Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: Neipyijto

Počátkem nového roku mě cesta zase jednou zavedla do skutečného hlavního města Barmy Neipyijta (v anglickém přepisu Nay Pyi Taw). Říkám skutečného, protože většina lidí, kteří se o tuto zemi blíže nezajímají, si spíš myslí, že hlavním městem je Rangún, neboť figuruje na prvním místě turistických průvodců, míří sem drtivá většina mezinárodních letů a má také nejvyšší počet obyvatel v zemi. Je ale od roku 2005 pouze obchodním a finančním centrem země. Kdo už kdy slyšel o Neipyijtu?

Podobně se vedlo před 15 lety i samotným obyvatelům země. I když se šířily různé dohady, o novém hlavním městě nic netušili, protože jeho stavba a její účel byly důkladně utajeny. A pak prakticky přes noc, v neděli 6. listopadu 2005, vojenská junta přestěhovala celou vládu z Rangúnu do nového, k tomuto účelu postaveného města, které se nacházelo 320 kilometrů severním směrem, na poloviční cestě do Mandalej. Nové vládní centrum státu bylo pojmenováno Neipyijto, což znamená v překladu něco jako "příbytek králů" . Pro kolosální stavbu byl vybrán řídce osídlený prostor mezi rýžovými poli a několika vesnicemi západně od městečka Pyinmana. Jeho obyvatelé sice zmiňovali, že v místních čajovnách viděli čínské dělníky už kolem roku 1999, ale předpokládalo se, že si vojenská vláda nejspíš buduje nové velitelství.

Až ráno onoho 6. listopadu před 15 lety přineslo vysvětlení. Stěhování začalo přesně v 6 hodin a 37 minut ráno, což nebyla zcela určitě náhoda, ale nejspíš čas předepsaný astrology, bez kterých se většina pověrčivých generálů v žádném rozhodnutí neobešla. Dlouhá řada nákladních aut nastartovala a zatížená vybavením celých ministerstev opustila Rangún směrem na sever. Většina jejich zaměstnanců údajně dostala na přípravu pouhých 36 hodin. Své rodiny museli nechat doma. Řada z nich se zdráhala vydat se do odlehlého a osamělého místa a zažádala o předčasné penzionování. Vláda podrážděně vyhlásila, že podobné žádosti budou posuzovány jako dezerce a ujistila své zaměstnance, že administrativní budovy a obydlí pro více než 5 000 lidí už byly dokončeny. Do konce roku mělo být pak vše kompletně hotovo a rodinám úředníků umožněno se přestěhovat také. Rodinní příslušníci však váhali vzdát se svých zaměstnání, přátel a příbuzných, sousedského života s pagodami, trhy a čajovnami v Rangúnu, vzít děti ze škol a vytrhnout je z důvěrně známého prostředí. První obyvatelé Neipyijta se údajně cítili jako vězni v "sídlišti, podobném pevnosti". Stěžovali si, že nic nebylo dokončeno, nefungovala elektřina, netekla voda a nebylo kde nakoupit. Lidé spali na svých pracovních stolech, pronásledováni roji komárů.

Co vedlo vojenskou vládu k takovému podivnému kroku? Nejdříve je třeba připomenout, že podobné akce nejsou ve světě neznámé. Kromě historických příkladů z USA, Austrálie, Ruska či Kanady došlo v novější době k budování "umělého" hlavního města např. v Brazílii (stěhování z Rio de Janeira do Brazílie), v Kazachstánu (z Alma Aty do Astany) nebo v Belize (z Belize City do Belmopanu). Já sama jsem zažila nové hlavní město v Nigerii, kde jsem žila v bizarní nové Abuje a také na Pobřeží slonoviny, kde ale k žádnému masovému přesunu do nového hlavního města Yamoussoukra (naštěstí) nedošlo a mezinárodní organizace i většina úřadů zůstala v Abidjanu (viz můj blog Jak se (mi) žije v Abidjanu, Pobřeží slonoviny z 31. 8. 2011) Z tohoto pohledu není stavba nového centra v Barmě z vojenských a strategických důvodů ničím novým.

