A kolik mají služek?

Marlyn, naše pomocnice v domácnosti, se podívala na snímek domu a zahrady mých rodičů, uznale pokývala hlavou a pak se věcně zeptala: "How many maids?"(Kolik mají služek?)  Mínila tím, kolik domácích pomocníků mají moji rodiče k dispozici, aby byli schopni pohodlně žít. V první chvíli jsem se musela samozřejmě zasmát, když jsem si představila, že po zahradě pobíhá zahradník, v garáži leští auto řidič a o domácnost a pána a madam se stará dnem i nocí jedna nebo dvě "služky".

To, co mi přišlo směšné, protože je to v našich zeměpisných šířkách v životě středních vrstev neobvyklé, je v Barmě běžná rutina. Každý jedinec či rodina, jakmile to jejich příjem dovolí, si pořizuje "maid" nebo-li služku, jak se zde běžně říká, asi tak jako my si pořizujeme pračku, myčku na nádobí  nebo auto, tedy něco, bez čeho si  náš život neumíme představit, protože to buď  mají až na výjimky všichni anebo  to potřebujeme k pohodlnému životu. Něco, v tomto případě někoho, kdo  je stále k dispozici, nezruinuje domácí rozpočet a jehož role a místo v rodině je  společností běžně akceptované.

Nedávno jsem se v knize K hříchu i k motlitbě od Mileny Lenderové dočetla, že na konci 19. století  v Českých zemích  také měla většina domů  vlastní služebnou, což bylo naprosto běžným standardem. Pouze chudé rodiny si musely vystačit samy. V průměrné domácnosti byla jedna až dvě služky. Jejich povinností bylo plnit zadanou práci, na kterou dohlížela paní domu, která ale i sama pracovala, kontrolovala a organizovala práci služebnictva a účastnila se činností v kuchyni.

V Barmě to tak s drobnými odchylkami  funguje i dnes. Manželova asi třicetiletá místní kolegyně,   vdaná, s dítětem  v předškolním věku, mi nedávno vyprávěla, že se přestěhovala  s rodinou, tedy ve třech lidech, od tchána a tchyně konečně do svého domu. Problém  nastal, když "potřebovali služku" a žádná se jim nezdála dost spolehlivá. Nakonec jim tchán "přenechal" dívku, která u nich pracovala  už šest let a dobře ji tedy znali. Když jsem se zeptala, jak je stará, s překvapením jsem  se dozvěděla, že je jí osmnáct let.  Přišla k nim tedy jako dvanáctiletá, údajně z chudé venkovské rodiny. Důvod k tomu, aby si v dětském věku musela začít sama vydělávat na živobytí, byl typický, jaký už jsem  slyšela mnohokrát. Otec zemřel, dívčina matka se znovu  vdala a  nový muž její děti nechtěl. Muselo se jednat o velmi chudé poměry nebo odlehlou oblast, protože dívka prý nikdy nechodila do školy a neuměla číst, psát a ani základní počty. Její "zaměstnavatelé" jí tedy údajně opatřili soukromého učitele, který jí měl zbavit negramotnosti. Jak moc  úspěšně nevím, ale počítá prý velmi dobře a s mobilním telefonem zachází také obratně. Neumí ale vařit, což manželova kolegyně nesla viditelně nelibě.

To je  typický model barmské domácnosti, ve které žije s rodinou trvale cizí člověk a pracuje pro ni. Stejně jako v českých zemích před sto lety, je to většinou jedna, ale spíš dvě služky, podle počtu členů rodiny. Velmi běžný je také mužský zaměstnanec, který se stará o technické věci v domácnosti, zahradu a úklid kolem domu. Další, také velmi běžnou kategorií zaměstnance rodiny je řidič, který se rovněž stará  o auta. Dospělí členové rodiny  někdy řídí sami, podle toho, jak početný je vozový park. Poslední dobou se stalo  módou, nechat se vidět za volantem obrovského SUV. Pokud jsou děti malé, patří do domácnosti automaticky chůva.

Tento personál  většinou žije v domě, protože jejich služeb je zapotřebí doslova 24 hodin denně. Nedávno jsem slyšela o stížnosti dívky, která pracuje v barmské rodině, že je nevyspalá, protože paní sedává dlouho do noci u počítače a ona musí být u ní pro případ, že by něco potřebovala. Zcela běžný je šesti a půl denní pracovní týden od pondělí do soboty a v neděli půl dne.  Nedělní odpoledne je  většinou volné. Plat je skromný, protože se  považuje spíš za kapesné. Zaměstnanec má za to bydlení a stravu zdarma. Pokud onemocní, měl by mu jeho pán (zaměstnavatel)  zajistit  lékařskou péči.

