31. ledna 2018

Je to zlato, co se tu třpytí - Šweitigoumská pagoda

Nedá se přehlédnout, obzvláště v noci. Je celá pokrytá zlatem a září 
jako nadpozemský útvar, jako loď mimozemšťanů, kteří sestrojili 
obrovskou zlatou kuželku a přistáli s ní na pahorku uprostřed asijského 
města. Stojí na rozsáhlém, členitém prostranství v Rangúnu, obklopena zelení a 
žádná ze staveb  do vzdálenosti několika kilometrů ji nesmí převyšovat. 
Proto je na ni nezapomenutelný výhled z mnoha budov či míst v celém 
městě a těžko by zde přežil hotel, luxusní bytový dům, rezidence či 
střešní bar, kdyby nenabízel pohled na Šweitigoumskou pagodu ozářenou 
sluncem, omývanou dešťem nebo osvětlenou reflektory. Připomíná mi 
anglická přání k padesátinám, která jednotně tvrdí, že oslavenkyně 
není  sice už mladá, ale zato  úžasná.


Chlubí se mnoha nej v barmském náboženském životě i sakrálním 
stavitelství. Je nejposvátnějším a nejuctívanějším barmským chrámem, 
většina obyvatel ji chápe také jako významný symbol národní identity a 
často sloužila jako shromaždiště bojovníků za svobodu a demokracii.  Je 
také největší,   nejvyzdobenější, nejbohatší, nejnavštěvovanější a asi 
nejkrásnější. Když člověk poprvé uvidí přímo  před sebou  sto metrů 
vysokou stúpu, přestane na chvíli dýchat. Bez přehánění mohu říci, že mě 
za dva roky ještě nepřestala fascinovat.  I ten, kdo  nemá s buddhismem 
nic společného, je okouzlen jednoduchostí a přitom rozmanitostí celého 
komplexu Šweitigoumské pagody.


Místní legenda uvádí, že je  stará téměř 2 500 let. To znamená, že by se 
jednalo o nejstarší stúpu v Myanmaru a nejspíš dokonce i na celém světě. 
Podle této legendy  dva bratři z etnika Monů, které sousedí s barmským 
územím, jednoho dne našli  Buddhu Gautamu, sedícího a meditujícícho  pod 
posvátným stromem bódhi. Ten jim dal osm svých vlasů, které po různých 
dobrodružstvích přepravili a zakopali na  pahorku, kde už byli pochováni 
dva předchozí Buddhové. To se údajně stalo kolem roku 600 před Kristem a 
poté na tomto místě začala vyrůstat pagoda, aby tuto událost navždy 
připomínala.


Historikové však  datují její vznik spíše mezi šesté až desáté století. 
Podle nich  ji postavil monský král Binnya U, který v té době toto území 
ovládal. Do současné podoby se však začala formovat až v 15. století za 
královny Shinsawbu, která ji zvýšila na 40 m, opatřila  terasou a 
severním schodištěm. Věnovala pagodě pozemky a otroky, kteří se starali 
o její údržbu. Za její vlády se také poprvé začalo s pozlacováním stúpy, 
protože královna darovala svatyni tolik zlata, kolik sama vážila. V 
tomto trendu pokračovali i další monarchové. Své současné výšky 99 metrů 
dosáhla v roce 1774.

Pagoda zažila neklidné a nebezpečné  časy, několikrát ji zasáhla příroda 
v podobě zemětřesení a silně ji poničila, mnohokrát lidé, kteří stáli 
jak o její bohatství, tak o strategickou polohu. V roce 1608 k ní 
přitáhl portugalský dobrodruh Philip de Brito e Nicote, který jako 
bývalý žoldnéř arakanského krále vládl v nedalekém Thanlyinu. Přemohl se 
svými vojáky obránce pagody a zmocnil se mimo jiné třicetitunového zvonu 
krále Dhammazediho, který chtěl nechat roztavit na výrobu kanónů. Zvon 
se ale během transportu uvolnil a spadl do řeky Bago. Zajímavé je, že 
totéž se stalo o dvě století později Britům, kteří chtěli odvézt další z 
obrovských zvonů, nazývaný Maha Tissada Gandha, vážící 42 tun. Dnes ho 
můžeme zase obdivovovat v pagodě, protože se Britům nepodařilo ho z řeky 
vyzdvihnout. Vychytrale ho předali  oficiálně znovu Barmáncům a ti 
dokázali nemožné. S pomocí nesčetných bambusových tyčí zvon vyzvedli na 
hladinu a v triumfálním průvodu přepravili zpět na jeho původní místo.  
Za koloniálního období pagoda trpěla snad nejvíce. Britové ji nejen 
dobyli a samozřejmě vyplenili, ale také zčásti zničili. Zkoušeli rovněž, 
zda by nemohla sloužit jako skladiště střelného prachu, postupně ji 
opevňovali a dokonce pod ní začali budovat podzemní chodbu.  Ve 20. 
století hrála Šveitigoumská pagoda výraznou symbolickou roli. V roce 
1920 zde studenti připravovali protesty proti koloniální nadvládě, v 
roce 1946 tu vystoupil generál Aun Schan a před shromážděnými lidmi 
otevřeně žádal nezávislost na Británii. Během protestů proti vojenské 
juntě  zde v roce 1988 také před obrovským shromážděním poprvé 
promluvila jeho dcera Aun Schan Su Ťij. Pagoda hrála rovněž významnou 
roli za tzv. Šafránové revoluce 2007, kdy se na protest vydaly do ulic  
tisíce  mnichů.


