Nedá se přehlédnout, obzvláště v noci. Je celá pokrytá zlatem a září
jako nadpozemský útvar, jako loď mimozemšťanů, kteří sestrojili
obrovskou zlatou kuželku a přistáli s ní na pahorku uprostřed asijského
města. Stojí na rozsáhlém, členitém prostranství v Rangúnu, obklopena zelení a
žádná ze staveb do vzdálenosti několika kilometrů ji nesmí převyšovat.
Proto je na ni nezapomenutelný výhled z mnoha budov či míst v celém
městě a těžko by zde přežil hotel, luxusní bytový dům, rezidence či
střešní bar, kdyby nenabízel pohled na Šweitigoumskou pagodu ozářenou
sluncem, omývanou dešťem nebo osvětlenou reflektory. Připomíná mi
anglická přání k padesátinám, která jednotně tvrdí, že oslavenkyně
není sice už mladá, ale zato úžasná.
Chlubí se mnoha nej v barmském náboženském životě i sakrálním
stavitelství. Je nejposvátnějším a nejuctívanějším barmským chrámem,
většina obyvatel ji chápe také jako významný symbol národní identity a
často sloužila jako shromaždiště bojovníků za svobodu a demokracii. Je
také největší, nejvyzdobenější, nejbohatší, nejnavštěvovanější a asi
nejkrásnější. Když člověk poprvé uvidí přímo před sebou sto metrů
vysokou stúpu, přestane na chvíli dýchat. Bez přehánění mohu říci, že mě
za dva roky ještě nepřestala fascinovat. I ten, kdo nemá s buddhismem
nic společného, je okouzlen jednoduchostí a přitom rozmanitostí celého
komplexu Šweitigoumské pagody.
Místní legenda uvádí, že je stará téměř 2 500 let. To znamená, že by se
jednalo o nejstarší stúpu v Myanmaru a nejspíš dokonce i na celém světě.
Podle této legendy dva bratři z etnika Monů, které sousedí s barmským
územím, jednoho dne našli Buddhu Gautamu, sedícího a meditujícícho pod
posvátným stromem bódhi. Ten jim dal osm svých vlasů, které po různých
dobrodružstvích přepravili a zakopali na pahorku, kde už byli pochováni
dva předchozí Buddhové. To se údajně stalo kolem roku 600 před Kristem a
poté na tomto místě začala vyrůstat pagoda, aby tuto událost navždy
připomínala.
Historikové však datují její vznik spíše mezi šesté až desáté století.
Podle nich ji postavil monský král Binnya U, který v té době toto území
ovládal. Do současné podoby se však začala formovat až v 15. století za
královny Shinsawbu, která ji zvýšila na 40 m, opatřila terasou a
severním schodištěm. Věnovala pagodě pozemky a otroky, kteří se starali
o její údržbu. Za její vlády se také poprvé začalo s pozlacováním stúpy,
protože královna darovala svatyni tolik zlata, kolik sama vážila. V
tomto trendu pokračovali i další monarchové. Své současné výšky 99 metrů
dosáhla v roce 1774.
Pagoda zažila neklidné a nebezpečné časy, několikrát ji zasáhla příroda
v podobě zemětřesení a silně ji poničila, mnohokrát lidé, kteří stáli
jak o její bohatství, tak o strategickou polohu. V roce 1608 k ní
přitáhl portugalský dobrodruh Philip de Brito e Nicote, který jako
bývalý žoldnéř arakanského krále vládl v nedalekém Thanlyinu. Přemohl se
svými vojáky obránce pagody a zmocnil se mimo jiné třicetitunového zvonu
krále Dhammazediho, který chtěl nechat roztavit na výrobu kanónů. Zvon
se ale během transportu uvolnil a spadl do řeky Bago. Zajímavé je, že
totéž se stalo o dvě století později Britům, kteří chtěli odvézt další z
obrovských zvonů, nazývaný Maha Tissada Gandha, vážící 42 tun. Dnes ho
můžeme zase obdivovovat v pagodě, protože se Britům nepodařilo ho z řeky
vyzdvihnout. Vychytrale ho předali oficiálně znovu Barmáncům a ti
dokázali nemožné. S pomocí nesčetných bambusových tyčí zvon vyzvedli na
hladinu a v triumfálním průvodu přepravili zpět na jeho původní místo.
