Neipyijto - podivné město králů

Počátkem nového roku mě cesta zase jednou zavedla do skutečného hlavního města Barmy Neipyijta (v anglickém přepisu Nay Pyi Taw). Říkám skutečného, protože  většina lidí, kteří se o tuto zemi blíže nezajímají, si spíš myslí, že  hlavním městem je Rangún, neboť  figuruje na prvním místě turistických průvodců, míří sem drtivá většina mezinárodních letů a má také nejvyšší počet obyvatel v zemi. Je ale od roku 2005  pouze obchodním a finančním centrem země. Kdo už kdy slyšel o Neipyijtu?

Podobně se vedlo před 15 lety i samotným obyvatelům země. I když se šířily různé dohady,  o novém hlavním městě nic netušili, protože jeho stavba a její účel byly důkladně utajeny. A pak prakticky přes noc, v neděli 6. listopadu 2005, vojenská junta přestěhovala celou vládu z Rangúnu do nového, k tomuto účelu postaveného města, které se nacházelo 320 kilometrů severním směrem, na poloviční cestě do Mandalej. Nové vládní centrum státu bylo pojmenováno Neipyijto, což znamená v překladu něco jako "příbytek králů" . Pro kolosální stavbu byl vybrán řídce osídlený  prostor mezi rýžovými poli a několika vesnicemi západně od městečka  Pyinmana. Jeho obyvatelé sice zmiňovali, že v místních čajovnách viděli čínské dělníky už kolem roku 1999, ale předpokládalo se, že si  vojenská vláda nejspíš buduje nové velitelství.

Až ráno onoho 6. listopadu před 15 lety přineslo vysvětlení. Stěhování začalo přesně v 6 hodin a 37 minut ráno, což nebyla zcela určitě náhoda, ale nejspíš čas předepsaný astrology, bez kterých se většina pověrčivých generálů v žádném rozhodnutí neobešla. Dlouhá řada nákladních aut nastartovala a zatížená vybavením celých ministerstev opustila Rangún směrem na sever. Většina jejich zaměstnanců údajně dostala na přípravu pouhých 36 hodin. Své rodiny museli nechat doma. Řada z nich se zdráhala vydat se do odlehlého a osamělého místa a zažádala o předčasné penzionování. Vláda podrážděně vyhlásila, že podobné žádosti budou posuzovány jako dezerce a ujistila své zaměstnance, že  administrativní budovy a obydlí pro více než 5 000 lidí už byly dokončeny. Do konce roku  mělo být pak vše kompletně hotovo a rodinám úředníků umožněno se přestěhovat také. Rodinní příslušníci však váhali vzdát se svých zaměstnání, přátel a příbuzných, sousedského života s pagodami, trhy a čajovnami v Rangúnu, vzít děti ze škol a vytrhnout je z důvěrně známého prostředí. První obyvatelé Neipyijta se údajně cítili jako vězni v "sídlišti, podobném pevnosti". Stěžovali si, že nic nebylo dokončeno, nefungovala elektřina,  netekla voda a nebylo kde nakoupit. Lidé spali na svých pracovních stolech, pronásledováni roji komárů.

Co vedlo vojenskou vládu k takovému podivnému kroku? Nejdříve je třeba připomenout, že podobné akce nejsou ve světě  neznámé. Kromě historických příkladů z USA, Austrálie, Ruska či Kanady došlo v novější době k budování "umělého" hlavního města  např. v Brazílii (stěhování z Rio de Janeira do Brazílie), v Kazachstánu (z Alma Aty do Astany) nebo v Belize (z Belize City do Belmopanu). Já sama jsem zažila nové hlavní město v Nigerii, kde jsem žila v bizarní nové Abuje a také na Pobřeží slonoviny, kde ale k žádnému masovému přesunu do nového hlavního města Yamoussoukra (naštěstí) nedošlo a mezinárodní organizace i většina úřadů zůstala v Abidjanu (viz můj blog Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny z 31. 8. 2011) Z tohoto pohledu není stavba nového centra v Barmě z vojenských a strategických důvodů ničím novým.

Přesto je nutné pro objasnění fenoménu Neipyijto vysvětlit pojem hlavního města v Asii a speciálně v Barmě.  Asijská střediska moci byla totiž tradičně situována v centrech jejích aktuálních území, přesněji řečeno tam, kde sídlil vládce. Středověký Bagan nebo později Mandalej byly pevnostmi, kde se zdržoval královský dvůr, obklopené rozsáhlým osídlením a komplexem pagod.  Jednalo se spíše o vojenská, ekonomická a politická centra  než o městské osídlení, které se postupně vyvíjelo. Podle této koncepce hrál tradiční vládce klíčovou roli, jeho moc byla nepopiratelná a jeho palác byl magickým centrem, které reprezentovalo celou zemi. Přesun hlavního města z Rangúnu do Neipyijta byl zřetelným pokusem vrátit se k tradičním kořenům, napodobit barmské krále, kteří také podle své potřeby s lehkostí přemisťovali svá královská sídla.

Tuto roli  nemohl splnit Rangún, který pro Barmánce zůstává britským koloniálním centrem, které bylo navíc až do japonské invaze v letech 1941/1942 osídleno více Indy, Číňany, Evropany  a jinými národnostmi než místním obyvatelstvem. Nové hlavní město mělo skončit s ponížením z koloniálního období, oslavit  minulost, kdy vládli barmští králové  a navázat na ni po jejím přerušení. Počátek stavby nového centra země byl také odpovědí generálů na prodemokratické hnutí a nepokoje v Rangúnu v roce 1988.  V té době zažila vláda hrozbu rozzlobeného obyvatelstva na vlastní kůži a přestože zavedla po jeho porážce ve městě drastická opatření, nepřinesla jim dostatek klidu.  Proto se rozhodla od dosavadního hlavního města distancovat  i fyzicky a tím se také úplně izolovat od ostatního obyvatelstva. Jak pravil lapidárně jeden z obyvatel Rangúnu: "Prostě odtud utekli."

Další názory zdůrazňují obranný důvod, mezi obyvateli se šuškalo, že přesun do vnitrozemí doporučili astrologové, kteří varovali před invazí, vedenou z moře. Neipyijto je daleko od moře, kde by se mohlo stát obětí cizího útoku.  Je také  blíže tradičně neklidných států - Šanského, Karenského a Kayahského. Ať už byla motivace jakákoliv, horentní náklady na vybudování nového města od nuly  v jedné z nejchudších asijských zemí jsou zdravým rozumem nepochopitelné a také neobhajitelné. To samozřejmě nebylo nic, co by barmské generály jen v nejmenším trápilo. Na stavbu města padlo odhadem asi 4 až 5 miliard amerických dolarů jen v první fázi. Enormní výdaje však pokračují i v současnosti a jsou odsávány z chronicky podfinancovaných sektorů jako je vzdělání, lékařská péče  a zásobování energií. Neipyijto se tak stalo  parazitem a  pro mě je hlavně ukázkou mocenské zvrhlosti - propast mezi tímto vyumělkovaným a absurdním centrem moci a zbytkem země je tu nepřehlédnutelná.

V Neipyijtu je v první řadě možné si udělat představu o výstřední urbanistické koncepci barmské vojenské vlády. Dispozice města se silně podobá americkým předměstím, ekonomické, rezidenční a hotelové zóny jsou striktně odděleny. Místní státní zaměstnanci, na které se tradičně nebere žádný ohled, bydlí na předměstí v krabicovitých ubytovnách s barevně odlišenými střechami pro jednotlivá ministerstva. Kvalita ubytování odpovídá pracovnímu ranku jejich obyvatel. Říká se, že nižší úředníci přespávají v jednoduchých barácích, zatímco ti vyšší mají k dispozici vzdušné vilky. Většina z nich jsou tu ale stejně sami a v pátek večer odjíždějí do Rangúnu, aby strávili víkend s rodinami v důvěrně známém prostředí. Vládnoucí elita se usadila v přísně hlídané Vojenské zóně, údajně podkopané kilometry tunelů a bunkrů. Návštěvník města, jak zahraniční, tak místní,  sem nemá přístup. Nechybí tam (prý) obrovské prostranství na vojenské přehlídky se sochami krále Anawrathy, Bayinnaunga a Alaungpayi, nejvýznamnějších barmských vojevůdců, kteří se těší všeobecné oblibě. Zahraniční diplomatická komunita zůstává zatím věrná Rangúnu a přes apely barmské vlády i výzvu samotné Aun Schan Su Ťij se nikterak nehrne, se sem stěhovat. Občas prosáknou zprávy, který stát či organizace se k tomu pomalu chystá, ale po čase opět utichnou bez skutečného výsledku. A tak tzv. Mezinárodní zóna, určená právě pro cizí organizace a zastupitelstva, která je situována na jihovýchodě,  pomalu zarůstá, aniž by se tu prozatím začalo vůbec stavět.

Navštívit Neipyijto je pro běžného návštěvníka země ztráta času, pro cizince, žijícího v zemi, to patří k věci, právě pro svoji bizarnost a neuvěřitelnost. Je možné použít přímý, hodinový let z Rangúnu  a přistát tak na jednom z nejprázdnějších letišť na světě.  Druhou možností je jet do "hlavního města" po "dálnici" Rangún - Mandalej. Uvozovkami se snažím naznačit, že není nejen  hlavní město jako hlavní město, ale také dálnice jako dálnice. Tato dopravní komunikace sice je čtyřproudá, ale její povrch je na pováženou a rychlá jízda je vyloučená, protože řidič nikdy neví, zda mu do cesty nevjede motorka, nevejdou přecházející vesničani  a hlavně nevběhne dobytek, který se pase kolem. Aut je zde tak málo, že manévr předjíždění nikdy není nutný, také proto, že rychlost blížící se 100 km za hodinu může být životu nebezpečná. Krajina je poměrně jednotvárná, rovinatá, s rýžovými poli, palmami, občas je vidět jednotlivá chatrč, spíš než domek.

O to větší je šok a překvapení, když dálnice najednou přejde v mnohaproudé bulváry, uprostřed dekorované perfektně sestřihanými okrasnými keři a stejně vysokými palmami v pravidelných rozestupech. Bulváry jsou liduprázdné a také na nich až na malé výjimky nejsou skoro žádná vozidla! Pokud je někde k vidění lidská duše, je to postava s kloboukem na hlavě, která kropí, střihá a jinak opečovává okraje vozovek, případně natírá její okraje. Jsou tu také pravidelně rozmístěná  stanoviště policie v malých budkách, obklopená toulavými psy. Když jsem přijela poprvé do hlavního města, musela jsem vystoupit z auta a přesvědčit se hlasitým počítáním, že  liduprázdná vozovka má skutečně 16 (!) dopravních pruhů. Zastavit si uprostřed a věnovat se žasnutí není žádný problém, protože široko daleko stejně není žádné jiné auto. A i kdyby se vyskytlo, při šířce dopravní komunikace je jasné, že se dokáže vyhnout. Ještě podivnější jsou obrovské kruhové objezdy, v jejíchž středu je většinou vyvýšenina, vyzdobená mamutím lotosovým či jiným květem v jasných barvách. Po stranách silnice návštěvník spíš tuší, než vidí různé velké stavby, před kterými sice může zastavit, ale dovnitř se většinou nedostane.

