Jak se (mi) žije v Barmě, vlastně Myanmaru: Můj dům, můj hrad

V Barmě by se nemělo nikdy začínat se stavbou domu, dokud si pozemek neprohlédl člověk, který se zabývá předpovídáním budoucnosti. Ten rozhodne, zda se jedná o vhodné místo. A dál už je postup jednoduchý, protože se nabízejí jen tři možnosti, jako ve známé pohádce pro malé děti: tou první jsou jednoduché bambusové chatky na kůlech, se stěnami ze splétaných rohoží, střechou z palmových listů a podlahou z bambusu. Pořizuje si je většina obyvatel a střechy jsou často už modernější, z vlnitého plechu. Tyto domovy ne vždy vydrží monzunové deště, jejich výhodou však je, že se dají lehce postavit na jiném místě. Ti šťastnější, tedy movitější, pro stavbu domu používají dřevo, hlavně týkové. Tyto půvabné stavby bývají přístupné po zdobených schodištích a střechy a okna jsou opatřené vyřezávanými soškami. Patří však většinou už minulosti. A třetí, nejmenší skupina obyvatel země, ta movitá, přešla od používání cihel v posledních letech k betonu. Jedná se o domy, které jsou méně estetické, zato ale solidnější a vyrůstají hlavně ve městech. Na venkově není v domech téměř žádný nábytek, sedí se a spí na tvrdých bambusových rohožích. V suchém období se vaří venku na čtyřhranných kamínkách, za dešťů uvnitř domu. Nádobí se skládá z pár hliněných nebo plechových hrnců. Lakovaný podnos nahrazuje stůl. Ve městech, hlavně těch velkých a zejména Rangúnu se bydlení přibližuje našim představám, ale přesto není pro cizince prosté mnoha překvapení.

Poté co jsme se na čtyři roky přestěhovali do Barmy, bylo zřejmé, že se z počátečního pohodlí a bezpečí hotelu budeme muset dříve či později přesunout do příbytku trvalého. Ale kam? Volba byla dvojí: buď dům nebo byt v jednom z nových výškových domů, které v Rangúnu rostou jako houby po dešti. Rozhodujícím požadavkem bylo, aby bydlení bylo v blízkosti manželova pracoviště, protože i na vzdálenost několika málo kilometrů člověk potřebuje v dopravní špičce nekonečnou dobu, nejen kvůli přemíře aut, ale také špatně regulované dopravě. Přitom špička podle mě trvá od osmi hodin rána do osmi do večera, tedy vlastně pořád a jedná-li se o školní dny a navíc hodinu zahájení či ukončení výuky té nebo oné školy, jsou ulice v jejím okolí v ten čas neprůjezdné. A dětí a tím pádem i škol je mnoho... V úvahu tedy připadala čtvrť Bahan, takové Dejvice Rangúnu a tam pár volných domů bylo k dispozici v tzv. Zlatém údolí, kde žijí hodně právě cizinci. Údolí je ulicí Inya spojeno s umělým Inya jezerem a v oblasti kolem něj se nachází i známý dům Aung San Su Kyi a dalších barmských prominentů a boháčů a také rezidencí velvyslanců. Jsou to spíše tradiční, staré a krásné vily ve vzrostlých zahradách, ke kterým by se možná hodilo přirovnání Ořechovka Rangúnu. Zlaté údolí je spíš přecpané starými i novými domy, často naprosto absurdní architektury na malinkých pozemcích. Velkým a nepříjemným překvapením v jedné z nejchudších zemí světa byly ceny. Ukázalo se, že nájmy dosahují astronomických výší, protože cílí zejmé na cizince z nadnárodních firem, mezinárodních organizací a velvyslanectví, které svým zaměstnancům na nájmy většinou přispívají. Když jsem se ve zprávách dozvěděla náhodou sumu, kterou platí hokejista Jágr za svůj luxusní apartmán v USA, říkala jsem si, že by za stejné peníze v Rangúnu příliš reprezentativně nebydlel. Každopádně bylo jasné, že naše představa koloniální vilky nebo domu v zahradě a dokonce s bazénem, jak jsme byli zvyklí z Afriky či Srí Lanky, je zde nereálná.