Přesto je nutné pro objasnění fenoménu Neipyijto vysvětlit pojem hlavního města v Asii a speciálně v Barmě. Asijská střediska moci byla totiž tradičně situována v centrech jejích aktuálních území, přesněji řečeno tam, kde sídlil vládce. Středověký Bagan nebo později Mandalej byly pevnostmi, kde se zdržoval královský dvůr, obklopené rozsáhlým osídlením a komplexem pagod. Jednalo se spíše o vojenská, ekonomická a politická centra než o městské osídlení, které se postupně vyvíjelo. Podle této koncepce hrál tradiční vládce klíčovou roli, jeho moc byla nepopiratelná a jeho palác byl magickým centrem, které reprezentovalo celou zemi. Přesun hlavního města z Rangúnu do Neipyijta byl zřetelným pokusem vrátit se k tradičním kořenům, napodobit barmské krále, kteří také podle své potřeby s lehkostí přemisťovali svá královská sídla.

Tuto roli nemohl splnit Rangún, který pro Barmánce zůstává britským koloniálním centrem, které bylo navíc až do japonské invaze v letech 1941/1942 osídleno více Indy, Číňany, Evropany a jinými národnostmi než místním obyvatelstvem. Nové hlavní město mělo skončit s ponížením z koloniálního období, oslavit minulost, kdy vládli barmští králové a navázat na ni po jejím přerušení. Počátek stavby nového centra země byl také odpovědí generálů na prodemokratické hnutí a nepokoje v Rangúnu v roce 1988. V té době zažila vláda hrozbu rozzlobeného obyvatelstva na vlastní kůži a přestože zavedla po jeho porážce ve městě drastická opatření, nepřinesla jim dostatek klidu. Proto se rozhodla od dosavadního hlavního města distancovat i fyzicky a tím se také úplně izolovat od ostatního obyvatelstva. Jak pravil lapidárně jeden z obyvatel Rangúnu: "Prostě odtud utekli."

Další názory zdůrazňují obranný důvod, mezi obyvateli se šuškalo, že přesun do vnitrozemí doporučili astrologové, kteří varovali před invazí, vedenou z moře. Neipyijto je daleko od moře, kde by se mohlo stát obětí cizího útoku. Je také blíže tradičně neklidných států - Šanského, Karenského a Kayahského. Ať už byla motivace jakákoliv, horentní náklady na vybudování nového města od nuly v jedné z nejchudších asijských zemí jsou zdravým rozumem nepochopitelné a také neobhajitelné. To samozřejmě nebylo nic, co by barmské generály jen v nejmenším trápilo. Na stavbu města padlo odhadem asi 4 až 5 miliard amerických dolarů jen v první fázi. Enormní výdaje však pokračují i v současnosti a jsou odsávány z chronicky podfinancovaných sektorů jako je vzdělání, lékařská péče a zásobování energií. Neipyijto se tak stalo parazitem a pro mě je hlavně ukázkou mocenské zvrhlosti - propast mezi tímto vyumělkovaným a absurdním centrem moci a zbytkem země je tu nepřehlédnutelná.

V Neipyijtu je v první řadě možné si udělat představu o výstřední urbanistické koncepci barmské vojenské vlády. Dispozice města se silně podobá americkým předměstím, ekonomické, rezidenční a hotelové zóny jsou striktně odděleny. Místní státní zaměstnanci, na které se tradičně nebere žádný ohled, bydlí na předměstí v krabicovitých ubytovnách s barevně odlišenými střechami pro jednotlivá ministerstva. Kvalita ubytování odpovídá pracovnímu ranku jejich obyvatel. Říká se, že nižší úředníci přespávají v jednoduchých barácích, zatímco ti vyšší mají k dispozici vzdušné vilky. Většina z nich jsou tu ale stejně sami a v pátek večer odjíždějí do Rangúnu, aby strávili víkend s rodinami v důvěrně známém prostředí. Vládnoucí elita se usadila v přísně hlídané Vojenské zóně, údajně podkopané kilometry tunelů a bunkrů. Návštěvník města, jak zahraniční, tak místní, sem nemá přístup. Nechybí tam (prý) obrovské prostranství na vojenské přehlídky se sochami krále Anawrathy, Bayinnaunga a Alaungpayi, nejvýznamnějších barmských vojevůdců, kteří se těší všeobecné oblibě. Zahraniční diplomatická komunita zůstává zatím věrná Rangúnu a přes apely barmské vlády i výzvu samotné Aun Schan Su Ťij se nikterak nehrne, se sem stěhovat. Občas prosáknou zprávy, který stát či organizace se k tomu pomalu chystá, ale po čase opět utichnou bez skutečného výsledku. A tak tzv. Mezinárodní zóna, určená právě pro cizí organizace a zastupitelstva, která je situována na jihovýchodě, pomalu zarůstá, aniž by se tu prozatím začalo vůbec stavět.

