Loučení ve znamení viru

 

Rozloučení s Barmou, kde jsem prožila víc než čtyři roky, bylo úplně jiné, než by mě kdy napadlo. Tedy téměř  žádné. Když jsme v červenci tohoto roku odlétali, bylo kvůli koronavirové nákaze téměř všechno zavřené, moji přátelé z velké části odjeli, pokud byli cizinci anebo se báli opustit svůj domov, to ti místní. K mému velkému smutku jsem nebyla schopna navštívit naposledy ani zlatou krasavici, Šweitigoumskou pagodu, kterou jsem v uplynulých letech snad žádný den neopomněla pozdravit zdálky obdivným pohledem z okna našeho domu a kterou jsem  nesčetněkrát navštívila, napřed se všemi našimi návštěvami a později sama, abych si užila její magické atmosféry. 

Vir, šířící se světem, změnil úplně všechno. V Barmě k tomu došlo ale s malým zpožděním a navíc byla celá první etapa mírná. Zatímco v Evropě se už počátkem března zaváděla drastická opatření a přicházely hororové zprávy z Itálie a Španělska o přeplněných nemocnicích, v jihovýchodní Asii vládla ještě vcelku uvolněná atmosféra. Rezolutně zareagovala jenom komunistická vláda Vietnamu, která věrna své ideologii vyhlásila pandemii nesmiřitelný boj, za který činila odpovědným každého uvědomělého jedince. S odstupem téměř jednoho roku je nutné říci, že se jí to nejspíš skutečně podařilo. Vietnam je sice pro styk se světem i nadále uzavřený, ale uvnitř již žádná omezení neplatí a tak jsem mohla vidět dnes na snímcích  přátel z Hanoje, jak na nějaké velké akci na veřejnosti slaví příchod nového roku. V Barmě se v té době, tedy v březnu, operovalo s teoriemi, že nákaza zemi nehrozí, protože obyvatelstvo získalo imunitu již za předchozích epidemí SARS a MERS. Jako přednost se uváděla i v průměru mladá populace a horké a vlhké klima, ve kterém se nákaza údajně neměla tolik šířit. Na tom neměl kupodivu nic změnit ani fakt, že Barma sousedí s Čínou a že čínských obchodníků a podnikatelů nejrůznějšího druhu tam je tolik, že zaměstnávají řadu aerolinek, které čile pendlují mezi oběma zeměmi a druhé největší město Barmy Mandalaj je podle místních už víc čínské než jakékoliv jiné.

Když jsem se ale podívala na statistiky SARS z let 2002 až 2004 v Asii, zjistila jsem, že v Barmě oficiálně žádné případy onemocnění ani úmrtí nebyly! A s podobnou obezřetností bylo potřeba přistupovat i k současným údajům o situaci v zemi z místních zdrojů, které tvrdily, že v zemi žádní nakažení nejsou. Pomyslnou bezstarostnost poprvé narušila výzva britské vlády svým občanům, aby Barmu urychleně opustili, protože jim tam nejsou schopni poskytnout dostatečnou péči v případě onemocnění. Nevím, co bylo horší, jestli prohlášení samo o sobě, které nediplomaticky veřejně osočilo barmské zdravotnictví ze zaostalosti a neschopnosti nebo fakt, že ho učili Britové, tedy koloniální velmoc, která Barmu dobyla, podrobila si a chovala se tak, jak bylo jejím zvykem se v koloniích chovat. Reakce byla velmi rozhořčená a vztáhla se nejen na Brity, ale i na další cizince, především ty ze západu. Nikdy bych nevěřila, že křivdy koloniální historie nebyly zdaleka překonány a že současní Britové jsou z nich stále ještě viněni. V tu chvíli se mi v hlavě panicky vybavila zkušenost ze západní Afriky, kde hon na cizince, obzvláště příslušníky bývalé koloniální velmoci v době politické krize nebyl nevděčný. K takovému vyostření v Barmě naštěstí nedošlo, i když i následkem nepřátelské atmosféry cizinci začali houfně opouštět zemi. Mnohdy je k tomu vyzvali jejich zaměstnavatelé a postavili je do neřešitelné situace, „vrátit se“ i s rodinami do zemí, odkud sice pocházeli, ale neměli tam zázemí, které byly navíc často uzavřené a prosazovaly tvrdá pravidla. Mnozí měli ale skutečně strach a výzva jim přišla vhod, další naopak pragmaticky využili situace, odletěli do svých domovských zemí a za vysoký zahraniční plat, který zohledňoval odloučení i problematičnost destinace, vyčkávali v pomyslném bezpečí, jak se situace vyvine. A tak z manželovy firmy odletěla polovina jeho kolegů včetně šéfa, který se pro jistotu ani nevrátil ze zámořské dovolené a namířil rovnou „domů“ do Evropy. Zdůvodnil to faktem, že je mu 60 let a cítí se ohrožený. Ani podobné opouštění „potápějící se lodi“ pro nás nebylo neznámou situací, zažili jsme ho podobně v době občanské války v Africe. Myslím, že už proto můžu mluvit o zkušenosti, která mě poučila, že v době krize, ve které jde o život, majetek anebo i jenom o pohodlí, se jasně projeví, kdo je zbabělec, mluvka nebo slaboch a kdo je chladnokrevný, obětavý a dokonce odvážný. Opravdu škoda, že je k takovému rozpoznání potřeba krize...

Koncem března byly v Rangúnu ohlášeny dva první případy onemocnění koronavirem. Ani mě nepřekvapilo, že ho do země údajně přivezli cizinci, kteří přiletěli z Británie a z USA. V té době se onemocnění v evropských i jiných asijských zemích počítala na tisíce, ale Barma až do konce první vlny, do července, uvedla 200 případů. Bylo zřejmé, že země neměla téměř žádné možnosti nakažené odhalit testováním. Faktem je, že barmské zdravotnictví je po padesáti letech diktatury a několika letech dezorientované demokracie skutečně ve špatném stavu. Dezinformace a fámy zejména na facebooku, což je skutečný Google, tedy pramen všech informací v Barmě, neměl v této době obdoby. Do ní se datuje také úsměvná historka, kterou jsem zažila s Barmáncem, který vyučoval naši uklizečku Marlyn angličtině. Žil několik let v Singapuru a většinou jsem ho vídala s novinami v ruce. Dala jsem se s ním do řeči na téma nákaza, protože jsem chtěla, aby si lidé, kteří chodili do našeho domu, ujasnili aktuální hygienická pravidla v souvislosti s virem. Opatrně jsem se otázala, zda o světově se šířící nákaze něco ví. S neobvykle širokým úsměvem, o kterém je mi už známo, že nevyjadřuje radost, ale spíš zakrývá rozpaky, mi odpověděl, že ví, protože se o tom bavil s přáteli a všem je známo, jak se tato nákaza šíří – a sice prostřednictvím wifi! Doslova a do písmene jsem nevěřila svým uším a pro jistotu jsem se několikrát přeptala, abych se ujistila, že netrpím halucinacemi. Pak jsem urychleně vyhledala na internetu stránky WHO, Světové zdravotnické organizace a vytiskla na jednotlivé papíry informace v barmštině s názornými ilustračními obrázky. Poté jsem zahájila osvětovou akci, kterou jsem zároveň mimicky přehrávala, což je činnost, se kterou mám ze svých cest po končinách s neobvyklými jazyky široké zkušenosti. Kašlala a kýchala jsem si do dlaně, pak s ní sahla na kliku dveří a coby další osoba jsem se kliky dotkla a poté si promnula oči... Myslím, že by mě za moji pantomimu v leckterém divadelním souboru pochválili a také Barmáncům se moje performance zamlouvala. Učitele, uklizečku i další zájemce jsem vybavila texty WHO, aby je probrali se sousedy a rodinami. Teprve po měsících se po Rangúnu objevily informační plakáty s podobnými znázorněními.

V této chvíli začala barmská vláda přistupovat k opatřením. Zakázala přistávání letů z Číny, Koreje a některých evropských zemí a zanedlouho pak přestala udělovat víza. Poté přitvrdila a oznámila zrušení platností víz cizincům, kteří v zemi pracovali, kromě diplomatů, zaměstnanců OSN a leteckých společností. Nastálá panika byla velká a tak se opatření opět zmírnilo, nicméně cizinci, kteří přece jen přicestovali, museli na tři týdny do karantény do státních zařízení, což znamenalo pro mnohé velkou výzvu. Výjimku představovali diplomaté, kteří směli být doma, ale před dveře se jim postavil člověk, který dohlížel, aby skutečně karanténu dodržovali. Postupně se uzavřely restaurace, školy, veřejné objekty kromě obchodů s potravinami a také pagody. Když jsem přišla 26. března k parku Šweitigoumské pagody, kam jsem chodila na časné ranní procházky, našla jsem ke svému smutku vchody uzavřené a do dnešního dne se stejně jako pagoda neotevřely. Zrušeny byly největší oslavy v roce, Thingyan, svátek vody, který je koncem barmského roku. Přesto přetrvávaly obavy z lidí, kteří se tradičně v tuto dobu vydávali z Rangúnu na návštěvu do svých vesnic, aby nepřenášeli nákazu. Ještě větší problém znamenaly stovky chudých Barmánců, kteří se museli vrátit z legální i nelegální práce v Thajsku, které je posílalo pryč.

