Rozloučení s Barmou, kde jsem prožila víc než čtyři roky, bylo úplně jiné, než by mě kdy napadlo. Tedy téměř žádné. Když jsme v červenci tohoto roku odlétali, bylo kvůli koronavirové nákaze téměř všechno zavřené, moji přátelé z velké části odjeli, pokud byli cizinci anebo se báli opustit svůj domov, to ti místní. K mému velkému smutku jsem nebyla schopna navštívit naposledy ani zlatou krasavici, Šweitigoumskou pagodu, kterou jsem v uplynulých letech snad žádný den neopomněla pozdravit zdálky obdivným pohledem z okna našeho domu a kterou jsem nesčetněkrát navštívila, napřed se všemi našimi návštěvami a později sama, abych si užila její magické atmosféry.
Vir, šířící se světem, změnil úplně všechno. V Barmě k tomu došlo ale s malým zpožděním a navíc byla celá první etapa mírná. Zatímco v Evropě se už počátkem března zaváděla drastická opatření a přicházely hororové zprávy z Itálie a Španělska o přeplněných nemocnicích, v jihovýchodní Asii vládla ještě vcelku uvolněná atmosféra. Rezolutně zareagovala jenom komunistická vláda Vietnamu, která věrna své ideologii vyhlásila pandemii nesmiřitelný boj, za který činila odpovědným každého uvědomělého jedince. S odstupem téměř jednoho roku je nutné říci, že se jí to nejspíš skutečně podařilo. Vietnam je sice pro styk se světem i nadále uzavřený, ale uvnitř již žádná omezení neplatí a tak jsem mohla vidět dnes na snímcích přátel z Hanoje, jak na nějaké velké akci na veřejnosti slaví příchod nového roku. V Barmě se v té době, tedy v březnu, operovalo s teoriemi, že nákaza zemi nehrozí, protože obyvatelstvo získalo imunitu již za předchozích epidemí SARS a MERS. Jako přednost se uváděla i v průměru mladá populace a horké a vlhké klima, ve kterém se nákaza údajně neměla tolik šířit. Na tom neměl kupodivu nic změnit ani fakt, že Barma sousedí s Čínou a že čínských obchodníků a podnikatelů nejrůznějšího druhu tam je tolik, že zaměstnávají řadu aerolinek, které čile pendlují mezi oběma zeměmi a druhé největší město Barmy Mandalaj je podle místních už víc čínské než jakékoliv jiné.
Když jsem se ale podívala na statistiky SARS z let 2002 až 2004 v Asii, zjistila jsem, že v Barmě oficiálně žádné případy onemocnění ani úmrtí nebyly! A s podobnou obezřetností bylo potřeba přistupovat i k současným údajům o situaci v zemi z místních zdrojů, které tvrdily, že v zemi žádní nakažení nejsou. Pomyslnou bezstarostnost poprvé narušila výzva britské vlády svým občanům, aby Barmu urychleně opustili, protože jim tam nejsou schopni poskytnout dostatečnou péči v případě onemocnění. Nevím, co bylo horší, jestli prohlášení samo o sobě, které nediplomaticky veřejně osočilo barmské zdravotnictví ze zaostalosti a neschopnosti nebo fakt, že ho učili Britové, tedy koloniální velmoc, která Barmu dobyla, podrobila si a chovala se tak, jak bylo jejím zvykem se v koloniích chovat. Reakce byla velmi rozhořčená a vztáhla se nejen na Brity, ale i na další cizince, především ty ze západu. Nikdy bych nevěřila, že křivdy koloniální historie nebyly zdaleka překonány a že současní Britové jsou z nich stále ještě viněni. V tu chvíli se mi v hlavě panicky vybavila zkušenost ze západní Afriky, kde hon na cizince, obzvláště příslušníky bývalé koloniální velmoci v době politické krize nebyl nevděčný. K takovému vyostření v Barmě naštěstí nedošlo, i když i následkem nepřátelské atmosféry cizinci začali houfně opouštět zemi. Mnohdy je