Honosné vládní budovy také nejsou přístupné a není tu ani žádné veřejné prostranství, které by je obklopovalo.  Má smysl alespoň se podívat  skrz zdobené vysoké ploty, navzdory nevraživým pohledům policejních hlídek. Nejhonosnější je určitě parlamentní komplex, který zahrnuje 31 budov a prezidentský palác. Dělá na mě dojem Zakázaného města v Číně s  budovami se zdobenými věžemi ve tvaru pagod  a ležícím na umělém ostrově, obklopeném vodním příkopem. Zde je víc než jasné, že ti, kteří mají moc, se naprosto odtrhli od lidí a shlížejí na ně z pevnosti obklopené vodní překážkou. Impozantní je rovněž budova radnice,  tříposchoďová, na první pohled podobná té v Rangúnu, i když je víc krabicovitá a  stavitelsky se pohybuje mezi řeckým chrámem a stalinistickou architekturou.  Tváří se velmi nepřístupně (což také je), daleko  za plotem se zlatě dekorovanou bránou a rozsáhlými zahradami.

V blízkosti dvou  obřích kongresových center, která postavili čínští stavitelé za čínské peníze,  a zatím neexistující Diplomatické čtvrti  se nachází Hotelová zóna. I to je fascinující záležitost, protože takové prostředí a hotely zažil jen málokdo. Zde musí a mohou stát nebo spíš ležet  všechny hotely města. Podle jediné statistiky, na kterou jsem narazila, se tu v roce 2013, před zahájením Her jihovýchodní Asie, pro které se vybudovaly i dva sportovní komplexy,  dokončovalo 345 velkých hotelů, a k tomu ještě 442 menších, včetně hostelů. Plánována byla výstavba dalších.   A tak se tu lze  ubytovat od  Hiltonu nebo hotelu Kempinski, přes Aureum Palace a další pětihvězdičkové hotely  v celé škále dalších  zařízení. Mají několik věcí společných.  Stavebně jsou si velmi podobné, hlavně přepychové hotely, které jsou všechny situovány v několika budovách na rozlehlých pozemcích parkové úpravy. Hosté mají kvůli rozsáhlosti k dispozici u jednotlivých hotelových budov golfová vozítka s řidiči, aby se dostali z recepce či od snídaně do své ubytovací části. To ještě umocňuje pocit zcela umělého života na jakémsi podivném golfovém hřišti, zcela odtrženém od reality. Druhým společným faktorem je, že rezervace pokoje skutečně není nutná.  Hotely po většinu roku zejí prázdnotou a na dlouhých, širokých chodbách vystlaných vysokými koberci s psychedelickými vzory si připadám přesně jako ve filmu Stanleyho Kubricka Osvícení. Chybí tu jen Jack Nickolson coby správce prázdného hotelu  se svým šíleným pohledem a vražednými choutkami. Vzhledem k naprostému nedostatku hostů jsou ceny víc než výhodné a tak když si chce někdy celá rodina movitějších odpočinout od přelidněného a dopravními zácpami ochromeného Rangúnu, vyjede si i s dětmi   na víkend do Neipyijta, aby si užila luxusu a klidu s tím, že ho celý stráví v hotelu a jeho bazénu. Bohužel vzhledem k neskutečné izolovanosti a neživotné atmosféře města odcházejí poslední dobou stále častěji  jeden zahraniční manažer hotelu za druhým a s nimi nezřídka také  kvalita služeb. Místní personál se sice snaží podle svých sil, ale nedopadne to vždycky podle představ hosta.

Z klasických zajímavostí, které je v Neipyijtu  si možné prohlédnout,  je tu pagoda Upattasanti, která je skoro přesnou kopií Šweitigoumské pagody v Rangúnu, i když je o symbolických 30 cm nižší. Pochází z roku 2009 a připomíná nehynoucí zásluhy generála Than Shwe (a jeho manželky), který dohlížel na budování města. Generál se často přirovnává k velkým barmským králům. Název pagody v překladu znamená "útěk před pohromou" a odkazuje na buddhistickou sútru ze 16. století. Platila pro situace, kdy zemi hrozil vpád nepřátelského vojska, což připomíná údajný důvod budování nového hlavního města, jímž byl paranoidní strach z možné námořní invaze do Rangúnu. Při pohledu zblízka pagoda působí skromněji než její předobraz a navíc si člověk nemůže nevšimnout nedbalého provedení, zejména levné zlaté barvy. Pagoda zaujme tím, že je dutá a také přítomností dvojice bílých slonů  u dolního konce východního schodiště. Pro srovnání s těmito výjimečnými sloními albíny jsou tu i dva "normální" šedí sloni. Podle místních obyvatel bílí sloni přinášejí štěstí a prosperitu, což  vojenská junta silně potřebovala. Podle mne je spíš jen pro otrlé povahy,  jít se podívat se na to, jak sloni stojí  připoutání řetězi v příliš těsném pavilónu.

Cílem půldenního výletu může být místní moderní zoologická zahrada a safari park, které leží  45 minut cesty autem od města. Jsou otevřené od roku 2011, kdy sem byla přestěhována zvířata ze silně zchátralé zoologické zahrady v Rangúnu, i když ta stále existuje. Známý barmský komik na to tehdy zareagoval  slavnou průpovídkou: " Všechna zvířata míří do Neipyijta", kterou samozřejmě narážel na státní zaměstnance a barmské pohlaváry a jejich odchod z Rangúnu. Za svůj smysl pro humor byl odměněn vězením.

Z mého pohledu je Neipyijto město, kde se nedá žít, jen pracovat a pak nějakým způsobem přežívat. Jeho architektura vůbec nepočítá s tím, že by se tu někdo pohyboval pěšky, nejsou tu chodníky a i tak jsou vzdálenosti enormní. V úvahu přicházejí jen auta a motorky a i když tu není žádný provoz, člověk pořád někam jede. Není tu žádné centrum, ani veřejná prostranství, chybí tu život, neexistuje veřejná doprava a taxi jen sporadicky. Žije tu údajně téměř milion lidí, ale kladu si otázku, kde vlastně jsou? Když si však uvědomím, že Neipyijto zabírá plochu pětkrát větší než Berlín, je zřejmé, že se rozptýlí, stejně jako pyl ze stromů. Jen občas je jich vidět víc a to když nastane nějaká výjimečná událost. Tu jsem zažila 4. ledna, kdy se tu slavil Den nezávislosti Barmy velkým státním banketem. Hotely zažily mírné oživení a státní byrokracie uspořádala ohromující šou v zahradách Prezidentského paláce, kde se sešlo na 3 000 hostů. Členové cizích velvyslanectví, zahraničních  organizací a firem byli  sváženi z hotelů autobusy, kterým na křižovatkách uvolňovaly cestu  neexistujícím provozem kordony policistů. Vjezd přes most vodního příkopu na ostrov se sídlem prezidenta byl však opravdu ohromující, stejně jako osvětlená plocha, kde se konalo přivítání s prezidentem a jeho chotí a dalšími členy vlády, se zvláštní plochou se stoly, bufetem, obří obrazovkou a hledištěm pro následující představení. Organizace fungovala dokonale, chvílemi jsem si připadala jako kdysi na spartakiádě, kde platil povel "Na značky!". Také zde měl každý stát, každá organizace a jejich zástupci své místo, kdy na zemi nebyly připevněny  značky, ale právě jejich názvy, aby nedošlo k žádnému omylu a prezident nebyl při představování mystifikován. Nechyběl ohňostroj, světelná show a představení, které vkusně kombinovalo na plátně ukázky zajímavostí Barmy a její historie s živým tanečním představením.

Skutečné vzrušení však nastalo, když dorazila neplánovaně (těžko říci, jak moc), také skutečná hlava státu Aun Schan Su Ťij. Protože se večer před banketem setkala se zahraničními diplomaty, šuškalo se, že sem již nedorazí, aby na sebe nestrhla veškerou pozornost, když hostitelem byl barmský prezident. Přesto ale krátce po zahájení předjely černé limuzíny a z nich vyskákali pohledné dívky a mladíci její osobní ochranky. V tuto chvíli nikdo nic neorganizoval a tak se hosté, hlavně zahraniční, postavili do dlouhé řady a trpělivě čekali, aby si s "Lady" podali ruku a třeba s ní prohodili i pár slov. I když svět a hlavně západ nešetří vůči Aun Schan Su Ťij v poslední době kritickým postojem, měla jsem pocit, že se všichni přesto třásli na příležitost, dostat se do její blízkosti. Když se nakonec zastavila u jednoho z diplomatů a setrvala s ním v delším družném hovoru, ukázalo se, jakou silou vládne. Nikdo se ji neodvážil přerušit, upozornit na váznoucí program a 3 000 hostů trpělivě čekalo, až rozhovor skončí. První ranní let následujícího dne do Rangúnu  byl plný a hotely zase na dlouhou dobu osiří. Při cestě na letiště jsem pozorovala vesničany, jak jedou v ranním svítání s kárami a buvoly na pole, z vesnice, kde kdo ví, jestli vůbec mají elektřinu a školu a bylo mi z toho všeho nakonec smutno. Luxusu elektrického proudu si totiž v Barmě užívá jen 30% obyvatel. Z nějakého důvodu se mi vybavil výrok postavy z historie, která se také nezabývala pohledem za bránu svého paláce: "Když nemají chléb, tak ať jedí koláče."

Příjezd do Neipyijta

Bizarní kruhové objezdy

Parlamentní komplex focený přes plot

Pagoda Upattasanti, napodobenina Šweitigoumské pagody v Rangúnu

Liduprázdné letiště

A stejně prázdný bazén hotelu Hilton

Banket ke Dni nezávislosti Barmy

Aun Schan se zdraví s nadšenými hosty

Mrazivý prosinec

Prosinec letošního roku se Barmě ukázal v mnoha ohledech výjimečný. Po dvou horkých a vlhkých týdnech druhé poloviny listopadu, které vystřídaly  nekonečně  dlouhé období dešťů, se najednou ze dne na den ochladilo, a to tak, že místní jsem po ránu v Rangúnu potkávala oblečené do péřových bund, tlustých svetrů a kulichů, zatímco cizinci si libovali, jak je příjemně svěže, aby se následně mezi nimi začala šířit vlna nemocí z nachlazení. Vzpomněla jsem si na vyprávění našeho souseda, který mi na počátku našeho pobytu v Barmě vyprávěl stylem "bylo, nebylo, dávno tomu..." jak jako dítě  zažíval, že v tomto "zimním" období byly v noci nutné přikrývky, což je věc, za normálních okolností a teplot, tak jak je znám za poslední tři roky já, naprosto zbytečná. Tyto nestandardně nízké noční  teploty v Rangúnu je třeba si ovšem představit nejníže na 16 stupních Celsia, což je pro Středoevropana směšné, zatímco v zemi, kde je v noci  průměrně nejméně o 10 stupňů víc, je to na zmrznutí. Vlna neobvyklého chladu ale zachvátila celou jihovýchodní Asii a např. v sousední Bangladéši si v hlavním městě Dháce vyžádala dokonce lidské životy.