V té době vznikl oficiální facebookový účet Aun Schan Su Ťij, na kterém začala pravidelně informovat o zdravotní situaci v zemi. Ještě jsem nikdy neviděla tolik jejích usměvavých fotografií, protože se mi zdá, že nemá příliš ve zvyku plýtvat vlídnou tváří. V té době bylo propuštěno 25% vězňů, aby se ulevilo přeplněným věznicím. Nedošlo však na ty politické, kteří v demokratické Barmě teoreticky neexistují a mezi které řadím tzv. Paví generaci. Je to skupina pěti mladých lidí, kteří byli za satirické divadelní představení, ve kterém se vymezili proti armádě, odsouzeni v roce 2019 k jednomu roku vězení. Ve městě se začalo uklízet, čistit a zametat, což je podle mé zkušenosti znamení, že se vyvíjí aktivita, která má být vidět, ale ve skutečnosti jsou vládci poměrně bezradní.

Povinností na veřejnosti se staly roušky, které ale v Asii na rozdíl od Evropy nebyly do té doby nijak neobvyklé. Neobvyklé bylo, aby je nosili všichni povinně. Když jsem se vydala na trh koupit ovoce, zdálo se mi, že jsem jediná, kdo ji má nasazenou. Protože bylo jasno, měla jsem i sluneční brýle a připadala jsem si jako marťan. Barmánci se ničemu nedivili, jako obvykle byli stejně přívětiví a do obličeje mi dýchali zblízka bez roušek. Tentýž večer pohrozila Aun Schan Su Ťij ve sdělovacích prostředcích vysokou finanční pokutou nebo vězením za nedodržování výjimečných opatření. Zajímavé bylo, že prvními odsouzenými byli dva Američané.

Brzy nato vláda zakázala přistávání mezinárodních letů. V zemi byla v tuto dobu však ještě spousta turistů, kteří byli údajně v odlehlých oblastech anebo výzvy k odjezdu ignorovali. V tuto chvíli se začali bezradně obracet na svá velvyslanectví se žádostmi o pomoc. Naštěstí se podařilo vyjednat zorganizování několika evakuačních letů, kterým vláda umožnila přistávat a také nařídila hotelům, aby cizince nevykazovali na ulici. Zastupitelské úřady se tak přeměnily v cestovní kanceláře a jejich pracovníci organizovali evakuační lety a odbavovali cestující i na letišti. V jednom mně známém případě došlo k nepřátelským reakcím obyvatel v šanském městě Hsipaw vůči dvacetileté německé turistce, kterou proto raději majitelé hostelu sami převezli do Rangúnu, odkud odletěla domů. V polovině dubna byl vyhlášen noční zákaz vycházení údajně kvůli kriminálním živlům, které by mohly zneužít situace a posléze i známý lockdown části Rangúnu.

Pro nemajetné začal být život ještě tvrdší než obvykle. Lidé z venkova, kteří si v Rangúnu dočasně vydělávali, se vraceli zpět do svých vesnic, kde byla přece jen větší šance, že se uživí. Začaly se organizovat sbírky a pomoc pro nejrůznější ohrožené skupiny obyvatelstva, o podporu žádal i velký útulek pro psy, kterému spolu s cizinci odjeli hlavní sponzoři. Objevily se informace, že ve slamech se jedí krysy a hadi. Movitější vrstvy místních obyvatel se uzavřely ve svých domovech a doslova se třásly o život. O ten by šlo v případě, pokud by člověk vážně onemocněl jakoukoliv chorobou a skutečně potřeboval naléhavě lékařskou pomoc, kterou mu místní lékaři nemohli poskytnout. Odletět do Thajska nebo Singapuru, jak bylo běžným zvykem, už nebylo možné. Nevraživost vůči cizincům bohužel odhalil případ jednoho z evropských velvyslanců, který v zemi zůstal s manželkou i třemi dětmi školního věku. Celá rodina onemocněla dengue horečkou, což je onemocnění, ke kterému dochází v důsledku komářího štípnutí podobně jako v případě malárie a stejně tak může být i životu nebezpečné. Bohužel na ni není lék, v řadě případů je však nutná nitrožilní výživa a lékařský dohled v nemocnici. Nejmladší dítě zmíněného diplomata se dostalo do kritického stadia a žádná z nemocnic v Rangúnu ho nechtěla přijmout. Nakonec se mu dostalo pomoci venku před nemocnicí, kde ho barmští zdravotníci vyšetřovali obaleni ochrannými skafandry proti coronavirové nákaze. Ještě dramatičtější byl případ jeho matky, která trpěla srdeční chorobou a v kombinaci s dengue naléhavě potřebovala lékařsku pomoc . Pracovníci velvyslanectví se už připravovali na verzi, že ji autem odvezou na thajskou hranici (15 hodin jízdy přes hory a doly), kde ji vyzvedne auto kolegů z Bangkoku a dopraví ji do thajské nemocnice. Naštěstí jedna z rangúnských nemocnic nakonec ženu v kritickém stavu přijala.

Pro mě to byla doba, kdybychom za normálních okolností už připravovali naši domácnost na stěhování a zároveň by nastala smršť větších a menších rozlučovacích večírků. Místo toho jsme prodloužili nájemní smlouvu na náš dům, která končila v květnu a vyčkávali, jak rozhodne manželův zaměstnavatel. Jeho nástupce se v poslední chvíli rozhodl, že do Barmy pracovat nepůjde, což bylo vcelku neobvyklé, ale co už bylo v této situaci obvyklé? Pomalu se množily prudké deště a bylo zřejmé, že monzunové období nastupuje, což je pro stěhování nejhorší doba. V polovině domu vypadla elektřina a majitel nám sdělil, že to je kvůli promočeným zdím. Pokud by měl začít s opravami, musel by je celé rozkopat. Podotýkám, že jsme byli prvními nájemníky zcela nové stavby. To jsme s díky odmítli a vybavili se baterkami. S elektřinou to vůbec začalo být komplikované nebo tedy spíš s jejím vedením. V tzv. Zlatém údolí, kde jsme bydleli, se totiž stavělo jako o závod, na každém volném čtverečním metru a to samozřejmě z betonu. Po ulici před naším domem proto často projížděla obrovská auta s míchačkami a téměř pokaždé vedení, které viselo nízko nad zemí, strhla. Ozvala se rána jako z děla a skupina okolních domů přišla o elektřinu. Je však potřeba říci, že rychlost, s jakou se dostavili příslušní pracovníci a vedení opravili, byla neuvěřitelná a určitě nejvyšší na světě. Dodnes nevím, co bylo příčinou, že by sousední dům generála ve výslužbě, který měl obzvláště silný hlas? Nebo sídlili opraváři nedaleko?

Na přelomu června a července se opatření začala uvolňovat, a když se ukázalo, že bychom mohli do pár týdnů odletět, domluvili jsme se bleskurychle se spediční firmou na balení a stěhování, protože bylo jasné, že podobný nápad bude mít spousta lidí. Problém nastal s naší fenkou Lady, protože dopravit ji v té době přes půl světa nebylo možné. Většina aerolinek zvířata nepřepravovala. Naštěstí se našli přátelé, kteří ke svým dvěma malým dětem a bernskému salašnickému obrovi přibrali dočasně i naši psí krasavici. Ta pobyt v jejich domě vyhodnotila jako nouzový, ale akceptovatelný stav a rychle se se všemi spřátelila. Na druhou stranu při večerních volných procházkách po ulici s přehledem zpacifikovala tamní smečku toulavých psů a vykázala je do patřičných mezí. To byla úleva pro jejího nového psího přítele, který se přes svoji velikost bál na ulici chodit, protože ho toulaví psi už jednou ošklivě poranili. Lady zjednala pořádek, k čemuž jí určitě pomohla zkušenost ze života na ulici. Z mé strany ale kapaly slzičky, když jsem ji opouštěla na neznámo jak dlouhou dobu a bohužel ani dnes, po pěti měsících, není ještě s námi, protože letecké linky plně nefungují.

Podobně smutné bylo i loučení, které se ale muselo omezit na nejbližší přátele a kolegy. Připadalo mi to všechno jako ve zlém snu, nejen, že musím opravdu navždycky odjet, ale i za jakých neočekávaně bizarních poměrů. Čtyři roky tu pro mě uběhly jako nikdy v životě. Nedokážu asi přesně vyjádřit, co pro mě Barma znamená. Mnoho cizinců naopak často předčasně odcházelo, protože jim tam život přišel nudný a jednotvárný. Pro ty, kteří hledají vyfintěné nákupní pasáže, ulice plné nočních barů, špičkové hotely, dokonalé pláže a snadné cestování, pro ty Barma rozhodně není. Pro ty, které zajímá cizí kultura, neobvyklé jazyky, pohnutá historie, lidé, kteří stále ještě chodí v tradičním oblečení a když vás míjejí, sehnou se, aby vám nezaclonili pohled, zástupy mnichů, zlaté pagody, těm určitě Barma připadá fascinující. Připomíná tajuplnou zemi, která dlouho spala a dnes se probouzí. Je tu možné si představit, jak vypadal život před desetiletími a zároveň sledovat leckdy divoký rozvoj a běh kupředu s mnohým klopýtáním.

Po našem odjezdu, na podzim 2020 se země s druhou vlnou coronaviru zase zavřela jak navenek, tak uvnitř. Přesto se v listopadu konaly parlamentní volby. Moje blízká kamarádka i její rodiče raději zůstali doma, aby se nanakazili, ale náš bývalý pronajímatel mi napsal: „Netrpělivě očekáváme výsledek voleb. Před pěti lety jsem poprvé v životě měl možnost volit a poté dostal vládu, kterou jsme si vybrali. Opravdu nechceme jít zpět do temných dob. Aun Schan Su Ťij je naše jediná naděje, světlo v beznaději“. Národní liga pro demokracii Aun Schan Su Ťij skutečně ve volbách znovu zvítězila. V listopadu se přerušily boje v Rakhinském státě, kde s barmskými vojáky tvrdě bojovala Arakanská armáda. Země čelí jak řadě vnitřních problémů, vyplývajících z komplikovaného mnohonárodnostního složení, tak i mezinárodnímu tlaku západu kvůli muslimským Rohingům. To ji žene do náruče Číně, která ji ráda a doširoka otvírá. Teď už mohu ale jen z dálky sledovat, kam další vývoj povede.