k tomu vyzvali jejich zaměstnavatelé a postavili je do neřešitelné situace, „vrátit se“ i s rodinami do zemí, odkud sice pocházeli, ale neměli tam zázemí, které byly navíc často uzavřené a prosazovaly tvrdá pravidla. Mnozí měli ale skutečně strach a výzva jim přišla vhod, další naopak pragmaticky využili situace, odletěli do svých domovských zemí a za vysoký zahraniční plat, který zohledňoval odloučení i problematičnost destinace, vyčkávali v pomyslném bezpečí, jak se situace vyvine. A tak z manželovy firmy odletěla polovina jeho kolegů včetně šéfa, který se pro jistotu ani nevrátil ze zámořské dovolené a namířil rovnou „domů“ do Evropy. Zdůvodnil to faktem, že je mu 60 let a cítí se ohrožený. Ani podobné opouštění „potápějící se lodi“ pro nás nebylo neznámou situací, zažili jsme ho podobně v době občanské války v Africe. Myslím, že už proto můžu mluvit o zkušenosti, která mě poučila, že v době krize, ve které jde o život, majetek anebo i jenom o pohodlí, se jasně projeví, kdo je zbabělec, mluvka nebo slaboch a kdo je chladnokrevný, obětavý a dokonce odvážný. Opravdu škoda, že je k takovému rozpoznání potřeba krize...
Koncem března byly v Rangúnu ohlášeny dva první případy onemocnění koronavirem. Ani mě nepřekvapilo, že ho do země údajně přivezli cizinci, kteří přiletěli z Británie a z USA. V té době se onemocnění v evropských i jiných asijských zemích počítala na tisíce, ale Barma až do konce první vlny, do července, uvedla 200 případů. Bylo zřejmé, že země neměla téměř žádné možnosti nakažené odhalit testováním. Faktem je, že barmské zdravotnictví je po padesáti letech diktatury a několika letech dezorientované demokracie skutečně ve špatném stavu. Dezinformace a fámy zejména na facebooku, což je skutečný Google, tedy pramen všech informací v Barmě, neměl v této době obdoby. Do ní se datuje také úsměvná historka, kterou jsem zažila s Barmáncem, který vyučoval naši uklizečku Marlyn angličtině. Žil několik let v Singapuru a většinou jsem ho vídala s novinami v ruce. Dala jsem se s ním do řeči na téma nákaza, protože jsem chtěla, aby si lidé, kteří chodili do našeho domu, ujasnili aktuální hygienická pravidla v souvislosti s virem. Opatrně jsem se otázala, zda o světově se šířící nákaze něco ví. S neobvykle širokým úsměvem, o kterém je mi už známo, že nevyjadřuje radost, ale spíš zakrývá rozpaky, mi odpověděl, že ví, protože se o tom bavil s přáteli a všem je známo, jak se tato nákaza šíří – a sice prostřednictvím wifi! Doslova a do písmene jsem nevěřila svým uším a pro jistotu jsem se několikrát přeptala, abych se ujistila, že netrpím halucinacemi. Pak jsem urychleně vyhledala na internetu stránky WHO, Světové zdravotnické organizace a vytiskla na jednotlivé papíry informace v barmštině s názornými ilustračními obrázky. Poté jsem zahájila osvětovou akci, kterou jsem zároveň mimicky přehrávala, což je činnost, se kterou mám ze svých cest po končinách s neobvyklými jazyky široké zkušenosti. Kašlala a kýchala jsem si do dlaně, pak s ní sahla na kliku dveří a coby další osoba jsem se kliky dotkla a poté si promnula oči... Myslím, že by mě za moji pantomimu v leckterém divadelním souboru pochválili a také Barmáncům se moje performance zamlouvala. Učitele, uklizečku i další zájemce jsem vybavila texty WHO, aby je probrali se sousedy a rodinami. Teprve po měsících se po Rangúnu objevily informační plakáty s podobnými znázorněními.
