Ještě chladnější závan do už tak napjaté politické atmosféry poslední doby přineslo rozhodnutí faktické hlavy státu, charizmatické Aun Schan Su Ťij, které je 74 let, odjet do holandského Haagu, aby zde u Mezinárodního soudního dvora OSN osobně obhajovala Barmu, která byla obviněna z genocidy na muslimském obyvatelstvu tzv. Rohingů v Rakhinském státě. Její odhodlání, osobně podniknout tuto cestu, překvapilo mnohé, včetně jejích odpůrců, mezi které se samozřejmě řadí nejvyšší představitelé barmské armády.Ti jsou přitom hlavními obviněnými.
Počátkem celé mezinárodní kauzy se stala žaloba ze strany Gambie, západoafrického státu s převážně muslimským obyvatelstvem, podle které se barmská vláda snaží vyhladit část svého obyvatelstva a dopouští se tím genocidy. Gambie tak učinila jménem Organizace islámské spolupráce, která sdružuje 57 států a po OSN se jedná o největší mezinárodní uskupení. Důvodem obvinění byly události z roku 2017. Tehdy barmská armáda zahájila na západě země rozsáhlou ofenzivu v reakci na útok ozbrojené skupiny rohingských povstalců na policejní stanoviště (tomuto tématu jsem se podrobně věnovala v příspěvku z listopadu 2017). Následně opustilo své domovy přes 700 000 Rohingů a našlo útočiště v táborech v pohraničním území sousední Bangladéše, kde je většina z nich dodnes. Podle standardního postupu byla vytvořena komise vyšetřovatelů OSN, která označila tažení barmské armády za etnickou čistku, kterou doprovázelo masové vraždění, znásilňování, mučení, vypalování domovů a vyhánění.
Když se Aun Schan Su Ťij rozhodla, že osobně odcestuje do Haagu, aby zastupovala svoji zemi, vyvolalo to protichůdné vlny reakcí. V Rangúnu se objevily velké plakáty s jejími podobiznami, na kterých stálo "Stojíme při Aun Schan Su Ťij". Po dva dny se konaly v centru starého města masové manifestace za její podporu. Byly mírumilovné, klidné a dobře organizované. Když jsem kolem procházela, viděla jsem účastníky s barmskými vlaječkami, portréty Su Ťij i tričky s nápisy, které vyjadřovaly loajalitu a podporu politické vůdkyni země. Šokující byl pro mě ale velký billboard, který znázorňoval usmívající se Aun Schan Su Ťij a za jejími zády tři nejvyšší představitele armády s nápisem "Stojíme při tobě". V pozadí fotomontáže je soudní budova v Haagu. To byla poměrně silná káva a v Haagu ji také americký právník Paul Reichler, zastupující Gambii, prezentoval jako důkaz, že Su Ťij stojí ve skutečnosti na straně armády a nemá v úmyslu pohnat její velitele k zodpovědnosti. Řada cizinců v Rangúnu propadla obavám, kam události povedou, některá velvyslanectví si dokonce pozvala své občany, aby je informovala o situaci. Objevila se také panika z přesunů vojenské techniky a spekulace, že v době, kdy bude Aun Schan Su Ťij v Haagu, se armáda pokusí o puč.
Tyto obavy se nenaplnily. Su Ťij odletěla přes Bangkok do Haagu za velké pozornosti médií. Zde se účastnila třídenního jednání mezinárodního soudu jako oficiální hlava delegace Barmy. I tady byl zájem novinářů tak velký, že musel pro ně být otevřen další sál. Je hříčkou osudu, že vystoupila v Haagu na den přesně 28 let poté, kdy jí byla v nepřítomnosti udělena Nobelova cena za mír. Celé jednání soudního tribunálu je k vidění na internetu, krátce shrnuto Aun Schan Su Ťij ve svém stanovisku či obhajobě uvedla, že Gambie "podala neúplný a klamný obraz dění v zemi". Zdůraznila, že barmské jednotky reagovaly na útoky rohingských ozbrojenců a označila je proto za "ozbrojený konflikt", nikoliv za záměr zlikvidovat skupinu nebo část skupiny obyvatel, jak stojí v obžalobě. Proto se nedá hovořit o genocidě. Uvedla, že použití nepřiměřené síly ze strany armády nelze vyloučit, válečné zločiny ale budou předmětem trestního stíhání v Barmě. Zatímco Gambie žádala, aby byla přijata prozatímní opatření, která by další genocidě zabránila, Su Ťij vyslovila názor, že řešení situace musí být ponecháno barmské vládě, která v Rakhinském státě čelí dalšímu zásadnímu konfliktu s Arakanskou osvobozeneckou armádou (ozbrojenými oddíly buddhistů o síle asi 5 000 členů), které požadují samostatnost nebo alespoň autonomii Rakhinského státu. Jakýkoliv zásah zvenčí by situaci v tomto chudém státě ještě zhoršil.
