Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: května 2020

Potkat skutečného mnicha v jeho typickém tmavočerveném rouchu je možné v Barmě téměř na každém rohu, a nejen to, lze spatřit místní obyvatele, jak mnichům prokazují upřímně míněnou úctu a žádají je vkleče o požehnání. Pro návštěvníka Barmy je první setkání s muži i s mladými chlapci s vyholenými hlavami, zahalené malebným způsobem do tmavého hábitu neobvyklý a překvapující. Na skupinu mnichů, kteří jdou v řadě za sebou, na pravém rameni kulatou nádobu na almužnu, je neopakovatelný pohled. Když je při ranním rozbřesku občas potkávám, mlčenlivé, s pohledem upřeným do země a bosé, jsem i po čtyřech letech fascinována, a poté, co je minu, se zastavím a dívám se za dlouhým hadem rychle se pohybujících postav, které jako by pro mě byly z jiné doby, z jiného světa. Ne však v Barmě.

V žádné jiné zemi není každodenní život tak těsně spjat s buddhismem, jako právě zde. V současné době žije v zemi údajně kolem 500 000 mužů jako mnich a 75 000 žen jako mniška, podporovaných velkorysými dary všech vrstev společnosti. S mnichy je možné setkat se všude, na ulici, v supermarketu, v autobuse, na letišti či v letadle, jen ne v restauraci. Smějí totiž jíst jenom jednou denně, a to před jedenáctou hodinou. Své každodenní jídlo by si měli vybrat jako almužnu od věřících a tak stojí v časných ranních hodinách obyvatelé měst a hlavně vesnic před svými příbytky, s nádobami s rýží a dalšími čerstvě uvařenými pokrmy a v mlčenlivém procesu každé zahalené postavě dají do almužní misky to, co jim připravili. Mnichovi by se vše mělo předávat oběma rukama a poděkování se nekoná. Dárce musí být spíš vděčný, že byl jeho dar přijat, protože dobročinností může získat zásluhy, které budou rozhodovat o jeho příštím životě. To je důvod, proč bohatí a vlivní lidé nechávají často stavět celé pagody a kláštery. Kdo má méně peněz, polepuje Buddhovy sochy zlatými plátky nebo k nim nosí květiny, ovoce a svíce. Podle buddhistické věrouky se dárci za jeho štědrost dostane hned pětinásobného požehnání: udělá se oblíbeným, setká se s dobrými lidmi, získá dobrou pověst a posílí si sebevědomí. Především mu ale zajistí nebeské znovuzrození, to vše ovšem za předpokladu, že jedná z nezištnosti...

Přestože buddhismus není v Barmě státním náboženstvím, vyznává ho téměř devadesát procent obyvatel, většina z nich pak buddhismus théravádový. Ten je nejstarší a nejkonzervativnější formou tohoto náboženství a praktikuje se také na Srí Lance, v Thajsku, Kambodže a Laosu. Důraz klade na osvobození individua prostřednictvím sebe sama. Každý musí osvícení dosáhnout svými vlastními silami. Stručně řečeno, podle buddhistického učení získává každý jedinec během životního cyklu svým chováním a jednáním dobrou a špatnou karmu, disponuje jakoby určitým druhem metafyzického konta, které může být v plusu či mínusu. Stav konta pak rozhoduje o tom, v jaké formě znovu přijde na svět, jestli jako člověk, nebeská bytost, démon nebo zvíře. Pro každého buddhistu je nevyšším cílem, přerušit tento koloběh nových zrození a dosáhnout tím stavu nirvány.

Jak jsem nedávno pochopila, je možné se už dopředu dozvědět, kam další cesta povede. Byla jsem navštívit Srí Lanku, kde jsem kdysi žila a pracovala a hlavně se setkat se svými bývalými kolegy a známými. Jedna dobrá kamarádka, Srílančanka, která vede úspěšnou rodinnou firmu, mi po delším hovoru svěřila, že se dozvěděla, že v příštím životě bude žít v Barmě. Tuto informaci jí samozřejmě poskytl člověk, který předpovídá budoucnost, v těchto zemích zvaný astrolog. Protože jí nedávno zemřela maminka, zcela vážně uvažovala o tom, že by Barmu navštívila, protože její maminka by se tu už vlastně měla zase pomalu narodit. Při dalším setkání, kterému byla přítomna i moje bývalá kolegyně, taktéž Srílančanka, kterou viděla poprvé v životě, o své další životní destinaci a setkání s matkou zase začala mluvit poté, kdy se ujistila, že kolegyně také věří ve znovuzrození. Spolu pak zcela vážně kalkulovaly, zda teorie časově sedí. Já jsem se v celé věci poněkud ztrácela a tak jsem jen slíbila, že jí pošlu svoje fotografie Barmy, aby "věděla, do čeho jde". K tomu jen uvádím, že obě jsou samostatné, zcestovalé a vzdělané osoby.