V této chvíli začala barmská vláda přistupovat k opatřením. Zakázala přistávání letů z Číny, Koreje a některých evropských zemí a zanedlouho pak přestala udělovat víza. Poté přitvrdila a oznámila zrušení platností víz cizincům, kteří v zemi pracovali, kromě diplomatů, zaměstnanců OSN a leteckých společností. Nastálá panika byla velká a tak se opatření opět zmírnilo, nicméně cizinci, kteří přece jen přicestovali, museli na tři týdny do karantény do státních zařízení, což znamenalo pro mnohé velkou výzvu. Výjimku představovali diplomaté, kteří směli být doma, ale před dveře se jim postavil člověk, který dohlížel, aby skutečně karanténu dodržovali. Postupně se uzavřely restaurace, školy, veřejné objekty kromě obchodů s potravinami a také pagody. Když jsem přišla 26. března k parku Šweitigoumské pagody, kam jsem chodila na časné ranní procházky, našla jsem ke svému smutku vchody uzavřené a do dnešního dne se stejně jako pagoda neotevřely. Zrušeny byly největší oslavy v roce, Thingyan, svátek vody, který je koncem barmského roku. Přesto přetrvávaly obavy z lidí, kteří se tradičně v tuto dobu vydávali z Rangúnu na návštěvu do svých vesnic, aby nepřenášeli nákazu. Ještě větší problém znamenaly stovky chudých Barmánců, kteří se museli vrátit z legální i nelegální práce v Thajsku, které je posílalo pryč.
V té době vznikl oficiální facebookový účet Aun Schan Su Ťij, na kterém začala pravidelně informovat o zdravotní situaci v zemi. Ještě jsem nikdy neviděla tolik jejích usměvavých fotografií, protože se mi zdá, že nemá příliš ve zvyku plýtvat vlídnou tváří. V té době bylo propuštěno 25% vězňů, aby se ulevilo přeplněným věznicím. Nedošlo však na ty politické, kteří v demokratické Barmě teoreticky neexistují a mezi které řadím tzv. Paví generaci. Je to skupina pěti mladých lidí, kteří byli za satirické divadelní představení, ve kterém se vymezili proti armádě, odsouzeni v roce 2019 k jednomu roku vězení. Ve městě se začalo uklízet, čistit a zametat, což je podle mé zkušenosti znamení, že se vyvíjí aktivita, která má být vidět, ale ve skutečnosti jsou vládci poměrně bezradní.
Povinností na veřejnosti se staly roušky, které ale v Asii na rozdíl od Evropy nebyly do té doby nijak neobvyklé. Neobvyklé bylo, aby je nosili všichni povinně. Když jsem se vydala na trh koupit ovoce, zdálo se mi, že jsem jediná, kdo ji má nasazenou. Protože bylo jasno, měla jsem i sluneční brýle a připadala jsem si jako marťan. Barmánci se ničemu nedivili, jako obvykle byli stejně přívětiví a do obličeje mi dýchali zblízka bez roušek. Tentýž večer pohrozila Aun Schan Su Ťij ve sdělovacích prostředcích vysokou finanční pokutou nebo vězením za nedodržování výjimečných opatření. Zajímavé bylo, že prvními odsouzenými byli dva Američané.
Brzy nato vláda zakázala přistávání mezinárodních letů. V zemi byla v tuto dobu však ještě spousta turistů, kteří byli údajně v odlehlých oblastech anebo výzvy k odjezdu ignorovali. V tuto chvíli se začali bezradně obracet na svá velvyslanectví se žádostmi o pomoc. Naštěstí se podařilo vyjednat zorganizování několika evakuačních letů, kterým vláda umožnila přistávat a také nařídila hotelům, aby cizince nevykazovali na ulici. Zastupitelské úřady se tak přeměnily v cestovní kanceláře a jejich pracovníci organizovali evakuační lety a odbavovali cestující i na letišti. V jednom mně známém případě došlo k nepřátelským reakcím obyvatel v šanském městě Hsipaw vůči dvacetileté německé turistce, kterou proto raději majitelé hostelu sami převezli do Rangúnu, odkud odletěla domů. V polovině dubna byl vyhlášen noční zákaz vycházení údajně kvůli kriminálním živlům, které by mohly zneužít situace a posléze i známý lockdown části Rangúnu.