Ještě  chladnější závan do už tak napjaté politické atmosféry poslední doby přineslo rozhodnutí faktické hlavy státu, charizmatické Aun Schan Su Ťij, které je 74 let, odjet do holandského Haagu, aby zde u Mezinárodního soudního dvora OSN osobně obhajovala Barmu, která byla obviněna z genocidy na muslimském obyvatelstvu tzv. Rohingů v Rakhinském státě. Její odhodlání, osobně podniknout tuto cestu, překvapilo mnohé, včetně jejích odpůrců, mezi které se samozřejmě řadí nejvyšší představitelé barmské armády.Ti jsou přitom hlavními obviněnými.

Počátkem celé mezinárodní kauzy se stala žaloba ze strany Gambie, západoafrického státu s převážně muslimským obyvatelstvem, podle které se barmská vláda snaží vyhladit část svého obyvatelstva a dopouští se tím genocidy. Gambie tak učinila jménem Organizace islámské spolupráce,  která sdružuje 57 států a po OSN se jedná o největší mezinárodní uskupení. Důvodem obvinění byly události z roku 2017. Tehdy barmská armáda zahájila na západě země  rozsáhlou ofenzivu v reakci na útok ozbrojené skupiny rohingských povstalců na policejní stanoviště (tomuto tématu jsem se podrobně věnovala v příspěvku z listopadu 2017). Následně opustilo své domovy přes 700 000 Rohingů a našlo útočiště v táborech v pohraničním území sousední Bangladéše, kde je většina z nich dodnes. Podle standardního postupu byla  vytvořena komise vyšetřovatelů OSN, která označila tažení barmské armády za etnickou čistku, kterou doprovázelo masové vraždění, znásilňování, mučení, vypalování domovů a vyhánění.


Když se Aun Schan Su Ťij rozhodla, že osobně odcestuje do Haagu, aby zastupovala svoji zemi, vyvolalo to protichůdné vlny reakcí. V Rangúnu se objevily velké plakáty s jejími podobiznami, na kterých stálo "Stojíme při Aun Schan Su Ťij". Po dva dny se konaly v centru starého města masové manifestace za její podporu. Byly mírumilovné, klidné a dobře organizované. Když jsem kolem procházela, viděla jsem účastníky s barmskými vlaječkami, portréty Su Ťij i tričky s nápisy, které vyjadřovaly loajalitu a podporu politické vůdkyni země. Šokující byl pro mě ale velký billboard, který znázorňoval usmívající se Aun Schan Su Ťij a za jejími zády tři nejvyšší představitele armády s nápisem "Stojíme při tobě". V pozadí fotomontáže je soudní budova v Haagu. To byla poměrně silná káva a  v Haagu ji také americký právník Paul Reichler, zastupující Gambii,  prezentoval jako důkaz, že Su Ťij stojí  ve skutečnosti  na straně armády a nemá v úmyslu pohnat její velitele k zodpovědnosti. Řada cizinců v Rangúnu propadla obavám, kam události povedou, některá velvyslanectví si dokonce pozvala své občany, aby je  informovala  o situaci. Objevila se také panika z přesunů vojenské techniky a spekulace, že v době, kdy bude Aun Schan Su Ťij v Haagu, se armáda pokusí o puč.

Tyto obavy se nenaplnily.  Su Ťij odletěla přes Bangkok do Haagu za velké pozornosti médií. Zde se účastnila třídenního jednání mezinárodního soudu jako oficiální hlava delegace Barmy. I tady byl zájem novinářů tak velký, že musel pro ně být otevřen další sál. Je hříčkou osudu, že vystoupila v Haagu na den přesně 28 let poté, kdy jí byla v nepřítomnosti udělena Nobelova cena za mír. Celé jednání soudního tribunálu je k vidění na internetu, krátce shrnuto Aun Schan Su Ťij ve svém stanovisku či obhajobě uvedla, že Gambie "podala neúplný a klamný obraz dění v zemi". Zdůraznila, že barmské jednotky reagovaly na útoky rohingských ozbrojenců a označila je proto za "ozbrojený konflikt", nikoliv za záměr zlikvidovat skupinu nebo část skupiny obyvatel, jak stojí v obžalobě. Proto se nedá   hovořit o genocidě.  Uvedla, že použití nepřiměřené síly ze strany armády nelze vyloučit, válečné zločiny ale budou předmětem trestního stíhání v Barmě. Zatímco Gambie žádala, aby byla přijata prozatímní opatření, která by další genocidě zabránila, Su Ťij vyslovila názor, že řešení situace musí být ponecháno barmské vládě, která v Rakhinském státě čelí  dalšímu zásadnímu konfliktu  s Arakanskou osvobozeneckou armádou (ozbrojenými oddíly buddhistů o síle asi 5 000 členů), které požadují samostatnost nebo alespoň autonomii Rakhinského státu. Jakýkoliv zásah zvenčí by situaci v tomto  chudém státě ještě zhoršil.

Po návratu z Haagu se konalo v hlavním městě Neipyito bouřlivé uvítání, které přenášela televize. Zástupy lidí v různých barevně sladěných oblecích mávaly vlaječkami a  portréty hlavy státu podél trasy z letiště. Připomnělo mi to svojí symetričností a ukázněností prvomájové průvody. Přesto je však zřejmé, že Aun Schan Su Ťij  má podporu většinového obyvatelstva, i když zatím příliš nedokázala. Pravděpodobně za to mohou příliš vysoká očekávání, ale i nezkušenost vlády. Většina poslanců myanmarského parlamentu i členů vlády má malé politické zkušenosti nebo vůbec žádné, řada z nich strávila mnoho let ve vězení za režimu někdejší junty. I mezi nimi vládne vysoká korupce. Naděje, že se poměry v zemi  s novou vládou změní, se nenaplnila, podle některých komentátorů jsou dokonce i horší.

Nabízí se neodbytná otázka, proč Aun Schan Su Ťij vlastně do Haagu jela. Zatímco ona  sama pravděpodobně věřila, že je nejlépe kvalifikovaná, aby reprezentovala svoji zemi, její kolegové z vedení vládnoucí Národní ligy pro demokracii spíš v jejím vystoupení u mezinárodního soudu viděli příležitost, jak  získat zpět  podporu veřejnosti. V zemi se totiž budou příští rok konat volby. Přesto jí muselo být jasné, že si svoji pošramocenou mezinárodní reputaci jen zhorší. A skutečně, západní média v čele s BBC se předbíhala v dramatickém líčení "padlé ikony demokracie a svobody" nebo dokonce "padlého anděla",  a jako vždycky předtím si odmítala přiznat, že Su Ťij má ve vlastní zemi svázané ruce, co se týče výkonu moci. Armáda na základě ústavy kontroluje všechna silová ministerstva a bez jejího souhlasu se neobejde řada významných rozhodnutí. Navíc jsou její velitelé a vojáci známi tím, že porušují lidská práva a je zřejmé a prokazatelné, že  vraždili, mučili, znásilňovali, unášeli na nucené práce a páchali další zločiny proti vlastnímu barmskému etniku i proti ostatním národnostním menšinám v zemi.

Je ironické, že před deseti lety, v roce 2009 požadovaly lobbistické  skupiny v zahraničí, aby Bezpečnostní výbor OSN inicioval postavení právě špiček barmské vojenské junty, včetně jejího tehdejšího vrchního velitele a hlavy státu, nechvalně proslulého generála Than Shwe, před mezinárodní soudní tribunál. Navrhovaly, aby byla vytvořena komise, která by vyšetřila zločiny vojenského režimu, kterých se tento generál  dopustil  spolu se svými spojenci nejen vůči obyvatelstvu, ale také vůči nositelce Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Ta byla v té době politickou vězenkyní režimu a celkově strávila v domácím vězení 15 let (viz příspěvek  z prosince 2017). K ničemu podobnému ovšem nedošlo a generál Than Shwe si dnes užívá penze v luxusu své obrovské rezidence v hlavním městě Neipyito.

Místní tisk samozřejmě dění komentoval a kritikou nešetřil také vůči Gambii, nejmenší zemi afrického kontinentu, která je sama přes určitý pokrok posledních dvou let kritizována za porušování lidských práv.  Připomenul, že s Barmou nemá nic společného, ale že jistě není náhodou, že právě podepsala dohodu se Saudskou Arábií v rámci Ligy arabských států, která jí poskytne finanční injekci ve výši 92,5 milionu dolarů na podporu infrastruktury a energetických projektů. Také Saudská Arábie, odkud pochází dva poslední generální sekretáři Ligy, by si měla nejprve "zamést před vlastním prahem", co se týče její politiky v Jemenu.

 V chladných dnech konce roku se ukázalo, že  kritickou sebereflexi by si měla dopřát také Evropská unie, konkrétně její zasoupení v Rangúnu. Jeho nejvyšší představitel, který je zde označován jako velvyslanec, přestože EU není žádným státním útvarem, má k dispozici honosnou rezidenci na nejlepší adrese, tedy na břehu Inya jezera, kde se nacházejí vily barmské smetánky,  hodně často generálů, jejich příbuzných a přisluhovačů, ale také třeba Aun Schan Su Ťij, jejíž matka ji dostala od barmské vlády. Rezidence hlavy evropské delegace byla již dříve předmětem dohadů, zda by výše   její  nájemní ceny potěšila evropského daňového poplatníka. Co však nebylo příliš známo byl fakt, že  vysoká suma za nájem, která byla schválena z Bruselu, jde od roku 2012, kdy zde bylo zřízeno evropské zastoupení, každý měsíc do kapes rodině bývalého barmského diktátora Ne Wina.