Samotnou stavbu je nutno si představit jako téměř 100 metrů vysoký 
špičatý kužel, celý pozlacený a  obklopený lesem dalších svatyň a 
pavilónů, také převážně ve zlatém provedení.  Celý tento komplex stojí 
na 58 m vysokém pahorku Singuttara. Ve stejnojmenném parku, který se 
rozkládá kolem a je pečlivě udržován, rostou obrovské posvátné stromy 
bódhí. Bohužel jich v roce 2008 padlo mnoho za oběť cyklónu Nargis. 
Nejzajímavější je ležící kmen, který dál přežívá v horizontální poloze. 
Park se na noc zamyká, ale už ráno v šest hodin, kdy se v Barmě 
rozednívá, je plný lidí všeho věku, kteří podle svých fyzických 
schopností buď běhají nebo se svižným tempem procházejí po umetených 
chodníčcích. Později zde krmí velké hejno holubů, které  má dokonce 
svoji betonovou plošinu anebo ryby v betonovém bazénu kolem ostrovní 
menší pagody. Už tenhle park stojí za to navštívit. Nevím přesně, co zde 
tak magicky působí, jestli stinné stromy, pestrobarevné keře anebo 
bezprostřední blízkost zlaté stúpy Šweitigoumské pagody.


K té je však třeba vyjít po jednom ze čtyř nádherně a rozdílně zdobených 
schodišť, která vedou ze směrů světových stran. Nejkrásnější je asi 
jižní schodiště se 165 schody, které je podpírané jasně červenými sloupy 
a z obou stran je zdobí  zelení krokodýli. Vedle jižního vchodu se také 
nachází výtah, druhý je na severní straně a západní schodiště má 
zabudované dokonce jezdící eskalátory!  Schodiště jsou krytá a vytvářejí 
tak příjemně stinné a velkoryse pojaté prostory, lemované stánky a 
prodejci, kteří nabízejí většinou  upomínkové předměty, např. zvířátka z 
papíru, dřevěné koníky v podobě loutek, tradiční slunečníky, bronzové a 
dřevěné šošky, trička a další oděvy s obrázky pagody a čínské plastové 
hračky všeho druhu. Na horním konci každého schodiště se nachází 
obrovská hala-svatyně s velkou sochou jednoho ze čtyř Buddhů. Jedná se o 
historického Buddhu Guatamu a jeho předchůdce. Ale to už jsme na hlavní 
platformě, která měří 60 000 m2 a je vydlážděna bílými a černými 
mramorovými deskami.

Hlavní stavba, nazývaná stúpa, se  nachází uprostřed, na další 
osmihranné základně o obvodu 433 m a vysoké  7 metrů. Je obklopena 
čtyřmi většími a 64 menšími stúpami. Mezi nimi jsou k vidění sloupy, 
které  mají zdůrazňovat vítězství buddhismu, jak si přál král Ašóka. 
Elegantní architektura stúpy je založena na existenci vizuálně jen lehce 
rozdílných, na sebe navazujících dílů, jakoby prstenců, které se směrem 
vzhůru zmenšují, až ústí ve špičku. Jednotlivé části mají připomínat 
zvon, obrácenou žebrací mísu mnichů, turban, lotosový a banánový květ a 
konečně ústí ve slunečník nazývaný hti, který má být ozdoben tisíci 
diamanty, rubíny, safíry a zlatými zvonky, které při poryvech větru 
zvoní. Nechci uvádět přesná čísla o počtech drahokamů, protože naprosto 
všechny publikace, které mám k dispozici,  se v nich rozcházejí, ale je 
jich opravdu h o d n ě, tzn. několik tisíc. Následuje zlatá špice se 
samozřejmě zlatou vlaječkou, opět s tisíci drahých kamenů, korunovaná 76 
karátovým diamantem. Údaje o karátech se shodují. Jednotlivé kameny nemá 
lidské oko jasně vidět, má je jen tušit a prohlédnout si je zblízka 
mohou jen četní ptáci, kteří zde krouží i posedávají. Celá stúpa je 
pokryta 13 000 zlatých desek, které  mají podle odhadů vážit 60 tun!