Každý buddhista by se měl dvakrát v životě stát mnichem, i když jen na čas. Vrcholem v životě každého barmského chlapce ve věku 7 až 12 let je proto slavnostní ceremonie Šin Pju, kterou vstoupí do Buddhových stop, i když jen na krátko. Jeho příbuzní a přátelé ho doprovodí s hudbou a tancem, oblečeného jako malého prince a nalíčeného, do kláštera. V Rangúnu průvod často napřed zamíří do Šweitigoumské pagody, kde jsem tuto akci mohla vidět skoro při každé návštěvě. Oblečení chlapce má připomínat královský původ Gautamy Siddharty, pozdějšího Buddhy. Když dorazí do kláštera, ostříhá mu jeden z mnichů slavnostně vlasy. Poté si oblékne mnišské roucho, dostane nové jméno v jazyce pálí a v následujících dnech či týdnech žije jako novic v klášteře. Celá jeho rodina si připíše zásluhy, protože vychovala nejen dítě, ale mnicha a rodiče věří, že se již nemohou dostat do pekla. Navíc je vstup do mnišského stavu spojen s velkorysými finančními dary klášteru a četnými hostinami pro mnichy, které jsou pro rodinu velmi nákladné, ale opět znamenají zásluhy. Následně se chlapec vrátí do "normálního" života, může se také ale rozhodnout v klášteře zůstat, studovat a později být vysvěcen. Často tuto cestu volí synové z chudých rodin, pro které to znamená jistotu přístřeší, stravy a vzdělání. V pozdějších letech, nejčastěji po 20. roce věku nebo v důležitém období života, vstupuje Barmánec znovu do kláštera, aby žil jako mnich. Tím svoje základní náboženské povinnosti splnil. Kdykoliv v životě však může do kláštera vstoupit znovu a stát se mnichem na jak dlouho chce, i když je ženatý a má děti, potřebuje jen svolení své rodiny, nesmí mít dluhy a určité nemoci. Jeho povinnosti je pak dodržovat předepsaná pravidla a účastnit se života sanghy, tedy společenství mnichů.

Po celé zemi se těší buddhističtí mniši tradičně velké úctě a předčí dokonce nejvyšší politické představitele země. Týká se to dokonce i mladých noviců. Tento respekt pramení z toho, že v očích věřících jdou Buddhovou cestou, tedy drží se přísných 227 pravidel. V každodenním životě musí být při setkání s nimi obezřetné zejména ženy, a dávat pozor, aby se mnicha ani nedotkly, protože třeba jen náhodný dotyk pro něj znamená zpronevěření se přísným pravidlům řádu. Zároveň to platí jako vysloveně nezdvořilé. V praxi to pro mě jsou často dezorientující situace, a proto se k mnichům raději nepřibližuji. Stává se mi však často, zejména mimo Rangún, že za mnou muž v tmavočerveném rouchu sám přijde a požádá, zda by se se mnou mohl vyfotit. Ve Šweitigoumské pagodě jsem naopak stála na jezdících schodech směrem nahoru před starým mnichem, určitě dva metry daleko, ale upozornilo mě na něj jeho zlostné syčení. Až teď vím, že podle buddhistického učení by žena nikdy neměla stát nad mužem, natož nad mnichem, ale s jezdícími schody teorie nejspíš nepočítaly...