Za koloniálního období pagoda trpěla snad nejvíce. Britové ji nejen
dobyli a samozřejmě vyplenili, ale také zčásti zničili. Zkoušeli rovněž,
zda by nemohla sloužit jako skladiště střelného prachu, postupně ji
opevňovali a dokonce pod ní začali budovat podzemní chodbu. Ve 20.
století hrála Šveitigoumská pagoda výraznou symbolickou roli. V roce
1920 zde studenti připravovali protesty proti koloniální nadvládě, v
roce 1946 tu vystoupil generál Aun Schan a před shromážděnými lidmi
otevřeně žádal nezávislost na Británii. Během protestů proti vojenské
juntě zde v roce 1988 také před obrovským shromážděním poprvé
promluvila jeho dcera Aun Schan Su Ťij. Pagoda hrála rovněž významnou
roli za tzv. Šafránové revoluce 2007, kdy se na protest vydaly do ulic
tisíce mnichů.
Samotnou stavbu je nutno si představit jako téměř 100 metrů vysoký
špičatý kužel, celý pozlacený a obklopený lesem dalších svatyň a
pavilónů, také převážně ve zlatém provedení. Celý tento komplex stojí
na 58 m vysokém pahorku Singuttara. Ve stejnojmenném parku, který se
rozkládá kolem a je pečlivě udržován, rostou obrovské posvátné stromy
bódhí. Bohužel jich v roce 2008 padlo mnoho za oběť cyklónu Nargis.
Nejzajímavější je ležící kmen, který dál přežívá v horizontální poloze.
Park se na noc zamyká, ale už ráno v šest hodin, kdy se v Barmě
rozednívá, je plný lidí všeho věku, kteří podle svých fyzických
schopností buď běhají nebo se svižným tempem procházejí po umetených
chodníčcích. Později zde krmí velké hejno holubů, které má dokonce
svoji betonovou plošinu anebo ryby v betonovém bazénu kolem ostrovní
menší pagody. Už tenhle park stojí za to navštívit. Nevím přesně, co zde
tak magicky působí, jestli stinné stromy, pestrobarevné keře anebo
bezprostřední blízkost zlaté stúpy Šweitigoumské pagody.
K té je však třeba vyjít po jednom ze čtyř nádherně a rozdílně zdobených
schodišť, která vedou ze směrů světových stran. Nejkrásnější je asi
jižní schodiště se 165 schody, které je podpírané jasně červenými sloupy
a z obou stran je zdobí zelení krokodýli. Vedle jižního vchodu se také
nachází výtah, druhý je na severní straně a západní schodiště má
zabudované dokonce jezdící eskalátory! Schodiště jsou krytá a vytvářejí
tak příjemně stinné a velkoryse pojaté prostory, lemované stánky a
prodejci, kteří nabízejí většinou upomínkové předměty, např. zvířátka z
papíru, dřevěné koníky v podobě loutek, tradiční slunečníky, bronzové a
dřevěné šošky, trička a další oděvy s obrázky pagody a čínské plastové
hračky všeho druhu. Na horním konci každého schodiště se nachází
obrovská hala-svatyně s velkou sochou jednoho ze čtyř Buddhů. Jedná se o
historického Buddhu Guatamu a jeho předchůdce. Ale to už jsme na hlavní
platformě, která měří 60 000 m2 a je vydlážděna bílými a černými
mramorovými deskami.
Hlavní stavba, nazývaná stúpa, se nachází uprostřed, na další
osmihranné základně o obvodu 433 m a vysoké 7 metrů. Je obklopena
čtyřmi většími a 64 menšími stúpami. Mezi nimi jsou k vidění sloupy,
které mají zdůrazňovat vítězství buddhismu, jak si přál král Ašóka.