Když jsem se snažila posbírat alespoň základní  informace o tom, jak to s domácími zaměstnanci  chodí, jaká jsou jejich práva nebo povinnosti, finanční ohodnocení  a jaká fungují na tomto specifickém trhu práce pravidla, nedalo se k nim nikde dostat. Na internetu jsou informace o nejkřiklavějších případech zneužívání barmských služek ve světě, zejména v Singapuru a také v Barmě samotné, ale to je, i když dostatečně hrozné,  všechno.

Zbylo mi jediné, vyptat se svých barmských známých. Moje kamarádka, kterou považuji za poměrně liberální, žije sama a má k dispozici mladou dívku, která se stará  o její osobu a příbytek a pak mladíka, který pečuje o dům a zahradu. Novou služku hledá poměrně často a stěžuje si, že jí  často odcházejí a jsou stále nespokojené. Jejich plat činí měsíčně kolem 100 000 Kyatů, což je asi 1 600 Kč a řekla bych, že patří mezi ty velkorysejší. Pracovní doba je, jak jsem už zmínila, také u ní šest a půl dne v týdnu. Oba zaměstnanci u ní ale zadamo bydlí a dostávají celodenně stravu. Odpadnou jim  tak náklady na bydlení, dopravu do zaměstnání a na jídlo.  Od ní jsem se také dozvěděla, jak v případě potřeby hledá nové lidi. V této situaci  se obrací na zprostředkovatele, který jí doporučí a přivede požadovanou osobu a také  za ni v prvních měsících ručí. Kamarádka požaduje podle svých slov vždycky dívky s určitými zkušenostmi, protože, jak se vyjádřila, nemá trpělivost a čas  je učit vše od začátku. Vysvětlila mi, že  u těch, které přišly přímo z vesnice, je nutné často začít s jejich osobními základními hygienickými návyky, zejména pravidelným mytím a úpravou  vlasů apod. Řada z nich "tento tlak",  často nevydrží a raději se vrátí domů. V jejím případě je povinností služky nejen uklízet její (nevelký) byt, ale pravidelně jí připravovat také jídlo. Zatímco byt je v prvním patře, kuchyně je v přízemí a vypadá velmi jednoduše. Tady její pomocnice uvaří a přinese jí jídlo nahoru. Takový systém panuje ve většině barmských domů. Kuchyně je oddělená a u starších staveb je dokonce kuchyně ve zvláštním  přístavku.  Také my máme doma podle tohoto modelu dvě kuchyně. Jednu, přičleněnou k obytné části, kterou nazývám show kuchyně, protože je tam pouze kuchyňský nábytek, ale žádné spotřebiče. Na začátku mi bylo záhadou, co tam tedy vlastně mám dělat.  Dalším prostorem je tzv. wet kitchen, tedy doslova "mokrá kuchyně", do které je také  přístup zvláštními dveřmi zvenku. Tady je velký dvoudřez, vařič a sporé  místo pro pohyb maximálně jedné až dvou osob. Když jsme si dům pronajímali, vysvětlil mi majitel, že tato kuchyně je myšlena pouze pro pomocnici, která sem zvenčí přinese potraviny, očistí je a pak uvaří jídlo. Na můj udivený pohled dodal, že bych přece nechtěla, aby někdo čistil páchnoucí ryby v té pěkné části! Paní domu sem většinou nevstupuje, maximálně se ujme uvařeného jídla  v show kuchyni. Pomocnice v barmské domácnosti tedy nejen vaří, ale i nakupuje potraviny. Často je vídám na trhu nebo v supermarketech, většinou ve dvojicích, s dlouhým seznamem v ruce. Někdy jen tlačí vozík a  doprovází dobře oblečenou ženu, která plní nákupní vozík. Někdy jde za nimi další dívčina, která nese v náručí dítě.