Víc než známou se tato skutečnost stala  ve chvíli, kdy vnuk prvního barmského prezidenta Shwe Thaike, umělec Sawangwongse Yawnghwe, žijící nyní  v Holandsku, stáhl své dílo z výstavy v Rangúnu, kterou iniciovala a financovala právě EU. Ve svém prohlášení vysvětlil, že chtěl tímto krokem upozornit na pokryteckou politiku Evropské unie, kterou praktikuje v Barmě. Popsal dramatické momenty prvního dne Ne Winova puče v roce 1962, kdy byl Shwe Thaike, jeho dědeček,  zatčen ve svém domě jednotkou, kterou vyslal právě Ne Win a která na místě  zastřelila jeho 16letého syna. Shwe Taike, který byl dědičným vládcem dnešního Nyaung Shwe v Šanském státě, zemřel po osmi měsících ve vězení za okolností, které nebyly nikdy objasněny. Sawangwongse se narodil už v táboře v džungli, kam jeho otec s matkou uprchli a  založili povstaleckou armádu. Umělec ve svém komentáři řekl, že je velmi kritický k mnoha akcím EU, včetně rozhodnutí pronajmout si  nemovitost od rodiny diktátora Ne Wina. "Jeho jmění, včetně tohoto domu, bylo získáno nezákonnými prostředky. Mělo by proto být zabaveno, dáno do aukce a získané prostředky použity na odškodnění politických vězňů a dalších obětí Ne Winova režimu", řekl a vyslovil otázku, jak je možné, že EU v Barmě  na jedné straně  uděluje ceny za  lidská práva a na druhé straně cpe miliony do kapes rodiny bývalého diktátora. Odpověď nejvyššího představitele EU v Rangúnu a uživatele diktátorova domu byla naplněna prázdnými frázemi, ze kterých ale přesto vyplynulo, že EU má v Barmě ty nejšlechetnější  úmysly včetně výroku, že je hrdý na fakt, že jeho rezidence je nyní místem, které hostí lidskoprávní a mírové aktivisty, novináře a umělce. Ukázalo se, že přestože on svůj post po dvou letech předčasně opouští, rezidence a platby pro diktátorovy potomky zůstává.

Ačkoliv byl vojenský režim v Barmě v letech 1962-2011  pro zemi a jeho obyvatelstvo zničující, dokázali si mnozí zachovat  smysl pro humor. Setkala jsem se dalším potomkem  politika, který se stal obětí Ne Winova režimu. Jeho otec byl spolupracovníkem Aun Schana a a po puči se stal on včetně své  rodiny krajně nepohodlným. Jeho děti byly několikrát vězněny a tento pán, dnes sedmdesátiletý, s úsměvem vyprávěl, že do vězení už nastupovali s bratrem jako do internátní školy. Poté, co se dozvěděl, odkud jsem, se mu překvapivě vybavila vzpomínka na český film Limonádový Joe. Také barmská vojenská vláda totiž na své podivné cestě k socialismu dovolovala svým občanům jen filmy z bratrských socialistických zemí. Sovětské válečné v Barmě oblíbené nebyly, o to víc zabodovala česká parodie. Postupně se výběr patrně  omrzel  i generálům a navzdory ideologickému nesouladu  uvolnili zákaz a povolili i filmy s Jamesem Bondem. Přesto se mi dostalo ujištění: "Zbožňuju limonada Jou!"

Aun Schan Su Ťij na bilboardu v Rangúnu společně s generálskou špičkou

A kolik mají služek?

Marlyn, naše pomocnice v domácnosti, se podívala na snímek domu a zahrady mých rodičů, uznale pokývala hlavou a pak se věcně zeptala: "How many maids?"(Kolik mají služek?)  Mínila tím, kolik domácích pomocníků mají moji rodiče k dispozici, aby byli schopni pohodlně žít. V první chvíli jsem se musela samozřejmě zasmát, když jsem si představila, že po zahradě pobíhá zahradník, v garáži leští auto řidič a o domácnost a pána a madam se stará dnem i nocí jedna nebo dvě "služky".

To, co mi přišlo směšné, protože je to v našich zeměpisných šířkách v životě středních vrstev neobvyklé, je v Barmě běžná rutina. Každý jedinec či rodina, jakmile to jejich příjem dovolí, si pořizuje "maid" nebo-li služku, jak se zde běžně říká, asi tak jako my si pořizujeme pračku, myčku na nádobí  nebo auto, tedy něco, bez čeho si  náš život neumíme představit, protože to buď  mají až na výjimky všichni anebo  to potřebujeme k pohodlnému životu. Něco, v tomto případě někoho, kdo  je stále k dispozici, nezruinuje domácí rozpočet a jehož role a místo v rodině je  společností běžně akceptované.

Nedávno jsem se v knize K hříchu i k motlitbě od Mileny Lenderové dočetla, že na konci 19. století  v Českých zemích  také měla většina domů  vlastní služebnou, což bylo naprosto běžným standardem. Pouze chudé rodiny si musely vystačit samy. V průměrné domácnosti byla jedna až dvě služky. Jejich povinností bylo plnit zadanou práci, na kterou dohlížela paní domu, která ale i sama pracovala, kontrolovala a organizovala práci služebnictva a účastnila se činností v kuchyni.

V Barmě to tak s drobnými odchylkami  funguje i dnes. Manželova asi třicetiletá místní kolegyně,   vdaná, s dítětem  v předškolním věku, mi nedávno vyprávěla, že se přestěhovala  s rodinou, tedy ve třech lidech, od tchána a tchyně konečně do svého domu. Problém  nastal, když "potřebovali služku" a žádná se jim nezdála dost spolehlivá. Nakonec jim tchán "přenechal" dívku, která u nich pracovala  už šest let a dobře ji tedy znali. Když jsem se zeptala, jak je stará, s překvapením jsem  se dozvěděla, že je jí osmnáct let.  Přišla k nim tedy jako dvanáctiletá, údajně z chudé venkovské rodiny. Důvod k tomu, aby si v dětském věku musela začít sama vydělávat na živobytí, byl typický, jaký už jsem  slyšela mnohokrát. Otec zemřel, dívčina matka se znovu  vdala a  nový muž její děti nechtěl. Muselo se jednat o velmi chudé poměry nebo odlehlou oblast, protože dívka prý nikdy nechodila do školy a neuměla číst, psát a ani základní počty. Její "zaměstnavatelé" jí tedy údajně opatřili soukromého učitele, který jí měl zbavit negramotnosti. Jak moc  úspěšně nevím, ale počítá prý velmi dobře a s mobilním telefonem zachází také obratně. Neumí ale vařit, což manželova kolegyně nesla viditelně nelibě.

To je  typický model barmské domácnosti, ve které žije s rodinou trvale cizí člověk a pracuje pro ni. Stejně jako v českých zemích před sto lety, je to většinou jedna, ale spíš dvě služky, podle počtu členů rodiny. Velmi běžný je také mužský zaměstnanec, který se stará o technické věci v domácnosti, zahradu a úklid kolem domu. Další, také velmi běžnou kategorií zaměstnance rodiny je řidič, který se rovněž stará  o auta. Dospělí členové rodiny  někdy řídí sami, podle toho, jak početný je vozový park. Poslední dobou se stalo  módou, nechat se vidět za volantem obrovského SUV. Pokud jsou děti malé, patří do domácnosti automaticky chůva.

Tento personál  většinou žije v domě, protože jejich služeb je zapotřebí doslova 24 hodin denně. Nedávno jsem slyšela o stížnosti dívky, která pracuje v barmské rodině, že je nevyspalá, protože paní sedává dlouho do noci u počítače a ona musí být u ní pro případ, že by něco potřebovala. Zcela běžný je šesti a půl denní pracovní týden od pondělí do soboty a v neděli půl dne.  Nedělní odpoledne je  většinou volné. Plat je skromný, protože se  považuje spíš za kapesné. Zaměstnanec má za to bydlení a stravu zdarma. Pokud onemocní, měl by mu jeho pán (zaměstnavatel)  zajistit  lékařskou péči.

Když jsem se snažila posbírat alespoň základní  informace o tom, jak to s domácími zaměstnanci  chodí, jaká jsou jejich práva nebo povinnosti, finanční ohodnocení  a jaká fungují na tomto specifickém trhu práce pravidla, nedalo se k nim nikde dostat. Na internetu jsou informace o nejkřiklavějších případech zneužívání barmských služek ve světě, zejména v Singapuru a také v Barmě samotné, ale to je, i když dostatečně hrozné,  všechno.

Zbylo mi jediné, vyptat se svých barmských známých. Moje kamarádka, kterou považuji za poměrně liberální, žije sama a má k dispozici mladou dívku, která se stará  o její osobu a příbytek a pak mladíka, který pečuje o dům a zahradu. Novou služku hledá poměrně často a stěžuje si, že jí  často odcházejí a jsou stále nespokojené. Jejich plat činí měsíčně kolem 100 000 Kyatů, což je asi 1 600 Kč a řekla bych, že patří mezi ty velkorysejší. Pracovní doba je, jak jsem už zmínila, také u ní šest a půl dne v týdnu. Oba zaměstnanci u ní ale zadamo bydlí a dostávají celodenně stravu. Odpadnou jim  tak náklady na bydlení, dopravu do zaměstnání a na jídlo.  Od ní jsem se také dozvěděla, jak v případě potřeby hledá nové lidi. V této situaci  se obrací na zprostředkovatele, který jí doporučí a přivede požadovanou osobu a také  za ni v prvních měsících ručí. Kamarádka požaduje podle svých slov vždycky dívky s určitými zkušenostmi, protože, jak se vyjádřila, nemá trpělivost a čas  je učit vše od začátku. Vysvětlila mi, že  u těch, které přišly přímo z vesnice, je nutné často začít s jejich osobními základními hygienickými návyky, zejména pravidelným mytím a úpravou  vlasů apod. Řada z nich "tento tlak",  často nevydrží a raději se vrátí domů. V jejím případě je povinností služky nejen uklízet její (nevelký) byt, ale pravidelně jí připravovat také jídlo. Zatímco byt je v prvním patře, kuchyně je v přízemí a vypadá velmi jednoduše. Tady její pomocnice uvaří a přinese jí jídlo nahoru. Takový systém panuje ve většině barmských domů. Kuchyně je oddělená a u starších staveb je dokonce kuchyně ve zvláštním  přístavku.  Také my máme doma podle tohoto modelu dvě kuchyně. Jednu, přičleněnou k obytné části, kterou nazývám show kuchyně, protože je tam pouze kuchyňský nábytek, ale žádné spotřebiče. Na začátku mi bylo záhadou, co tam tedy vlastně mám dělat.  Dalším prostorem je tzv. wet kitchen, tedy doslova "mokrá kuchyně", do které je také  přístup zvláštními dveřmi zvenku. Tady je velký dvoudřez, vařič a sporé  místo pro pohyb maximálně jedné až dvou osob. Když jsme si dům pronajímali, vysvětlil mi majitel, že tato kuchyně je myšlena pouze pro pomocnici, která sem zvenčí přinese potraviny, očistí je a pak uvaří jídlo. Na můj udivený pohled dodal, že bych přece nechtěla, aby někdo čistil páchnoucí ryby v té pěkné části! Paní domu sem většinou nevstupuje, maximálně se ujme uvařeného jídla  v show kuchyni. Pomocnice v barmské domácnosti tedy nejen vaří, ale i nakupuje potraviny. Často je vídám na trhu nebo v supermarketech, většinou ve dvojicích, s dlouhým seznamem v ruce. Někdy jen tlačí vozík a  doprovází dobře oblečenou ženu, která plní nákupní vozík. Někdy jde za nimi další dívčina, která nese v náručí dítě.