Klášterní tajemství

Potkat skutečného mnicha v jeho typickém tmavočerveném rouchu je možné  v Barmě téměř na každém rohu, a nejen to, lze spatřit místní obyvatele, jak mnichům prokazují upřímně míněnou  úctu a žádají je vkleče o požehnání. Pro návštěvníka Barmy je první setkání s muži i s mladými chlapci s vyholenými hlavami, zahalené malebným způsobem  do tmavého hábitu neobvyklý a překvapující. Na skupinu mnichů, kteří jdou v řadě za sebou, na pravém rameni kulatou nádobu na almužnu, je neopakovatelný pohled. Když je při ranním rozbřesku občas potkávám, mlčenlivé, s pohledem upřeným do země a bosé, jsem i po čtyřech letech fascinována, a poté, co je minu, se zastavím  a dívám se za dlouhým hadem rychle se pohybujících postav, které jako by pro mě byly z jiné doby, z jiného světa. Ne však v Barmě.

V žádné jiné zemi není každodenní život tak těsně spjat s buddhismem, jako právě zde. V současné době žije v zemi údajně kolem  500 000 mužů jako mnich a 75 000 žen jako  mniška, podporovaných velkorysými dary všech vrstev společnosti.  S mnichy je možné setkat  se všude, na ulici, v supermarketu, v autobuse, na letišti či v letadle, jen ne v restauraci. Smějí totiž jíst jenom jednou denně, a to před jedenáctou hodinou. Své každodenní jídlo by si měli vybrat jako almužnu od věřících a tak stojí v časných ranních hodinách obyvatelé měst a hlavně vesnic před svými příbytky, s nádobami s rýží a dalšími čerstvě uvařenými pokrmy a v mlčenlivém procesu každé zahalené postavě dají do almužní misky to, co jim připravili. Mnichovi  by se vše mělo předávat  oběma rukama a poděkování se nekoná. Dárce musí být spíš vděčný, že byl jeho dar přijat, protože dobročinností může získat zásluhy, které budou rozhodovat o jeho příštím životě.  To je důvod, proč bohatí a vlivní lidé nechávají často stavět celé pagody a kláštery. Kdo má méně peněz, polepuje Buddhovy sochy zlatými plátky nebo k nim nosí květiny, ovoce a svíce. Podle buddhistické věrouky se  dárci za jeho štědrost dostane hned pětinásobného požehnání: udělá se oblíbeným, setká se s dobrými lidmi, získá dobrou pověst a posílí si sebevědomí. Především mu ale zajistí nebeské znovuzrození, to vše ovšem za předpokladu, že jedná z nezištnosti...

Přestože buddhismus není v Barmě státním náboženstvím, vyznává ho téměř devadesát procent obyvatel, většina z nich pak buddhismus théravádový. Ten je nejstarší a nejkonzervativnější formou tohoto náboženství a praktikuje se také na Srí Lance, v Thajsku, Kambodže a Laosu. Důraz klade na osvobození individua prostřednictvím sebe sama. Každý musí osvícení dosáhnout svými vlastními silami. Stručně řečeno, podle buddhistického učení získává každý jedinec během životního cyklu svým chováním a jednáním dobrou a špatnou karmu, disponuje jakoby určitým druhem metafyzického konta, které  může být v plusu či mínusu. Stav konta pak rozhoduje o tom, v jaké formě znovu  přijde na svět, jestli jako člověk, nebeská bytost, démon nebo zvíře. Pro každého buddhistu je nevyšším cílem, přerušit tento koloběh nových zrození a dosáhnout tím stavu nirvány.

Jak jsem nedávno pochopila, je možné se už dopředu dozvědět, kam další cesta povede. Byla jsem navštívit Srí Lanku, kde jsem kdysi žila a pracovala  a hlavně se setkat se svými bývalými kolegy a  známými. Jedna dobrá kamarádka, Srílančanka, která vede úspěšnou rodinnou firmu,  mi po delším hovoru svěřila, že se dozvěděla, že v příštím životě bude žít v Barmě. Tuto informaci jí samozřejmě poskytl člověk, který předpovídá budoucnost, v těchto zemích zvaný astrolog. Protože jí nedávno zemřela maminka, zcela vážně uvažovala o tom, že by Barmu navštívila, protože její maminka by se  tu už vlastně měla zase pomalu narodit. Při dalším setkání, kterému byla přítomna i moje bývalá kolegyně, taktéž Srílančanka, kterou viděla poprvé v životě,  o své další životní destinaci a setkání s matkou zase začala mluvit  poté, kdy se ujistila, že kolegyně také věří ve znovuzrození. Spolu pak zcela vážně kalkulovaly, zda teorie časově sedí. Já jsem se v celé věci poněkud ztrácela a tak jsem  jen slíbila, že jí pošlu svoje fotografie Barmy, aby "věděla, do čeho jde". K tomu jen uvádím, že obě jsou samostatné,  zcestovalé a vzdělané osoby.

Každý buddhista by se měl dvakrát v životě stát mnichem, i když jen na čas. Vrcholem v životě každého barmského chlapce ve věku 7 až 12 let  je proto slavnostní ceremonie Šin Pju, kterou vstoupí do Buddhových stop, i když jen na krátko. Jeho příbuzní a přátelé ho  doprovodí s hudbou a tancem, oblečeného jako malého prince a  nalíčeného,  do kláštera. V Rangúnu průvod často napřed zamíří do Šweitigoumské pagody, kde jsem tuto akci mohla vidět skoro při každé návštěvě. Oblečení chlapce má připomínat královský původ Gautamy Siddharty, pozdějšího Buddhy. Když dorazí do kláštera, ostříhá mu jeden z mnichů slavnostně vlasy. Poté si oblékne mnišské roucho, dostane nové jméno v jazyce pálí a v následujících dnech či týdnech žije jako novic v klášteře. Celá jeho rodina si  připíše zásluhy, protože vychovala nejen dítě, ale mnicha a  rodiče věří, že se již nemohou dostat do pekla. Navíc je vstup do mnišského stavu spojen s  velkorysými finančními dary  klášteru a četnými hostinami pro mnichy, které jsou pro rodinu velmi nákladné, ale opět znamenají zásluhy. Následně se chlapec vrátí do "normálního" života, může se také ale rozhodnout v klášteře zůstat, studovat a později být vysvěcen. Často tuto cestu volí synové z chudých rodin, pro které to znamená jistotu přístřeší, stravy a vzdělání.  V pozdějších letech, nejčastěji po 20. roce věku nebo v důležitém období života, vstupuje Barmánec znovu do kláštera, aby žil jako mnich. Tím svoje základní náboženské povinnosti splnil. Kdykoliv v životě však může do kláštera vstoupit znovu a stát se mnichem na jak dlouho chce, i když je ženatý a má děti, potřebuje jen svolení své rodiny, nesmí mít dluhy a určité nemoci. Jeho povinnosti je pak dodržovat předepsaná pravidla a účastnit se života sanghy, tedy společenství mnichů.

Po celé zemi se těší buddhističtí mniši tradičně velké úctě a předčí dokonce nejvyšší politické představitele země. Týká se to dokonce i mladých noviců. Tento respekt pramení z toho, že v očích věřících jdou Buddhovou cestou, tedy drží se přísných 227 pravidel. V každodenním  životě musí být při setkání s nimi obezřetné zejména ženy, a dávat pozor, aby se mnicha ani  nedotkly, protože třeba jen náhodný dotyk pro něj znamená zpronevěření se přísným pravidlům řádu. Zároveň to platí jako vysloveně nezdvořilé.  V praxi to pro mě jsou často dezorientující situace, a proto  se k mnichům raději nepřibližuji. Stává se mi však často, zejména mimo Rangún, že za mnou muž v tmavočerveném rouchu sám přijde a požádá, zda by se se mnou mohl vyfotit. Ve Šweitigoumské pagodě jsem naopak stála na jezdících schodech směrem nahoru před starým mnichem, určitě dva metry daleko, ale  upozornilo mě na něj jeho zlostné syčení. Až teď vím, že podle buddhistického učení by žena nikdy neměla stát nad mužem, natož nad mnichem, ale s jezdícími schody teorie nejspíš nepočítaly...

Ženy hrají v barmském buddhismu podřízenou roli, i když Buddha sám založil ženský mnišký řád. Ten existoval pouze  na Srí Lance, jako jediné zemi théravádového buddhismu, a to  v 11.stol., posléze zanikl. Objevil se znovu v 90. letech minulého století.  Přesto existují po staletí ženy, které se řídí deseti pravidly pro vysvěcené a jsou proto nazývány Tilašin, paní pravidel. Chodí s vyholenými hlavami a oblékají se do růžovo-hnědých rouch. Skládají také přísahu při proceduře vysvěcení, podobné té u mnichů.   Na rozdíl od nich však  nechodí každé ráno vybírat almužny ve formě hotového jídla, ale vybírají dvakrát týdně od obyvatel příspěvky. Dostávají peníze nebo suroviny k vaření, nikdy hotové pokrmy, které si musí připravit samy. Přestože má pro obyvatele dar mniškám vyšší hodnotu než obdarování obyčejného člověka, zdaleka se nerovná tomu pro mnichy, které považují, jak se nedávno vyjádřil jeden řidič taxi v rozpravě o buddhismu, za "Buddhovy syny".  Všeobecně tak postavení mnišek není ani zdaleka tak "prestižní" jako jejich mužských protějšků, protože nevykonávají žádné ceremonie  pro laiky a udržují minimální kontakty s vnějším světem. Přesto žije neustále rostoucí počet žen  v  asi 3 000 oficiálně uznaných klášterních společenství. Zabývají se hlavně sociální činností, péčí o staré a osamělé lidi a také o dívky - sirotky, které přijímají do své péče a vyučují je. Věnují se i studiu buddhismu. Poslední dobou je možné pozorovat rostoucí uznání mnišek-tilašin. V Rangúnu a v Sagaingu studují na buddhistických universitách a mnoho z nich dosáhne titulu, který je opravňuje vyučovat.