Elegantní architektura stúpy je založena na existenci vizuálně jen lehce
rozdílných, na sebe navazujících dílů, jakoby prstenců, které se směrem
vzhůru zmenšují, až ústí ve špičku. Jednotlivé části mají připomínat
zvon, obrácenou žebrací mísu mnichů, turban, lotosový a banánový květ a
konečně ústí ve slunečník nazývaný hti, který má být ozdoben tisíci
diamanty, rubíny, safíry a zlatými zvonky, které při poryvech větru
zvoní. Nechci uvádět přesná čísla o počtech drahokamů, protože naprosto
všechny publikace, které mám k dispozici, se v nich rozcházejí, ale je
jich opravdu h o d n ě, tzn. několik tisíc. Následuje zlatá špice se
samozřejmě zlatou vlaječkou, opět s tisíci drahých kamenů, korunovaná 76
karátovým diamantem. Údaje o karátech se shodují. Jednotlivé kameny nemá
lidské oko jasně vidět, má je jen tušit a prohlédnout si je zblízka
mohou jen četní ptáci, kteří zde krouží i posedávají. Celá stúpa je
pokryta 13 000 zlatých desek, které mají podle odhadů vážit 60 tun!
Dovnitř stúpy se nedá vejít, protože vnitřní prostor neexistuje a proto
je kolem tolik dalších menších svatyní a motlitebních hal, které tento
prostor nahrazují. Tam jsou umístěny další velké Buddhovy sochy a je tu
dostatek místa pro odpočinek a meditaci. Do samé blízkosti stúpy se
dostanou jen myanmarští muži, ženám a cizincům je vstup zakázán.
Popisovat podrobně celý komplex se mi zdá zbytečné, protože je
obrovský, proto jen pár zajímavostí. Kolem stúpy se má chodit ve
směru hodinových ručiček, v kruhu, který symbolizuje osud, prvotní sílu
a rytmus, které obklopují člověka v každodenním životě a vedou ho do
jeho středu. Při této cestě jsou po obvodu osmihranné základny k vidění
sídla planet, která představují zvířata umístěná na rudém sloupu.
Každému dni v týdnu, a v Barmě jich je osm, je přiřazeno jedno zvíře.
Např. v pondělí je to tygr a znamená to, že osoby narozené v pondělí
přinášejí obětní dary, většinou květiny a ovoce právě na toto místo a
zároveň polévají vodou sošku Buddhy, která je k tomu určená. Úterý patří
lvovi, středa dopoledne slonovi s kly, středa odpoledne slonu bez klů,
čtvrtek kryse, pátek morčeti, sobota hadovi a neděle tvorovi,
připomínajícímu ptáka.
Téměř žádný Barmánec nevstupuje do Šweitigoumské pagody s prázdnýma
rukama, ale drží v nich alespoň jednu květinu, většinou však celou
kytici. Květiny se prodávají kolem pagody na každém rohu, a také všude
po městě, protože dalších svatyní, i když méně významných a také volně
stojících oltářů a soch jsou stovky. Květiny jsou určeny v první řadě
pro ně, nejsou drahé, ale jejich životnost není dlouhá. Na začátku
našeho pobytu jsem je s nadšením kupovala domů do vázy, ale brzy uvadly.
Až jsem jednoho dne při výletu za město uviděla nákladní vůz s celou
korbou naplněnou růžemi, jeden svazek na druhém, určitě do výše dvou
metrů, který jel parnem do Rangúnu. Na růžích leželi s rukama za hlavou
dva muži... Do pagody se přinášejí jako dary také zelené banány, kokosy
a jiné ovoce.
Sama nevím, kolikrát jsem ve Šweitigoumské pagodě byla. Hned po příjezdu
do Rangúnu to byla první pamětihodnost, kterou jsem si chtěla
prohlédnout, pak jsem tam zavítala s každou naší návštěvou, nenechala si
ujít ani východ, ani západ slunce, svátek světla, ale také na Štědrý
den, narozeniny nebo jinou slavnostní příležitost se mi to zdá vhodné
místo. Dělají ho pro mě hlavně lidé, kteří přicházejí v zástupech,
slavnostně oděni a naladěni a celý den tu vládne čilý ruch. Všude sedí
nebo klečí věřící v motlitbě nebo při meditaci. Figurky Buddhů a další
sošky jsou zdobeny a opatřovány obětinami, řada návštěvníků, vyrovnaná
jako vojáci, zametá platformu, protože to je velká čest a další prostě
jen posedávají, postávají a přihlížejí. Celé rodiny, vybavené zásobami
jídla táboří v halách a v poledním vedru tam také někteří lidé jen
spí. Prostorem pagody prochází stále velké množství mnichů, z nichž
většina patří ke klášteru, který je součastí pagody anebo mnoha dalším v
její blízkosti. Nezřídka je vidět návštěvníka, který před mnichem padne
na kolena a oběma rukama mu podává dar nebo mu prokazuje úctu. Mezi tím
vším se proplétají žasnoucí turisti, které zase obdivují vesničani,
kteří jsou evidentně ve velkém městě a v pagodě poprvé. Když jsem byla
se synovcem u jezera Inle v Šanském státě, vyprávěl nám náš anglicky
mluvící průvodce, asi dvacetiletý mladík, že rodný kraj opustil jen
jednou. Když našetřil dost peněz na cestu, tedy na autobus, vydal se do
Rangúnu, aby uviděl Zlatou pagodu. Byl ohromen, ale také v rozpacích z
velkoměsta, kde se bál přejít frekventované ulice. Nakonec se ho údajně
ujala stará paní a dovedla ho k pagodě.