Pro nemajetné začal být život ještě tvrdší než obvykle. Lidé z venkova, kteří si v Rangúnu dočasně vydělávali, se vraceli zpět do svých vesnic, kde byla přece jen větší šance, že se uživí. Začaly se organizovat sbírky a pomoc pro nejrůznější ohrožené skupiny obyvatelstva, o podporu žádal i velký útulek pro psy, kterému spolu s cizinci odjeli hlavní sponzoři. Objevily se informace, že ve slamech se jedí krysy a hadi. Movitější vrstvy místních obyvatel se uzavřely ve svých domovech a doslova se třásly o život. O ten by šlo v případě, pokud by člověk vážně onemocněl jakoukoliv chorobou a skutečně potřeboval naléhavě lékařskou pomoc, kterou mu místní lékaři nemohli poskytnout. Odletět do Thajska nebo Singapuru, jak bylo běžným zvykem, už nebylo možné. Nevraživost vůči cizincům bohužel odhalil případ jednoho z evropských velvyslanců, který v zemi zůstal s manželkou i třemi dětmi školního věku. Celá rodina onemocněla dengue horečkou, což je onemocnění, ke kterému dochází v důsledku komářího štípnutí podobně jako v případě malárie a stejně tak může být i životu nebezpečné. Bohužel na ni není lék, v řadě případů je však nutná nitrožilní výživa a lékařský dohled v nemocnici. Nejmladší dítě zmíněného diplomata se dostalo do kritického stadia a žádná z nemocnic v Rangúnu ho nechtěla přijmout. Nakonec se mu dostalo pomoci venku před nemocnicí, kde ho barmští zdravotníci vyšetřovali obaleni ochrannými skafandry proti coronavirové nákaze. Ještě dramatičtější byl případ jeho matky, která trpěla srdeční chorobou a v kombinaci s dengue naléhavě potřebovala lékařsku pomoc . Pracovníci velvyslanectví se už připravovali na verzi, že ji autem odvezou na thajskou hranici (15 hodin jízdy přes hory a doly), kde ji vyzvedne auto kolegů z Bangkoku a dopraví ji do thajské nemocnice. Naštěstí jedna z rangúnských nemocnic nakonec ženu v kritickém stavu přijala.
Pro mě to byla doba, kdybychom za normálních okolností už připravovali naši domácnost na stěhování a zároveň by nastala smršť větších a menších rozlučovacích večírků. Místo toho jsme prodloužili nájemní smlouvu na náš dům, která končila v květnu a vyčkávali, jak rozhodne manželův zaměstnavatel. Jeho nástupce se v poslední chvíli rozhodl, že do Barmy pracovat nepůjde, což bylo vcelku neobvyklé, ale co už bylo v této situaci obvyklé? Pomalu se množily prudké deště a bylo zřejmé, že monzunové období nastupuje, což je pro stěhování nejhorší doba. V polovině domu vypadla elektřina a majitel nám sdělil, že to je kvůli promočeným zdím. Pokud by měl začít s opravami, musel by je celé rozkopat. Podotýkám, že jsme byli prvními nájemníky zcela nové stavby. To jsme s díky odmítli a vybavili se baterkami. S elektřinou to vůbec začalo být komplikované nebo tedy spíš s jejím vedením. V tzv. Zlatém údolí, kde jsme bydleli, se totiž stavělo jako o závod, na každém volném čtverečním metru a to samozřejmě z betonu. Po ulici před naším domem proto často projížděla obrovská auta s míchačkami a téměř pokaždé vedení, které viselo nízko nad zemí, strhla. Ozvala se rána jako z děla a skupina okolních domů přišla o elektřinu. Je však potřeba říci, že rychlost, s jakou se dostavili příslušní pracovníci a vedení opravili, byla neuvěřitelná a určitě nejvyšší na světě. Dodnes nevím, co bylo příčinou, že by sousední dům generála ve výslužbě, který měl obzvláště silný hlas? Nebo sídlili opraváři nedaleko?
