Schan ani nezvedl oči od knihy. Na konci prezentace pouze řekl: "Ne". Monové nebyli spokojeni. Můj dědeček nazval ty, kteří připravovali ústavu kwei ma tha, nevděční parchanti." (Dědeček pocházel z Monského státu).

Protesty proti sochám a pojmenováním se týkají zásadního problému v zemi, která je složena ze 135 státem uznávaných etnik, jež žijí v osmi hlavních státech. Mnohé z nich nejsou spokojeny s uspořádáním a obviňují největší národnostní skupinu, kterou jsou Barmánci, z nemilosrdné barmanizace. Tvrdí, že zásady Panlongské konference nebyly dodrženy a že Aun Schan postupoval proti některým etnikům tvrdě. Jiní se domnívají, že kdyby nezemřel, soužití by se ubíralo podstatně mírumilovnější cestou.

V Rangúnu, centru barmského etnika, jsou oslavy každý rok famózní. Už mnoho dní předem policie obsadí okolí důležitých míst, kde se budou konat vzpomínkové akce. Davy lidí v ten den putují k Muzeu Aun Schana, jímž je krásná týková vila, ve které bydlela jeho rodina i po jeho smrti. V roce 1953 se v jezírku na zahradě utopil jeho osmiletý syn a vdova se dvěma zbylými dětmi se přestěhovala do známé vily na Univerzitní ulici, kde později dcera Aun Schan Su Ťij ztrávila 18 let v domácím vězení. Muzeum bývalo v minulosti otevřeno pouhý jeden den v roce, a to právě 19. července.

Podobně podivný byl i osud Mauzolea mučedníků, který se nachází u Šweitigoumské pagody. Zde jsou uloženy ostatky všech zavražděných členů prozatímní vlády. Po nástupu vojenské diktatury se její představitelé snažili upozadit postavu Aun Schana a jeho kult a proto sem byl zakázaný přístup. Původní mauzoleum bylo z velké části zničeno při bombovém útoku, který provedli v roce 1983 severokorejští agenti. Cílili na jihokorejského prezidenta, který mauzoleum měl navštívit s velkou delegací. Zahynulo 21 lidí, mezi nimi jihokorejský ministr zahraničí a vícepremiér. Prezident atentátu unikl, protože se svým autem uvízl v zácpě. Poté bylo vystavěno nové mauzoleum, obří památník v sovětském stylu, které mi tvarem připomíná obrovskou skateboardingovou rampu. Památník je vyveden v rudé barvě s pěticípou hvězdou, která symbolizuje sjednocenou zemi. Zde se 19. července koná oficiální část Dne mučedníků. Významní představitelé státu, místních i mezinárodních organizací včetně všech velvyslanců podle předem stanoveného minutového protokolu přijíždějí auty k mauzoleu, jeden po druhém vystupují a kladou věnce k památníku. V 10 hodin 37 minut vystoupí z aut všichni a uctí okamžik, kdy údajně došlo k atentátu. Běžný člověk se do blízkosti mauzolea kvůli bezpečnostním opatřením nedostane. Já jsem se tam vydala o několik dní později, abych pořídila fotky. Celý areál připomíná velké dětské dopravní hřiště, s asfaltovými silničkami a ukazateli směru. Informační tabule k historii atentátu jsou výhradně v barmštině, v angličtině je pouze informace u vstupu, která upozorňuje, že cizinec zaplatí 3 000 Kyatů (asi 50 Kč), zatímco místní návštěvník 200 Kyatů. Při výstupu na památník se mi vybavila informace, že jeho plocha byla zhotovena z podivného materiálu, který se na slunci rychle zahřívá. Proto je nemožné po něm chodit bez bot, což je zcela neslučitelné s barmskou tradicí. Nemohla jsem se ubránit úsměvu při představě, jak si vysoce postavení účastníci stejně jako zahraniční diplomaté pod památníkem sundávají boty a ponožky a v oblecích a bosi kráčejí položit věnce ...