Přesto mají všeobecně muži větší význam než ženy a proč tomu tak je, vysvětluje samotný buddhismus. Ženy sice mohou dosáhnout nirvány, ale nemohou být Buddhou, protože ten se vždy narodí jako muž. Buddhistické texty poukazují na nebezpečí, které může znamenat  žena pro duchovní vývoj mnicha, který ještě není zcela pevný v dodržování předepsaných 227 zásad. V jednom z textů je "tajemné působení žen" přirovnáváno dokonce k magii. V mnoha pagodách a klášterech jsou výše položená místa, kam není ženám povolen přístup, protože,  jak už jsem uvedla, nemají stát výše nad muži, obzvláště mnichy. Utrpěl by tím jejich hpon nebo-li věhlas. Věhlas muže je evidentně obzvlášt citlivý, protože  úhony může dojít i přes dámské oblečení, speciálně prádlo. Z tohoto důvodu by Barmánec nikdy neprošel pod prádelní šňůrou, na které se suší podobné textilie. Sama bych ničemu podobnému snad ani neuvěřila, kdyby mi praxe nenabídla sama příklady. Prvním byla slavná Šweitigoumská pagoda v Rangúnu, na jejímž ochozu blízko stupě, který je nad úrovní platformy, je opravdu vyvěšen zákaz vstupu ženám, pro mé oči neuvěřitelný, protože jsem nikdy nic podobného neviděla. Podobný zákaz jsem tam viděla znovu nedávno, když jsem se k pagodě vypravila na své narozeniny. Při zpáteční cestě ke schodišti jsem míjela malou pagodku na platformě, ke které vedly asi čtyři schody, na kterých visel nápis v barmštině i angličtině, že je sem ženám vstup zakázán. Asi by mě znovu rozčílil, kdybych si největší pocit ponížení už neužila předtím na  buddhistickém Golden Rock, tedy Zlatém kameni, slovutném poutním místě  asi tři hodiny jízdy od Rangunu a dále na korbě náklaďáku po horské dráze na vrchol. Ani zde se ke kameni samotnému ženy nesmí přiblížit, buddhistické svaté místo smějí obdivovat a zlatem oblepovat jen  muži. Dámské prádlo mi také dlouho leželo v hlavě a zdálo se mi, že se jedná o přehánění, než mi moje barmská kamarádka potvrdila, že je to pravda. Poté připojila stydlivě informaci, že její rodiče mají dokonce dvě pračky a dvě žehličky, aby se dámské prádlo ani náhodou nesetkalo s pánským. Podotýkám, že její rodiče jsou vzdělaní a tráví každý rok několik měsíců v Austrálii, kde žije i její sestra.

V praktickém životě je postavení barmských žen silnější než by se dalo čekat, všeobecně platí, že vedou a rozhodují o rodinných financích a na jejich vzdělání je kladen stejný důraz, jako u chlapců. Legálně disponují stejnými právy jako muži, mohou vlastnit nemovitosti a po sňatku si nechávají své původní plné jméno. Pokud dojde k rozvodu manželství, mají nárok na polovinu majetku a v případě dědictví  na stejný podíl jako mužští dědici. Práva na papíře se ovšem  vždycky nepřenáší bezchybně do reality. Od ženy se navíc spíš očekává, že bude zdvořilá a zdrženlivá, že bude doma a už vůbec se nebude angažovat politicky anebo v "mužských" profesích.  Přesto se ženy jako podnikatelky prosadily úspěšně v mnoha odvětvích. V politickém životě je to horší, i když mají před sebou zářný případ faktické hlavy státu Aun Schan Su Ťij.  Zatímco v roce 2013 jich bylo v parlamentu s 659 členy pouhých 20, dnes je to neohromujících 67.

Postavení Aun Schan Su Ťij je ale výjimečné ve všech ohledech a její vztah k buddhismu je velmi pevný. V průběhu téměř 20 let  domácího vězení hledala v náboženství a meditacích osobní útěchu. V údobích, kdy vojenské úřady její internaci uvolnily, se setkávala s buddhistickými mnichy, u nichž nacházela povzbuzení ve svém boji. Někteří stoupenci ji uctívali jako nadpřirozenou bytost, bódhisattu (budoucího buddhu). Prostí lidé ji vzývali jako Natthami, nebo-li  "Božstvo Univerzitní třídy" podle názvu ulice, kde se nachází její dům. Tak se utváří kult Aun Schan Su Ťij také v duchu tradice barmského lidového buddhismu.

Buddhistické kláštery hrají zásadní roli v hospodářském a komunitním životě na venkově, ale také ve městech.  Jejich příjmy pochází  ze soukromých darů, které jsou často enormní.   Počet klášterů v Barmě je skutečně ohromující, v každé vesnici existuje nejméně jeden, většinou však i více. Jejich hlavním úkolem je výuka mnichů a tam, kde  na venkově chybí veřejné školy, mohou mniši nahradit učitele a být za svoji činnost placeni státem. Kdo pochází z početné a chudé rodiny, je do kláštera rodiči poslán vícekrát, protože zde tímto způsobem může získat lepší školní vzdělání.  Významná je sociální funkce klášterů, čímž  nahrazují  sociální roli státu, kterou přestal plnit za vojenského režimu.V podstatě zde může každý člověk nalézt ochranu, střechu nad hlavou a stravu za podmínky, že se podílí na každodenních pracích. Velmi často se stává, že chudí studenti bydlí v klášterech, aniž by byli mnichy. Nedávno jsem četla článek v místních novinách, že dělníci v Rangúnu, kteří nevydělávají dost, aby si mohli dovolit bydlení, chodí přespávat do klášterů. Vládnou tam prý údajně přísné podmínky, ale mnozí tvrdili, že jim to vyhovuje. Na venkově  kláštery také často slouží jako sklady pro úrodu, nářadí a hospodářská zvířata. Bohatství některých z nich je šokující. Za poslední čtyři roky bylo nemožné nevšimnout si, jak se rozrůstají, přistavují a pozlacují nové a nové budovy třeba jen v rangúnské čtvrti, kde žiju. Protože je to v blízkosti Šweitigoumské pagody, jsou zde kláštery doslova na každém rohu. Tam, kde byl před pár lety jen obrovský zarostlý pozemek, který vypadal jako skutečná džungle, se pomalu kácí a staví, rostou úhledné budovy a dokonce i brána v japonském stylu. Nebo čínském?

Moje první nahlédnutí do klášterního života se konalo hned na začátku  pobytu v Barmě. Navštívila jsem tehdy s mezinárodní dobročinnou organizací Pann Pyo Lett klášter 40 km severně od Rangúnu, který byl zajímavý tím, že ho vedl mnich, který před lety odešel kvůli vojenskému režimu do Thajska. Poté, co se poměry změnily, rozhodl se vrátit, aby pomohl klášteru, který ho vychoval. To se mu podařilo víc než úspěšně, protože uprostřed džungle se přede mnou náhle objevila vesnice, ve skutečnosti klášterní komplex s malými domky, školou a útulnými přístřešky k posezení a oddychu.  Tady jsem poprvé viděla, jak vypadá schopný mnich - manažer. Přivítal nás v elegantním a vzdušném přístřešku, kde evidentně přijímal návštěvy/dárce, protože zde měl velké křeslo a nad ním nápis v angličtině i barmštině - ředitel. Zde se také vydávala potvrzení o poskytnutých finančních darech. V jeho moderních brýlích a s uhlazeným a přesto lehce nadřazeným  chováním, nemít mnišské roucho, bych ho odhadla na úspěšného byznysmena. Věděla jsem, že to, jak klášter funguje a prosperuje, závisí především na kontaktech, komunikačních schopnostech a velmi často i na vlivu a majetnosti rodiny, ze které tzv. hlavní mnich pochází. Tento kontakty určitě měl, protože moje skupina, kde byla zastoupena řada barmských podnikatelek, mu předala jako výtěžek z nějaké dobročinné akce pěkný balík peněz. Za to jsme si mohli prohlédnout rozsáhlé pozemky o rozsahu 100 hektarů, které klášteru patřily a na kterých se právě začínalo s pěstováním bio produktů, řezbářskou dílnu a její výrobky, kterými byl masivní nábytek a různé sošky, určené k prodeji. Konalo se zde také  setkání mezinárodní organizace "Mladí pro mír" a workshopy určené k dialogům mezi mladými buddhisty, muslimy, hinduisty a křesťany.   Zajímavá byla ale zejména škola, která zde byla otevřena v roce 2004. Byla určena pro 400 dětí z chudých rodin z okolí, ale také pro děti a sirotky z konfliktních oblastí Barmy - z Šanského a Kačinského státu. Vzdělání zde mohly získat bez ohledu na své vyznání.  Vládla tu přísná disciplína, když jsme měli vstoupit do jídelny dětí, každého musely zaujmout desítky malých pantoflí-žabek, pečlivě srovnaných v úhledných řadách. Bylo nám řečeno, že hlavní mnich si potrpí na pořádek a čistotu a to se také dětem snaží vštěpovat. Děti seděly na zemi u dlouhých stolů a čekaly v absolutním tichu, až se začne podávat jídlo.Ten den se podávala rýže, typická řeřicha ve vodnaté omáčce a jedno vařené vejce. Oběd dětem sponzoroval muž, který zde byl i s rodinou a měl ten den narozeniny. Pokud chtěly děti přidat rýži nebo zeleninu, zvedly ruku  s hlavou skloněnou  do svého talíře. Dodnes nemohu zapomenout, jak si hlavně vytáhlí chlapci kolem 14 let nechávali vejce stále na talíři, jako to nejlepší na konec... Na rozloučenou jsem dostala letáček s podobiznou mnicha a barmským textem, kde jsem si bohužel nemohla moc přečíst.