Protože pro tyto domácí zaměstnance neexistuje žádné zdravotní ani sociální pojištění, vyslovila jsem otázku, co se stane, když takový člověk zestárne a není již schopný pracovat. Kamarádka mi vysvětlila, že v tom případě by se o něj měla postarat rodina nebo člověk,  který ho zaměstnával. Poukázala na případ své příbuzné, staré svobodné dámy, která má celý život jednu služku, spolu zestárly a považuje ji spíš za příbuznou než placenou pomocnici a celá rodina za svého člena. Je tedy zřejmé, že tam také v klidu dožije. Nedokážu si ale představit, že tomu je tak vždycky. V tomto případě prý musí tito lidé na své stáří  šetřit. To mi přijde víc než směšné, při tak  nízkých platech, neustálé inflaci a faktu, že převážná většina nemá účet v bance.

Ještě extravagantnější je z pohledu cizince z vyspělých zemí otázka personálu velmi bohaté části barmské společnosti.  V takových domech je natolik vysoký počet domácích pomocníků, že si často kladu otázku, zda to je záležitost  prestiže anebo jestli jsou skutečně potřební. Z mého pohledu jsou tu lidé, kteří otvírají bránu, když vyjíždí auto, další, kteří čistí dvůr nebo  se starají  o zahradu a doslova ji vymetají kartáčkem na zuby a stříhají cokoliv živě rostoucího do roviny, v prostoru před domem rolují listy rostlin do dekorativních tvarů, natírají zlatou barvou obrubníky,  jiní nakupují, vaří, uklízejí, perou, žehlí, další se starají  o děti a vozí je do školy a ze školy nebo za zábavou. A neustále jsou přítomni, k dispozici a členové rodiny si většinou nepřinesou ani sklenici vody. Když v Rangúnu končí vyučování některá z velkých mezinárodních škol, znamená to kolaps pro celé okolí, protože je obklopeno velkými auty se šoféry, čekajícími na děti. U brány se houfují místní dívky, služky, které na děti čekají a v autě je hned nalévají z lahví s barevnými nápoji a krmí připraveným občerstvením. Počet šoférů se samozřejmě rovná počtu aut v rodině a neplatí zde rovnice, že jeden člen rodiny znamená jedno auto. Mám pocit, že auta se někdy nakupují podle ceny, čím vyšší, tím lepší a to je nutné ještě připočítat téměř stoprocentní dovozní clo! Přesto, že jsem si na místní majetkové propasti už musela zvyknout,  mě stále vyvádí z míry člověk,  který pokaždé přijede na tenis jiným autem, ať už je to bentley, lamborghini či maserati.  Řekla bych, že při stavu místních silnic bude mít asi i vlastního automechanika. Pokud  hraje na vedlejším tenisovém kurtě, je těžké se soustředit, protože člověka rozptyluje houf jeho posluhovačů. Doprovází ho nosič rakety, podavač ručníku, člověk, který se mu stará o občerstvení, osobní trenér a další mě neznámé funkce. Pokud se jedná o děti, postávají kolem také  nudící se chůvy a povídají si s řidiči. V domech těchto neskutečně bohatých lidí je řada pracovních zařazení, která jsou velmi bizarní, asi jako na dvorech orientálních satrapů. Nejpodivnější mi ale vždycky přišla práce člověka, který se na zahradě jedné z velkých rezidencí staral o poměrně malé jezírko s rybami. Některé ryby mi připadaly vcelku přerostlé a tak jsem se zeptala, jestli by nebylo na místě je - sníst. Na to mi bylo řečeno, že každá z ryb je nepředstavitelně drahá (asi 200 000 Kč) a proto je zde i člověk, který se stará jen o ně...

Jak je ale oslnivá architektura a bizarnost místních domů, tak je často zdrcující pohled na ubytování domácího personálu. Jde zase o přístavky vedle hlavních budov, často bez oken, jen s mřížemi či sítěmi, bez nábytku, vybavené pouze  srolovanými rohožemi, které se v noci roztahují na spaní. Jedni moji známí mají  malou firmu  a bydlí u nich asi čtyřicet zaměstnanců.  Pozemek se mi nezdá velký a tak jsem byla zvědavá, jak řeší hygienu tolika lidí, tedy koupelny. Podívali se na mě dost udiveně a ukázali jen na  nádrž, plnou nepříliš čisté vody, která stála v rohu pozemku. To byla koupelna i prádelna všech zaměstnanců. Dál už jsem se raději neptala.

Když jsme se přestěhovali v roce 2016 do Rangúnu, byla anglicky psaná periodika plná článků a otřesných snímků z okolností procesu s rodinou, která vlastnila po desetiletí ve městě známý a prosperující krejčovský salon. Zaměstnávala dvě dívky, které přišly v jedenácti a dvanácti  letech z chudého regionu delty Iravádí a pracovaly u ní pět let. Poté, co se k místnímu  novináři dostaly informace o jejich týrání, vypravil se do jejich podniku a předstíral, že si chce nechat ušít oblek. Poté napsal článek o zlámaných prstech, jizvách po řezných ranách, spáleninách a bití, které u dívek viděl  a policie začala případ vyšetřovat. Soud se šesti členy rodiny trval celý rok, byl bedlivě sledovaný médii a nakonec byly vyneseny čtyři tresty vězení a těžké práce v délce 16 let pro matku a 13 let pro její dvě dospělé děti a manžela jednoho z nich. Dodnes, když jdu kolem zamčených dveří krejčovské dílny ve staré části města, mi přeběhne mráz po těle a říkám si, že se musí jednat jen o jeden případ z mnoha, který se dostal na světlo světa. To mi potvrdila i internetová stránka ILO (Mezinárodní organizace práce), která mluví o tisících případech špatného zacházení, o nezletilých, nechráněných a neplacených dětských pracovnících v barmských domácnostech. Problémem podle ní je, že neexistuje minimální věková hranice a ani žádná legislativa, která by je jakkoliv chránila. Jsou zde  alepoň telefonní čísla a adresy, kam se v  případě násilí obrátit a doufám, že podobných možností je víc, zejména na Facebooku, což je Google Barmy.

Nějak jsem si neuměla představit, jaký může být člověk, který týrá cizí dítě, které pro něj má pracovat a bez zákonných ochránců je mu vydané na milost i nemilost. Domnívala jsem se, že se i v Barmě jedná přece jen o ojedinělé případy, až mě realita posunula dál. Znovu jsem rozpoutala diskusi mezi mými místními známými a ukázalo se, že se bohužel každý s podobným případem setkal. Nejhorší byla zkušenost mé kamarádky, která vlastní dům na jedné z nejlepších rangúnských adres. Jejím sousedem je dnes jeden z víceprezidentů vlády, před lety v tom samém domě ale bydlela rodina státního zástupce. Mezi jejich zahradami byl pouze živý plot nebo spíš křoví a z prvního patra bylo vidět na pozemek sousední vily. Zaměstnanci mé kamarádky ji často upozorňovali, že odtud vidí dvě ženy v onom sousedním domě, nejspíš matku a dceru, jak bijí a týrají mladou dívku. Jednoho večera křik dosáhl nepřiměřené intenzity a živým plotem proběhla služka z domu státního zástupce. Kamarádka byla v šoku, protože dívka měla na kraťounko ostříhané vlasy, hlavu plnou ran a popálenin od cigaret. Byla malinká a vypadala na deset nebo dvanáct let. Křičela, že musela utéct, protože ji stále bijí a teď jí ženy v sousedním domě navíc pohrozily, že ji zastřelí. Také ruce měla plné ran a malých kruhových popálenin. Bylo jí ve skutečnosti šestnáct let. Kamarádka řekla, že vůbec nevěděla, jak se zachovat, protože v době vojenské diktatury nikdo nebyl zvědavý na informaci, že rodina státního zástupce týrá děti a také nevěděla o žádných organizacích, které by se jí ujaly. Nakonec tedy vybavila dívku penězi a odvezla ji autem na autobusové nádraží do starého města. Podle jejích slov měla  někde babičku, ke které se mohla vrátit a věděla také jak. Byla ale tak vystrašená, že se bála jet autem a museli  ji  celou zakrýt dekou, aby ji nikdo nespatřil. Od té doby o ní už nikdo neslyšel.

Komunita západních cizinců se chová až na  výjimky poněkud jinak. Má také domácí zaměstnance, ale většinou se snaží o regulované a transparentní pracovní podmínky a také upřednostňuje lidi, kteří mají své bydlení a do práce dojíždějí. Musí také mluvit cizím jazykem, většinou anglicky a často  proto už pracovali v zahraničí, ponejvíce v Singapuru, kam odcházejí za prací desetitisíce mladých Barmánek. Je typické, že ve své zemi většinou nikdo pomocníky v domácnosti, řidiče či chůvy nemá, ale neznám v Rangúnu cizince, který by si nenechával alespoň uklízet.

Když jsme si pronajali dům, začal se hned jeho majitel zajímat o to, kolik budeme mít personálu, protože jeho rodiče, kteří jsou našimi sousedy, mají dvě "live-in maids", tedy pomocnice, které s nimi žijí plus mužského zaměstnance, manžela jedné z nich. Přitom mi ukázal pěknou místnost v prvním patře, se zváštním schodištěm, kde má "maid" bydlet. Místnost jako jediná v domě není vybavena  klimatizací  a toaleta i se sprchou má přístup zvenku, v přízemí zadní části domu, ale  přes moji kritičnost je to na barmské poměry a hlavně na ubytování, které jsem pro domácí zaměstnance viděla, opravdu luxus. Přesto nám bylo jasné, že nepotřebujeme pomocnici šest a ani pět dnů v týdnu a už vůbec si neumíme představit, že by byla stále přítomná v domě. Shodli jsme se na třech dnech a já jsem se začala poptávat známých. Ale než jsem se dobrala výsledku, připlul náhle kontejner s naším nábytkem a věcmi a mělo začít stěhování. To znamená, že do prázdného domu začnou proudit nosiči s krabicemi a nábytkem, sice s popisy, do kterých místností patří, ale přesto je potřeba jim jednotlivě vysvětlovat, kam vlastně mají jít, kam velké kusy nábytku postavit a podobně. Manžel byl samozřejmě na služební cestě a tak jsem v panice požádala o pomoc jeho kolegu, který mi poslal svoji pomocnici, energickou mladou ženu jménem Aye Aye (ano, skutečně se to čte Ej Ej).  Ukázala se jako neocenitelná organizátorka a protože po nastěhování stovek zabalených předmětů je bylo potřeba začít vybalovat, přicházela i další dny. Přivedla s sebou další den i ženu,  podle mého prvního dojmu o hodně starší a zakřiknutou, která se při chůzi podivně kolébala a představila mi ji jako svoji sestru Marlyn. Marlyn byla sice nezvykle tichá, ale stejně neskutečně pracovitá, jako Aye Aye. Když ta se musela vrátit ke svému zaměstnavateli, nabídla mi, že Marlyn k nám bude chodit dál, dokud si nenajdeme stálou pomocnici. Nebyla jsem úplně nadšená, protože  neznala jediné anglické slovo a já barmské a působila opravdu zvláštně. Navíc ji některý ze sourozenců  každé  ráno přivedl a odpoledne pro ni zase přišel, jako kdyby byla malé dítě.