Ženy hrají v barmském buddhismu podřízenou roli, i když Buddha sám založil ženský mnišký řád. Ten existoval pouze na Srí Lance, jako jediné zemi théravádového buddhismu, a to v 11.stol., posléze zanikl. Objevil se znovu v 90. letech minulého století. Přesto existují po staletí ženy, které se řídí deseti pravidly pro vysvěcené a jsou proto nazývány Tilašin, paní pravidel. Chodí s vyholenými hlavami a oblékají se do růžovo-hnědých rouch. Skládají také přísahu při proceduře vysvěcení, podobné té u mnichů. Na rozdíl od nich však nechodí každé ráno vybírat almužny ve formě hotového jídla, ale vybírají dvakrát týdně od obyvatel příspěvky. Dostávají peníze nebo suroviny k vaření, nikdy hotové pokrmy, které si musí připravit samy. Přestože má pro obyvatele dar mniškám vyšší hodnotu než obdarování obyčejného člověka, zdaleka se nerovná tomu pro mnichy, které považují, jak se nedávno vyjádřil jeden řidič taxi v rozpravě o buddhismu, za "Buddhovy syny". Všeobecně tak postavení mnišek není ani zdaleka tak "prestižní" jako jejich mužských protějšků, protože nevykonávají žádné ceremonie pro laiky a udržují minimální kontakty s vnějším světem. Přesto žije neustále rostoucí počet žen v asi 3 000 oficiálně uznaných klášterních společenství. Zabývají se hlavně sociální činností, péčí o staré a osamělé lidi a také o dívky - sirotky, které přijímají do své péče a vyučují je. Věnují se i studiu buddhismu. Poslední dobou je možné pozorovat rostoucí uznání mnišek-tilašin. V Rangúnu a v Sagaingu studují na buddhistických universitách a mnoho z nich dosáhne titulu, který je opravňuje vyučovat.

Přesto mají všeobecně muži větší význam než ženy a proč tomu tak je, vysvětluje samotný buddhismus. Ženy sice mohou dosáhnout nirvány, ale nemohou být Buddhou, protože ten se vždy narodí jako muž. Buddhistické texty poukazují na nebezpečí, které může znamenat žena pro duchovní vývoj mnicha, který ještě není zcela pevný v dodržování předepsaných 227 zásad. V jednom z textů je "tajemné působení žen" přirovnáváno dokonce k magii. V mnoha pagodách a klášterech jsou výše položená místa, kam není ženám povolen přístup, protože, jak už jsem uvedla, nemají stát výše nad muži, obzvláště mnichy. Utrpěl by tím jejich hpon nebo-li věhlas. Věhlas muže je evidentně obzvlášt citlivý, protože úhony může dojít i přes dámské oblečení, speciálně prádlo. Z tohoto důvodu by Barmánec nikdy neprošel pod prádelní šňůrou, na které se suší podobné textilie. Sama bych ničemu podobnému snad ani neuvěřila, kdyby mi praxe nenabídla sama příklady. Prvním byla slavná Šweitigoumská pagoda v Rangúnu, na jejímž ochozu blízko stupě, který je nad úrovní platformy, je opravdu vyvěšen zákaz vstupu ženám, pro mé oči neuvěřitelný, protože jsem nikdy nic podobného neviděla. Podobný zákaz jsem tam viděla znovu nedávno, když jsem se k pagodě vypravila na své narozeniny. Při zpáteční cestě ke schodišti jsem míjela malou pagodku na platformě, ke které vedly asi čtyři schody, na kterých visel nápis v barmštině i angličtině, že je sem ženám vstup zakázán. Asi by mě znovu rozčílil, kdybych si největší pocit ponížení už neužila předtím na buddhistickém Golden Rock, tedy Zlatém kameni, slovutném poutním místě asi tři hodiny jízdy od Rangunu a dále na korbě náklaďáku po horské dráze na vrchol. Ani zde se ke kameni samotnému ženy nesmí přiblížit, buddhistické svaté místo smějí obdivovat a zlatem oblepovat jen muži. Dámské prádlo mi také dlouho leželo v hlavě a zdálo se mi, že se jedná o přehánění, než mi moje barmská kamarádka potvrdila, že je to pravda. Poté připojila stydlivě informaci, že její rodiče mají dokonce dvě pračky a dvě žehličky, aby se dámské prádlo ani náhodou nesetkalo s pánským. Podotýkám, že její rodiče jsou vzdělaní a tráví každý rok několik měsíců v Austrálii, kde žije i její sestra.

V praktickém životě je postavení barmských žen silnější než by se dalo čekat, všeobecně platí, že vedou a rozhodují o rodinných financích a na jejich vzdělání je kladen stejný důraz, jako u chlapců. Legálně disponují stejnými právy jako muži, mohou vlastnit nemovitosti a po sňatku si nechávají své původní plné jméno. Pokud dojde k rozvodu manželství, mají nárok na polovinu majetku a v případě dědictví na stejný podíl jako mužští dědici. Práva na papíře se ovšem vždycky nepřenáší bezchybně do reality. Od ženy se navíc spíš očekává, že bude zdvořilá a zdrženlivá, že bude doma a už vůbec se nebude angažovat politicky anebo v "mužských" profesích. Přesto se ženy jako podnikatelky prosadily úspěšně v mnoha odvětvích. V politickém životě je to horší, i když mají před sebou zářný případ faktické hlavy státu Aun Schan Su Ťij. Zatímco v roce 2013 jich bylo v parlamentu s 659 členy pouhých 20, dnes je to neohromujících 67.