Dovnitř stúpy se nedá vejít, protože vnitřní prostor neexistuje a proto 
je kolem tolik dalších menších svatyní a motlitebních hal, které tento 
prostor nahrazují. Tam jsou umístěny další velké Buddhovy sochy a je tu 
dostatek místa  pro odpočinek a meditaci. Do samé blízkosti stúpy se 
dostanou jen myanmarští muži, ženám a cizincům je vstup zakázán. 
Popisovat podrobně celý komplex se mi zdá zbytečné, protože je 
obrovský,  proto jen pár zajímavostí. Kolem stúpy se má  chodit  ve 
směru hodinových ručiček, v kruhu, který symbolizuje  osud, prvotní sílu 
a rytmus, které obklopují člověka v každodenním životě a vedou ho do 
jeho středu. Při této cestě jsou po obvodu osmihranné základny k vidění 
sídla planet, která představují zvířata umístěná na rudém sloupu. 
Každému dni v týdnu, a v Barmě jich je osm, je přiřazeno jedno zvíře. 
Např. v pondělí je to tygr a znamená to, že osoby narozené v pondělí 
přinášejí obětní dary, většinou květiny a ovoce právě na toto místo a 
zároveň polévají vodou sošku Buddhy, která je k tomu určená. Úterý patří 
lvovi, středa dopoledne slonovi s kly, středa odpoledne slonu bez klů, 
čtvrtek kryse, pátek morčeti, sobota hadovi a  neděle tvorovi,  
připomínajícímu  ptáka.


Téměř žádný Barmánec nevstupuje do Šweitigoumské pagody s prázdnýma 
rukama, ale drží v nich alespoň jednu květinu, většinou však celou 
kytici. Květiny se prodávají kolem pagody na každém rohu, a také všude 
po městě, protože dalších svatyní, i když méně významných a také volně 
stojících oltářů a soch jsou stovky. Květiny jsou určeny v první řadě 
pro ně, nejsou drahé, ale jejich životnost není dlouhá. Na začátku 
našeho pobytu jsem je s nadšením kupovala domů do vázy, ale brzy uvadly. 
Až jsem jednoho dne při výletu za město uviděla  nákladní vůz s celou 
korbou naplněnou růžemi, jeden svazek na druhém, určitě do výše dvou 
metrů, který jel parnem do Rangúnu. Na růžích leželi s rukama za hlavou 
dva muži... Do pagody se přinášejí jako dary také zelené banány, kokosy 
a jiné ovoce.

Sama nevím, kolikrát jsem ve Šweitigoumské pagodě byla. Hned po příjezdu 
do Rangúnu to byla  první pamětihodnost, kterou jsem si chtěla 
prohlédnout, pak jsem tam zavítala s každou naší návštěvou, nenechala si 
ujít ani  východ, ani západ slunce,  svátek světla, ale také na Štědrý 
den, narozeniny nebo jinou slavnostní příležitost se mi to zdá vhodné 
místo. Dělají ho pro mě hlavně lidé, kteří přicházejí v zástupech, 
slavnostně oděni a naladěni a celý den tu vládne čilý ruch. Všude sedí 
nebo klečí věřící v motlitbě nebo při meditaci. Figurky Buddhů a další 
sošky jsou zdobeny a opatřovány obětinami, řada návštěvníků, vyrovnaná 
jako vojáci, zametá platformu, protože to je velká čest a další prostě 
jen posedávají, postávají a přihlížejí. Celé rodiny, vybavené zásobami 
jídla  táboří v halách a v poledním vedru tam také někteří lidé  jen 
spí. Prostorem pagody prochází stále velké množství mnichů, z nichž 
většina patří ke klášteru, který je součastí pagody anebo mnoha dalším v 
její blízkosti. Nezřídka je vidět návštěvníka, který před mnichem padne 
na kolena a oběma rukama mu podává dar nebo mu prokazuje úctu. Mezi tím 
vším se proplétají žasnoucí turisti, které zase obdivují vesničani, 
kteří jsou evidentně ve velkém městě a v pagodě poprvé. Když jsem byla 
se synovcem u jezera Inle v Šanském státě, vyprávěl nám náš anglicky 
mluvící průvodce, asi dvacetiletý mladík, že rodný kraj opustil jen 
jednou. Když našetřil dost peněz na cestu, tedy na autobus, vydal se do 
Rangúnu, aby uviděl Zlatou pagodu. Byl ohromen, ale také v rozpacích z 
velkoměsta, kde se bál přejít frekventované ulice. Nakonec se ho údajně 
ujala stará paní a dovedla ho k pagodě.