Na přelomu června a července se opatření začala uvolňovat, a když se ukázalo, že bychom mohli do pár týdnů odletět, domluvili jsme se bleskurychle se spediční firmou na balení a stěhování, protože bylo jasné, že podobný nápad bude mít spousta lidí. Problém nastal s naší fenkou Lady, protože dopravit ji v té době přes půl světa nebylo možné. Většina aerolinek zvířata nepřepravovala. Naštěstí se našli přátelé, kteří ke svým dvěma malým dětem a bernskému salašnickému obrovi přibrali dočasně i naši psí krasavici. Ta pobyt v jejich domě vyhodnotila jako nouzový, ale akceptovatelný stav a rychle se se všemi spřátelila. Na druhou stranu při večerních volných procházkách po ulici s přehledem zpacifikovala tamní smečku toulavých psů a vykázala je do patřičných mezí. To byla úleva pro jejího nového psího přítele, který se přes svoji velikost bál na ulici chodit, protože ho toulaví psi už jednou ošklivě poranili. Lady zjednala pořádek, k čemuž jí určitě pomohla zkušenost ze života na ulici. Z mé strany ale kapaly slzičky, když jsem ji opouštěla na neznámo jak dlouhou dobu a bohužel ani dnes, po pěti měsících, není ještě s námi, protože letecké linky plně nefungují.
Podobně smutné bylo i loučení, které se ale muselo omezit na nejbližší přátele a kolegy. Připadalo mi to všechno jako ve zlém snu, nejen, že musím opravdu navždycky odjet, ale i za jakých neočekávaně bizarních poměrů. Čtyři roky tu pro mě uběhly jako nikdy v životě. Nedokážu asi přesně vyjádřit, co pro mě Barma znamená. Mnoho cizinců naopak často předčasně odcházelo, protože jim tam život přišel nudný a jednotvárný. Pro ty, kteří hledají vyfintěné nákupní pasáže, ulice plné nočních barů, špičkové hotely, dokonalé pláže a snadné cestování, pro ty Barma rozhodně není. Pro ty, které zajímá cizí kultura, neobvyklé jazyky, pohnutá historie, lidé, kteří stále ještě chodí v tradičním oblečení a když vás míjejí, sehnou se, aby vám nezaclonili pohled, zástupy mnichů, zlaté pagody, těm určitě Barma připadá fascinující. Připomíná tajuplnou zemi, která dlouho spala a dnes se probouzí. Je tu možné si představit, jak vypadal život před desetiletími a zároveň sledovat leckdy divoký rozvoj a běh kupředu s mnohým klopýtáním.
Po našem odjezdu, na podzim 2020 se země s druhou vlnou coronaviru zase zavřela jak navenek, tak uvnitř. Přesto se v listopadu konaly parlamentní volby. Moje blízká kamarádka i její rodiče raději zůstali doma, aby se nanakazili, ale náš bývalý pronajímatel mi napsal: „Netrpělivě očekáváme výsledek voleb. Před pěti lety jsem poprvé v životě měl možnost volit a poté dostal vládu, kterou jsme si vybrali. Opravdu nechceme jít zpět do temných dob. Aun Schan Su Ťij je naše jediná naděje, světlo v beznaději“. Národní liga pro demokracii Aun Schan Su Ťij skutečně ve volbách znovu zvítězila. V listopadu se přerušily boje v Rakhinském státě, kde s barmskými vojáky tvrdě bojovala Arakanská armáda. Země čelí jak řadě vnitřních problémů, vyplývajících z komplikovaného mnohonárodnostního složení, tak i mezinárodnímu tlaku západu kvůli muslimským Rohingům. To ji žene do náruče Číně, která ji ráda a doširoka otvírá. Teď už mohu ale jen z dálky sledovat, kam další vývoj povede.