Postavení Aun Schan Su Ťij je ale výjimečné ve všech ohledech a její vztah k buddhismu je velmi pevný. V průběhu téměř 20 let domácího vězení hledala v náboženství a meditacích osobní útěchu. V údobích, kdy vojenské úřady její internaci uvolnily, se setkávala s buddhistickými mnichy, u nichž nacházela povzbuzení ve svém boji. Někteří stoupenci ji uctívali jako nadpřirozenou bytost, bódhisattu (budoucího buddhu). Prostí lidé ji vzývali jako Natthami, nebo-li "Božstvo Univerzitní třídy" podle názvu ulice, kde se nachází její dům. Tak se utváří kult Aun Schan Su Ťij také v duchu tradice barmského lidového buddhismu.

Buddhistické kláštery hrají zásadní roli v hospodářském a komunitním životě na venkově, ale také ve městech. Jejich příjmy pochází ze soukromých darů, které jsou často enormní. Počet klášterů v Barmě je skutečně ohromující, v každé vesnici existuje nejméně jeden, většinou však i více. Jejich hlavním úkolem je výuka mnichů a tam, kde na venkově chybí veřejné školy, mohou mniši nahradit učitele a být za svoji činnost placeni státem. Kdo pochází z početné a chudé rodiny, je do kláštera rodiči poslán vícekrát, protože zde tímto způsobem může získat lepší školní vzdělání. Významná je sociální funkce klášterů, čímž nahrazují sociální roli státu, kterou přestal plnit za vojenského režimu.V podstatě zde může každý člověk nalézt ochranu, střechu nad hlavou a stravu za podmínky, že se podílí na každodenních pracích. Velmi často se stává, že chudí studenti bydlí v klášterech, aniž by byli mnichy. Nedávno jsem četla článek v místních novinách, že dělníci v Rangúnu, kteří nevydělávají dost, aby si mohli dovolit bydlení, chodí přespávat do klášterů. Vládnou tam prý údajně přísné podmínky, ale mnozí tvrdili, že jim to vyhovuje. Na venkově kláštery také často slouží jako sklady pro úrodu, nářadí a hospodářská zvířata. Bohatství některých z nich je šokující. Za poslední čtyři roky bylo nemožné nevšimnout si, jak se rozrůstají, přistavují a pozlacují nové a nové budovy třeba jen v rangúnské čtvrti, kde žiju. Protože je to v blízkosti Šweitigoumské pagody, jsou zde kláštery doslova na každém rohu. Tam, kde byl před pár lety jen obrovský zarostlý pozemek, který vypadal jako skutečná džungle, se pomalu kácí a staví, rostou úhledné budovy a dokonce i brána v japonském stylu. Nebo čínském?