Protože pro tyto domácí zaměstnance neexistuje žádné zdravotní ani sociální pojištění, vyslovila jsem otázku, co se stane, když takový člověk zestárne a není již schopný pracovat. Kamarádka mi vysvětlila, že v tom případě by se o něj měla postarat rodina nebo člověk,  který ho zaměstnával. Poukázala na případ své příbuzné, staré svobodné dámy, která má celý život jednu služku, spolu zestárly a považuje ji spíš za příbuznou než placenou pomocnici a celá rodina za svého člena. Je tedy zřejmé, že tam také v klidu dožije. Nedokážu si ale představit, že tomu je tak vždycky. V tomto případě prý musí tito lidé na své stáří  šetřit. To mi přijde víc než směšné, při tak  nízkých platech, neustálé inflaci a faktu, že převážná většina nemá účet v bance.

Ještě extravagantnější je z pohledu cizince z vyspělých zemí otázka personálu velmi bohaté části barmské společnosti.  V takových domech je natolik vysoký počet domácích pomocníků, že si často kladu otázku, zda to je záležitost  prestiže anebo jestli jsou skutečně potřební. Z mého pohledu jsou tu lidé, kteří otvírají bránu, když vyjíždí auto, další, kteří čistí dvůr nebo  se starají  o zahradu a doslova ji vymetají kartáčkem na zuby a stříhají cokoliv živě rostoucího do roviny, v prostoru před domem rolují listy rostlin do dekorativních tvarů, natírají zlatou barvou obrubníky,  jiní nakupují, vaří, uklízejí, perou, žehlí, další se starají  o děti a vozí je do školy a ze školy nebo za zábavou. A neustále jsou přítomni, k dispozici a členové rodiny si většinou nepřinesou ani sklenici vody. Když v Rangúnu končí vyučování některá z velkých mezinárodních škol, znamená to kolaps pro celé okolí, protože je obklopeno velkými auty se šoféry, čekajícími na děti. U brány se houfují místní dívky, služky, které na děti čekají a v autě je hned nalévají z lahví s barevnými nápoji a krmí připraveným občerstvením. Počet šoférů se samozřejmě rovná počtu aut v rodině a neplatí zde rovnice, že jeden člen rodiny znamená jedno auto. Mám pocit, že auta se někdy nakupují podle ceny, čím vyšší, tím lepší a to je nutné ještě připočítat téměř stoprocentní dovozní clo! Přesto, že jsem si na místní majetkové propasti už musela zvyknout,  mě stále vyvádí z míry člověk,  který pokaždé přijede na tenis jiným autem, ať už je to bentley, lamborghini či maserati.  Řekla bych, že při stavu místních silnic bude mít asi i vlastního automechanika. Pokud  hraje na vedlejším tenisovém kurtě, je těžké se soustředit, protože člověka rozptyluje houf jeho posluhovačů. Doprovází ho nosič rakety, podavač ručníku, člověk, který se mu stará o občerstvení, osobní trenér a další mě neznámé funkce. Pokud se jedná o děti, postávají kolem také  nudící se chůvy a povídají si s řidiči. V domech těchto neskutečně bohatých lidí je řada pracovních zařazení, která jsou velmi bizarní, asi jako na dvorech orientálních satrapů. Nejpodivnější mi ale vždycky přišla práce člověka, který se na zahradě jedné z velkých rezidencí staral o poměrně malé jezírko s rybami. Některé ryby mi připadaly vcelku přerostlé a tak jsem se zeptala, jestli by nebylo na místě je - sníst. Na to mi bylo řečeno, že každá z ryb je nepředstavitelně drahá (asi 200 000 Kč) a proto je zde i člověk, který se stará jen o ně...

Jak je ale oslnivá architektura a bizarnost místních domů, tak je často zdrcující pohled na ubytování domácího personálu. Jde zase o přístavky vedle hlavních budov, často bez oken, jen s mřížemi či sítěmi, bez nábytku, vybavené pouze  srolovanými rohožemi, které se v noci roztahují na spaní. Jedni moji známí mají  malou firmu  a bydlí u nich asi čtyřicet zaměstnanců.  Pozemek se mi nezdá velký a tak jsem byla zvědavá, jak řeší hygienu tolika lidí, tedy koupelny. Podívali se na mě dost udiveně a ukázali jen na  nádrž, plnou nepříliš čisté vody, která stála v rohu pozemku. To byla koupelna i prádelna všech zaměstnanců. Dál už jsem se raději neptala.