Druhé podobné zařízení, které mě zaujalo, byl areál rovněž uprostřed panenské přírody, kterou je v Barmě ale nemilosrdná džungle, s příznačným názvem Mahavihara lesní klášter. Ve skutečnosti se jednalo o domov pro 1350 mnichů a noviců a sídlo buddhistické univerzity. Ta byla založena v roce 2016 a její studenti se tu vzdělávali  zejména v tradičním buddhistickém učení, aby ho mohli dál šířit a také v cizích jazycích, aby mohli vykonávat misijní činnost ve světě. Já jsem se sem dostala na pozvání barmské kamarádky, která tu se svou rodinou darovala oběd pro všechny mnichy. Byla to pro ni velice důležitá  záležitost už proto, že získat "termín" pro tuto donaci nebylo jednoduché, čekací doba byla víc než jeden rok! Dorazila sem s celou rodinou a přáteli najatým autobusem, jídlo připravila klášterní kuchyně. Bylo to pro mne  zvláštní místo. Na to, že se tu pohybovalo a učilo téměř 1400 chlapců, zde vládlo neuvěřitelné ticho a uspořádanost. Žádný hlasitý hovor či dokonce hluk, žádné rychlé pohyby. Všude byla vidět jen tmavorudá mnišská roucha. Když byly podél dlouhého, zastřešeného chodníku připraveny na stolech mísy s uvařeným jídlem, začala ho rodina ( a já s ní) rozdělovat. V nekonečném zástupu, tiše, s pohledem upřeným k  zemi, se v perfektní řadě přibližovali chlapci všeho věku a úsporným pohybem nastavili almužní mísu, do které jsme jim dávali rýži, vařené ryby, zeleninu a různá kari. Poté se vzdálili do jídelny. Nepřekvapovalo mě, že občas některý neodolal a šlehl pohledem po mých světlých vlasech, protože Evropany tu asi často neviděli. Věděla jsem, že režim je velice přísný, že studenti nesmějí používat peníze,  telefony, počítače a žádné elektronické přístroje, jezdit na motorkách, pickupech ani taxíky, protože by to mohlo být vykládáno laickou veřejností jako špatné chování. Bylo neuvěřitelné, jaký klid a neviditelná disciplína zde vládly: chlapci buď seděli v učebnách na zemi v pravidelných řadách a naslouchali přednášejícímu mnichovi nebo něco hlasitě opakovali, jiní postávali venku se skripty a knihami v rukách a studovali. Připadalo mi to jako velká kasárna němých lidí, jen barva byla odlišná.

Po obědě se celá kamarádčina skupina posadila na zem v dusném sálku a čekala na příchod hlavního mnicha. Přišel vcelku mladý muž, usedl na vyřezávané křeslo, podobné trůnu, tvář si zakryl vějířem z palmového listí a monotóním hlasem dlouho něco přednášel. Přestože mi bylo nabídnuto, že se jeho řeč kvůli mně bude překládat do angličtiny, odmítla jsem, protože by to celou akci neúnosně prodloužilo. Po skončení řeči rodina v zástupu a oběma rukama předala hromady mniškých rób, které s sebou přivezla. Poté kamarádka odešla zaplatit za jídlo pro téměř 1400 osob. Při té příležitosti se evidentně mluvilo o mně a o tom, že se zanedlouho chystám na desetidenní meditaci do buddhistického kláštera. Mnich, kterému právě zaplatila jistě nemalou sumu,  jí údajně řekl, že my, "lidé ze západu" jsme jako včely, které vždycky ví, kde najít med. Protože já dosáhnu nirvány mnohem rychleji tím, že půjdu meditovat než ona a její rodina, která si zásluhy kupuje za peníze.

Meditační pobyt v kášteře či meditačním centru, v Barmě také zvaném retreat, což  v překladu znamená  útočiště, je  pro buddhisty zcela obvyklou záležitostí. Pomocí různých praktik se tu snaží o prohlubování soustředění. Smysl je viděn ze dvou hledisek: Mysl se stává klidnější, uvolněnější a stabilnější, dlouhodobým přínosem by mělo být dosažení osvícení.  Laici  na několik dní (nejméně deset), ale i týdnů, mohou vstoupit do kláštera jako tzv. jogis a za vedení pověřeného mnicha se celé dny věnovat řízené meditaci anebo meditovat sami, pokud již mají zkušenosti. Přijímáni jsou také cizinci tam, kde mnich hovoří anglicky a je to překvapivě oblíbená záležitost  zejména mezi mladými lidmi z celého světa.  Ubytování, strava a vedení mnicha-učitele je zdarma, ale očekává se, že na konci účastník odevzdá klášteru finanční  dar podle vlastního uvážení. Protože je Barma skutečnou kolébkou a zemí meditace, už od začátku mě lákala. Hlavním motivem ale byl cíl meditace samotné, tzn. zklidnit se a prohloubit své soustředění, s čímž má společnost 21. století své  problémy. Nechtěla jsem jít ale do žádného meditačního mezinárodního centra v Rangúnu, ani do některého proslaveného kláštera v Mandalej, kde by se mnou byly desítky dalších cizinců, hledala jsem něco "autentičtějšího". Až moje barmská kamarádka našla malý klášter na severním okraji Rangúnu, asi hodinu cesty z města, kde meditaci vedl buddhistický mnich Evropan. To mě zaujalo a bez velkého přemýšlení jsem se rozhodla  pro toto místo.

Už když jsem tam dorazila, mi bylo jasné, že to je prostředí velmi vzdálené velkým meditačním centrům, která jsem kdy viděla a která moje kamarádka ve srovnání s tímto místem nazvala "lázeňským pobytem".  Tady, v blízkosti města Hlegu, stál na okraji vesnice malý klášter s několika budovami podél cesty  a v jeho areálu se pásly krávy. Protože  byl říjen, období dešťů, všechno vypadalo o to víc omšele a depresivně. Kolem kláštera protékala špinavá řeka, plná odpadu. Meditujících zde mnoho nebylo, všehovšudy tři osoby, matka s dcerou a dceřinou kamarádkou z Hanoje. Všechny byly ubytované ve zděném domečku o rozloze asi 10 m2. Druhou a poslední ubytovací možností byla ne příliš stabilní  dřevěná bouda na břehu  řeky a s hygienickým zázemím, které raději nepopisovat. Velmi jsem zaváhala o správnosti svého rozhodnutí, když ke mně přišla mladá Vietnamka a řekla mi, že se s kamarádkou přestěhuje do dřevěné boudy a já budu bydlet s její maminkou v domečku, kde byla dokonce klimatizace. Jinak toho se mnou příliš nenamluvily, protože byly už několik týdnů na cestách po buddhistických klášterech a jak mi připadalo, skutečně ponořené do meditace. Obě dívky si evidentně nechaly oholit hlavy, teď měly krátkého ježka a nosily hnědé plandavé kalhoty a haleny, takže mi nechtěně připomínaly filmy o  galejích. Maminka, profesorka na univerzitě v Hanoji, bohužel nemluvila anglicky, ale posunkovou řečí jsme se bez problémů dorozuměly. Až mě napadlo se jí zeptat, zda nemluví jiným cizím jazykem. K mému překvapení odpověděla: " Po russki!"

Poté, co jsem se ubytovala, jsem se měla představit hlavnímu mnichovi, tedy šéfovi kláštera, který měl rozhodnout, zda zde mohu zůstat. Dozvěděla jsem se o něm, že provozuje školu pro chudé děti z okolí a ty nadané dál podporuje ve studiích mimo klášter. Tím si získal již dopředu mé sympatie, i  když  poté, kdy  jsem vstoupila do oddělené části areálu, kde stálo jeho věžovité sídlo, jsem se vyděsila. Na velkém stromě jsem uviděla velká bílá těla a až když jsem si na dalších větvích všimla strnulých opic, pochopila jsem, že to jsou sochy. Představený kláštera byl zavalitý, mírně vyhlížející muž, který nemluvil anglicky, a tak mnich-učitel překládal. Hned po vstupu před ním padl na kolena a čelem se dotkl země. Já jsem ho pozdravila zcela civilně a na jeho otázku jsem stručně popsala svá očekání. Když slyšení skončilo, doporučil mi mnich, který mě doprovázel, zdálo se mi, že trochu rozzlobeně, abych v klášteře zdravila alespoň sepnutím rukou, jako se to dělá v Indii. I přesto jsem byla přestaveným přijata a po skončení meditace mi dokonce vzkázal, že  si mohu prohlédnout celý jeho příbytek, což jsem v doprovodu jedné z vietnamských dívěk  učinila. Ze střešní terasy byl pěkný výhled na areál kláštera, jinak byl interiér prostý, ale na vesnické poměry jistě luxus.