Moje první nahlédnutí do klášterního života se konalo hned na začátku pobytu v Barmě. Navštívila jsem tehdy s mezinárodní dobročinnou organizací Pann Pyo Lett klášter 40 km severně od Rangúnu, který byl zajímavý tím, že ho vedl mnich, který před lety odešel kvůli vojenskému režimu do Thajska. Poté, co se poměry změnily, rozhodl se vrátit, aby pomohl klášteru, který ho vychoval. To se mu podařilo víc než úspěšně, protože uprostřed džungle se přede mnou náhle objevila vesnice, ve skutečnosti klášterní komplex s malými domky, školou a útulnými přístřešky k posezení a oddychu. Tady jsem poprvé viděla, jak vypadá schopný mnich - manažer. Přivítal nás v elegantním a vzdušném přístřešku, kde evidentně přijímal návštěvy/dárce, protože zde měl velké křeslo a nad ním nápis v angličtině i barmštině - ředitel. Zde se také vydávala potvrzení o poskytnutých finančních darech. V jeho moderních brýlích a s uhlazeným a přesto lehce nadřazeným chováním, nemít mnišské roucho, bych ho odhadla na úspěšného byznysmena. Věděla jsem, že to, jak klášter funguje a prosperuje, závisí především na kontaktech, komunikačních schopnostech a velmi často i na vlivu a majetnosti rodiny, ze které tzv. hlavní mnich pochází. Tento kontakty určitě měl, protože moje skupina, kde byla zastoupena řada barmských podnikatelek, mu předala jako výtěžek z nějaké dobročinné akce pěkný balík peněz. Za to jsme si mohli prohlédnout rozsáhlé pozemky o rozsahu 100 hektarů, které klášteru patřily a na kterých se právě začínalo s pěstováním bio produktů, řezbářskou dílnu a její výrobky, kterými byl masivní nábytek a různé sošky, určené k prodeji. Konalo se zde také setkání mezinárodní organizace "Mladí pro mír" a workshopy určené k dialogům mezi mladými buddhisty, muslimy, hinduisty a křesťany. Zajímavá byla ale zejména škola, která zde byla otevřena v roce 2004. Byla určena pro 400 dětí z chudých rodin z okolí, ale také pro děti a sirotky z konfliktních oblastí Barmy - z Šanského a Kačinského státu. Vzdělání zde mohly získat bez ohledu na své vyznání. Vládla tu přísná disciplína, když jsme měli vstoupit do jídelny dětí, každého musely zaujmout desítky malých pantoflí-žabek, pečlivě srovnaných v úhledných řadách. Bylo nám řečeno, že hlavní mnich si potrpí na pořádek a čistotu a to se také dětem snaží vštěpovat. Děti seděly na zemi u dlouhých stolů a čekaly v absolutním tichu, až se začne podávat jídlo.Ten den se podávala rýže, typická řeřicha ve vodnaté omáčce a jedno vařené vejce. Oběd dětem sponzoroval muž, který zde byl i s rodinou a měl ten den narozeniny. Pokud chtěly děti přidat rýži nebo zeleninu, zvedly ruku s hlavou skloněnou do svého talíře. Dodnes nemohu zapomenout, jak si hlavně vytáhlí chlapci kolem 14 let nechávali vejce stále na talíři, jako to nejlepší na konec... Na rozloučenou jsem dostala letáček s podobiznou mnicha a barmským textem, kde jsem si bohužel nemohla moc přečíst.

Druhé podobné zařízení, které mě zaujalo, byl areál rovněž uprostřed panenské přírody, kterou je v Barmě ale nemilosrdná džungle, s příznačným názvem Mahavihara lesní klášter. Ve skutečnosti se jednalo o domov pro 1350 mnichů a noviců a sídlo buddhistické univerzity. Ta byla založena v roce 2016 a její studenti se tu vzdělávali zejména v tradičním buddhistickém učení, aby ho mohli dál šířit a také v cizích jazycích, aby mohli vykonávat misijní činnost ve světě. Já jsem se sem dostala na pozvání barmské kamarádky, která tu se svou rodinou darovala oběd pro všechny mnichy. Byla to pro ni velice důležitá záležitost už proto, že získat "termín" pro tuto donaci nebylo jednoduché, čekací doba byla víc než jeden rok! Dorazila sem s celou rodinou a přáteli najatým autobusem, jídlo připravila klášterní kuchyně. Bylo to pro mne zvláštní místo. Na to, že se tu pohybovalo a učilo téměř 1400 chlapců, zde vládlo neuvěřitelné ticho a uspořádanost. Žádný hlasitý hovor či dokonce hluk, žádné rychlé pohyby. Všude byla vidět jen tmavorudá mnišská roucha. Když byly podél dlouhého, zastřešeného chodníku připraveny na stolech mísy s uvařeným jídlem, začala ho rodina ( a já s ní) rozdělovat. V nekonečném zástupu, tiše, s pohledem upřeným k zemi, se v perfektní řadě přibližovali chlapci všeho věku a úsporným pohybem nastavili almužní mísu, do které jsme jim dávali rýži, vařené ryby, zeleninu a různá kari. Poté se vzdálili do jídelny. Nepřekvapovalo mě, že občas některý neodolal a šlehl pohledem po mých světlých vlasech, protože Evropany tu asi často neviděli. Věděla jsem, že režim je velice přísný, že studenti nesmějí používat peníze, telefony, počítače a žádné elektronické přístroje, jezdit na motorkách, pickupech ani taxíky, protože by to mohlo být vykládáno laickou veřejností jako špatné chování. Bylo neuvěřitelné, jaký klid a neviditelná disciplína zde vládly: chlapci buď seděli v učebnách na zemi v pravidelných řadách a naslouchali přednášejícímu mnichovi nebo něco hlasitě opakovali, jiní postávali venku se skripty a knihami v rukách a studovali. Připadalo mi to jako velká kasárna němých lidí, jen barva byla odlišná.