Většina lidí v tento den zamíří k místu, kde byl Aun Schan spolu se svými šesti ministry zavražděn. Obří budova Sekretariátu nebo také Domu ministrů je bezesporu nejpůsobivější rangúnskou koloniální stavbou. Je to rozlehlý komplex, postavený v novoklasicistním stylu z pálených neomítnutých cihel a zabírá celý blok a plochu více než šesti a půl hektaru. Sekretariát byl dokončen v roce 1902 a v minulosti zde bylo hlavní britské správní centrum země. Celkem tu bylo k dispozici 37 000 m2 kancelářských prostor, což jsou přibližně dvě třetiny rozlohy pařížského Louvru. V roce 1948 zde byla vyhlášena nezávislost země. Následně tu až do převratu v roce 1962 sídlil parlament a od té doby byla budova nepřístupná. Poté, co se vláda a všechna ministerstva přestěhovala do nového hlavního města Neipyida, začala mohutná stavba nezadržitelně chátrat. Dalo se na ni dívat jen přes plot a přes bující vegetaci a byl to smutný pohled. Po mém příjezdu jsem se dočetla v novinách, že Sekretariát bude částečně zpřístupněn veřejnosti v den atentátu. Pochopila jsem to jako jedinečnou šanci a vyrazila s několika známými. Čekala nás obrovská fronta lidí a hrozivě tmavé, monzunové mraky. Když jsme se konečně dostali do areálu, vypukl liják, který mi téměř překryl dojmy z vytoužené prohlídky. V davu jsme směli jen vstoupit do místnosti, kde dříve zasedal parlament a tak pro mě zůstala nezapomenutelnou spíše kamarádka, která si v úplně promočené zelené sukni nechtěla sednout na sedadlo v autě, aby ho neobarvila. V následujících letech se ale ledy hnuly a pomalu se začalo s opravami. Hlavně zmizelo zanedbané okolí budovy a hned vypadala optimističtěji. Odvážný Goethův institut v Rangúnu tam poté uspořádal první výstavu německého sochaře Wolfganga Laibla a ta měla nevídaně vysokou návštěvnost. Obávám se však, že to nebylo ani tak kvůli odvážné pylové instalaci či dalším velmi abstraktním výtvorům, jako spíš proto, že se mnozí chopili jedinečné příležitosti, se do Sekretariátu dostat. Já jsem ji využila dvakrát a byla jsem rozlehlou, chladnou a věcnou architekturou uchvácena. Ocenila jsem také odvahu Goethova institutu k podobné akci při výstupu na zlověstně vrzající točité dřevěné schodiště, na kterém viselo jen prosté upozornění, že na něj smí vstoupit najednou pouze deset osob. Zlověstná byla i díra v podlaze obrovské místnosti, kterou se lehce dalo propadnout o podlaží níže. Nikomu se nic nestalo a podobné akce se začaly pomalu opakovat. K 70. výročí atentátu začaly být dokonce organizovány komentované prohlídky a 19. července 2017, kdy byla zpřístupněna i místnost, kde došlo k atentátu, Sekretariát navštívilo 47 101 místních a 205 cizinců!

V současné době je snad už Sekretariát zachráněn a skončily také diskuse, zda by tam měl být v budoucnu hotel či jiné komerční prostory. Pro Barmánce je toto místo svaté a tak v úvahu přichází pouze důstojné využití. S tímto postojem ostře kontrastují zprávy z posledních dní, že zde otevře svoji filiálku KFC a Krispy Kreme. Veřejnost je evidentně pobouřena a akce, propagující dobré vztahy mezi Barmou a USA s koblihami od Krispy Kreme, musela být kvůli silné kritice zrušena.

Když jsem se vracela ze své procházky u Šweitgoumské pagody, vzala jsem si raději taxi, protože slunce překvapivě pražilo. Řidič mi vysvětlil, že v době svátků hlídají u mauzolea policisté a už ne jako v minulosti armáda, protože Barma má nyní demokracii. Když jsme se přiblížili ke křižovatce na ulici Dhamazedi, zpomalil a otevřel okénko. Dopravu zde řídil pohledný policista ve slušivé uniformě s tmavými brýlemi. Všimla jsem si ho už dříve, protože mě fascinovalo, jak se i ve vedru usmívá na pasažéry klimatizovaných aut a v dešti má bílou čepici chráněnou obalem z igelitu. Až později mi barmská kamarádka vysvětlila, že se jedná o celebritu mezi dopravními strážníky. Lidé ho milují, zastavují, dávají mu peníze a občerstvení a tvrdí, že jedině on dokáže zapeklitou křižovatku dobře řídit. Všiml si ho dokonce i redaktor Washington Post a napsal o něm článek. Strážník byl povýšen a dostal nové, stinnější místo nejspíš někde na služebně. Řidiči však začali protestovat a vynutili si jeho návrat. A tak opět stál na té hrozné křižovatce v kožených botách, usmíval se a můj řidič taxi mu podal připravenou láhev chlazené vody.

V Barmě je vždycky spousta věcí jinak, než by člověk čekal. Jisté je, že armáda a také ozbrojené složky jsou kvůli své historické roli integrální součástí politické struktury barmské společnosti. Také Aun Schan Su Ťij je často obviňována, že se nedokáže postavit generálům a jejich ekonomickým spojencům. Kritikové asi zapomínají, že její otec byl zakladatelem barmské armády.

Socha generála Aun Schana ve městě Kyaiktiyo

Mauzoleum mučedníků v Rangúnu

Výstup na památník

Fotografie generála Aun Schana, jeho rodiny a smutečních obřadů. Na rodinném snímku vlevo holčička dole v bílém je současná faktická hlava státu Aun Schan Su Ťij