Po návratu z Haagu se konalo v hlavním městě Neipyito bouřlivé uvítání, které přenášela televize. Zástupy lidí v různých barevně sladěných oblecích mávaly vlaječkami a portréty hlavy státu podél trasy z letiště. Připomnělo mi to svojí symetričností a ukázněností prvomájové průvody. Přesto je však zřejmé, že Aun Schan Su Ťij má podporu většinového obyvatelstva, i když zatím příliš nedokázala. Pravděpodobně za to mohou příliš vysoká očekávání, ale i nezkušenost vlády. Většina poslanců myanmarského parlamentu i členů vlády má malé politické zkušenosti nebo vůbec žádné, řada z nich strávila mnoho let ve vězení za režimu někdejší junty. I mezi nimi vládne vysoká korupce. Naděje, že se poměry v zemi s novou vládou změní, se nenaplnila, podle některých komentátorů jsou dokonce i horší.
Nabízí se neodbytná otázka, proč Aun Schan Su Ťij vlastně do Haagu jela. Zatímco ona sama pravděpodobně věřila, že je nejlépe kvalifikovaná, aby reprezentovala svoji zemi, její kolegové z vedení vládnoucí Národní ligy pro demokracii spíš v jejím vystoupení u mezinárodního soudu viděli příležitost, jak získat zpět podporu veřejnosti. V zemi se totiž budou příští rok konat volby. Přesto jí muselo být jasné, že si svoji pošramocenou mezinárodní reputaci jen zhorší. A skutečně, západní média v čele s BBC se předbíhala v dramatickém líčení "padlé ikony demokracie a svobody" nebo dokonce "padlého anděla", a jako vždycky předtím si odmítala přiznat, že Su Ťij má ve vlastní zemi svázané ruce, co se týče výkonu moci. Armáda na základě ústavy kontroluje všechna silová ministerstva a bez jejího souhlasu se neobejde řada významných rozhodnutí. Navíc jsou její velitelé a vojáci známi tím, že porušují lidská práva a je zřejmé a prokazatelné, že vraždili, mučili, znásilňovali, unášeli na nucené práce a páchali další zločiny proti vlastnímu barmskému etniku i proti ostatním národnostním menšinám v zemi.
Je ironické, že před deseti lety, v roce 2009 požadovaly lobbistické skupiny v zahraničí, aby Bezpečnostní výbor OSN inicioval postavení právě špiček barmské vojenské junty, včetně jejího tehdejšího vrchního velitele a hlavy státu, nechvalně proslulého generála Than Shwe, před mezinárodní soudní tribunál. Navrhovaly, aby byla vytvořena komise, která by vyšetřila zločiny vojenského režimu, kterých se tento generál dopustil spolu se svými spojenci nejen vůči obyvatelstvu, ale také vůči nositelce Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Ta byla v té době politickou vězenkyní režimu a celkově strávila v domácím vězení 15 let (viz příspěvek z prosince 2017). K ničemu podobnému ovšem nedošlo a generál Than Shwe si dnes užívá penze v luxusu své obrovské rezidence v hlavním městě Neipyito.
Místní tisk samozřejmě dění komentoval a kritikou nešetřil také vůči Gambii, nejmenší zemi afrického kontinentu, která je sama přes určitý pokrok posledních dvou let kritizována za porušování lidských práv. Připomenul, že s Barmou nemá nic společného, ale že jistě není náhodou, že právě podepsala dohodu se Saudskou Arábií v rámci Ligy arabských států, která jí poskytne finanční injekci ve výši 92,5 milionu dolarů na podporu infrastruktury a energetických projektů. Také Saudská Arábie, odkud pochází dva poslední generální sekretáři Ligy, by si měla nejprve "zamést před vlastním prahem", co se týče její politiky v Jemenu.