Po obědě se celá kamarádčina skupina posadila na zem v dusném sálku a čekala na příchod hlavního mnicha. Přišel vcelku mladý muž, usedl na vyřezávané křeslo, podobné trůnu, tvář si zakryl vějířem z palmového listí a monotóním hlasem dlouho něco přednášel. Přestože mi bylo nabídnuto, že se jeho řeč kvůli mně bude překládat do angličtiny, odmítla jsem, protože by to celou akci neúnosně prodloužilo. Po skončení řeči rodina v zástupu a oběma rukama předala hromady mniškých rób, které s sebou přivezla. Poté kamarádka odešla zaplatit za jídlo pro téměř 1400 osob. Při té příležitosti se evidentně mluvilo o mně a o tom, že se zanedlouho chystám na desetidenní meditaci do buddhistického kláštera. Mnich, kterému právě zaplatila jistě nemalou sumu, jí údajně řekl, že my, "lidé ze západu" jsme jako včely, které vždycky ví, kde najít med. Protože já dosáhnu nirvány mnohem rychleji tím, že půjdu meditovat než ona a její rodina, která si zásluhy kupuje za peníze.

Meditační pobyt v kášteře či meditačním centru, v Barmě také zvaném retreat, což v překladu znamená útočiště, je pro buddhisty zcela obvyklou záležitostí. Pomocí různých praktik se tu snaží o prohlubování soustředění. Smysl je viděn ze dvou hledisek: Mysl se stává klidnější, uvolněnější a stabilnější, dlouhodobým přínosem by mělo být dosažení osvícení. Laici na několik dní (nejméně deset), ale i týdnů, mohou vstoupit do kláštera jako tzv. jogis a za vedení pověřeného mnicha se celé dny věnovat řízené meditaci anebo meditovat sami, pokud již mají zkušenosti. Přijímáni jsou také cizinci tam, kde mnich hovoří anglicky a je to překvapivě oblíbená záležitost zejména mezi mladými lidmi z celého světa. Ubytování, strava a vedení mnicha-učitele je zdarma, ale očekává se, že na konci účastník odevzdá klášteru finanční dar podle vlastního uvážení. Protože je Barma skutečnou kolébkou a zemí meditace, už od začátku mě lákala. Hlavním motivem ale byl cíl meditace samotné, tzn. zklidnit se a prohloubit své soustředění, s čímž má společnost 21. století své problémy. Nechtěla jsem jít ale do žádného meditačního mezinárodního centra v Rangúnu, ani do některého proslaveného kláštera v Mandalej, kde by se mnou byly desítky dalších cizinců, hledala jsem něco "autentičtějšího". Až moje barmská kamarádka našla malý klášter na severním okraji Rangúnu, asi hodinu cesty z města, kde meditaci vedl buddhistický mnich Evropan. To mě zaujalo a bez velkého přemýšlení jsem se rozhodla pro toto místo.

Už když jsem tam dorazila, mi bylo jasné, že to je prostředí velmi vzdálené velkým meditačním centrům, která jsem kdy viděla a která moje kamarádka ve srovnání s tímto místem nazvala "lázeňským pobytem". Tady, v blízkosti města Hlegu, stál na okraji vesnice malý klášter s několika budovami podél cesty a v jeho areálu se pásly krávy. Protože byl říjen, období dešťů, všechno vypadalo o to víc omšele a depresivně. Kolem kláštera protékala špinavá řeka, plná odpadu. Meditujících zde mnoho nebylo, všehovšudy tři osoby, matka s dcerou a dceřinou kamarádkou z Hanoje. Všechny byly ubytované ve zděném domečku o rozloze asi 10 m2. Druhou a poslední ubytovací možností byla ne příliš stabilní dřevěná bouda na břehu řeky a s hygienickým zázemím, které raději nepopisovat. Velmi jsem zaváhala o správnosti svého rozhodnutí, když ke mně přišla mladá Vietnamka a řekla mi, že se s kamarádkou přestěhuje do dřevěné boudy a já budu bydlet s její maminkou v domečku, kde byla dokonce klimatizace. Jinak toho se mnou příliš nenamluvily, protože byly už několik týdnů na cestách po buddhistických klášterech a jak mi připadalo, skutečně ponořené do meditace. Obě dívky si evidentně nechaly oholit hlavy, teď měly krátkého ježka a nosily hnědé plandavé kalhoty a haleny, takže mi nechtěně připomínaly filmy o galejích. Maminka, profesorka na univerzitě v Hanoji, bohužel nemluvila anglicky, ale posunkovou řečí jsme se bez problémů dorozuměly. Až mě napadlo se jí zeptat, zda nemluví jiným cizím jazykem. K mému překvapení odpověděla: " Po russki!"