A pak jsem se dozvěděla její příběh. Podle již známého schématu jí zemřel otec a matka s pěti dětmi se znovu vdala. Nejstarší Marlyn poslala v devíti letech pracovat do barmské rodiny jako služku. Bohužel ji nečekala práce, ale otroctví. Rodina ji nejenže neposílala do školy, což podle zákona musela, ale navíc jí ani nedovolovala opouštět dům. Pracovní doba neznala pojem volný čas, dívka vykonávala všechny domácí práce, starala se o čtyři děti, neustále vařila a byla většinu dne a dlouho do noci na nohou, až do nich dostala trombózu. Svět mimo dům vůbec neznala, nebylo jí dovoleno ani navštívit buddhistickou pagodu.  Když se její sourozenci postavili na vlastní nohy, bratr jako truhlář a další sestra jako prodavačka květin, spolu s Aye Aye se začali pokoušet dostat Marlyn pryč. Samozřejmě žádali, aby dostala plat za uplynulé roky, ale její zaměstnavatelka ho odmítala vyplatit s tím, že matka, se kterou ústní smlouvu uzavřela, už nežije. Nakonec sourozenci Marlyn odvedli, aniž by dostala  zaplaceno za 29 let otrocké práce. Byla nemocná a neschopná se pohybovat v normálním světě. Naštěstí Aye Aye dostala od svého zaměstnavatele (Němce a jeho vietnamské manželky) k dispozici celý domeček pro služebnictvo, kam se mohla nastěhovat i s Marlyn, bratrem, vdanou sestrou a jejím mužem a  dítětem.

V této době jsem Marlyn poznala, bylo jí 38 let, vypadala na 50 a jako vyplašené ptáčátko. Nechávala jsem ji být a jen jí výjimečně naznačila, co by měla udělat jinak. Ale v podstatě nic nebylo potřeba řešit. Nikdy jsem neviděla  nikoho pracovat v domácnosti tak rychle, logicky a efektivně, jako ji. Některé práce a úkony mi přišly až přehnané nebo zbytečné, třeba v pravidelných intervalech vytírat kuchyni nebo za každého počasí stříkat hadicí dvůr, ale bylo zřejmé, že má vžité postupy a že nesměla v minulosti  promeškat ani minutu. Sotva jsme někde nechali něco ležet, okamžitě to bylo umyto a uklizeno na patřičné místo, všude bylo perfektně  čisto a přesto jsme se nikdy  necítili rušeni, ani si vzájemně nepřekáželi. Často jsem jí naznačovala, aby si sedla, odpočinula, ale myslím, že to nechápala. Ale co bylo nejlepší, Marlyn se začala usmívat a často jsme ji zaslechli, že si prozpěvuje. Já jsem stále pátrala po anglicky mluvící ideální pomocnici, když jsem si konečně uvědomila, že tu nejlepší mám doma. Pozvala jsem domů Aye Aye a když přišla s Marlyn do obývacího pokoje, sedly si automaticky na zem a až na moji výzvu do křesel. Poté, co jsem jim oznámila, že chceme Marlyn zaměstnat na tři dny v týdnu a jaký jí dáme plat, obě se rozbrečely. Ale nebylo všechno růžové jako v pohádce. Jako první jsem jí našla učitele angličtiny, Barmánce, který si  mi ale po první lekci se zoufalstvím v hlase stěžoval, že je těžké ji učit, když neumí pořádně ani psát a číst v barmštině. Učení tedy muselo být rozšířeno na výuku čtení a psaní ve vlastním jazyce a v angličtině bylo pouze fonetické. Nic jednoduchého pro ženu, která téměř nechodila do školy. Přesto jsme se většinou nějak dorozuměli, v případě potřeby s pomocí zvenčí.

Alespoň malý happy end: dnes k nám chodí třikrát týdně sebevědomá mladá žena, která vypadá na svůj věk. Pěkně se obléká, má hezký účes a pořád si při práci zpívá. Její angličtina je už obstojná, rozhodně stokrát lepší než moje barmština. Trvalo než si zvykla, že se chováme jinak, než její původní zaměstnavatelé. Že nechceme, aby nám někdo posluhoval, běhal za námi, že si sami vaříme, uklízíme po sobě a že ovládáme všechny domácí práce. Po čase získala zaměstnání na další tři dny v týdnu u americké rodiny. Má mobilní telefon a občanský průkaz. Když jí zavoláme, rozumí nám i po telefonu. Jednou za rok si ale vyžádá plat na několik měsíců dopředu a odnese peníze s rodinou do kláštera jako dar. Na to mám sice vlastní názor, ale chápu, že její život funguje jinak. Stále bydlí se všemi svými sourozenci  a jejich dětmi, i když už dnes v pronajatém bytě. Pokud odcestujeme, a to i na více týdnů, přespává i s Aye Aye v našem domě, aby nebyl prázdný a také aby se postarala o Lady. Zjistila jsem, že obě spí na podlaze v přízemní hale, i když jsem jim připravila matrace s ložním prádlem. Občas mi přinese v pytlíčkách barmskou snídani nebo ovoce. A nejúžasnější je, že pokaždé přináší náruče květin. Když u nás začala pracovat, kupovala jsem je občas  na místním trhu. Po čase mi "vysvětlila", že její sestra květiny prodává u vchodu do pagody a že je bude přinášet ona. A tak máme doma neustále všude nejkrásnější  čerstvé růže, gladioly, karafiáty, lilie a když vidím malou vázičku i na nočním stolku, připadá mi to jako pozdrav od člověka, kterému se změnil život.

Ale co bude, až zestárne nebo onemocní? Předpokládám, že se o ni postará rodina, tedy sourozenci a jejich děti, které teď podporuje právě Marlyn a Aye Aye svými platy. Anebo klášter, kam odnáší tvrdě vydělané peníze? Dokud se neupraví legislativa pro desetitisíce domácích zaměstnanců, jejich životní perspektiva  bude nejistá. A dokud v Barmě bude existovat tolik otřesně chudých lidí, bude jejich situace a bezmoc  využívána nebo v některých případech i  zneužívána těmi movitějšími.

Generál a otec novodobé Barmy

Tento týden si Rangún nejen oddychl od monzunového počasí, ale také užil  volných dnů  a oslav dvou velkých svátků. V úterý ráno se přes vždypřítomné mraky prodralo slunce a objevila se dokonce modrá obloha, v Rangúnu v období dešťů to věc povětšinou nevídaná. Urychleně jsem se proto rozhodla vyrazit na procházku do krásného parku Šweitigoumské pagody. Překvapilo mě, že ulice byly prázdné a podivně klidné,  celé město nezvykle ztichlé, najednou jakoby zde neexistovala žádná auta, hluk, troubení a obvyklá dusná dopravní nervozita. Ani ranní prodejci neprocházeli naší čtvrtí a jejich hlasivky a moje uši si v neobvyklý den mohly odpočinout od nepřeslechnutelného nabízení barmské snídaně. V blízkosti Šweitigoumské pagody ale vládl pestrobarevný chaos. Vyšňořené davy lidí tam proudily evidentně už od časného rána a příjezdové silnice byly beznadějně ucpány auty a taxíky, ze kterých jako obvykle vystupoval či spíše vylézal na české poměry nepředstavitelný počet pasažérů. Na jindy prázdných prostranství u pagody byly postavené plátěné přístřešky se stoly a židlemi a všude se jedlo. Dovtípila jsem se, že je den měsíčního úplňku a tedy asi svátek. Navíc to byl den úplňku měsíce Waso, který je začátkem buddhistického půstu a věřící  obdarovávají mnichy, kteří se na tři měsíce odebírají do ústraní, aby meditovali a provozovali spirituální cvičení. V ten samý den si připomínají tři významné události:  měl být  zplozen budoucí Buddha, o mnoho let později uskutečnit první kázání a do třetice zahájit cestu hledání osvícení. Navíc je  to  den květin, a tak se většina lidí  svátečně oblékne  a s kyticemi v rukách vydává do pagody. Byla jsem ráda, že mě také něco osvítilo a neoblékla jsem se příliš sportovně. Mezi vyšňořenými Barmánci bych působila jako pěst na oko. Park však  nebyl úplně vhodným místem k meditaci a procházce jako jindy, protože všude na trávnících seděly rodiny a jedly a další jedinci s mobily bez ohledu na longui šplhali po možných i nemožných místech a hledali nejvhodnější místo k unikátním fotkám. Oslavy probíhaly dlouho do noci a i přes zavřená okna ložnice jsem pozdě večer slyšela hlas mnicha z nedalekého kláštera.

V pátek  nastala podobná situace, což znamená svátek, pracovní volno a  prázdné město s výjimkou několika destinací. Davy lidí tentokrát nemířily  do nejbližší svatyně, aby ucitly náboženský idol, nýbrž za poctou idolu světštějšího, kterým není nikdo jiný než otec současné faktické  hlavy státu generál Aun Schan. Svátek se nazývá Dnem mučedníků a netýká se pouze generála Aung Schana, nýbrž i jeho šesti spolupracovníků, členů prozatímní vlády, kteří byli zastřeleni za bílého dne 19. července 1947 v centru města v obrovské koloniální budově, které se  podle britského vzoru stále říká Sekretariát.

Jeho portréty jsou všudypřítomné, stejně jako jméno, protože jsou  po něm pojmenované nejen ulice, stadion, park, ale také známá tržnice, dříve zvaná Skotský, dnes Bogyoke market, v místní mluvě vyslovovaný jako "božo ". Na podobiznách mě zpočátku udivovalo jeho mládí, než jsem se poučila, že zemřel v 32 letech. Vedle něj je obvykle portrét faktické hlavy státu, ženy, které je nyní 73 let a tak není člověku, neznalému faktů hned jasné, že se jedná o otce a dceru,  o historickou koláž hvězdné a uctívané dvojice, generála Aun Schana a jeho dcery Aun Schan Su Ťij.