Když jsme se přestěhovali v roce 2016 do Rangúnu, byla anglicky psaná periodika plná článků a otřesných snímků z okolností procesu s rodinou, která vlastnila po desetiletí ve městě známý a prosperující krejčovský salon. Zaměstnávala dvě dívky, které přišly v jedenácti a dvanácti  letech z chudého regionu delty Iravádí a pracovaly u ní pět let. Poté, co se k místnímu  novináři dostaly informace o jejich týrání, vypravil se do jejich podniku a předstíral, že si chce nechat ušít oblek. Poté napsal článek o zlámaných prstech, jizvách po řezných ranách, spáleninách a bití, které u dívek viděl  a policie začala případ vyšetřovat. Soud se šesti členy rodiny trval celý rok, byl bedlivě sledovaný médii a nakonec byly vyneseny čtyři tresty vězení a těžké práce v délce 16 let pro matku a 13 let pro její dvě dospělé děti a manžela jednoho z nich. Dodnes, když jdu kolem zamčených dveří krejčovské dílny ve staré části města, mi přeběhne mráz po těle a říkám si, že se musí jednat jen o jeden případ z mnoha, který se dostal na světlo světa. To mi potvrdila i internetová stránka ILO (Mezinárodní organizace práce), která mluví o tisících případech špatného zacházení, o nezletilých, nechráněných a neplacených dětských pracovnících v barmských domácnostech. Problémem podle ní je, že neexistuje minimální věková hranice a ani žádná legislativa, která by je jakkoliv chránila. Jsou zde  alepoň telefonní čísla a adresy, kam se v  případě násilí obrátit a doufám, že podobných možností je víc, zejména na Facebooku, což je Google Barmy.

Nějak jsem si neuměla představit, jaký může být člověk, který týrá cizí dítě, které pro něj má pracovat a bez zákonných ochránců je mu vydané na milost i nemilost. Domnívala jsem se, že se i v Barmě jedná přece jen o ojedinělé případy, až mě realita posunula dál. Znovu jsem rozpoutala diskusi mezi mými místními známými a ukázalo se, že se bohužel každý s podobným případem setkal. Nejhorší byla zkušenost mé kamarádky, která vlastní dům na jedné z nejlepších rangúnských adres. Jejím sousedem je dnes jeden z víceprezidentů vlády, před lety v tom samém domě ale bydlela rodina státního zástupce. Mezi jejich zahradami byl pouze živý plot nebo spíš křoví a z prvního patra bylo vidět na pozemek sousední vily. Zaměstnanci mé kamarádky ji často upozorňovali, že odtud vidí dvě ženy v onom sousedním domě, nejspíš matku a dceru, jak bijí a týrají mladou dívku. Jednoho večera křik dosáhl nepřiměřené intenzity a živým plotem proběhla služka z domu státního zástupce. Kamarádka byla v šoku, protože dívka měla na kraťounko ostříhané vlasy, hlavu plnou ran a popálenin od cigaret. Byla malinká a vypadala na deset nebo dvanáct let. Křičela, že musela utéct, protože ji stále bijí a teď jí ženy v sousedním domě navíc pohrozily, že ji zastřelí. Také ruce měla plné ran a malých kruhových popálenin. Bylo jí ve skutečnosti šestnáct let. Kamarádka řekla, že vůbec nevěděla, jak se zachovat, protože v době vojenské diktatury nikdo nebyl zvědavý na informaci, že rodina státního zástupce týrá děti a také nevěděla o žádných organizacích, které by se jí ujaly. Nakonec tedy vybavila dívku penězi a odvezla ji autem na autobusové nádraží do starého města. Podle jejích slov měla  někde babičku, ke které se mohla vrátit a věděla také jak. Byla ale tak vystrašená, že se bála jet autem a museli  ji  celou zakrýt dekou, aby ji nikdo nespatřil. Od té doby o ní už nikdo neslyšel.

Komunita západních cizinců se chová až na  výjimky poněkud jinak. Má také domácí zaměstnance, ale většinou se snaží o regulované a transparentní pracovní podmínky a také upřednostňuje lidi, kteří mají své bydlení a do práce dojíždějí. Musí také mluvit cizím jazykem, většinou anglicky a často  proto už pracovali v zahraničí, ponejvíce v Singapuru, kam odcházejí za prací desetitisíce mladých Barmánek. Je typické, že ve své zemi většinou nikdo pomocníky v domácnosti, řidiče či chůvy nemá, ale neznám v Rangúnu cizince, který by si nenechával alespoň uklízet.