Poté, co jsem se ubytovala, jsem se měla představit hlavnímu mnichovi, tedy šéfovi kláštera, který měl rozhodnout, zda zde mohu zůstat. Dozvěděla jsem se o něm, že provozuje školu pro chudé děti z okolí a ty nadané dál podporuje ve studiích mimo klášter. Tím si získal již dopředu mé sympatie, i když poté, kdy jsem vstoupila do oddělené části areálu, kde stálo jeho věžovité sídlo, jsem se vyděsila. Na velkém stromě jsem uviděla velká bílá těla a až když jsem si na dalších větvích všimla strnulých opic, pochopila jsem, že to jsou sochy. Představený kláštera byl zavalitý, mírně vyhlížející muž, který nemluvil anglicky, a tak mnich-učitel překládal. Hned po vstupu před ním padl na kolena a čelem se dotkl země. Já jsem ho pozdravila zcela civilně a na jeho otázku jsem stručně popsala svá očekání. Když slyšení skončilo, doporučil mi mnich, který mě doprovázel, zdálo se mi, že trochu rozzlobeně, abych v klášteře zdravila alespoň sepnutím rukou, jako se to dělá v Indii. I přesto jsem byla přestaveným přijata a po skončení meditace mi dokonce vzkázal, že si mohu prohlédnout celý jeho příbytek, což jsem v doprovodu jedné z vietnamských dívěk učinila. Ze střešní terasy byl pěkný výhled na areál kláštera, jinak byl interiér prostý, ale na vesnické poměry jistě luxus.

A pak začala každodenní rutina. Budíček ve čtyři hodiny ráno, hodina meditace, o půl šesté snídaně v klášterní jídelně, rozhovor a instrukce s mnichem k meditaci, zametání v klášteře, což je také forma, jak se oprostit od myšlenek a pak meditace a meditace až do pozdního večera, s pauzou na oběd v jedenáct hodin a sklenici džusu odpoledne. Večer se konala ještě rozprava s mnichem o buddhistickém učení a v deset hodin jsem padla zcela vyčerpaná na svoji matraci, zatáhla moskytiéru a spala jako zabitá.

Nikdy bych neřekla, že zůstat na chvíli sedět, nedívat se nikam a zkusit myslet jen na svůj dech, čelo nebo ruku může být taková dřina. A právě tak probíhaly první tři dny. Další dny pak přibyly konkrétní návrhy, jak soustředění prohlubovat. Fyzicky jsme naštěstí nebyli nuceni jen k meditaci v sedě se skříženýma nohama, jak je tomu ve velkých meditačních centrech, což znamená pro mnoho lidí muka, protože na tuto pozici neasijské tělo není zvyklé. Zde jsme mohli sezení po hodině střídat s chozením, pomalým a soustředěným, s rukama založenýma a pohledem před sebou. Směla jsem si vybrat i sama místo, kde budu meditovat, v ubytovně, kde ovšem nebylo dost místa ani vzduchu, v klášterní dhamma hall, což byla obrovská hala určená právě k tomuto účelu a pro buddhistické obřady, kde byla čistá a suchá podlaha a kromě večera zcela prázdno. Meditovat se mohlo samozřejmě také venku, u řeky k tomuto účelu byly vybudovány dva betonové chodníky, asi 50 m dlouhé, po kterých se dalo chodit sem a tam. To bylo moje oblíbené místo, zkoušela jsem si užít přírodu i přímo u řeky, pod obrovským bambusem, což ale v Asii kvůli hmyzu není nejlepší nápad. Když mě tam uviděl mnich, zapůjčil mi svoji zvláštní přenosnou pomůcku, což byl sítěný stan pro sedící osobu, vyrobený v Austrálii právě za tímto účelem. Když jsem si ale jednou za sebou uvědomila prudké dýchání, málem jsem dostala šok, i když si mě ve stanu prohlížel jen velký toulavý pes. Navíc jsem stále v myšlenkách čistila špinavou řeku i prostor kolem sebe, plný odpadků a tak jsem toto místo vzdala.