Navštívit Neipyijto je pro běžného návštěvníka země ztráta času, pro cizince, žijícího v zemi, to patří k věci, právě pro svoji bizarnost a neuvěřitelnost. Je možné použít přímý, hodinový let z Rangúnu a přistát tak na jednom z nejprázdnějších letišť na světě. Druhou možností je jet do "hlavního města" po "dálnici" Rangún - Mandalej. Uvozovkami se snažím naznačit, že není nejen hlavní město jako hlavní město, ale také dálnice jako dálnice. Tato dopravní komunikace sice je čtyřproudá, ale její povrch je na pováženou a rychlá jízda je vyloučená, protože řidič nikdy neví, zda mu do cesty nevjede motorka, nevejdou přecházející vesničani a hlavně nevběhne dobytek, který se pase kolem. Aut je zde tak málo, že manévr předjíždění nikdy není nutný, také proto, že rychlost blížící se 100 km za hodinu může být životu nebezpečná. Krajina je poměrně jednotvárná, rovinatá, s rýžovými poli, palmami, občas je vidět jednotlivá chatrč, spíš než domek.

O to větší je šok a překvapení, když dálnice najednou přejde v mnohaproudé bulváry, uprostřed dekorované perfektně sestřihanými okrasnými keři a stejně vysokými palmami v pravidelných rozestupech. Bulváry jsou liduprázdné a také na nich až na malé výjimky nejsou skoro žádná vozidla! Pokud je někde k vidění lidská duše, je to postava s kloboukem na hlavě, která kropí, střihá a jinak opečovává okraje vozovek, případně natírá její okraje. Jsou tu také pravidelně rozmístěná stanoviště policie v malých budkách, obklopená toulavými psy. Když jsem přijela poprvé do hlavního města, musela jsem vystoupit z auta a přesvědčit se hlasitým počítáním, že liduprázdná vozovka má skutečně 16 (!) dopravních pruhů. Zastavit si uprostřed a věnovat se žasnutí není žádný problém, protože široko daleko stejně není žádné jiné auto. A i kdyby se vyskytlo, při šířce dopravní komunikace je jasné, že se dokáže vyhnout. Ještě podivnější jsou obrovské kruhové objezdy, v jejíchž středu je většinou vyvýšenina, vyzdobená mamutím lotosovým či jiným květem v jasných barvách. Po stranách silnice návštěvník spíš tuší, než vidí různé velké stavby, před kterými sice může zastavit, ale dovnitř se většinou nedostane.

Honosné vládní budovy také nejsou přístupné a není tu ani žádné veřejné prostranství, které by je obklopovalo. Má smysl alespoň se podívat skrz zdobené vysoké ploty, navzdory nevraživým pohledům policejních hlídek. Nejhonosnější je určitě parlamentní komplex, který zahrnuje 31 budov a prezidentský palác. Dělá na mě dojem Zakázaného města v Číně s budovami se zdobenými věžemi ve tvaru pagod a ležícím na umělém ostrově, obklopeném vodním příkopem. Zde je víc než jasné, že ti, kteří mají moc, se naprosto odtrhli od lidí a shlížejí na ně z pevnosti obklopené vodní překážkou. Impozantní je rovněž budova radnice, tříposchoďová, na první pohled podobná té v Rangúnu, i když je víc krabicovitá a stavitelsky se pohybuje mezi řeckým chrámem a stalinistickou architekturou. Tváří se velmi nepřístupně (což také je), daleko za plotem se zlatě dekorovanou bránou a rozsáhlými zahradami.