Když jsme si pronajali dům, začal se hned jeho majitel zajímat o to, kolik budeme mít personálu, protože jeho rodiče, kteří jsou našimi sousedy, mají dvě "live-in maids", tedy pomocnice, které s nimi žijí plus mužského zaměstnance, manžela jedné z nich. Přitom mi ukázal pěknou místnost v prvním patře, se zváštním schodištěm, kde má "maid" bydlet. Místnost jako jediná v domě není vybavena  klimatizací  a toaleta i se sprchou má přístup zvenku, v přízemí zadní části domu, ale  přes moji kritičnost je to na barmské poměry a hlavně na ubytování, které jsem pro domácí zaměstnance viděla, opravdu luxus. Přesto nám bylo jasné, že nepotřebujeme pomocnici šest a ani pět dnů v týdnu a už vůbec si neumíme představit, že by byla stále přítomná v domě. Shodli jsme se na třech dnech a já jsem se začala poptávat známých. Ale než jsem se dobrala výsledku, připlul náhle kontejner s naším nábytkem a věcmi a mělo začít stěhování. To znamená, že do prázdného domu začnou proudit nosiči s krabicemi a nábytkem, sice s popisy, do kterých místností patří, ale přesto je potřeba jim jednotlivě vysvětlovat, kam vlastně mají jít, kam velké kusy nábytku postavit a podobně. Manžel byl samozřejmě na služební cestě a tak jsem v panice požádala o pomoc jeho kolegu, který mi poslal svoji pomocnici, energickou mladou ženu jménem Aye Aye (ano, skutečně se to čte Ej Ej).  Ukázala se jako neocenitelná organizátorka a protože po nastěhování stovek zabalených předmětů je bylo potřeba začít vybalovat, přicházela i další dny. Přivedla s sebou další den i ženu,  podle mého prvního dojmu o hodně starší a zakřiknutou, která se při chůzi podivně kolébala a představila mi ji jako svoji sestru Marlyn. Marlyn byla sice nezvykle tichá, ale stejně neskutečně pracovitá, jako Aye Aye. Když ta se musela vrátit ke svému zaměstnavateli, nabídla mi, že Marlyn k nám bude chodit dál, dokud si nenajdeme stálou pomocnici. Nebyla jsem úplně nadšená, protože  neznala jediné anglické slovo a já barmské a působila opravdu zvláštně. Navíc ji některý ze sourozenců  každé  ráno přivedl a odpoledne pro ni zase přišel, jako kdyby byla malé dítě.

A pak jsem se dozvěděla její příběh. Podle již známého schématu jí zemřel otec a matka s pěti dětmi se znovu vdala. Nejstarší Marlyn poslala v devíti letech pracovat do barmské rodiny jako služku. Bohužel ji nečekala práce, ale otroctví. Rodina ji nejenže neposílala do školy, což podle zákona musela, ale navíc jí ani nedovolovala opouštět dům. Pracovní doba neznala pojem volný čas, dívka vykonávala všechny domácí práce, starala se o čtyři děti, neustále vařila a byla většinu dne a dlouho do noci na nohou, až do nich dostala trombózu. Svět mimo dům vůbec neznala, nebylo jí dovoleno ani navštívit buddhistickou pagodu.  Když se její sourozenci postavili na vlastní nohy, bratr jako truhlář a další sestra jako prodavačka květin, spolu s Aye Aye se začali pokoušet dostat Marlyn pryč. Samozřejmě žádali, aby dostala plat za uplynulé roky, ale její zaměstnavatelka ho odmítala vyplatit s tím, že matka, se kterou ústní smlouvu uzavřela, už nežije. Nakonec sourozenci Marlyn odvedli, aniž by dostala  zaplaceno za 29 let otrocké práce. Byla nemocná a neschopná se pohybovat v normálním světě. Naštěstí Aye Aye dostala od svého zaměstnavatele (Němce a jeho vietnamské manželky) k dispozici celý domeček pro služebnictvo, kam se mohla nastěhovat i s Marlyn, bratrem, vdanou sestrou a jejím mužem a  dítětem.