V areálu je vše dobře  organizováno, na mnoha místech je k dostání zdarma 
voda, je tu zdravotní služba, toalety a mnoho míst, kde je možné předat 
peněžitý či jiný dar. Platí tu také přísná pravidla pro návštěvníky, 
kteří se musí bez výjimky  už pod schodištěm  nebo vstupem do výtahu 
zout a veškerou prohlídku na území pagody absolvovat bosi. Při první 
návštěvě jsem si přinesla ponožky v domnění, že co je povoleno v Indii 
či v Thajsku, bude možné i v Rangúnu, ale mýlila jsem se. Do pagod je 
vstup povolený jen s holýma nohama. Samozřejmostí je důstojné oblečení, 
které u žen znamená zcela zakryté nohy a také ramena. Pokud jsou sukně 
či kalhoty příliš krátké, přispěchají četní hlídači a pracovníci na 
pomoc s látkou, zvanou lonží a návštěvníka do ní zarolují. Vstup do 
pagody je pro místní zdarma, pro cizince za 160 korun. Řekla bych, že 
vstupné se vybírá na čistě rasovém principu. Kdo nevypadá barmsky, je 
nesmlouvavě doveden do speciální kanceláře, kde zaplatí a je opatřen 
nálepkou. Cizinci, kteří žijí déle v Barmě, si mohou vyřídit zvláštní 
průkazku, která je opravňuje na jeden rok ke sníženému vstupnému. 
Vybírání vstupného se rozhodně vyplácí,  protože žádný z návštěvníků 
Barmy si pagodu nechce nechat ujít. Ročně přinese údajně několik miliónů 
dolarů. Je zajímavé, že na Srí Lance, další konzervativní buddhistické 
zemi, v nejsvětějším chrámu Buddhova zubu v Kandy, platí vstupné 
nebuddhisté, nikoliv návštěvníci z jiných zemí. Ale podstata výběru je 
stejná. Jednou jsem tam zažila blonďatého cizince, který přesvědčivě 
tvrdil, že buddhismus vyznává, ale odpovědí mu byl jen mnohoznačný 
srílanský úsměv a významné poklepávání na pokladnu. 
 
Vybírání vstupného od cizích návštěvníků však rozhodně není jediným 
finančním zdrojem 
pagody. Tím hlavním je nekonečná a pro cizince  leckdy i nepochopitelná 
štědrost věřících. Nevyplývá jen z toho, že je na ně vyvíjen tlak, aby 
skutečně přispívali, ale činí tak z velké části dobrovolně  na základě 
učení, která jim slibuje za každý dobrý čin lepší karmu a tedy lepší 
vizi do  budoucích životů. Peníze je možné věnovat v hotovosti a dárce 
na ně dostane také platný účetní doklad. Rodiče mojí barmské kamarádky, 
které bych zařadila do vyšší střední třídy, mají na podporu 
Šweitigoumské pagody dokonce v bance zvláštní konto. Když jsem se ptala, 
kolik ročně přibližně darují, dostalo se mi odpovědi, že kolem čtyř 
tisíc dolarů, tedy osmdesát tisíc korun. Nedávno kamarádka přerušila 
ranní sportování v parku u pagody proto, že předtím uklouzla a  vyvrtla 
si kotník. Stalo se to, když se vracela v dešti z kanceláře pagody, kde 
platila roční rodinný příspěvek. Zlomyslnost mi nedala, abych 
nepodotkla, že je zvláštní, že se jí to stalo právě ve chvíli, kdy dala 
svatyni takový dar. Nezaváhala ani sekundu a vysvětlila mi, že měla 
ještě štěstí, že dar zrovna odevzdala, protože si pak jen zvrtla kotník. 
Kdyby přišla s prázdnou, určitě by si bývala zlomila nohu! V pagodě se 
nachází také řada stánků, které prodávají svazečky jednotlivě zabalených 
zlatých lístků. Ty se pak  nalepují na sochy, představující Buddhu a 
když se nalepí na ta místa jeho těla, se  kterým má dotyčný dárce 
problém, může očekávat uzdravení. Koupí zlatého lístku si tedy nejen 
zlepší karmu, ale může si i zdravotně polepšit. Mne fascinoval lístek 
jako takový, protože jsem zlato v této podobě nikdy v ruce neměla. Nutno 
podotknout, že sochy připomínají spíše zlaté hroudy, protože původní 
tvar byl množstvím nálepů už dávno překryt.