V chladných dnech konce roku se ukázalo, že kritickou sebereflexi by si měla dopřát také Evropská unie, konkrétně její zasoupení v Rangúnu. Jeho nejvyšší představitel, který je zde označován jako velvyslanec, přestože EU není žádným státním útvarem, má k dispozici honosnou rezidenci na nejlepší adrese, tedy na břehu Inya jezera, kde se nacházejí vily barmské smetánky, hodně často generálů, jejich příbuzných a přisluhovačů, ale také třeba Aun Schan Su Ťij, jejíž matka ji dostala od barmské vlády. Rezidence hlavy evropské delegace byla již dříve předmětem dohadů, zda by výše její nájemní ceny potěšila evropského daňového poplatníka. Co však nebylo příliš známo byl fakt, že vysoká suma za nájem, která byla schválena z Bruselu, jde od roku 2012, kdy zde bylo zřízeno evropské zastoupení, každý měsíc do kapes rodině bývalého barmského diktátora Ne Wina.
Víc než známou se tato skutečnost stala ve chvíli, kdy vnuk prvního barmského prezidenta Shwe Thaike, umělec Sawangwongse Yawnghwe, žijící nyní v Holandsku, stáhl své dílo z výstavy v Rangúnu, kterou iniciovala a financovala právě EU. Ve svém prohlášení vysvětlil, že chtěl tímto krokem upozornit na pokryteckou politiku Evropské unie, kterou praktikuje v Barmě. Popsal dramatické momenty prvního dne Ne Winova puče v roce 1962, kdy byl Shwe Thaike, jeho dědeček, zatčen ve svém domě jednotkou, kterou vyslal právě Ne Win a která na místě zastřelila jeho 16letého syna. Shwe Taike, který byl dědičným vládcem dnešního Nyaung Shwe v Šanském státě, zemřel po osmi měsících ve vězení za okolností, které nebyly nikdy objasněny. Sawangwongse se narodil už v táboře v džungli, kam jeho otec s matkou uprchli a založili povstaleckou armádu. Umělec ve svém komentáři řekl, že je velmi kritický k mnoha akcím EU, včetně rozhodnutí pronajmout si nemovitost od rodiny diktátora Ne Wina. "Jeho jmění, včetně tohoto domu, bylo získáno nezákonnými prostředky. Mělo by proto být zabaveno, dáno do aukce a získané prostředky použity na odškodnění politických vězňů a dalších obětí Ne Winova režimu", řekl a vyslovil otázku, jak je možné, že EU v Barmě na jedné straně uděluje ceny za lidská práva a na druhé straně cpe miliony do kapes rodiny bývalého diktátora. Odpověď nejvyššího představitele EU v Rangúnu a uživatele diktátorova domu byla naplněna prázdnými frázemi, ze kterých ale přesto vyplynulo, že EU má v Barmě ty nejšlechetnější úmysly včetně výroku, že je hrdý na fakt, že jeho rezidence je nyní místem, které hostí lidskoprávní a mírové aktivisty, novináře a umělce. Ukázalo se, že přestože on svůj post po dvou letech předčasně opouští, rezidence a platby pro diktátorovy potomky zůstává.
Ačkoliv byl vojenský režim v Barmě v letech 1962-2011 pro zemi a jeho obyvatelstvo zničující, dokázali si mnozí zachovat smysl pro humor. Setkala jsem se dalším potomkem politika, který se stal obětí Ne Winova režimu. Jeho otec byl spolupracovníkem Aun Schana a a po puči se stal on včetně své rodiny krajně nepohodlným. Jeho děti byly několikrát vězněny a tento pán, dnes sedmdesátiletý, s úsměvem vyprávěl, že do vězení už nastupovali s bratrem jako do internátní školy. Poté, co se dozvěděl, odkud jsem, se mu překvapivě vybavila vzpomínka na český film Limonádový Joe. Také barmská vojenská vláda totiž na své podivné cestě k socialismu dovolovala svým občanům jen filmy z bratrských socialistických zemí. Sovětské válečné v Barmě oblíbené nebyly, o to víc zabodovala česká parodie. Postupně se výběr patrně omrzel i generálům a navzdory ideologickému nesouladu uvolnili zákaz a povolili i filmy s Jamesem Bondem. Přesto se mi dostalo ujištění: "Zbožňuju limonada Jou!"
 |
| Aun Schan Su Ťij na bilboardu v Rangúnu společně s generálskou špičkou |