V areálu je vše dobře organizováno, na mnoha místech je k dostání zdarma
voda, je tu zdravotní služba, toalety a mnoho míst, kde je možné předat
peněžitý či jiný dar. Platí tu také přísná pravidla pro návštěvníky,
kteří se musí bez výjimky už pod schodištěm nebo vstupem do výtahu
zout a veškerou prohlídku na území pagody absolvovat bosi. Při první
návštěvě jsem si přinesla ponožky v domnění, že co je povoleno v Indii
či v Thajsku, bude možné i v Rangúnu, ale mýlila jsem se. Do pagod je
vstup povolený jen s holýma nohama. Samozřejmostí je důstojné oblečení,
které u žen znamená zcela zakryté nohy a také ramena. Pokud jsou sukně
či kalhoty příliš krátké, přispěchají četní hlídači a pracovníci na
pomoc s látkou, zvanou lonží a návštěvníka do ní zarolují. Vstup do
pagody je pro místní zdarma, pro cizince za 160 korun. Řekla bych, že
vstupné se vybírá na čistě rasovém principu. Kdo nevypadá barmsky, je
nesmlouvavě doveden do speciální kanceláře, kde zaplatí a je opatřen
nálepkou. Cizinci, kteří žijí déle v Barmě, si mohou vyřídit zvláštní
průkazku, která je opravňuje na jeden rok ke sníženému vstupnému.
Vybírání vstupného se rozhodně vyplácí, protože žádný z návštěvníků
Barmy si pagodu nechce nechat ujít. Ročně přinese údajně několik miliónů
dolarů. Je zajímavé, že na Srí Lance, další konzervativní buddhistické
zemi, v nejsvětějším chrámu Buddhova zubu v Kandy, platí vstupné
nebuddhisté, nikoliv návštěvníci z jiných zemí. Ale podstata výběru je
stejná. Jednou jsem tam zažila blonďatého cizince, který přesvědčivě
tvrdil, že buddhismus vyznává, ale odpovědí mu byl jen mnohoznačný
srílanský úsměv a významné poklepávání na pokladnu.
Vybírání vstupného od cizích návštěvníků však rozhodně není jediným
finančním zdrojem
pagody. Tím hlavním je nekonečná a pro cizince leckdy i nepochopitelná
štědrost věřících. Nevyplývá jen z toho, že je na ně vyvíjen tlak, aby
skutečně přispívali, ale činí tak z velké části dobrovolně na základě
učení, která jim slibuje za každý dobrý čin lepší karmu a tedy lepší
vizi do budoucích životů. Peníze je možné věnovat v hotovosti a dárce
na ně dostane také platný účetní doklad. Rodiče mojí barmské kamarádky,
které bych zařadila do vyšší střední třídy, mají na podporu
Šweitigoumské pagody dokonce v bance zvláštní konto. Když jsem se ptala,
kolik ročně přibližně darují, dostalo se mi odpovědi, že kolem čtyř
tisíc dolarů, tedy osmdesát tisíc korun. Nedávno kamarádka přerušila
ranní sportování v parku u pagody proto, že předtím uklouzla a vyvrtla
si kotník. Stalo se to, když se vracela v dešti z kanceláře pagody, kde
platila roční rodinný příspěvek. Zlomyslnost mi nedala, abych
nepodotkla, že je zvláštní, že se jí to stalo právě ve chvíli, kdy dala
svatyni takový dar. Nezaváhala ani sekundu a vysvětlila mi, že měla
ještě štěstí, že dar zrovna odevzdala, protože si pak jen zvrtla kotník.