Celým oficiálním označením Bogyoke generál Aun Schan je bezesporu zajímavou osobností a je fascinující, jak je v Barmě adorován. Přes svůj poměrně  krátký život je nazýván Otcem národa a při asijské slabosti pro dynastie je zřejmé, že jeho dcera je ideální pokračovatelkou v čele státu. Bogyoke není jméno, ale titul, který vyjadřuje uznání a respekt k pozici nebo hodnosti jeho nositele. Aung Schan se narodil v roce 1915 v malém městě Natmauk v centrální Barmě, byl údajně plachý a do pěti let vůbec nemluvil. I potom se vyznačoval špatným vyjadřováním, prudkými reakcemi a dlouhými fázemi nevysvětlitelného mlčení. Přestože  působil nevyzpytatelně, byl zároveň velmi charizmatický.  Malý a šlachovitý, s železnou vůlí a ohnivým temperamentem se  na Rangúnské univerzitě ve 30. letech minulého století stal jedním z nejzapálenějších a nejodhodlanějších studentů, kteří se rozhodli dosáhnout znovu svobody pro svou zemi.

Celé území Barmy se stalo po třech  válkách s Británií v roce 1885 kolonií.   Britové si zemi podrobili přímým a brutálním  způsobem, zrušili monarchii  a posledního krále a jeho rodinu poslali do  vyhnanství. Zemi, její historii a kultuře se nesnažili porozumět, jako tomu bylo např. v Indii a spravovali ji jako detašované indické území. Otevřeli dveře zahraničním podnikům, které začaly  těžit dřevo,  drahé kameny, stříbro a hledat ropu. Zároveň umožnili tisícům indických a čínských podnikatelů a také obyčejných manuálních pracovníků proudit do země. Brzy byli místní obyvatelé v novém hlavním městě Rangúnu oproti cizincům v menšině. Ztráta suverenity a zavádění systému vykořisťování koloniální mocností byly všeobecně ponižující pro každou zemi, v Barmě byl tento proces ale ještě o něco rozdílnější. Došlo k němu velmi pozdě a na rozdíl od jiných kolonií zde střední třída ani bývalá vládnoucí garnitura neměla čas začít profitovat z nového systému a zlepšení životních podmínek, ke kterým postupně docházelo. Znamenalo to, že se s ním nespojila, ani se  nesmířila se svým závislým postavením, jak tomu bylo do určité míry v jiných koloniích.

Významným centrem nacionalismu se stala Rangúnská univerzita. Dosažení zavedení samosprávy v sousední Indii bylo motivující a  když Aun Schan začal v roce 1932 studovat, nezávislost se už nezdála být pouhým nereálným snem. Zpočátku jeho postavení nebylo snadné, ostatní se mu vysmívali pro jeho venkovský původ, neohrabané chování a špatnou angličtinu a doporučovali mu mluvit barmsky a ne anglicky. To pro něj nebyl důvod uposlechnout  a nepokračovat, dokud veřejné projevy v angličtině nezvládl. V roce 1938 při studentském povstání zvaném "Revoluce 1300" (podle barmského kalendáře to byl rok 1300) byl už jedním z vůdců. Pak vypukla druhá světová válka. Aun Schan nebyl přívržencem Gándhího myšlenek a hlásil se k ozbrojenému boji za samostatnost. Spojence hledal osobně napřed v Číně, po setkání  s Japonci ale podlehl spolu s dalšími mladými politiky iluzi, že s nimi uzavře "džentlmenskou dohodu" a využije jejich pomoci k vyhnání Britů a k získání nezávislosti.  Při první cestě do Japonska Aun Schana ohromila zejména síla rozvinutého průmyslu a přestože si byl vědom autoritářské brutality japonského militarismu, byl dostatečně pragmatický. Kulturní šok jako  v prudérním hororu zažil v momentě, kdy mu japonští hostitelé jako samozřejmost nabídli ženu. V roce 1940 odjel znovu spolu se skupinou mladíků, později zvanou "30 druhů", do Japonska a absolvovali zde pod vedením japonských instruktorů  výcvik.  Mezi těmito zakládajícími členy  Armády nezávislosti Barmy byl i  Šu Maung, pozdější neblaze proslulý diktátor, který si jako válečné přízvisko vybral jméno  Ne  Win (Slunce slávy).

Poté co Japonci v prosinci 1941 zaútočili na Pearl Harbor, vstoupil Aun Schan a jeho druhové do Barmy po boku  japonských vojáků. Po cestě se k nim přidávali civilisté, kteří si slibovali konec britské nadvlády a brzy vytvořili  armádu, která čítala 50 000 osob. Britové, které události zastihly beznadějně nepřipravené, ustupovali směrem k Indii, aby se nakonec dali na úprk. Tisíce těch, kteří neuspěli, byly zajaty a nuceny budovat nechvalně proslulou "železnici smrti", jež spojovala Thajsko a Barmu. Válka ochromila život v celé zemi. Rangún, Mandalaj a další města podél železnic a silnic byla poškozena japonskými nálety. Ze země uprchlo 12 000 Evropanů, 10 000 míšenců a 350 000 Indů. Většina z nich putovala pěšky přes celou zemi a neschůdné hory v monzunových deštích do Indie. Tisíce uprchlíků cestou zahynuly.

Barma měla pro Japonsko význam zejména díky svému přírodnímu a nerostnému bohatství, zásobám ropy, barevných kovů a týkového dřeva a pro svoji strategickou polohu "vstupní brány" do Číny a Indie. Armáda postupně předala bývalé britské podniky, které zůstaly v provozu, japonským monopolním společnostem a omezila se na drancování přírodního a nerostného bohatství, které bylo vyváženo ze země spolu s demontovaným strojním zařízením. Tíha okupace doléhala nejvíce na rolníky, kterým armáda zabavovala dobytek i úrodu. Zároveň je odváděla do oddílů nucených prací. Jejich počet se odhaduje na 800 000. Přestože byla zřízena barmská okupační správa, japonští důstojníci otevřeně zasahovali do barmských záležitostí. Vojenská policie uvěznila a umučila k smrti tisíce lidí, často na základě nepodložených obvinění.

Aun Schan pochopil, že Japonci sice mluví o nezávislosti země, ve skutečnosti ale připravují konglomerát asijských států pod vedením japonského císaře. Jeho armáda byla Japonci postupně zbavována vlivu a tak  po poslední cestě do Tokia navázal kontakt se Spojenci v blízkosti indických hranic. 17.3. 1945 se zúčastnil po boku japonských důstojníků na rangúnské radnici vyhlášení kampaně proti Britům, aby za deset dní poté zaútočil na jejich straně na Japonce spolu se svojí nově přejmenovanou "Vlasteneckou barmskou armádou". Desetitisíce Japonců padly a válka byla brzy u konce.

V té době se Aun Schanovi narodila dcera, kterou pojmenovali Aun Schan Su Ťij. Čtyři roky  předtím totiž onemocněl malárií a léčil se ve Všeobecné nemocnici v Rangúnu. Zdravotní sestry měly hrůzu z jeho drsného chování a nevlídných mlčenlivých nálad a ošetřování se musela ujmout hlavní sestra Ma Khin Kyi, která byla o tři roky starší než on. Aun Schana zaujala jak její profesionalita, tak ženské půvaby, zatímco ona propadla jeho charismatu. O několik měsíců později se vzali. V té samé nemocnici ležela čtyřicet sedm let poté Ma Khin Kyi  jako pacientka. Z Británie ji přijela ošetřovat její dcera Aun Schan Su Ťij a setkala se zde se studenty, zraněnými armádou při demonstracích. Bylo to před tou samou nemocnicí, kde poprvé v životě mluvila na politickém shromáždění. Ale to je už jiná historie (Aun Schan Su Ťij - The Lady Barmy, 12/2017)

Aun Schanovi bylo pouhých 30 let, když Japonci kapitulovali, ale byl to jiný člověk než v počátcích svých neohrabaných vystoupení na univerzitě. Ukázal odvahu, chladnokrevnost a odhodlání a jeho popularita mezi lidmi rostla. Milióny lidí ho považovaly za jediného, kdo je schopen uchránit zemi destrukce. Barma za války trpěla víc než kterákoliv jiná země na východě Asie a když se Britové vrátili do zničeného Rangúnu, pochopili, že situace se změnila.  Armáda pod vedením Aun Schana, zocelená roky bojů a toužící po svobodě, nebyla naladěná ke kompromisům. O dva roky později byl Aun Schan pozván do Londýna, aby dojednal dohodu. Jeho jasným cílem však byla nezávislost a její příslib  také získal. Následující měsíc se konala důležitá konference v Panlongu v Šanském státě, která měla zajistit souhlas všech nejvýznamnějších národností k soužití v jednom státě. Odmítli pouze Kareni, kteří požadovali svůj vlastní stát. Při konání voleb Aun Schanova strana získala 248 z 255 celkových sedadel v parlamentu. Tři měsíce po volbách, 19. července 1947 předsedal prozatímní vládě, která ironií osudu projednávala  krádež 200 pušek z centrálního skladu, když venku zastavil džíp. Vyskákalo z něj pět mužů, vběhli do budovy, překonali postranní schodiště, odstranili jediného strážce u dveří, vpadli dovnitř a střelbou z automatů zabili všechny v místnosti, Aun Schana nevyjímaje. Z vražd byl obviněn jeho politický sok a později oběšen. Přestože soudní přelíčení neprokázalo, že jednal s podporou Britů, barmská veřejnost je ze spoluúčasti na atentátu podezírala a přesvědčení o spoluvině  trvá dodnes. Při přelíčení byli souzeni také důstojníci britské armády pro podezření, že k atentátu poskytli zbraně a finanční pomoc. Smrt Aun Schana a dalších vůdců byla tragickou ranou osvobozeneckému boji v Barmě. Na druhé straně atentát vyvolal tak silné rozhořčení veřejnosti, že se od něj britský guvernér  veřejně distacoval. Červencová tragédie tak uspíšila cestu k nezávislosti země, která byla vyhlášena 4. ledna 1948,  v den, který stanovili astrologové.