V blízkosti dvou obřích kongresových center, která postavili čínští stavitelé za čínské peníze, a zatím neexistující Diplomatické čtvrti se nachází Hotelová zóna. I to je fascinující záležitost, protože takové prostředí a hotely zažil jen málokdo. Zde musí a mohou stát nebo spíš ležet všechny hotely města. Podle jediné statistiky, na kterou jsem narazila, se tu v roce 2013, před zahájením Her jihovýchodní Asie, pro které se vybudovaly i dva sportovní komplexy, dokončovalo 345 velkých hotelů, a k tomu ještě 442 menších, včetně hostelů. Plánována byla výstavba dalších. A tak se tu lze ubytovat od Hiltonu nebo hotelu Kempinski, přes Aureum Palace a další pětihvězdičkové hotely v celé škále dalších zařízení. Mají několik věcí společných. Stavebně jsou si velmi podobné, hlavně přepychové hotely, které jsou všechny situovány v několika budovách na rozlehlých pozemcích parkové úpravy. Hosté mají kvůli rozsáhlosti k dispozici u jednotlivých hotelových budov golfová vozítka s řidiči, aby se dostali z recepce či od snídaně do své ubytovací části. To ještě umocňuje pocit zcela umělého života na jakémsi podivném golfovém hřišti, zcela odtrženém od reality. Druhým společným faktorem je, že rezervace pokoje skutečně není nutná. Hotely po většinu roku zejí prázdnotou a na dlouhých, širokých chodbách vystlaných vysokými koberci s psychedelickými vzory si připadám přesně jako ve filmu Stanleyho Kubricka Osvícení. Chybí tu jen Jack Nickolson coby správce prázdného hotelu se svým šíleným pohledem a vražednými choutkami. Vzhledem k naprostému nedostatku hostů jsou ceny víc než výhodné a tak když si chce někdy celá rodina movitějších odpočinout od přelidněného a dopravními zácpami ochromeného Rangúnu, vyjede si i s dětmi na víkend do Neipyijta, aby si užila luxusu a klidu s tím, že ho celý stráví v hotelu a jeho bazénu. Bohužel vzhledem k neskutečné izolovanosti a neživotné atmosféře města odcházejí poslední dobou stále častěji jeden zahraniční manažer hotelu za druhým a s nimi nezřídka také kvalita služeb. Místní personál se sice snaží podle svých sil, ale nedopadne to vždycky podle představ hosta.

Z klasických zajímavostí, které je v Neipyijtu si možné prohlédnout, je tu pagoda Upattasanti, která je skoro přesnou kopií Šweitigoumské pagody v Rangúnu, i když je o symbolických 30 cm nižší. Pochází z roku 2009 a připomíná nehynoucí zásluhy generála Than Shwe (a jeho manželky), který dohlížel na budování města. Generál se často přirovnává k velkým barmským králům. Název pagody v překladu znamená "útěk před pohromou" a odkazuje na buddhistickou sútru ze 16. století. Platila pro situace, kdy zemi hrozil vpád nepřátelského vojska, což připomíná údajný důvod budování nového hlavního města, jímž byl paranoidní strach z možné námořní invaze do Rangúnu. Při pohledu zblízka pagoda působí skromněji než její předobraz a navíc si člověk nemůže nevšimnout nedbalého provedení, zejména levné zlaté barvy. Pagoda zaujme tím, že je dutá a také přítomností dvojice bílých slonů u dolního konce východního schodiště. Pro srovnání s těmito výjimečnými sloními albíny jsou tu i dva "normální" šedí sloni. Podle místních obyvatel bílí sloni přinášejí štěstí a prosperitu, což vojenská junta silně potřebovala. Podle mne je spíš jen pro otrlé povahy, jít se podívat se na to, jak sloni stojí připoutání řetězi v příliš těsném pavilónu.

Cílem půldenního výletu může být místní moderní zoologická zahrada a safari park, které leží 45 minut cesty autem od města. Jsou otevřené od roku 2011, kdy sem byla přestěhována zvířata ze silně zchátralé zoologické zahrady v Rangúnu, i když ta stále existuje. Známý barmský komik na to tehdy zareagoval slavnou průpovídkou: " Všechna zvířata míří do Neipyijta", kterou samozřejmě narážel na státní zaměstnance a barmské pohlaváry a jejich odchod z Rangúnu. Za svůj smysl pro humor byl odměněn vězením.