Jako většina cizinců v Rangúnu jsem zlatou stavbou trvale fascinovaná. A 
to nejen v případě, když ji navštívím, ale také když kolem ní jen 
projíždím či procházím, a stejně tak doma. Jak jsem již zmínila, je 
komplex pagody anebo alespoň samotná zlatá stúpa  vidět z mnoha míst 
Rangúnu. Náš dům je od ní vzdálený  asi 2,5 kilometru a je v údolí, 
přesto jsme  z horního patra vždycky viděli horní část stúpy, což byl 
sám o sobě už jedinečný pohled. Zbytek byl zakrytý velkým stromem, který 
musel být pár set metrů od našeho domu.  Jeho rozložitá koruna v noci  
zářila a dávala tušit, co se skrývá za ní. Často jsem se zastavila u 
okna  a v duchu  na strom hřešila, i když jsem netušila, který to je, 
protože ve Zlatém údolí je podobných velikánů hodně. Minulý týden v 
neděli jsem se vracela poledním horkem pěšky domů a uviděla, jak několik 
mužů v neuvěřitelné výšce stojí na větvích jednoho z nich a ořezává ho. 
Bylo mi to líto a vinila jsem v duchu okamžitě  majitele výstavního domu, 
který strom měl na svém pozemku, že se ho chce zbavit. 
Po návratu domů jsem si dopřála oblíbený a navyklý pohled na špičku stúpy z okna a málem jsem leknutím 
uskočila. Zdálo se mi, jako by se pagoda přiblížila, zvětšila a pohlédla mi zpříma 
do očí. Mohla jsem ji vidět v plné zářící kráse, se všemi detaily a menšími věžičkami 
malých staveb. Strom, který ořezávali byl ten, na který jsem tolikrát v 
minulosti žehrala, že mi brání ve výhledu. Na moji obranu i obranu 
majitele pozemku se stromem nutno říci, že jsou sice ořezané větve a 
zůstal jenom kmen, ale tuším, jak tak znám neporazitelnou přírodu v 
tropech, že až po půl roce sucha zase zaprší, strom se zazelená a bude 
žít dál. Kdybych byla Barmánkou a věřila na osud, znamení a podobné 
věci, asi bych začala vážně přemýšlet o tom, jestli za tím není nějaké 
skryté sdělení.



Několik vysvětlivek:


STÚPA - je buddhistická stavba, která připomíná příkrou cestu od 
znovuzrození k nirváně a symbolizuje tak Buddhu a jeho učení.  Je 
naplněna relikviemi, např. ostatky Buddhy nebo jeho soškami či texty. 
Stúpy jsou mnohoznačnýmu symboly, představujícími jednotlivé prvky 
vesmíru a základní živly a svým tvarem připomínají tělo Buddhy, sedícího 
v meditaci. Jednotlivé úrovně stúpy ztělesňují cestu k rozvinutí plného 
lidského potenciálu, diamant na vrcholu pak symbolizuje cíl této cesty, 
dokonalou podstatu mysli


PAGODA - může splývat s označením stúpa, jindy se jí označuje celý 
buddhistický chrámový komplex


ŠVEITIGOUMSKÁ PAGODA - z barmštiny  se jméno pagody do 
angličtiny překládá jako Shwedagon Pagoda nebo Paya, do němčiny 
Schwedagon-Pagode, do češtiny jako Šveitigoumská pagoda.

ŠVE - v barmštině zlato či zlatý


DAGON - v barmštině chrám. V 6. století vznikla kolem Šveitigoumské 
pagody rybářská vesnice, dnes se tak jmenuje městská část Rangúnu, kde 
se pagoda nachází.
 


 
 
Pohled přes umělé jezero Kandawgyi
 
V areálu pagody
 
 
 
  
 
 
 
Dívky z kláštera v růžovém rouchu mnišek a s vyholenými hlavami
Místo pro lidi, narozené v neděli
Svátek světla
Lepení zlatého lístku
Čestná úloha zametání pagody
Zákaz vstupu na horní platformu cizincům, ženám a mužům do 18 let
 
Jižní schodiště
Současný pohled na komplex pagody z našeho domu, s použitím silného teleobjektivu