A pak začala každodenní rutina. Budíček ve čtyři hodiny ráno, hodina meditace, o půl šesté snídaně v klášterní jídelně, rozhovor a instrukce s mnichem k meditaci, zametání v klášteře, což je také forma, jak se oprostit od myšlenek a pak meditace a meditace až do pozdního večera, s pauzou na oběd v jedenáct hodin a sklenici džusu odpoledne. Večer se konala ještě rozprava s mnichem o buddhistickém učení  a v deset hodin jsem padla zcela vyčerpaná na svoji matraci, zatáhla moskytiéru a spala jako zabitá.

Nikdy bych neřekla, že zůstat na chvíli sedět, nedívat se nikam a zkusit myslet jen na svůj dech, čelo nebo ruku může být taková dřina. A právě tak probíhaly první tři dny. Další dny pak přibyly konkrétní návrhy, jak soustředění prohlubovat. Fyzicky jsme naštěstí  nebyli nuceni jen k meditaci v sedě se skříženýma nohama, jak je tomu ve velkých meditačních centrech, což znamená pro mnoho lidí muka, protože na tuto pozici neasijské tělo není zvyklé.  Zde jsme mohli sezení po hodině střídat s chozením, pomalým a soustředěným,  s rukama založenýma a pohledem před sebou. Směla jsem si vybrat i sama místo, kde budu meditovat, v ubytovně, kde ovšem nebylo dost místa ani vzduchu,  v klášterní dhamma hall, což byla obrovská hala určená právě k tomuto účelu a pro buddhistické obřady, kde byla čistá a suchá podlaha a kromě večera zcela prázdno. Meditovat se mohlo samozřejmě také venku, u řeky k tomuto účelu byly vybudovány dva betonové chodníky, asi 50 m dlouhé, po kterých se dalo chodit sem a tam. To bylo moje oblíbené místo,  zkoušela jsem si užít přírodu i přímo u řeky, pod obrovským bambusem, což ale v Asii kvůli hmyzu není nejlepší nápad. Když mě tam uviděl mnich, zapůjčil mi svoji zvláštní přenosnou pomůcku, což byl sítěný stan pro sedící osobu, vyrobený v Austrálii právě za tímto účelem. Když jsem si ale jednou za sebou uvědomila prudké dýchání, málem jsem dostala šok, i když si mě ve stanu prohlížel jen velký toulavý pes. Navíc jsem stále v myšlenkách čistila špinavou řeku i prostor kolem sebe, plný odpadků a tak jsem toto místo vzdala.

Musím přiznat, že to nebylo jednoduché. Meditace byla vyčerpávající a později jsem dala za pravdu teorii, která říká, že zahrávat si s vlastním podvědomím nemusí být bezpečné. Stalo se mi, tak jako údajně i dalším meditujícím z ciziny, že jsem najednou dostala prudký záchvat pláče, aniž bych věděla proč. Při meditačním pobytu se nesmí mluvit, ale to nebyl těžký úkol, protože zde ani nebylo s kým se pokoušet o zakázanou konverzaci. Přísný režim kláštera mi příliš nevadil, spíš mě fascinoval život v něm. Nepatřil evidentně k těm bohatým, život zde šel svoji pomalou a asi navyklou cestou, spjatý s vesnicí, na jejímž okraji stál. Večer se v dhamma hale scházelo několik žen a dětí, výjimečně i mužů z vesnice, zaujali místa pod moskytiérami a poslouchali výklad jednoho z mnichů. K jídlu jsme chodili ráno a v poledne do klášterní jídelny, kde se ráno stravovaly také děti z vesnice, které tu navštěvovaly školu. Zdály se mi malinké a fascinovaly mě zase svojí ukázněností a nehlučností. Ráno o půl šesté přišly jako myšky, pěkně oblečené a s tanakou na tvářích, kterou jim někde ve tmě na obličej natřely starostlivé  mámy, usadily se na zem ke kulatým stolečkům a jedly rýži se zeleninou. Když dojedly, sklidily neslyšně nádobí a zase zmizely, tak nenápadně, že jsem si někdy ve své rozespalosti ani nevšimla, že už jsou pryč. Bylo jich 40! Dojímalo mě, že mi vždycky srovnaly moje modré pantofle-žabky, které jsem jen halabala zula před vchodem a obrátily je, abych je snadněji mohla nazout. Možná mě vychovávaly...

Co mi vadilo asi nejvíc, bylo všudypřítomné bláto, ve kterém jsem stále musela chodit bosá, vlhkost a vedro, ve kterém jsem byla propocená a  zmačkaná z neustálého sezení na zemi. Toužila jsem zcela banálně po čisté posteli, teplé sprše, posezení na židli a rozhovoru s lidmi. Také po bezpečí, protože mi mnich hned na začátku zcela otevřeně řekl, ať po setmění nevycházím za bránu kláštera. Pokud jsem do té doby žila v iluzi, že je Barma země bez kriminality, zde jsem byla vyvedena ze svého omylu. Drogy, loupeže a hlavně znásilnění byly údajně velmi obvyklé, zejména v této oblasti. Také jedovatý vodní had, kterého jsem objevila před ubykací hned nad venkovním umyvadlem při čistění zubů, mi pocitu bezpečnosti nedodal. Meditační pobyt v klášteře mi nakonec otevřel oči ve zcela jiném směru než jsem očekávala. Uvědomila jsem si, jak privilegovaný život vedu, jaké mám jistoty a vlastně štěstí. Že není důvod si stěžovat a příliš v sobě pátrat.  Dozvěděla jsem se o Barmě za deset dní víc, než za  roky života v Rangúnu. Když jsem odjížděla, dala jsem klášteru sumu, kterou jsem považovala za adekvátní za deset dní ubytování, stravy a "instruktora". Nechala jsem si také přivézt 40 balíčků, ve kterých byly sladkosti a psací potřeby pro každé dítě, které jsem vídala v jídelně. To mi udělalo asi největší radost, i když jsem jim věci sama osobně nepředala. A tak si nejsem jistá, jestli jsem splnila meditační cíl a našla ten správný  med, ale pro mě to nebyl ztracený čas.

Řekla bych, že  vztah Barmy a buddhismu, poměr mezi materiálnem a duchovnem  dobře  charakterizuje událost z doby po získání nezávislosti, kdy byla země sužována vleklými občanskými válkami a všeobecným nedostatkem. První premiér Barmy U Nu byl oddaný buddhista a rozhodl, že do země bude svolána 6. velká buddhistická synoda, které se mělo zúčastnit 2.500 mnichů z dalších zemí théravádového buddhismu. Synoda měla trvat dva roky. Na tento projekt byl vyčleněn pozemek v Rangúnu o velikosti 40 hektarů a rozpočet 1 milionu liber, což byla pro Barmu v jejím tehdejším stavu obrovská suma. V krátké době se postavila umělá jeskyně, pagoda, knihovna, nemocnice a ubytovny pro mnichy. Když synoda začala, shromáždilo se před jeskyní v prudkém lijáku  na 200 000 věřících, aby zde poslouchali přenos ze zahájení synody. Barmský parlament obrovský státní výdaj schválil s vysvětlením,  že investování těchto prostředků a sil do  posílení duchovního a morálního blahobytu obyvatel je jedinou správnou cestou, protože ke zlepšení materiálního života obyvatel by stejně nestačil...

Věřící ve Šweitigoumské pagodě v Rangúnu

Mnišky se svými svěřenkyněmi - sirotky

Žena v buddhismu - Šweitigoumská pagoda

Zlatý kámen

Mužská záležitost

První klášter - hlavní mnich

Upravený areál kláštera

Vlastní pagoda

Klášterní škola

Vchod do jídelny

 Škola mnichů

Čas oběda

Sponzoři jídla pro 1350 osob

Klášter s meditací

Vchod do jídelny

V areálu kláštera

Prádelna

Dhamma hala

Meditace u řeky

Meditační chodníčky

Cesta na snídani

Příbytek hlavního mnicha

Pohled ze střešní terasy na oplocený areál jeho domu

A pohled na střechy kláštera

Kláštery v Rangúnu pilně přistavují nové budovy

Neipyijto - podivné město králů

Počátkem nového roku mě cesta zase jednou zavedla do skutečného hlavního města Barmy Neipyijta (v anglickém přepisu Nay Pyi Taw). Říkám skutečného, protože  většina lidí, kteří se o tuto zemi blíže nezajímají, si spíš myslí, že  hlavním městem je Rangún, neboť  figuruje na prvním místě turistických průvodců, míří sem drtivá většina mezinárodních letů a má také nejvyšší počet obyvatel v zemi. Je ale od roku 2005  pouze obchodním a finančním centrem země. Kdo už kdy slyšel o Neipyijtu?

Podobně se vedlo před 15 lety i samotným obyvatelům země. I když se šířily různé dohady,  o novém hlavním městě nic netušili, protože jeho stavba a její účel byly důkladně utajeny. A pak prakticky přes noc, v neděli 6. listopadu 2005, vojenská junta přestěhovala celou vládu z Rangúnu do nového, k tomuto účelu postaveného města, které se nacházelo 320 kilometrů severním směrem, na poloviční cestě do Mandalej. Nové vládní centrum státu bylo pojmenováno Neipyijto, což znamená v překladu něco jako "příbytek králů" . Pro kolosální stavbu byl vybrán řídce osídlený  prostor mezi rýžovými poli a několika vesnicemi západně od městečka  Pyinmana. Jeho obyvatelé sice zmiňovali, že v místních čajovnách viděli čínské dělníky už kolem roku 1999, ale předpokládalo se, že si  vojenská vláda nejspíš buduje nové velitelství.