Z mého pohledu je Neipyijto město, kde se nedá žít, jen pracovat a pak nějakým způsobem přežívat. Jeho architektura vůbec nepočítá s tím, že by se tu někdo pohyboval pěšky, nejsou tu chodníky a i tak jsou vzdálenosti enormní. V úvahu přicházejí jen auta a motorky a i když tu není žádný provoz, člověk pořád někam jede. Není tu žádné centrum, ani veřejná prostranství, chybí tu život, neexistuje veřejná doprava a taxi jen sporadicky. Žije tu údajně téměř milion lidí, ale kladu si otázku, kde vlastně jsou? Když si však uvědomím, že Neipyijto zabírá plochu pětkrát větší než Berlín, je zřejmé, že se rozptýlí, stejně jako pyl ze stromů. Jen občas je jich vidět víc a to když nastane nějaká výjimečná událost. Tu jsem zažila 4. ledna, kdy se tu slavil Den nezávislosti Barmy velkým státním banketem. Hotely zažily mírné oživení a státní byrokracie uspořádala ohromující šou v zahradách Prezidentského paláce, kde se sešlo na 3 000 hostů. Členové cizích velvyslanectví, zahraničních organizací a firem byli sváženi z hotelů autobusy, kterým na křižovatkách uvolňovaly cestu neexistujícím provozem kordony policistů. Vjezd přes most vodního příkopu na ostrov se sídlem prezidenta byl však opravdu ohromující, stejně jako osvětlená plocha, kde se konalo přivítání s prezidentem a jeho chotí a dalšími členy vlády, se zvláštní plochou se stoly, bufetem, obří obrazovkou a hledištěm pro následující představení. Organizace fungovala dokonale, chvílemi jsem si připadala jako kdysi na spartakiádě, kde platil povel "Na značky!". Také zde měl každý stát, každá organizace a jejich zástupci své místo, kdy na zemi nebyly připevněny značky, ale právě jejich názvy, aby nedošlo k žádnému omylu a prezident nebyl při představování mystifikován. Nechyběl ohňostroj, světelná show a představení, které vkusně kombinovalo na plátně ukázky zajímavostí Barmy a její historie s živým tanečním představením.

Skutečné vzrušení však nastalo, když dorazila neplánovaně (těžko říci, jak moc), také skutečná hlava státu Aun Schan Su Ťij. Protože se večer před banketem setkala se zahraničními diplomaty, šuškalo se, že sem již nedorazí, aby na sebe nestrhla veškerou pozornost, když hostitelem byl barmský prezident. Přesto ale krátce po zahájení předjely černé limuzíny a z nich vyskákali pohledné dívky a mladíci její osobní ochranky. V tuto chvíli nikdo nic neorganizoval a tak se hosté, hlavně zahraniční, postavili do dlouhé řady a trpělivě čekali, aby si s "Lady" podali ruku a třeba s ní prohodili i pár slov. I když svět a hlavně západ nešetří vůči Aun Schan Su Ťij v poslední době kritickým postojem, měla jsem pocit, že se všichni přesto třásli na příležitost, dostat se do její blízkosti. Když se nakonec zastavila u jednoho z diplomatů a setrvala s ním v delším družném hovoru, ukázalo se, jakou silou vládne. Nikdo se ji neodvážil přerušit, upozornit na váznoucí program a 3 000 hostů trpělivě čekalo, až rozhovor skončí. První ranní let následujícího dne do Rangúnu byl plný a hotely zase na dlouhou dobu osiří. Při cestě na letiště jsem pozorovala vesničany, jak jedou v ranním svítání s kárami a buvoly na pole, z vesnice, kde kdo ví, jestli vůbec mají elektřinu a školu a bylo mi z toho všeho nakonec smutno. Luxusu elektrického proudu si totiž v Barmě užívá jen 30% obyvatel. Z nějakého důvodu se mi vybavil výrok postavy z historie, která se také nezabývala pohledem za bránu svého paláce: "Když nemají chléb, tak ať jedí koláče."