Rada, kterou jsem pro hledání bydlení dostávala ze všech stran, obsahovala dva zásadní body: vodu a majitele. Bylo mi řečeno, že do většiny rangúnských domů zatéká, protože stavby jsou neudržované nebo špatně postavené a žije-li majitel v cizině, což je často skutečností, protože si to při svých příjmech samozřejmě může dovolit nebo ho nedostatky a problémy nezajímají, což je bohužel také časté, změní se bydlení v horor. Poté, co jsem si s realitní makléřkou v květnových dnech, kdy se teploty pohybují kolem 45 stupňů Celsia, prohlédla několik předražených domů a bytů, propadla jsem beznaději. Byty byly často ve výškových domech, které byly rozestavěné a podobaly se akváriím. Sklo a beton, strašidelné chodby, nízké stropy, malinké a zastrčené kuchyňky bez oken. Šplhala jsem po schodištích bez schodů, přeskakovala podivnou elektroinstalaci a musela se v každém předváděném bytě či domě zouvat, protože tak je to v Barmě zvykem. Do obydlí a pagod se vstupuje bez obuvi. Nohy platí jako nečisté a po pár prohlídkách moje nevyhnutelně takové i byly. Děsily mě i výtahy a projektová ignorace faktu, že Rangún je místem častých zemětřesení a poslední cyklon sem zavítal v roce 2008. Jediný byt, který se mi líbil, byl v posledním patře jednoho z komplexu tří věžáků a měl nádherný výhled. Připadal v úvahu i pro požadovanou velikost, protože by se do něj kromě nás vešel i nábytek, který jsme si přivezli s sebou, ale měl majitelku, která představovala typ majitele arogantního. Byt byl neuvěřitelně zanedbaný, špinavý a po vystěhování nájemníka před několika měsíci zde evidentně nikdo nehnul ani prstem. Na balkoně byly hromady ptačího trusu a na dotaz, kdy nechá spravit nefungující klimatizaci nezúčastněně odvětila, že po zaplacení ročního nájmu. Místní specialitou je totiž platba na rok předem.

Podobně tristní byly i domy. Sešlé, s neopravenými závadami a často s vybavením, které bylo možná dobré před padesáti lety, ale v dnešní době svojí kvalitou ani stavem nevyhovovalo. Jeden dům mě obzvlášť ohromil. Byl přítomen i majitel, kterého bych označila za typ žoviální, a který podle svých slov nejraději hrál golf či si užíval pohodlí alpských hotelů. Z domu se stěhoval, protože si postavil dům jiný, čemuž jsem se ani nedivila. Tento totiž vybydlel. Zvenku působil ještě vcelku dobře, i když bizarně, protože mezi natěsnané okolní vysoké novostavby a stromy se vklínila i terasovitá zahrádka, minibazén a dekorativně vybetonované místo pro šest (!) aut. Dům byl celý obložen oblázky z myanmarských řek, asi inspirace z Alp a v truhlících skomíraly podle jeho slov alpské rostliny. Vnitřek byl už méně okázalý. Na zemi leželo staré linoleum se vzory ze sedmdesátých let, okna byla oprýskaná, zdi ušmudlané a koupelny děsivé. Ani jejich vylepšení umělými mušlemi a barevnými poličkami nepřekrylo dojem ze zašlých dlaždic, rezavých baterií a sprchového koutu, do kterého bych vstoupila leda v impregnovaném obleku. Překvapením byla kuchyně, která vlastně ani kuchyní nebyla, protože se vařilo venku na betonovém pultu u zdi domu, kde opuštěně leželo i po majitelově vystěhování několik hrnců. Venku stál rovněž přístavek pro služky, tři, jak mi majitel zdůraznil a nejvíc mi připomínal velkou králíkárnu, byť betonovou, neboť měl místo jedné stěny drátěné pletivo. Uvnitř byly vidět začernalé stěny, v období dešťů asi mokré a plesnivé a změť levných barevných podložek na spaní, rozházeného šatstva a televizi.

Když jsem opouštěla dům milovníka Alp, jehož cena za pronájem byla naprosto nehorázná, propadla jsem zoufalství. Hlavou se mi mihla myšlenka, poslat nábytek zpět do Evropy a zůstat navždy v apartmánovém hotelu, čistém a přátelském. Tak to také spousta cizinců dělá, protože si tím ušetří řadu problémů, i když ne samozřejmě peněz a prostor je na delší dobu přece jen omezený. Z posledních sil jsem se v pořadí už třetího makléře zeptala, zda by mi nemohl ukázat "normální" dům, čistý a velký tak, aby se tam vešel náš nábytek. K tomu nutno dodat, že jsme z našeho bytu nepřivezli ani všechen, ale pouze část. Po delším přemýšlení přiznal, že jeden má, ale že je pro nás, tedy dva lidi, příliš velký, ale je ochoten mi ho ukázat.