Až ráno onoho 6. listopadu před 15 lety přineslo vysvětlení. Stěhování začalo přesně v 6 hodin a 37 minut ráno, což nebyla zcela určitě náhoda, ale nejspíš čas předepsaný astrology, bez kterých se většina pověrčivých generálů v žádném rozhodnutí neobešla. Dlouhá řada nákladních aut nastartovala a zatížená vybavením celých ministerstev opustila Rangún směrem na sever. Většina jejich zaměstnanců údajně dostala na přípravu pouhých 36 hodin. Své rodiny museli nechat doma. Řada z nich se zdráhala vydat se do odlehlého a osamělého místa a zažádala o předčasné penzionování. Vláda podrážděně vyhlásila, že podobné žádosti budou posuzovány jako dezerce a ujistila své zaměstnance, že  administrativní budovy a obydlí pro více než 5 000 lidí už byly dokončeny. Do konce roku  mělo být pak vše kompletně hotovo a rodinám úředníků umožněno se přestěhovat také. Rodinní příslušníci však váhali vzdát se svých zaměstnání, přátel a příbuzných, sousedského života s pagodami, trhy a čajovnami v Rangúnu, vzít děti ze škol a vytrhnout je z důvěrně známého prostředí. První obyvatelé Neipyijta se údajně cítili jako vězni v "sídlišti, podobném pevnosti". Stěžovali si, že nic nebylo dokončeno, nefungovala elektřina,  netekla voda a nebylo kde nakoupit. Lidé spali na svých pracovních stolech, pronásledováni roji komárů.

Co vedlo vojenskou vládu k takovému podivnému kroku? Nejdříve je třeba připomenout, že podobné akce nejsou ve světě  neznámé. Kromě historických příkladů z USA, Austrálie, Ruska či Kanady došlo v novější době k budování "umělého" hlavního města  např. v Brazílii (stěhování z Rio de Janeira do Brazílie), v Kazachstánu (z Alma Aty do Astany) nebo v Belize (z Belize City do Belmopanu). Já sama jsem zažila nové hlavní město v Nigerii, kde jsem žila v bizarní nové Abuje a také na Pobřeží slonoviny, kde ale k žádnému masovému přesunu do nového hlavního města Yamoussoukra (naštěstí) nedošlo a mezinárodní organizace i většina úřadů zůstala v Abidjanu (viz můj blog Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny z 31. 8. 2011) Z tohoto pohledu není stavba nového centra v Barmě z vojenských a strategických důvodů ničím novým.

Přesto je nutné pro objasnění fenoménu Neipyijto vysvětlit pojem hlavního města v Asii a speciálně v Barmě.  Asijská střediska moci byla totiž tradičně situována v centrech jejích aktuálních území, přesněji řečeno tam, kde sídlil vládce. Středověký Bagan nebo později Mandalej byly pevnostmi, kde se zdržoval královský dvůr, obklopené rozsáhlým osídlením a komplexem pagod.  Jednalo se spíše o vojenská, ekonomická a politická centra  než o městské osídlení, které se postupně vyvíjelo. Podle této koncepce hrál tradiční vládce klíčovou roli, jeho moc byla nepopiratelná a jeho palác byl magickým centrem, které reprezentovalo celou zemi. Přesun hlavního města z Rangúnu do Neipyijta byl zřetelným pokusem vrátit se k tradičním kořenům, napodobit barmské krále, kteří také podle své potřeby s lehkostí přemisťovali svá královská sídla.

Tuto roli  nemohl splnit Rangún, který pro Barmánce zůstává britským koloniálním centrem, které bylo navíc až do japonské invaze v letech 1941/1942 osídleno více Indy, Číňany, Evropany  a jinými národnostmi než místním obyvatelstvem. Nové hlavní město mělo skončit s ponížením z koloniálního období, oslavit  minulost, kdy vládli barmští králové  a navázat na ni po jejím přerušení. Počátek stavby nového centra země byl také odpovědí generálů na prodemokratické hnutí a nepokoje v Rangúnu v roce 1988.  V té době zažila vláda hrozbu rozzlobeného obyvatelstva na vlastní kůži a přestože zavedla po jeho porážce ve městě drastická opatření, nepřinesla jim dostatek klidu.  Proto se rozhodla od dosavadního hlavního města distancovat  i fyzicky a tím se také úplně izolovat od ostatního obyvatelstva. Jak pravil lapidárně jeden z obyvatel Rangúnu: "Prostě odtud utekli."

Další názory zdůrazňují obranný důvod, mezi obyvateli se šuškalo, že přesun do vnitrozemí doporučili astrologové, kteří varovali před invazí, vedenou z moře. Neipyijto je daleko od moře, kde by se mohlo stát obětí cizího útoku.  Je také  blíže tradičně neklidných států - Šanského, Karenského a Kayahského. Ať už byla motivace jakákoliv, horentní náklady na vybudování nového města od nuly  v jedné z nejchudších asijských zemí jsou zdravým rozumem nepochopitelné a také neobhajitelné. To samozřejmě nebylo nic, co by barmské generály jen v nejmenším trápilo. Na stavbu města padlo odhadem asi 4 až 5 miliard amerických dolarů jen v první fázi. Enormní výdaje však pokračují i v současnosti a jsou odsávány z chronicky podfinancovaných sektorů jako je vzdělání, lékařská péče  a zásobování energií. Neipyijto se tak stalo  parazitem a  pro mě je hlavně ukázkou mocenské zvrhlosti - propast mezi tímto vyumělkovaným a absurdním centrem moci a zbytkem země je tu nepřehlédnutelná.

V Neipyijtu je v první řadě možné si udělat představu o výstřední urbanistické koncepci barmské vojenské vlády. Dispozice města se silně podobá americkým předměstím, ekonomické, rezidenční a hotelové zóny jsou striktně odděleny. Místní státní zaměstnanci, na které se tradičně nebere žádný ohled, bydlí na předměstí v krabicovitých ubytovnách s barevně odlišenými střechami pro jednotlivá ministerstva. Kvalita ubytování odpovídá pracovnímu ranku jejich obyvatel. Říká se, že nižší úředníci přespávají v jednoduchých barácích, zatímco ti vyšší mají k dispozici vzdušné vilky. Většina z nich jsou tu ale stejně sami a v pátek večer odjíždějí do Rangúnu, aby strávili víkend s rodinami v důvěrně známém prostředí. Vládnoucí elita se usadila v přísně hlídané Vojenské zóně, údajně podkopané kilometry tunelů a bunkrů. Návštěvník města, jak zahraniční, tak místní,  sem nemá přístup. Nechybí tam (prý) obrovské prostranství na vojenské přehlídky se sochami krále Anawrathy, Bayinnaunga a Alaungpayi, nejvýznamnějších barmských vojevůdců, kteří se těší všeobecné oblibě. Zahraniční diplomatická komunita zůstává zatím věrná Rangúnu a přes apely barmské vlády i výzvu samotné Aun Schan Su Ťij se nikterak nehrne, se sem stěhovat. Občas prosáknou zprávy, který stát či organizace se k tomu pomalu chystá, ale po čase opět utichnou bez skutečného výsledku. A tak tzv. Mezinárodní zóna, určená právě pro cizí organizace a zastupitelstva, která je situována na jihovýchodě,  pomalu zarůstá, aniž by se tu prozatím začalo vůbec stavět.

Navštívit Neipyijto je pro běžného návštěvníka země ztráta času, pro cizince, žijícího v zemi, to patří k věci, právě pro svoji bizarnost a neuvěřitelnost. Je možné použít přímý, hodinový let z Rangúnu  a přistát tak na jednom z nejprázdnějších letišť na světě.  Druhou možností je jet do "hlavního města" po "dálnici" Rangún - Mandalej. Uvozovkami se snažím naznačit, že není nejen  hlavní město jako hlavní město, ale také dálnice jako dálnice. Tato dopravní komunikace sice je čtyřproudá, ale její povrch je na pováženou a rychlá jízda je vyloučená, protože řidič nikdy neví, zda mu do cesty nevjede motorka, nevejdou přecházející vesničani  a hlavně nevběhne dobytek, který se pase kolem. Aut je zde tak málo, že manévr předjíždění nikdy není nutný, také proto, že rychlost blížící se 100 km za hodinu může být životu nebezpečná. Krajina je poměrně jednotvárná, rovinatá, s rýžovými poli, palmami, občas je vidět jednotlivá chatrč, spíš než domek.

O to větší je šok a překvapení, když dálnice najednou přejde v mnohaproudé bulváry, uprostřed dekorované perfektně sestřihanými okrasnými keři a stejně vysokými palmami v pravidelných rozestupech. Bulváry jsou liduprázdné a také na nich až na malé výjimky nejsou skoro žádná vozidla! Pokud je někde k vidění lidská duše, je to postava s kloboukem na hlavě, která kropí, střihá a jinak opečovává okraje vozovek, případně natírá její okraje. Jsou tu také pravidelně rozmístěná  stanoviště policie v malých budkách, obklopená toulavými psy. Když jsem přijela poprvé do hlavního města, musela jsem vystoupit z auta a přesvědčit se hlasitým počítáním, že  liduprázdná vozovka má skutečně 16 (!) dopravních pruhů. Zastavit si uprostřed a věnovat se žasnutí není žádný problém, protože široko daleko stejně není žádné jiné auto. A i kdyby se vyskytlo, při šířce dopravní komunikace je jasné, že se dokáže vyhnout. Ještě podivnější jsou obrovské kruhové objezdy, v jejíchž středu je většinou vyvýšenina, vyzdobená mamutím lotosovým či jiným květem v jasných barvách. Po stranách silnice návštěvník spíš tuší, než vidí různé velké stavby, před kterými sice může zastavit, ale dovnitř se většinou nedostane.