Musím přiznat, že to nebylo jednoduché. Meditace byla vyčerpávající a později jsem dala za pravdu teorii, která říká, že zahrávat si s vlastním podvědomím nemusí být bezpečné. Stalo se mi, tak jako údajně i dalším meditujícím z ciziny, že jsem najednou dostala prudký záchvat pláče, aniž bych věděla proč. Při meditačním pobytu se nesmí mluvit, ale to nebyl těžký úkol, protože zde ani nebylo s kým se pokoušet o zakázanou konverzaci. Přísný režim kláštera mi příliš nevadil, spíš mě fascinoval život v něm. Nepatřil evidentně k těm bohatým, život zde šel svoji pomalou a asi navyklou cestou, spjatý s vesnicí, na jejímž okraji stál. Večer se v dhamma hale scházelo několik žen a dětí, výjimečně i mužů z vesnice, zaujali místa pod moskytiérami a poslouchali výklad jednoho z mnichů. K jídlu jsme chodili ráno a v poledne do klášterní jídelny, kde se ráno stravovaly také děti z vesnice, které tu navštěvovaly školu. Zdály se mi malinké a fascinovaly mě zase svojí ukázněností a nehlučností. Ráno o půl šesté přišly jako myšky, pěkně oblečené a s tanakou na tvářích, kterou jim někde ve tmě na obličej natřely starostlivé mámy, usadily se na zem ke kulatým stolečkům a jedly rýži se zeleninou. Když dojedly, sklidily neslyšně nádobí a zase zmizely, tak nenápadně, že jsem si někdy ve své rozespalosti ani nevšimla, že už jsou pryč. Bylo jich 40! Dojímalo mě, že mi vždycky srovnaly moje modré pantofle-žabky, které jsem jen halabala zula před vchodem a obrátily je, abych je snadněji mohla nazout. Možná mě vychovávaly...

Co mi vadilo asi nejvíc, bylo všudypřítomné bláto, ve kterém jsem stále musela chodit bosá, vlhkost a vedro, ve kterém jsem byla propocená a zmačkaná z neustálého sezení na zemi. Toužila jsem zcela banálně po čisté posteli, teplé sprše, posezení na židli a rozhovoru s lidmi. Také po bezpečí, protože mi mnich hned na začátku zcela otevřeně řekl, ať po setmění nevycházím za bránu kláštera. Pokud jsem do té doby žila v iluzi, že je Barma země bez kriminality, zde jsem byla vyvedena ze svého omylu. Drogy, loupeže a hlavně znásilnění byly údajně velmi obvyklé, zejména v této oblasti. Také jedovatý vodní had, kterého jsem objevila před ubykací hned nad venkovním umyvadlem při čistění zubů, mi pocitu bezpečnosti nedodal. Meditační pobyt v klášteře mi nakonec otevřel oči ve zcela jiném směru než jsem očekávala. Uvědomila jsem si, jak privilegovaný život vedu, jaké mám jistoty a vlastně štěstí. Že není důvod si stěžovat a příliš v sobě pátrat. Dozvěděla jsem se o Barmě za deset dní víc, než za roky života v Rangúnu. Když jsem odjížděla, dala jsem klášteru sumu, kterou jsem považovala za adekvátní za deset dní ubytování, stravy a "instruktora". Nechala jsem si také přivézt 40 balíčků, ve kterých byly sladkosti a psací potřeby pro každé dítě, které jsem vídala v jídelně. To mi udělalo asi největší radost, i když jsem jim věci sama osobně nepředala. A tak si nejsem jistá, jestli jsem splnila meditační cíl a našla ten správný med, ale pro mě to nebyl ztracený čas.

Řekla bych, že vztah Barmy a buddhismu, poměr mezi materiálnem a duchovnem dobře charakterizuje událost z doby po získání nezávislosti, kdy byla země sužována vleklými občanskými válkami a všeobecným nedostatkem. První premiér Barmy U Nu byl oddaný buddhista a rozhodl, že do země bude svolána 6. velká buddhistická synoda, které se mělo zúčastnit 2.500 mnichů z dalších zemí théravádového buddhismu. Synoda měla trvat dva roky. Na tento projekt byl vyčleněn pozemek v Rangúnu o velikosti 40 hektarů a rozpočet 1 milionu liber, což byla pro Barmu v jejím tehdejším stavu obrovská suma. V krátké době se postavila umělá jeskyně, pagoda, knihovna, nemocnice a ubytovny pro mnichy. Když synoda začala, shromáždilo se před jeskyní v prudkém lijáku na 200 000 věřících, aby zde poslouchali přenos ze zahájení synody. Barmský parlament obrovský státní výdaj schválil s vysvětlením, že investování těchto prostředků a sil do posílení duchovního a morálního blahobytu obyvatel je jedinou správnou cestou, protože ke zlepšení materiálního života obyvatel by stejně nestačil...