V této době jsem Marlyn poznala, bylo jí 38 let, vypadala na 50 a jako vyplašené ptáčátko. Nechávala jsem ji být a jen jí výjimečně naznačila, co by měla udělat jinak. Ale v podstatě nic nebylo potřeba řešit. Nikdy jsem neviděla  nikoho pracovat v domácnosti tak rychle, logicky a efektivně, jako ji. Některé práce a úkony mi přišly až přehnané nebo zbytečné, třeba v pravidelných intervalech vytírat kuchyni nebo za každého počasí stříkat hadicí dvůr, ale bylo zřejmé, že má vžité postupy a že nesměla v minulosti  promeškat ani minutu. Sotva jsme někde nechali něco ležet, okamžitě to bylo umyto a uklizeno na patřičné místo, všude bylo perfektně  čisto a přesto jsme se nikdy  necítili rušeni, ani si vzájemně nepřekáželi. Často jsem jí naznačovala, aby si sedla, odpočinula, ale myslím, že to nechápala. Ale co bylo nejlepší, Marlyn se začala usmívat a často jsme ji zaslechli, že si prozpěvuje. Já jsem stále pátrala po anglicky mluvící ideální pomocnici, když jsem si konečně uvědomila, že tu nejlepší mám doma. Pozvala jsem domů Aye Aye a když přišla s Marlyn do obývacího pokoje, sedly si automaticky na zem a až na moji výzvu do křesel. Poté, co jsem jim oznámila, že chceme Marlyn zaměstnat na tři dny v týdnu a jaký jí dáme plat, obě se rozbrečely. Ale nebylo všechno růžové jako v pohádce. Jako první jsem jí našla učitele angličtiny, Barmánce, který si  mi ale po první lekci se zoufalstvím v hlase stěžoval, že je těžké ji učit, když neumí pořádně ani psát a číst v barmštině. Učení tedy muselo být rozšířeno na výuku čtení a psaní ve vlastním jazyce a v angličtině bylo pouze fonetické. Nic jednoduchého pro ženu, která téměř nechodila do školy. Přesto jsme se většinou nějak dorozuměli, v případě potřeby s pomocí zvenčí.

Alespoň malý happy end: dnes k nám chodí třikrát týdně sebevědomá mladá žena, která vypadá na svůj věk. Pěkně se obléká, má hezký účes a pořád si při práci zpívá. Její angličtina je už obstojná, rozhodně stokrát lepší než moje barmština. Trvalo než si zvykla, že se chováme jinak, než její původní zaměstnavatelé. Že nechceme, aby nám někdo posluhoval, běhal za námi, že si sami vaříme, uklízíme po sobě a že ovládáme všechny domácí práce. Po čase získala zaměstnání na další tři dny v týdnu u americké rodiny. Má mobilní telefon a občanský průkaz. Když jí zavoláme, rozumí nám i po telefonu. Jednou za rok si ale vyžádá plat na několik měsíců dopředu a odnese peníze s rodinou do kláštera jako dar. Na to mám sice vlastní názor, ale chápu, že její život funguje jinak. Stále bydlí se všemi svými sourozenci  a jejich dětmi, i když už dnes v pronajatém bytě. Pokud odcestujeme, a to i na více týdnů, přespává i s Aye Aye v našem domě, aby nebyl prázdný a také aby se postarala o Lady. Zjistila jsem, že obě spí na podlaze v přízemní hale, i když jsem jim připravila matrace s ložním prádlem. Občas mi přinese v pytlíčkách barmskou snídani nebo ovoce. A nejúžasnější je, že pokaždé přináší náruče květin. Když u nás začala pracovat, kupovala jsem je občas  na místním trhu. Po čase mi "vysvětlila", že její sestra květiny prodává u vchodu do pagody a že je bude přinášet ona. A tak máme doma neustále všude nejkrásnější  čerstvé růže, gladioly, karafiáty, lilie a když vidím malou vázičku i na nočním stolku, připadá mi to jako pozdrav od člověka, kterému se změnil život.

Ale co bude, až zestárne nebo onemocní? Předpokládám, že se o ni postará rodina, tedy sourozenci a jejich děti, které teď podporuje právě Marlyn a Aye Aye svými platy. Anebo klášter, kam odnáší tvrdě vydělané peníze? Dokud se neupraví legislativa pro desetitisíce domácích zaměstnanců, jejich životní perspektiva  bude nejistá. A dokud v Barmě bude existovat tolik otřesně chudých lidí, bude jejich situace a bezmoc  využívána nebo v některých případech i  zneužívána těmi movitějšími.