Honosné vládní budovy také nejsou přístupné a není tu ani žádné veřejné prostranství, které by je obklopovalo.  Má smysl alespoň se podívat  skrz zdobené vysoké ploty, navzdory nevraživým pohledům policejních hlídek. Nejhonosnější je určitě parlamentní komplex, který zahrnuje 31 budov a prezidentský palác. Dělá na mě dojem Zakázaného města v Číně s  budovami se zdobenými věžemi ve tvaru pagod  a ležícím na umělém ostrově, obklopeném vodním příkopem. Zde je víc než jasné, že ti, kteří mají moc, se naprosto odtrhli od lidí a shlížejí na ně z pevnosti obklopené vodní překážkou. Impozantní je rovněž budova radnice,  tříposchoďová, na první pohled podobná té v Rangúnu, i když je víc krabicovitá a  stavitelsky se pohybuje mezi řeckým chrámem a stalinistickou architekturou.  Tváří se velmi nepřístupně (což také je), daleko  za plotem se zlatě dekorovanou bránou a rozsáhlými zahradami.

V blízkosti dvou  obřích kongresových center, která postavili čínští stavitelé za čínské peníze,  a zatím neexistující Diplomatické čtvrti  se nachází Hotelová zóna. I to je fascinující záležitost, protože takové prostředí a hotely zažil jen málokdo. Zde musí a mohou stát nebo spíš ležet  všechny hotely města. Podle jediné statistiky, na kterou jsem narazila, se tu v roce 2013, před zahájením Her jihovýchodní Asie, pro které se vybudovaly i dva sportovní komplexy,  dokončovalo 345 velkých hotelů, a k tomu ještě 442 menších, včetně hostelů. Plánována byla výstavba dalších.   A tak se tu lze  ubytovat od  Hiltonu nebo hotelu Kempinski, přes Aureum Palace a další pětihvězdičkové hotely  v celé škále dalších  zařízení. Mají několik věcí společných.  Stavebně jsou si velmi podobné, hlavně přepychové hotely, které jsou všechny situovány v několika budovách na rozlehlých pozemcích parkové úpravy. Hosté mají kvůli rozsáhlosti k dispozici u jednotlivých hotelových budov golfová vozítka s řidiči, aby se dostali z recepce či od snídaně do své ubytovací části. To ještě umocňuje pocit zcela umělého života na jakémsi podivném golfovém hřišti, zcela odtrženém od reality. Druhým společným faktorem je, že rezervace pokoje skutečně není nutná.  Hotely po většinu roku zejí prázdnotou a na dlouhých, širokých chodbách vystlaných vysokými koberci s psychedelickými vzory si připadám přesně jako ve filmu Stanleyho Kubricka Osvícení. Chybí tu jen Jack Nickolson coby správce prázdného hotelu  se svým šíleným pohledem a vražednými choutkami. Vzhledem k naprostému nedostatku hostů jsou ceny víc než výhodné a tak když si chce někdy celá rodina movitějších odpočinout od přelidněného a dopravními zácpami ochromeného Rangúnu, vyjede si i s dětmi   na víkend do Neipyijta, aby si užila luxusu a klidu s tím, že ho celý stráví v hotelu a jeho bazénu. Bohužel vzhledem k neskutečné izolovanosti a neživotné atmosféře města odcházejí poslední dobou stále častěji  jeden zahraniční manažer hotelu za druhým a s nimi nezřídka také  kvalita služeb. Místní personál se sice snaží podle svých sil, ale nedopadne to vždycky podle představ hosta.

Z klasických zajímavostí, které je v Neipyijtu  si možné prohlédnout,  je tu pagoda Upattasanti, která je skoro přesnou kopií Šweitigoumské pagody v Rangúnu, i když je o symbolických 30 cm nižší. Pochází z roku 2009 a připomíná nehynoucí zásluhy generála Than Shwe (a jeho manželky), který dohlížel na budování města. Generál se často přirovnává k velkým barmským králům. Název pagody v překladu znamená "útěk před pohromou" a odkazuje na buddhistickou sútru ze 16. století. Platila pro situace, kdy zemi hrozil vpád nepřátelského vojska, což připomíná údajný důvod budování nového hlavního města, jímž byl paranoidní strach z možné námořní invaze do Rangúnu. Při pohledu zblízka pagoda působí skromněji než její předobraz a navíc si člověk nemůže nevšimnout nedbalého provedení, zejména levné zlaté barvy. Pagoda zaujme tím, že je dutá a také přítomností dvojice bílých slonů  u dolního konce východního schodiště. Pro srovnání s těmito výjimečnými sloními albíny jsou tu i dva "normální" šedí sloni. Podle místních obyvatel bílí sloni přinášejí štěstí a prosperitu, což  vojenská junta silně potřebovala. Podle mne je spíš jen pro otrlé povahy,  jít se podívat se na to, jak sloni stojí  připoutání řetězi v příliš těsném pavilónu.

Cílem půldenního výletu může být místní moderní zoologická zahrada a safari park, které leží  45 minut cesty autem od města. Jsou otevřené od roku 2011, kdy sem byla přestěhována zvířata ze silně zchátralé zoologické zahrady v Rangúnu, i když ta stále existuje. Známý barmský komik na to tehdy zareagoval  slavnou průpovídkou: " Všechna zvířata míří do Neipyijta", kterou samozřejmě narážel na státní zaměstnance a barmské pohlaváry a jejich odchod z Rangúnu. Za svůj smysl pro humor byl odměněn vězením.

Z mého pohledu je Neipyijto město, kde se nedá žít, jen pracovat a pak nějakým způsobem přežívat. Jeho architektura vůbec nepočítá s tím, že by se tu někdo pohyboval pěšky, nejsou tu chodníky a i tak jsou vzdálenosti enormní. V úvahu přicházejí jen auta a motorky a i když tu není žádný provoz, člověk pořád někam jede. Není tu žádné centrum, ani veřejná prostranství, chybí tu život, neexistuje veřejná doprava a taxi jen sporadicky. Žije tu údajně téměř milion lidí, ale kladu si otázku, kde vlastně jsou? Když si však uvědomím, že Neipyijto zabírá plochu pětkrát větší než Berlín, je zřejmé, že se rozptýlí, stejně jako pyl ze stromů. Jen občas je jich vidět víc a to když nastane nějaká výjimečná událost. Tu jsem zažila 4. ledna, kdy se tu slavil Den nezávislosti Barmy velkým státním banketem. Hotely zažily mírné oživení a státní byrokracie uspořádala ohromující šou v zahradách Prezidentského paláce, kde se sešlo na 3 000 hostů. Členové cizích velvyslanectví, zahraničních  organizací a firem byli  sváženi z hotelů autobusy, kterým na křižovatkách uvolňovaly cestu  neexistujícím provozem kordony policistů. Vjezd přes most vodního příkopu na ostrov se sídlem prezidenta byl však opravdu ohromující, stejně jako osvětlená plocha, kde se konalo přivítání s prezidentem a jeho chotí a dalšími členy vlády, se zvláštní plochou se stoly, bufetem, obří obrazovkou a hledištěm pro následující představení. Organizace fungovala dokonale, chvílemi jsem si připadala jako kdysi na spartakiádě, kde platil povel "Na značky!". Také zde měl každý stát, každá organizace a jejich zástupci své místo, kdy na zemi nebyly připevněny  značky, ale právě jejich názvy, aby nedošlo k žádnému omylu a prezident nebyl při představování mystifikován. Nechyběl ohňostroj, světelná show a představení, které vkusně kombinovalo na plátně ukázky zajímavostí Barmy a její historie s živým tanečním představením.

Skutečné vzrušení však nastalo, když dorazila neplánovaně (těžko říci, jak moc), také skutečná hlava státu Aun Schan Su Ťij. Protože se večer před banketem setkala se zahraničními diplomaty, šuškalo se, že sem již nedorazí, aby na sebe nestrhla veškerou pozornost, když hostitelem byl barmský prezident. Přesto ale krátce po zahájení předjely černé limuzíny a z nich vyskákali pohledné dívky a mladíci její osobní ochranky. V tuto chvíli nikdo nic neorganizoval a tak se hosté, hlavně zahraniční, postavili do dlouhé řady a trpělivě čekali, aby si s "Lady" podali ruku a třeba s ní prohodili i pár slov. I když svět a hlavně západ nešetří vůči Aun Schan Su Ťij v poslední době kritickým postojem, měla jsem pocit, že se všichni přesto třásli na příležitost, dostat se do její blízkosti. Když se nakonec zastavila u jednoho z diplomatů a setrvala s ním v delším družném hovoru, ukázalo se, jakou silou vládne. Nikdo se ji neodvážil přerušit, upozornit na váznoucí program a 3 000 hostů trpělivě čekalo, až rozhovor skončí. První ranní let následujícího dne do Rangúnu  byl plný a hotely zase na dlouhou dobu osiří. Při cestě na letiště jsem pozorovala vesničany, jak jedou v ranním svítání s kárami a buvoly na pole, z vesnice, kde kdo ví, jestli vůbec mají elektřinu a školu a bylo mi z toho všeho nakonec smutno. Luxusu elektrického proudu si totiž v Barmě užívá jen 30% obyvatel. Z nějakého důvodu se mi vybavil výrok postavy z historie, která se také nezabývala pohledem za bránu svého paláce: "Když nemají chléb, tak ať jedí koláče."

Příjezd do Neipyijta

Bizarní kruhové objezdy

Parlamentní komplex focený přes plot

Pagoda Upattasanti, napodobenina Šweitigoumské pagody v Rangúnu

Liduprázdné letiště

A stejně prázdný bazén hotelu Hilton

Banket ke Dni nezávislosti Barmy

Aun Schan se zdraví s nadšenými hosty