Kdyby přišla s prázdnou, určitě by si bývala zlomila nohu! V pagodě se
nachází také řada stánků, které prodávají svazečky jednotlivě zabalených
zlatých lístků. Ty se pak nalepují na sochy, představující Buddhu a
když se nalepí na ta místa jeho těla, se kterým má dotyčný dárce
problém, může očekávat uzdravení. Koupí zlatého lístku si tedy nejen
zlepší karmu, ale může si i zdravotně polepšit. Mne fascinoval lístek
jako takový, protože jsem zlato v této podobě nikdy v ruce neměla. Nutno
podotknout, že sochy připomínají spíše zlaté hroudy, protože původní
tvar byl množstvím nálepů už dávno překryt.
Jako většina cizinců v Rangúnu jsem zlatou stavbou trvale fascinovaná. A
to nejen v případě, když ji navštívím, ale také když kolem ní jen
projíždím či procházím, a stejně tak doma. Jak jsem již zmínila, je
komplex pagody anebo alespoň samotná zlatá stúpa vidět z mnoha míst
Rangúnu. Náš dům je od ní vzdálený asi 2,5 kilometru a je v údolí,
přesto jsme z horního patra vždycky viděli horní část stúpy, což byl
sám o sobě už jedinečný pohled. Zbytek byl zakrytý velkým stromem, který
musel být pár set metrů od našeho domu. Jeho rozložitá koruna v noci
zářila a dávala tušit, co se skrývá za ní. Často jsem se zastavila u
okna a v duchu na strom hřešila, i když jsem netušila, který to je,
protože ve Zlatém údolí je podobných velikánů hodně. Minulý týden v
neděli jsem se vracela poledním horkem pěšky domů a uviděla, jak několik
mužů v neuvěřitelné výšce stojí na větvích jednoho z nich a ořezává ho.
Bylo mi to líto a vinila jsem v duchu okamžitě majitele výstavního domu,
který strom měl na svém pozemku, že se ho chce zbavit.
Po návratu domů jsem si dopřála oblíbený a navyklý pohled na špičku stúpy z okna a málem jsem leknutím
uskočila. Zdálo se mi, jako by se pagoda přiblížila, zvětšila a pohlédla mi zpříma
do očí. Mohla jsem ji vidět v plné zářící kráse, se všemi detaily a menšími věžičkami
malých staveb. Strom, který ořezávali byl ten, na který jsem tolikrát v
minulosti žehrala, že mi brání ve výhledu. Na moji obranu i obranu
majitele pozemku se stromem nutno říci, že jsou sice ořezané větve a
zůstal jenom kmen, ale tuším, jak tak znám neporazitelnou přírodu v
tropech, že až po půl roce sucha zase zaprší, strom se zazelená a bude
žít dál. Kdybych byla Barmánkou a věřila na osud, znamení a podobné
věci, asi bych začala vážně přemýšlet o tom, jestli za tím není nějaké
skryté sdělení.
Několik vysvětlivek:
STÚPA - je buddhistická stavba, která připomíná příkrou cestu od
znovuzrození k nirváně a symbolizuje tak Buddhu a jeho učení. Je
naplněna relikviemi, např. ostatky Buddhy nebo jeho soškami či texty.
Stúpy jsou mnohoznačnýmu symboly, představujícími jednotlivé prvky
vesmíru a základní živly a svým tvarem připomínají tělo Buddhy, sedícího
v meditaci. Jednotlivé úrovně stúpy ztělesňují cestu k rozvinutí plného
lidského potenciálu, diamant na vrcholu pak symbolizuje cíl této cesty,
dokonalou podstatu mysli
PAGODA - může splývat s označením stúpa, jindy se jí označuje celý
buddhistický chrámový komplex
ŠVEITIGOUMSKÁ PAGODA - z barmštiny se jméno pagody do
angličtiny překládá jako Shwedagon Pagoda nebo Paya, do němčiny
Schwedagon-Pagode, do češtiny jako Šveitigoumská pagoda.
ŠVE - v barmštině zlato či zlatý
DAGON - v barmštině chrám. V 6. století vznikla kolem Šveitigoumské
pagody rybářská vesnice, dnes se tak jmenuje městská část Rangúnu, kde
se pagoda nachází.