Jak jsem už zmínila, památka generála Aun Schana je v současné Barmě vysoce uctívaná a po nástupu Národní ligy pro demokracii a její vůdkyni Aun Schan Su Ťij k moci je opět po letech vojenské diktatury dovoleno ho veřejně oslavovat. Výsledkem jsou pro mé oči četné nové sochy generála v uniformě, většinou vyvedené ve zlaté barvě. Řada nových zařízení dostává jeho jméno. Neděje se tak jen na území barmské národnosti, ale i dalších etnik, což s sebou nese  často nespokojenost a odpor. Zlatá socha generála vyvolala protesty 5 000 lidí v Loikaw, hlavním městě  Karenského státu, stejně jako v Kačinském státě, kde byla jeho socha poškozena.  V Monském státě po něm byl pojmenován nový most, což vyvolalo nespokojenost, která vyústila v zatčení několika osob. Představitelé Monského státu se vyjádřili, že proti generálovi nic nemají, ale bylo by vhodnější most pojmenovat po významné osobě z jejich etnika. V této souvislosti si vybavuji vzpomínku manžela mé kamarádky, jehož otec byl stínovým ministrem v první poválečné vládě. Cituji z knihy "Yangon Echoes": "Ve fázi jednání, vedoucích k nezávislosti, pozvali vůdci monské komunity mého otce, aby je doprovázel k diskuzi s Aun Schanem,  týkající se  požadavků Monského státu. Když dorazili na místo, Aun Schan četl. Otec se snažil být společenský a začal konverzaci, ale Aun Schan ani nezvedl oči od knihy. Na konci prezentace pouze řekl: "Ne". Monové nebyli spokojeni. Můj dědeček nazval ty, kteří připravovali ústavu kwei ma tha, nevděční parchanti." (Dědeček pocházel z Monského státu).

Protesty proti sochám a pojmenováním se týkají zásadního problému v zemi, která je složena  ze 135 státem uznávaných etnik, jež žijí v osmi hlavních státech. Mnohé z nich  nejsou spokojeny s uspořádáním a obviňují největší národnostní skupinu, kterou jsou Barmánci, z nemilosrdné barmanizace. Tvrdí, že zásady Panlongské konference nebyly dodrženy a že Aun Schan postupoval proti některým etnikům tvrdě. Jiní se domnívají, že kdyby nezemřel, soužití by se ubíralo podstatně mírumilovnější cestou.

V Rangúnu, centru barmského etnika, jsou oslavy každý rok famózní. Už mnoho dní předem policie obsadí okolí důležitých míst, kde se budou konat vzpomínkové akce. Davy lidí v ten den putují k Muzeu Aun Schana, jímž je krásná týková vila, ve které bydlela jeho rodina i po jeho smrti. V roce 1953 se v jezírku na zahradě utopil jeho osmiletý syn a vdova se dvěma zbylými dětmi se přestěhovala do známé vily na Univerzitní ulici, kde později dcera Aun Schan Su Ťij ztrávila 18 let v domácím vězení. Muzeum bývalo v minulosti otevřeno pouhý jeden den v roce, a to právě 19. července.

Podobně podivný byl i osud Mauzolea mučedníků, který se nachází u Šweitigoumské pagody. Zde jsou uloženy ostatky všech zavražděných členů prozatímní vlády. Po nástupu vojenské diktatury se její představitelé snažili upozadit postavu Aun Schana a jeho kult a proto sem byl zakázaný přístup.  Původní mauzoleum bylo z velké části zničeno při bombovém útoku, který provedli v roce 1983 severokorejští agenti. Cílili na jihokorejského prezidenta, který mauzoleum měl navštívit s velkou delegací. Zahynulo 21 lidí, mezi nimi jihokorejský ministr zahraničí a vícepremiér. Prezident atentátu unikl, protože se svým autem uvízl v zácpě. Poté bylo vystavěno nové mauzoleum, obří památník v sovětském stylu, které mi tvarem připomíná obrovskou skateboardingovou rampu. Památník je vyveden v  rudé barvě s pěticípou hvězdou, která symbolizuje sjednocenou zemi. Zde se 19. července koná oficiální část Dne mučedníků. Významní představitelé státu, místních i mezinárodních organizací včetně všech velvyslanců podle předem stanoveného minutového protokolu přijíždějí auty k mauzoleu, jeden po druhém vystupují a kladou věnce k památníku. V 10 hodin 37 minut vystoupí z aut všichni a uctí okamžik, kdy údajně došlo k atentátu. Běžný člověk se do blízkosti mauzolea kvůli bezpečnostním opatřením nedostane. Já jsem se tam vydala o několik dní později, abych pořídila fotky. Celý areál připomíná velké dětské dopravní hřiště, s asfaltovými silničkami a ukazateli směru. Informační tabule k historii atentátu jsou výhradně v barmštině, v angličtině je pouze informace u vstupu, která upozorňuje, že cizinec zaplatí 3 000 Kyatů (asi 50 Kč), zatímco místní návštěvník 200 Kyatů. Při výstupu na památník se mi vybavila informace, že jeho plocha byla zhotovena z podivného materiálu, který se na slunci rychle zahřívá. Proto je nemožné po něm chodit bez bot, což je zcela neslučitelné s barmskou tradicí. Nemohla jsem se ubránit úsměvu při představě, jak si vysoce postavení účastníci stejně jako zahraniční diplomaté pod památníkem sundávají boty a ponožky a v oblecích a bosi kráčejí položit věnce ...

Většina lidí v tento den zamíří k místu, kde byl Aun Schan spolu se svými šesti ministry zavražděn. Obří budova Sekretariátu nebo také Domu ministrů je bezesporu nejpůsobivější rangúnskou koloniální stavbou.   Je to rozlehlý komplex, postavený v novoklasicistním stylu z pálených neomítnutých cihel a zabírá celý blok  a plochu více než šesti a půl hektaru. Sekretariát byl dokončen v roce 1902 a v minulosti zde bylo hlavní britské správní centrum země. Celkem tu bylo k dispozici 37 000 m2 kancelářských prostor, což jsou přibližně dvě třetiny rozlohy pařížského Louvru. V roce 1948 zde byla vyhlášena nezávislost země. Následně tu až do převratu v roce 1962 sídlil parlament a od té doby byla budova nepřístupná. Poté, co se vláda a všechna ministerstva přestěhovala do nového hlavního města Neipyida, začala mohutná stavba nezadržitelně chátrat. Dalo se na ni dívat jen přes plot a přes bující vegetaci a byl to smutný pohled. Po mém příjezdu jsem se dočetla v novinách, že Sekretariát bude částečně zpřístupněn veřejnosti v den atentátu. Pochopila jsem to jako jedinečnou šanci a vyrazila s několika známými. Čekala nás obrovská fronta lidí a hrozivě tmavé, monzunové mraky. Když jsme se konečně dostali do areálu, vypukl liják, který mi téměř překryl dojmy z vytoužené prohlídky. V davu jsme směli jen vstoupit do místnosti, kde dříve zasedal parlament a tak pro mě zůstala nezapomenutelnou spíše kamarádka, která si v úplně promočené zelené sukni nechtěla sednout na sedadlo v autě, aby ho neobarvila. V následujících letech se ale ledy hnuly a pomalu se začalo s opravami. Hlavně zmizelo zanedbané okolí budovy a hned vypadala optimističtěji. Odvážný Goethův institut v Rangúnu tam poté uspořádal první výstavu německého sochaře Wolfganga Laibla a ta měla nevídaně vysokou návštěvnost. Obávám se však, že to nebylo ani tak kvůli odvážné pylové instalaci či dalším velmi abstraktním výtvorům, jako spíš proto, že se mnozí chopili jedinečné příležitosti, se do Sekretariátu dostat. Já jsem ji využila dvakrát a byla jsem rozlehlou, chladnou a věcnou architekturou uchvácena. Ocenila jsem také odvahu Goethova institutu k podobné akci při výstupu na zlověstně  vrzající  točité dřevěné schodiště, na kterém viselo jen prosté upozornění, že na něj smí vstoupit najednou pouze deset osob.  Zlověstná byla i díra v podlaze obrovské místnosti, kterou se lehce dalo propadnout o podlaží níže. Nikomu se nic nestalo a podobné akce se začaly pomalu opakovat. K 70. výročí atentátu začaly být dokonce organizovány komentované prohlídky a  19. července 2017, kdy byla zpřístupněna i místnost, kde došlo k atentátu,  Sekretariát navštívilo 47 101 místních a 205 cizinců!

V současné době je snad už Sekretariát zachráněn a skončily také diskuse, zda by tam měl být v budoucnu hotel či jiné komerční prostory. Pro Barmánce je toto místo svaté a tak v úvahu přichází pouze  důstojné využití. S tímto postojem ostře kontrastují zprávy z posledních dní, že zde otevře svoji filiálku KFC a Krispy Kreme. Veřejnost je evidentně pobouřena a akce, propagující dobré vztahy mezi Barmou a USA s koblihami od Krispy Kreme, musela být kvůli silné kritice zrušena.

 Když jsem se vracela ze své procházky u Šweitgoumské pagody, vzala jsem si raději taxi, protože slunce překvapivě pražilo. Řidič mi vysvětlil, že v době svátků hlídají u mauzolea policisté a už ne jako v minulosti armáda, protože Barma má nyní demokracii. Když jsme se přiblížili ke křižovatce na ulici Dhamazedi, zpomalil a otevřel okénko. Dopravu zde řídil pohledný policista ve slušivé uniformě s tmavými brýlemi. Všimla jsem si ho už dříve, protože mě fascinovalo, jak se i ve vedru usmívá na pasažéry klimatizovaných aut a v dešti má bílou čepici chráněnou obalem z igelitu. Až později mi barmská kamarádka vysvětlila, že se jedná o celebritu mezi dopravními strážníky. Lidé ho milují, zastavují, dávají mu peníze a občerstvení a tvrdí, že jedině on dokáže zapeklitou křižovatku dobře řídit.  Všiml si ho dokonce i redaktor Washington Post a napsal o něm článek. Strážník byl povýšen a dostal nové, stinnější místo nejspíš někde na služebně. Řidiči však začali protestovat a vynutili si jeho návrat. A tak opět stál na té hrozné křižovatce v kožených botách, usmíval se a můj řidič taxi  mu podal připravenou láhev chlazené vody.

V Barmě je vždycky spousta věcí jinak, než by člověk čekal. Jisté je, že armáda a také ozbrojené složky jsou kvůli své historické roli integrální součástí politické struktury barmské společnosti. Také Aun Schan Su Ťij je často obviňována, že se nedokáže postavit generálům a jejich ekonomickým spojencům. Kritikové asi zapomínají, že její otec byl zakladatelem barmské  armády.

Socha generála Aun Schana ve městě Kyaiktiyo

Mauzoleum mučedníků v Rangúnu

Výstup na památník

Fotografie generála Aun Schana, jeho rodiny a smutečních obřadů. Na rodinném snímku vlevo holčička dole v bílém je současná faktická hlava státu Aun Schan Su Ťij

Budova Sekretariátu se opravuje

Vstupní schodiště

Rozsáhlé vnitřní prostory

"Schodiště vrahů" před připravovaným 70. výročím atentátu

Pouliční stánek s portréty generála Aun Schana a jeho dcery Aun Schan Su Ťij. Zleva vedle ní současný prezident Win Myint

Oblíbený rangúnský policista