A tak jsme projeli spletitými uličkami Zlatého údolí, vyjeli strmý kopec a přede mnou se objevila moderní krychle s velkými dřevěnými okny a sice miniaturním pozemkem, ale aspoň se třemi vzrostlými stromy. Dům postavila rodina, která žila hned v sousedství, na pozemku, který jí patřil, ale byl údajně v minulosti zpustlý. Teď má samozřejmě cenu zlata, šve, vždyť jsme také ve Zlatém údolí. Ušetřila jsem si úvahy, jakou roli hráli rodiče v minulém, vojenském režimu a komunikovala se synem, který mluvil nejlépe anglicky. On i rodiče na mě dělali dojem majitelů zodpovědných. Dům byl nový, na místní poměry pečlivě postavený, podlahy, schody, dveře i okna zhotoveny z krásného, hladkého, teplého dřeva. Samozřejmě jsem se zula a při prohlídce také zadýchala, protože se tu kvůli cenám pozemků staví hlavně do výšky a dům měl tři podlaží. Po jeho prohlídce mi bylo mi jasné, že ho musíme vzít. Dva hlavní faktory, tj. dobrá střecha a přítomný a zainteresovaný majitel se zdály být v pořádku, navíc naše kontejnery čekaly v přístavu na překládání, protože Rangúnem nesmí projíždět velká auta a nadcházející období dešťů už párkrát ukázalo drápy mohutným lijákem. Cena za pronájem byla vysoká, ale zaměstnavatelem akceptovatelná, když majitel přislíbil zakoupit ještě generátor a opatřit plot kolem pozemku ostnatým drátem. Generátor mít musíme, na tom trvá zaměstnavatel, protože výpadky elektrického proudu jsou časté a dlouhé, ale ostnatý drát jsem chtěla já. Za prvé jsem ho u ostatních domů také viděla a za druhé jsem si uvědomila, že to je poprvé, kdy nebudeme mít ani hlídače, ani mříže v oknech a už vůbec ne spínač na zdi ložnice, oddělené bezpečnostními dveřmi od zbytku domu, kterým bychom přivolali ozbrojenou četu, jako v Africe. Nějak jsem pohledu na ostnatý drát v minulosti přivykla. Přestože je kriminalita v Rangúnu údajně velice nízká, trochu mě děsila obrovská okna až k zemi, zástrčky na dveřích, které by překonalo (silnější) dítě a fakt, že tam budu občas delší dobu sama.

Dům sám o sobě byl méně záludný než většina těch, které jsem dosud viděla. Kopíroval tradiční rozvržení barmských domů, ale v poněkud modernějším pojetí. V přízemí byla velká místnost, sloužící jako jídelna a obývací pokoj a zákoutí vybavené kuchyňským nábytkem s malým dřezem se studenou vodou. Skříňky byly zhotoveny truhlářem, který asi měl k dispozici obrázky evropské kuchyně, ale její praktické využití mu unikalo. A tak jsou horní skříňky příliš vysoké, takže je k jejich používání zapotřebí schůdků, ale mají jen jednu poličku uprostřed, takže se tam mnoho nevejde. Chyběl sporák, pracovní plocha, chybělo tak nějak všechno. Kdo by se ptal, kde se vlastně vaří, musel by vstoupit do těsné a tmavé postranní místnůstky, nazývané "wet kitchen" tedy "mokré kuchyně", kde se nachází větší dřez s teplou vodou, trouba a varná deska se dvěma plotýnkami na plynové lahve. Tento systém "odstrčené" kuchyně jsem pochopila při prohlídkách domů, kde byla u těch velkých a honosných kuchyně dokonce v oddělené přístavbě. V Barmě totiž vaří služka či služky mimo obývací prostory a hotové pokrmy donesou ke konzumaci dovnitř. Naše mokrá kuchyně má také zvláštní vchod, aby se tam mohlo s potravinami vstupovat zvenku a ne hlavním vchodem. Většina cizinců si zoufá nad malými prostory, absencí trouby či dostatečného množství plotýnek. Hobby vaření, kterému propadla Evropa i Česká republika se tu vůbec nepěstuje. Ani mu neodpovídá vybavení kuchyně. Byla jsem proto velmi překvapená, když jsem uviděla zařízení, které uvnitř vypadalo jako myčka nádobí, věc to v Barmě nevídaná, protože lidská síla je levnější. Majitel mi však poněkud zaraženě vysvětlil, že se jedná o sterilizátor. Pochopila jsem, že je třeba napřed nádobí ručně umýt a pak naskládat dovnitř a sterilizovat, čímž má ode mně tento komplikovaný kuchyňský pomocník navždy pokoj. Podlaha této kuchyně je snížená, stejně jako u koupelen a toalet. Úklid probíhá tak, že se tam napustí voda a saponát, několikrát projde a voda se pak smetákem vymete dveřmi ven nebo v koupelnách odpady v podlaze. Když jsem poprvé viděla, jak se naše domácí pomocnice brouzdá po kotníky vodou v kuchyni, byť mokré kuchyni, nevěřila jsem svým očím. Dalším zádrhelem je také uchovávání potravin, protože v tropech se do zásoby moc nenakupuje, maximálně rýže nebo sušené ingredience. Ostatní, jako zelenina, ovoce nebo maso je k dostání každý den čerstvé na trhu. Většina cizinců tak místní majitele rozčiluje zřizováním malých spižíren, kde z jeho pohledu "syslí" potraviny a láká tím hmyz, myši a další problematické zájemce. Ale i my jsme obětovali místnost s koupelnou v přízemí, údajně určenou pro hosty a udělali z ní stále klimatizovanou zásobárnu s nápoji a evropskými potravinami.

Přestože má dům menší obytnou plochu než náš byt, kde jsme předtím bydleli, je tu celkem pět koupelen a sedm toalet. Dvě koupelny mají vanu, kterou by mě v tropech nikdy nenapadlo použít, leda bych trpěla zimnicí. V prvním patře se nachází také místnost pro služku, se zvláštním venkovním schodištěm. Přestože u nás naše domácí pomocnice nebydlí, byly mi tyto prostory hned sympatické. Měly parkety a vůbec vypadaly na rozdíl od toho, co jsem při prohlídkách viděla, jako určené pro člověka, třebaže trpasličího vzrůstu. V domě je rovněž místnůstka pro řidiče, a to v přízemí, u zastřešených míst pro auta, kde má čekat na výjezd a opečovávat vozový park. Dá se tam také přímo vyjít dalšími postranními dveřmi. Od personálu se zde totiž neočekává, že by používal hlavní vchod. Co v domě naštěstí chybí, je typická velká místnost v prvním patře, ze třech stran prosklená, ale opatřená těžkými závěsy a sedacím nábytkem, jak je tomu ve většině moderních domů. Je mi záhadou, k čemu vlastně slouží. Chybí tu také prostor pro domácí modlitebnu, kam se umisťuje a zdobí domácí oltář. Zato jsou všechna okna bez výjimky opatřena sítěmi proti komárům a je pravda, že s nimi bojujeme celkem úspěšně. Horší je to s dalšími nevítanými návštěvníky, kteří se neprodleně po nás začali stěhovat, ať už to byli mravenci všech velikostí, malé ještěrky gekka a bohužel také švábi. S mravenci a šváby vedu nerovnou chemickou válku a děsím se jediného, krys, kterých je v Rangúnu hodně. Na zahradě se objevilo hnízdo s pěti malými hady a tak jen doufám, že tam zůstanou a hlavně moc nevyrostou.

Tak jak se mění sezóny, tedy období sucha a monzunových dešťů, "reaguje" i dům. Protože dřevo, použité na parkety, schody a dveře nebylo evidentně dostatečně suché, v období sucha nás děsilo hlučnými ranami, to jak praskala dvířka u kuchyňského nábytku, rozkližovaly se parkety i dveře. Ve dveřích vznikaly škvíry, kterými šlo prostrčit prst, dřevěný barový pult si "odskočil" ode zdi nejméně o tři centimetry a vzal kus omítky s sebou. Hluk je vůbec v rozvojových zemích všudypřítomný, ať už ráno před šestou zvoní okolní kláštery, že mniši vycházejí žebrat o jídlo nebo se ozývají do noci z ampliónů nějaké náboženské proslovy. Do toho kolem neustále procházejí různí prodejci a vyzpěvují či vykřikují nabídky svého zboží. Na své drobné postavy mají většinou hlas jako zvon a v oblibě zejména časné ranní hodiny.

Když se ohlédnu za prvním rokem našeho pobytu, s hledáním domova v Rangúnu jsme měli vcelku štěstí, vzhledem k možnostem, které se nabízely. Největším benefitem je rodina majitelů, kteří jsou přátelští, fyzicky přítomní a snaží se řešit naše problémy. Když jsem euforicky poznamenala, že jsou opravdu zlatí, manžel suše odpověděl, že není divu, když jim platíme tolik peněz. Z vyprávění méně šťastných známých ale vím, že vše může být opravdu jinak. Dům, vedle kterého neplánovaně vzniká nové staveniště s nepřetržitým hlukem, obrovské a nezdůvodněné účty za elektřinu nebo naprostý nezájem poté, co nájemníci zaplatili roční nájemné. Na druhou stranu se člověk také někdy zasměje:

Nájemník: "Potřeboval bych klimatizaci v kuchyni, je tam nesnesitelné horko."
Majitel: "K čemu, prosím vás? Stejně tam nikdy nebudete!"

Nájemník: "Slíbil jste mi, že v kuchyni bude myčka nádobí!"
Majitel: "Ano, to je pravda, zaplatím vám ji. V kolik hodin má přijít?"